12. Muzikantský Camp Kosodrevina 2017 (+ fotky a video)

Letošní dvanáctý ročník slovenského zimního muzikantského kempu se konal tradičně ve dnech 13. až 15. ledna 2017.

Jako již poslední léta byl věnován památce bývalého „chatára“ Jožky Černého, který si tuhle jedinečnou akci společně s Romanem Áčem z Trnavy vymyslel. Bohužel nás v létě 2012 ve věku pouhých jedenapadesáti let opustil. Určitě se ale na nás celý víkend koukal shora a líbilo se mu, že má opět plný dům a na dálku si s námi připíjel čerešňičkou…

Na Kosodrevinu jezdím pravidelně a moc ráda, ale bohužel ne každý rok se mi to podaří. Také o tom vždy píšu, tak se nechci moc opakovat. Základní informace ale zůstávají stejné, a tak pro ty z vás, kteří tuhle výbornou akcičku ještě neznají, je přesto uvedu. Kosodrevina je horská chata v Nízkých Tatrách, na jižním svahu Chopoku, asi 1500 m vysoko, přímo u sjezdovky. Jezdí tam ze Srdiečka (Bystrá Dolina) čtyřsedadlová lanovka. A nově od loňských Vánoc také kabinky z Krupové. Obě lanovky na Kosodrevinu jsou v provozu do půl čtvrté odpoledne. Odtamtud dál se dá ještě vyjet kabinkami až nahoru na Chopok. Do chaty se vejde asi 270 lidí, a je každoročně druhý lednový víkend nacpaná k prasknutí muzikanty hrajícími na akustické nástroje převážně bluegrass, jejich rodinami a fanoušky.

Je to nejvýš položený bluegrassový festival ve střední Evropě. Vyprodaný bývá již několik měsíců dopředu… Celou akci si vymysleli před dvanácti lety u piva Roman Áč, banjista z Trnavy, a chatař Jožko Černý, velký milovník bluegrassu. Bohužel nás tento duchovní otec “Kosky”, boží člověk a kamarád Jožko, v roce 2012 po těžké nemoci navždy opustil. Festival se nyní pořádá na jeho počest. Chatu mají teď na starosti a tradici udržují jeho dva synové Petko a Palo. Muzikanti tam hrávají na své vlastní náklady pro kamarády a rodiny.

Jistě není žádná lahůdka každoročně tahat nahoru na lanovce aparáty i nástroje (lyžaři mívají oči navrch hlavy, když pozorují, jak jede na sedačce třeba kontrabas). Ale zvukař Jirka Elger ze Zlína to má za ta léta už nacvičené a muzikanti určitě taky. I letos prý to všechno i přes nové kabinky vyvezl postaru.

Také já jsem musela jet sedačkou, ke které jezdí dvakrát denně autobus z Brezna. Ke kabinkám na Krupovů jezdí jen ti motorizovaní, je tam velké parkoviště pro auta a autobusy. Od páteční noci hustě sněžilo, poslední kilometry jsem v autobusu byla sama a litovala kamarády šoféry, neboť prý hlavně kolem Banské Bystrice to bylo hodně komplikované. Na Kosku jsem dorazila asi o půl druhé, už tam bylo docela rušno. Chvíli jsem si dala oraz na pokoji. Pak na kafíčko, to se již dole v předsálí vesele sejšnovalo. Venku bylo nevlídno a sněhová vánice, tak jen vystrčit nos z chaty a hned zase zpět do tepla. V šest byla večeře a to tam již hučelo jako v úlu. Letošního ročníku se zúčastnilo dvaadvacet kapel.

Večerní program začínala úderem osmé moje oblíbená, nádherně zpívající kapela Tieň z Trenčína. Oblažují nás svou krásnou muzikou již víc než čtvrt století a mimo jiné organizují výborný festival v Horné Porubě.

Po nich nastoupila mně neznámá kapela Black Horses. Hrála pěkně, ale moc nahlas, tak jsem musela prchnout víc dozadu, abych nepřišla o uši. Písničky měla zajímavé, ale osobně si na rozdíl od mnoha jiných moc nepotrpím na bicí. Zůstala tam také skupina lyžařů, kteří k nám nepatřili, a ti se snažili muziku přehlušit. Naštěstí se je podařilo záhy poslat dolů a pak už to bylo docela v pohodě.

Roman Ač všechny oficiálně přivítal a předal žezlo Michalu Wawrzyczkovi, který měl tu čest moderovat tento večer. Nastoupila fantastická vokální skupina Megafon z Brna. Míša Hromčík, jeho dva synové a jejich kamarád. Senzace první třídy. Ti ani žádné nástroje nepotřebují. Pak moji další oblíbenci, BlueRej . Na ty jsem se moc těšila a nezklamali.

Když přišla na scénu Taverna z Prostějova a roztočila to jejich newgrassem, nestačila jsem se divit, jak se zmenšili. Vždycky se jejich hlavy málem zaplétaly do lustru a teď najednou nad sebou měli ještě prostor. Jirka Elger mne poučil, že tam udělali nový strop a teď místo krásné akustiky pod dřevem je to tam jak v tělocvičně a podle toho ten zvuk už není jako býval. Zato mne uklidnilo vědomí, že hoši tedy ještě nerostou do země. Míša je uvedl jako jedinou kapelu na světě, kde na banjo hraje Ježíš a že budou tavit dráty. Pár jich určitě roztavili!

Blueland nastoupil jako za starých časů s Romanem Áčem na banjo. Zastupoval Ralpha, který hrál s G-Runs u Herberta v Německu, a tak jsem se ve vzpomínkách vrátila do dob tak před dvaceti lety, kdy kluci Tomkovi ještě s Romanem a Jaro Rakajem na mandolíně k nám jezdili do Švajcu. Šlape jim to pořád výborně…

Nastoupil hvězdný Monogram, tak co k tomu dodat. Však je všichni znáte! Senzace! Psala jsem o nich nedávno. Na Kosku přijeli již po sedmé, tak také patří skoro k inventáři…

Večer uzavírala multižánrová skupina Nový Rownák kolem Viktora Půčka. U nich mě ty bicí ale nevadí, ba naopak. Zahráli si s nimi jak Henrich Novák, tak Pepa Malina. Obecenstvo si vytleskalo přídavek, i když se již ručička hodin pomalu blížila ke dvojce… Chtěla jsem se ještě podívat do baru na jam-sessiony, ale bylo tam na můj vkus moc nakouřeno, tak jsem si poslechla jen pár písniček, udělala několik fotek a pak padnula za vlast…

Bohatá snídaně byla do půl desáté, kupodivu jsem tam byla letos včas. Venku se zatím vyčasilo, tak se obléknout a ven. Z mých plánů jit na tu cestu po vrstevnici jako vloni sešlo, protože v novém sněhu se to děsně bořilo. Daleko jsem nedošla. Takže opět pár fotek a zpátky do chaty, kde se vesele hrálo.

Odpolední program dole v baru měli zahajovat Štvrtková klobása ze Žiliny. Ale po jejich zvukovce si Roman všimnul, že v publiku sedí Duo ToPinQui, které tady mělo loni obrovský úspěch. Tak pozval manžele Joey a Pavla Dudu na scénu a zahráli nám tu skoro půlhodinku před oficiálním začátkem na vypůjčenou kytaru i mandolínu. Kazoo měla Joey jako vždy po ruce. Super!

Na Štrvrtkovú klobásu jsem se moc těšila. Však jsem je již rok neviděla. Nezklamali. Miško Kováč střídal pilně housle s mandolínou, zahrál si i na sklenici s pivem. Stano Palúch st., tatínek našeho houslového virtuóza Stanka, exceloval na banjo, výborné mají dobro, kytaru i basu. Radost je poslouchat.

Následovalo překvapení. Pro nás všechny premiéra tria Vacuum Ball aneb Kulička vakua. Znali jsme jenom Rohlíka – Zdeňka Roha. Při pohledu na jeho spoluhráče v nás klíčila myšlenka, že by to snad mohly být jeho děti, kdyby začal už na obecné , či jiná rodina. Všichni tři totiž měli stejné nosy. Ale vše se záhy vysvětlilo! Houslista Vojta Nosek je syn Sandyho Noska a půvabná zpěvačka a kytaristka Bára Preisslerová pro změnu dcera naší na basu hrající kamarádky Blanky Preisslerové ze skupiny StopTime. Kapela by se dala označit jako objev festivalu. Jen škoda, že neměli basu, pak by to bylo komplet. Co ty na to maminko Blanko? Nádherná muzika, ne moc bluegrassu, ale moc jsme si jich užili. Nejvíc se mi líbila úvodní píseň filmu Návrat do Cold Mountain, kde se jejich hlasy tak působivě proplétaly, až mi z toho naskočila husí kůže.

Další v řadě byla kapela Zatúlaní z Prievidze. Kapela mně neznámá, ale některé členy si pamatuji z jiných sestav, jako Jozefa Kotrika ze Šidla atd. Když jsem si vloni poslouchala anonymní nahrávky kapel, které se hlásily do La Roche, mne tehdy bezejmenná kapela dostala hned první písničkou Bosý král. Teprve dlouho po festivalu nám Christopher prozradil jména všech osmdesáti přihlášených kapel… Děkuju jim za cédéčko Bosý král, které jsem od nich dostala a moc se mi libí…

Pak následoval Peťo Luha Guitar Project. Geniální kytarista a skladatel Peťo „Pitu“ Luha je na Kosce již po jedenácté a dá se označit jako ikona festivalu. Svoji kapelu si vozí v kufříku s sebou a prý jeho vystoupení je možné pojmout jako workshop. Nedá se popsat, musí se vidět.

Letos nám předvedl svou novou kytaru, švýcarskou The Bone – neboli kost, a ke konci svého vystoupení nám představil poslední projekt Slnko hrej, který natočili společně s talentovanou zpěvačkou a písničkářkou Luckou Briestenskou. K tomu si přizval jak Lucku, tak kytaristu Jozefa Marcela Kotríka. Večer pak probíhal jeho křest, tak pak napíšu víc.

Odpolední třešničkou na dortu se stala poslední výborná kapela Heartbeats z okolí Bratislavy, jedna z mála poměrně nových skupin. Viděla jsem je poprvé před rokem tady a od té doby ještě párkrát. Jsou opravdu SUPER a čím dál lepší.Trochu mne překvapilo, že prý banjista Filip Baťo kvůli pracovnímu vytížení u nich skončil. Zastupoval ho Rohlík a bude s nimi společně s Henrichem Novákem točit jejich nové CD. Jejich zpěvačka Soňa Švecová má velice zajímavý, nevšední hlas. A muzikanti samá smetánka. Už jsem o nich však taky psala… Když po posledním přídavku skončili, byl už dávno čas večeře. Čekalo na nás výborné kuřecí stehýnko s bramborovou kaší a zelíčkem.

Večerní program na hlavní scéně zahájila o půl osmé kapela AM Úlet. Já počítala se začátkem v osm a zaskočila si pro něco do pokoje. Přišla jsem tak až na poslední písničku. Tak o nich nemůžu bohužel ani nic napsat…

Na pódium po nich nastoupila další z kapel stvořených Jardou Handlířem – Nudličky. Poprvé jsem je viděla před třemi lety v Holandsku Jejich vynikající mladičký dobrista nebo spíš multiinstrumentalista Jirka Samek se právě v tento den dožil svých osmnáctin. Roman Áč mu jménem osazenstva pogratuloval a protože Jirka teď už může oficiálně pít, přiťukli si čerešničkou. Kapelu tvoří Broněk Oláh – kytara a mandolína, Jitka Máslová – baskytara , zpěv a Jarda s Jirkou střídavě ovládají ten zbytek.

Pak na scénu vtrhla legenda festivalu – čtyřiatřicetiletá skupina „najkrajších chlapů na Horehroní“, Vodopád z Brezna. Po pár písničkách si pozvali na jeviště Pala Liberdu z Třince, se kterým byl Ondra Paciga na vojně někde u Plzně, a který ho zasvětil ho do tajů country a bluegrassové muziky. Když pak odcházel v roce 1982 do civilu, přikázal prý Ondrovi založit kapelu. Takže nebýt jeho, kdo ví… Stal se jedním z křestních otců jejich nejnovějšího cédéčka Túžba lietať, jehož titulní písničku věnovali Jožkovi Černému, duchovnímu otci Kosky tam nahoře. Cédéčko pak vínečkem značky Miller Thürgau za přítomnosti velké sešlosti slavnostně pokřtil další kmotr Jaro Malina. Právě ho poslouchám a moc se mi líbí. Také tahle temperamentní kapela nikdy nezklame…

Moc jsem se těšila na kapelu Red & White z Karviné, ale zdá se mi, že měli asi černý den. Každopádně ten večer jim něco chybělo. Škoda… Bývají opravdu SUPER a mám je moc ráda.

Po nich nastoupil mezinárodní charismatický Nugget, jehož členové pochází ze čtyř evropských hlavních měst. Jeden z nejlepších evropských mandolinistů Helmut Mitteregger, jejich zakladatel, je Rakušan z Vídně, svoji na baskytaru hrající ženu Katarinu si přivedl z Bratislavy, banjista Jarda Jahoda je z Prahy a kytarista Thierry Massoubre z Paříže.

Kapela vznikla již před čtyřiceti lety, Katka s nimi vystupuje od roku 1993, ostatní přišli později. Jejich členové i sama kapela jsou opředeni tolika cenami a vyznamenáními, že by si zasloužili samostatný článek. Každopádně jsou označováni již po mnoho let jako nejlepší Rakouská kapela. Temperament z nich jen čiší a je vidět i slyšet, jak je stále muzika baví. Jejich vystoupení bylo vynikající.

Předposlední byl Peťo Luha a Kosodrevina Band v obsazení Jozef Kotrík, Henrich Novák a Pepa Malina. Pro tentokrát byla ale hlavní hvězdou vystoupeni výborná, talentovaná, mladá, krásná a nadějná zpěvačka a písničkářka Lucia Briestenská. Její debutové cédéčko Slnko hrej tam Roman Áč pokřtil čerešničkou. Ve studiu Sabik u Petera Szabadose ho natočila spolu s Peťou Luhou. Ten to vše zaranžoval a hraje všechny doprovodné nástroje. Bohužel ho nemám, ale to co jsem z něj slyšela, bylo opravdu super. Zajímavý hlas, texty a prvotřídní muzika… Lucku ke konci vystřídal Dave Mc Gillavry a to byl teprve mazec.

Bylo již hodně po půlnoci, když skončili. Dave na scéně zůstal a připojil se k němu Chris Schut, oba dohromady tedy kapela Svatá voda. Následovala opravdová smršť rockenrollu. Jejich senzační muzika by snad probudila i mrtvoly a v sále to jenom vřelo, v dáli se tancovalo, zbytek obecenstva si podupával v rytmu. Také oni se nedají popsat, ale musí zažít. Řádili tak divoce, že jsme chvílemi měli strach, aby Davida třeba neklepla pepka. Jejich holandský humor a stále se zlepšující čeština to perfektně doplnily. Oba, hlavně Dave, jsou perfektní showmani. A kolik výborné muziky dovedou udělat pouze ve dvou!

Perfektní zakončeni nádherného festivalu. Hoši řádili jak tajfun a vydali ze sebe za víc než hodinu opravdu maximum. Po několika přídavcích tento opravdu vyvedený festival fakt oficiálně skončil. Mnoha divákům se to ani nechtělo věřit… Ke třetí ráno jsem se odebrala do baru, kde vzadu probíhal komorní session s našimi špičkovými muzikanty. Už ani nemám slov na popis těch superlativů.

Tak jsem si dala pivo na dobrou noc a poslouchala a fotila. Když se asi po hodince začala projevovat únava, tak jsem s těžkým srdcem šla spát. Hoši to prý táhli do rána…

Ráno ta nejhorší část – balení. Nejpozději v deset jsme museli opustit pokoje. Po výborné snídani začalo loučení. Letos jsem měla štěstí, kamarádi z Prievidze mi slíbili, že mne odvezou do Hronseku k D´Ädymu a Túlavé Jackie, jejich dávným kamarádům po víc než čtvrt století. Ti mi stejně jako vloni poskytli azyl již ze čtvrtka na pátek. A tímto jim všem moc děkuju.

Dokonce mi vyměnili lístek na lanovku ze Srdiečka za kabinku do Krupovej, tak jsem mohla vyzkoušet i tuhle pohodlnější variantu. Malé komplikace nastaly, když auto nechtělo chytnout, ale Kviko pohotově sehnala startovací kabely ,tak se podařilo odjet v pořádku. V Hronseku nás uvítali naši kamarádi, ale to už je jiná kapitola….

Diky Romanovi a Rudovi Áčovým, Jirkovi Elgerovi za zvuk, personálu Kosodreviny a všem těm, co se podíleli na přípravě a zdárném průběhu tohoto jedinečného a nezapomenutelného festivalu. Hlavně pozdrav Jožkovi Černému tam nahoru… Nikdy na tebe nezapomeneme…

Doufám, že se na Kosce zase všichni za rok ve zdraví sejdeme.

Lilka Pavlak v Brně 26. ledna 2017 (pro BGCZ.net upravil Milan J. Kalinics, 26. ledna 2017)

Na mé fotky se můžete kouknout na Facebooku:

Fotky, část 1
Fotky, část 2

A na video od Romana Áče se podívejte tady