13. Muzikantský Camp Kosodrevina 2018 (+ fotky)

Letošní zimní bluegrassový camp se tradičně konal ve dnech 12. až 14. ledna v chatě Kosodrevina na Chopoku v Nízkých Tatrách. Je to nejvýš položený bluegrassový festival ve střední Evropě. Vyprodaný bývá již několik měsíců dopředu…

Jako již poslední léta byl věnován památce bývalého „chatára“ Jožky Černého, který si tuhle jedinečnou akci společně s Romanem Áčem z Trnavy vymyslel. Bohužel nás v létě 2012 ve věku pouhých jedenapadesáti let opustil. Určitě se ale na nás celý víkend koukal shora a líbilo se mu, že má opět plný dům a na dálku si s námi připíjel čerešňičkou… Chatu mají teď na starosti a tradici udržují jeho dva synové Petko a Palo. Muzikanti tam hrávají na své vlastní náklady pro kamarády a rodiny.

Na Kosodrevinu jezdím pravidelně a moc ráda, ale bohužel ne každý rok se mi to podaří. Také o tom vždy píšu, tak se nechci moc opakovat. Základní informace ale zůstávají stejné, ale pro ty z vás, kteří tuhle výbornou akci ještě neznají, je přesto uvedu. Kosodrevina je horská chata v Nízkých Tatrách, na jižním svahu Chopku, asi 1500 m vysoko, přímo u sjezdovky. Jezdívala tam ze Srdiečka (Bystrá Dolina) čtyřsedadlová lanovka, ale tu zrušili a ted už jezdí jenom kabinky z Krupové. Kabinky na mezistanici Kosodrevinu jsou v provozu do půl čtvrté. Odtamtud dál se dá ještě vyjet až nahoru na Chopok. Do chaty se vejde asi 270 lidí, a je každoročně druhý lednový víkend nacpaná k prasknutí muzikanty hrajícími na akustické nástroje převážně bluegrass, jejich rodinami a fanoušky.

Jezdívala jsem na Srdiečko autobusem, který jezdil 2× denně z Brezna, ale pořád ještě nevím, zda existuje spoj i na Krupovú. Loni tedy ještě nebyl a letos jsem to nestihla zjistit. Zřejmě nikdo kromě mne už vlakem a busy nejezdí.

Domluvila jsem se proto se Simonkou Schmidtovou, že mne vyzvedne na nádraží v Banské Bystrici před druhou a pak jsme dál pokračovali s jejím přítelem Martinem přibrat Tatianu Baťovou. Už na parkovišti na Krupové jsme potkali spoustu kamarádů. Nahoru jsme dorazili něco po třetí. Ubytovat se a dolů. Tam to již hučelo jako v úlu. To bylo radosti ze shledání. Jako mávnutím proutku k večeru všichni lyžaři zmizeli a teď již na dalších nejméně čtyřicet hodin tam zavládl nonstop bluegrass. Venku bylo nevlídno, sněžilo a byla mlha, tak už jsem nevystrčila ani paty s chaty. Večeře se podávala v šest hodin a měli jsme květákovou polévku a vepřovou pečeni se slovenskou rajskou a bramborovou kaší, bylo to moc dobré.

Organizační štáb tam dorazil již ve čtvrtek. Jirka Elger vymyslel nové jeviště, aby se trochu vylepšil zvuk, který po sníženi dřevěných stropů byl dost špatný. Jaro Rakay mu k tomu vyrobil konzoly. Musela to být děsná dřina, ty všechny zvukařské propriety vytahat nahoru. Už se vesele zvučilo. Hlavní program v jídelně začínal přesně v osm hodin.

Jako první nastoupila skupina Tieň z Trenčína, která mimo jiné organizuje festiválek v Horní Porubě. Hrají nám už víc než čtvrt století a já je mám moc ráda. Zahájili písní Jericho a jako vždy se mi i letos nejvíc líbila jejich slovenská verze písně Greensleeves… Další v řadě vystoupili moji oblíbení Zatúlaní z Prievidze s písní Bosý král a spoustou dalších…

Po nich nastalo oficiální přivítání účastníků campu, hlavni slovo měl Roman Áč a Heno Medved. Ke slovu se dostal i chatař Pavel Černý, Jožkův syn.

Na jeviště nastoupila pražská skupina Abalone. Zahájili nádherně zazpívaným gospelem. U některých jejich písní mi až naskočila husí kůže z té krásy. Zahráli také pár převzatých věci z repertoáru Blue Highway. Ale nejen zpěv, i instrumenty byly výborné, hlavně se líbilo dobro Darka Houšky… Velký dojem na mnohé zanechala jejich a capella píseň Moon River z filmu Snídaně u Tifanny. Jistě nebyli na Slovensku poprvé ani naposled.

Pak se na jeviště dostavila Funny Grass z Českého ráje a tím pádem i první žena, zpěvačka a kytaristka Bára Součková. Také nám představili svého nejmladšího člena, dobristu Honzu Richtera. Karlos Souček exceloval jako vždy jak na mandolínu, tak na foukací harmoniku a Jarda Handlíř se věnoval banju. Moc se mi líbila písnička Catfish John, kterou nám v úpravě Jerryho Douglase a Alison Krauss zazpívala Bára. Jinak jim moc sedí muzika v irských rytmech a basák Petr Ivan moc pěkně zpívá.

A již zde byla nejnovější vynikající slovenská formace Heartbeats… Po mé oblíbené Time To Wander od Dillardů si pro nás připravili překvapení. Kmotři Roman Áč a Heňo Medved pokřtili jejich nové cédéčko s názvem Melody Roads, čím jiným než čerešničkou. Bohužel ho nemám, tak o něm nenapíšu, ale stoprocentně bude výborné (Pozn. redakce BGCZ.net – v redakci jej máme, je vynikající, recenzi připravujeme). Jejich zpěvačka Soňa Švecová má nevšední nádherný hlas a hoši nezůstávají pozadu. Výborného kytaristu Vlada Križana, nejlepšího slovenského mandolinistu Michala Bajo Baroka a dobristu Henricha Nováka zná jistě každý… na basu Dodo Jagerský, na housle Pavol Matěj a s banjem se k nim po odchodu Filipa Baťa, na kterého si také vzpomněli, přidal Zdeněk Rohlík Roh… Super! Muzika jako řemen!

Po nich nastoupil výborný slovenský Blueland s jejich hard driving bluegrassem, také jej jistě znáte. Už jsem o nich nesčíslněkrát také psala. Bratři Tomkové s basou a kytarou, Pavol Reyo Daňo s mandolínou a Ralph Schut s banjem. Letos Sancho náhodou nebyl na žádné expedici, jako v minulosti, tak jsme si je užili v kompletní sestavě. Obecenstvo je propustilo až po jejich přídavkovém hitu Vždy keď ráno vstavám prvý…

A pomalu se chystala fantastická sestava kolem Peťka Luhy, na které se vždy nejvíc těším. Tento rok si dali název Peter Luha & Koska Nostra. Nejdřív nám zahrál Peťko s Marianem Jaslovským a jeho saxofonem, postupně se přidávali Henrich Novák s dobrem, Pavol Matěj s houslemi, Josef Jope Forman s foukačkami. Jejich muzika se nedá popsat, musí se slyšet… Nakonec se k nim přidal náš holandský kamarád, basák Dave Mac Gillavry a ten už pak na jevišti zůstal až do konce. To byl ale nářez! Museli také párkrát přidávat…

Závěr večera opět patřil nizozemské kapele s příchutí Rock`n Rollu padesátých let, Holy Water aneb Svatá Voda. Hoši Chris Schut, kytara a zpěv a basák, zpěvák a hlavní komik Dave Mac Gillavry se před pár lety přestěhovali do Čech a jejich čeština už je skoro perfektní. Jejich muzika by snad probudila i mrtvoly. A Dave to jako vždy vtipně komentoval. Každopádně to vždy nakonec pořádně roztočí a obecenstvo roztančí. Už byly skoro dvě, když skončili. A pak následovaly nesčetné sessiony v baru, v přísálí i jinde, až do rána bílého.

Po výborné snídani se už zase hrálo, nebo to banda táhla už od včerejška? Venku sněžilo a bylo mlhavo, ti kteří vyjeli na Chopok stejně nic neviděli, tak mne ani nemrzelo, že jsem tam taky nebyla. Nasadila jsem si mačky a šla na procházku, ale moc se chodit nedalo, tak jsem po poledni zamířila zase do chaty koukat na další muziku.

Ve dvě hodiny začínal dole v baru odpolední program, který otvírala má oblíbená a stále se zlepšující Štvrtková Klobása z okolí Žiliny. Psala jsem o nich loni. Vynikající Michal Kováč střídal mandolínu s houslemi, Stanko Turek hrál na dobro, Stano Palůch senior na banjo a hlavní slovo měl kytarista Martin Hlavatý.

Po nich nastoupil jako předvoj Zdeněk Lucák se svým dobrem a záhy se k němu přidala tradiční kapela Šidlo. Byli mírně indisponovaní, protože oslavovali, že se Michalovi Vrabcovi má narodit druhá dcerka Žofia (dozvěděl se tuto novinu právě zde). Poprvé jsem je viděla s dívčím členem, mandolinistkou Alžbětou Albrechtovou. No, zhostili se svého vystoupení ve cti… A se Zdeňkem jim to šlo ještě líp.

Další v řadě bylo Duo ToPinQui, které tvoří manželé Joey a Pavel Tim Duda. Loni i předloni tady měli obrovský úspěch. Nádherně zpívají, Joey i francouzsky a anglicky, je radost je poslouchat. Největší úspěch měla snad píseň If I Needed You… Po nich nastoupila další z mých oblíbených a výborných kapel Red & White z okolí Karviné s Míšou Wawrzyczkem na banjo a bratry Zielonkovými, Marianem na kytaru a dobro a Adamem na mandolínu a housle a Benem Konstantinidisem s basou. Prohlásili, že se nad sebou zamysleli a začali skládat i své vlastní písničky. Jako příklad nám Ben předvedl svou Narozen ve špatném znamení… Také jsem o nich už mockrát psala a všem se moc líbili.

A již nastoupila formace Vacuum Ball aneb Kulička Vakua kolem Zdeňka Rohlíka Roha z Jihlavy. Ti tady měli s obrovským úspěchem svou premiéru jako trio vloni a byli označení jako objev festivalu. Vzali si k srdci, že by byli ještě lepší, kdyby měli i basu, a tak s Blankou Preissslerovou hráli už v Horné Porubě. Teď si navíc přitáhli ještě bicí. Kapelu tvoří vynikající zpěvačka a kytaristka Bára Preisslerová, houslista Vojta Nosek a výše zmíněný Rohlík a Blanka. Jméno bubeníka mi momentálně vypadlo. Ne moc bluegrassu, ale nádherná muzika…

Pak následovali Peťo Luha a Marian Jaslovský. Geniální a charismatický kytarista a skladatel Peťo „Pitu“ Luha je na Kosce již podvanácté a dá se označit jako ikona festivalu. Svoji kapelu si vozí v kufříku s sebou. Nedá se popsat, musí se vidět. Jeho spoluhráč Jaslo je také vynikající hráč, a to nejenom na saxofon. Jako vždy je diváci nechtěli ani nechat odejít…

Rustic Robots aneb Rustikální roboti se nám představili v neobyčejně učesané verzi. Letos žádné tetování, ani make up. Vzpomínám si, jak jsem z nich měla skoro strach, když jsem je zde kdysi viděla v jejich hrůzostrašné podobě poprvé. Jejich perfektní virtuózně zahraná a zazpívaná old country a bluegrassová muzika všechny uchvátila… Hrají ve složeni Ralph Schut – kytara, Radek Vankát – dobro, Zdeněk Rohlík Roh – banjo a Chris Schut – basa.

A hurá nahoru na večeři. Měli jsme výbornou čočkovou polívku a rýži s dobrou omáčkou s drůbežím masem na houbách. Byli jsme již druhá směna, tak sotva jsme dojedli, honem se nachystat na večerní koncert, který v jídelně začínal o půl osmé.

Moc jsem se těšila na kapelu Riding Hoppers. Ta je složena z torz legendárních severočeských kapel Bluegrass Hoppers, která vznikla v roce 1967 a později byla přejmenována na Fešáky a Riders – od roku 1972 s legendárním banjistou Tomášem Šperkem a houslistou a kytaristou Jirkou Jandáskem. Večerní program zahájili písní Old Joe Clark a pak přizvali na jeviště Robíka Mouchu, který se Kosky pravidelně zúčastňoval dosud jenom jako divák, a ten nám zazpíval starý Fešácký hit Rychlejší koně. Robert je dodnes regulérní člen Fešáků. Mandolinista Radek Stanka, také jeden ze zakládajících členů nám zazpíval Baladu o Johnu Henrym. A opět Robík Moucha s písní Šéfe, tak pusť mne zpátky ke koním. Jirka Jandásek se moc divil, že včera tady nezazněla ani jedna instrumentálka. Za jejich mladých let s Tomášem Šperkem jich hrávali spousty. Vypálili na nás tedy Foggy Mountain Breakdown. Zpívají většinou česky, jenom Robík, který prý žil dlouhou dobu u imperialistů, nám anglicky zazpíval City of New Orleans… Pochopitelně museli přidávat a byla to píseň s názvem Svoboda se blíží, kterou prý začínali pověstné Fešácké Saloony koncem šedesátých let. V té době prý taky nosili stetsony, což některým z nich zůstalo. Dnes to už ale znamená něco jiného…

Po nich se na pódium chystal fantastický Svaťa Kotas Band z Brna, ve složení Svaťa, kapelník, banjista i kytarista a hlavní autor hudby, Tomáš Vojtek, kytara, zpěv, autor většiny textů, Jana Vojtková, mandolinistka a zpěvačka s nádherným hlasem, dobrista Michal Nežerka a na basu je doprovází Vladimír Vašek. Kapela hraje svéráznou muziku na pomezí žánrů – bluegrassu, nové akustické hudby i folku. Svaťovy kapely ve všech sestavách odjakživa děsně prožívám a vždy má kolem sebe samou muzikantskou smetánku. No, byla to senzace první třídy, také museli přidávat.

Kapelu Vodopád z Brezna snad ani představovat nemusím, na Kosce patři k inventáři, zná ji určitě každý a ještě nikdy nevynechala. Dlouhá léta patří k mým oblíbencům. Temperament z nich jenom srší a vždy a všude dokáží vykouzlit nádhernou atmosféru a obecenstvo je zkrátka miluje. Už jsem o nich také psala mockrát, nechci se opakovat. V půli vystoupení vytáhl Ondra Paciga flaštičku borovičky, kterou si schoval z posledního rozloučení s Jožkou Černým a připil si s ním tam nahoře… V mnoha očích se objevily slzy…

Po nich nastoupili brněnští Poutníci. Delší dobu zde nehráli, neboť neradi cestovali tou sedačkovou lanovkou ze Srdiečka. No, já se na ní taky vždycky bála, hlavně když sněžilo a foukal silný vítr a jednou se se mnou dokonce v půli svahu zastavila. Pak slízat na tu ledovku, taky nebyl žádný med. A s nástroji to byl jistě horor. Poutníci nám již hrají devětačtyřicátý rok a jistě je každý z vás zná. Jako vždy výborně zahráli jak nové věci, tak ty z té nejslavnější éry s Křesťanem, nechyběl pochopitelně ani ten největší jejich hit, Panenka. Po nich nastoupila další moje oblíbená formace BlueRej ze Severní Moravy. O těch taky píšu každou chvíli a jako přídavek nám zahráli i tu mou nejmilejší, Metličku křivolakou…

A pak nastoupila bombastická kapela Professional De Formation, kterou většina účastníků viděla ten den poprvé. Já o nich psala už po loňském Banjo Jamboree, tehdy si ještě říkali Acoustic DeFormation . Tehdy jsem z nich doslovně, a nejen já padla na zadek, protože jejich fantastická muzika mi už připadá jako z další dimenze. Ozývaly se hlasy, jako „nový New Grass Revival“ atd. Tahle sestava, Jakub Racek, Radek Vaňkát, Petr Vošta a v pravdě basový kouzelník Miloš Peter Klábště se opravdu nedá popsat slovy, ale musí se vidět a slyšet. Něco takového zde ještě nebylo. Nejenom že všichni virtuózně ovládají své nástroje, ale také perfektně zpívají. No, nemám dost slov pro tento superlativ. Obecenstvo bylo jako v transu a pochopitelně je nechtěli pustit z jeviště. Myslím, že Ondra Paciga byl úplně vedle z jejich basáka a určitě strávil bezesnou noc… Obecenstvo flipovalo při jejich posledním přídavku, Patlal od Petra Vošty. A za jedinou deformaci by se dal označit dnešní deformovaný Radkův účes…

Festival se pomalu blížil ke konci a nastoupila nová hvězdná sestava Monogramu, tedy bratrů Jahodů, s Jardou na banju a Zdeňkem na mandolíně, s basistou Pavlem Lžičařem a hlavním zpěvákem a kytaristou, který je zodpovědný za jejich většinu jejich nové tvorby, Jindrou Vinklerem. Po odchodu Pepy Maliny byla tahle kapela obohacená vynikajícím dobrem Honzy Kouby. A mě v něm přibylo do mé rozsáhlé adoptivní bluegrassové rodiny další, a zatím nejmladší vysoce talentované dítě. A mám z nich všech jako vždy velkou radost! Když po pár přídavcích skončili, táhlo již na druhou hodinu ranní. A opět následovaly nesčetné jam-sessiony až do rána bílého. Když jsme kolem čtvrté odcházely s Tatianou spát, ještě se všude hrálo.

Nezbývá než poděkovat všem účastníkům a pořádajícím tohoto jedinečného campu. Romanovi a Rudovi Áčovým, Jirkovi Elgerovi za zvuk, personálu Kosodreviny a všem těm, co se podíleli na přípravě a zdárném průběhu tohoto jedinečného a nezapomenutelného festivalu. A všem zúčastněným za tu nádhernou atmosféru, která tam panovala. Osobně také děkuji Simonce a Martinovi, že mne vzali autem tam i zpět do Banské Bystrice.

Hlavně pozdrav Jožkovi Černému tam nahoru… Nikdy na tebe nezapomeneme… Kdyby celý bluegrassový rok 2018 probíhal v takové pohodě a harmonii, jako vládla na Kosce, byl by jistě jeden z nejlepších. Moc doufám, že se na Kosce zase všichni za rok ve zdraví sejdeme

Lilka Pavlak v Brně 22. ledna 2018 (pro BGCZ.net upravil Milan J. Kalinics, 23. ledna 2018)

Na mé fotky se můžete podívat na mém FB profilu:

Fotky, část 1
Fotky, část 2