18. BgVečer Fest v Horné Porubě – reportáž

Následující víkend po Banjo Jamboree jsem měla na vybrání asi pět akcí. Rozhodla jsem se pro BgVečer Fest v Horné Porubě na Slovensku. Byla jsem tam někdy před lety, když se ještě festival konal v kulturáku, a moc se mi tam líbilo. Vyrazila jsem z Brna v pátek autobusem do Ilavy, tam bleskově přeskočila na další místní. Silnice skončila, autobus se otočil a na mě už tam mávali slovenští kamarádi, aby mne uvítali kalíškem slivovičky…

Přímo pod námi bylo vidět festivalové místo, kde probíhaly poslední práce na nové střeše nad pódiem – dle předpovědi mělo pršet. Určitě měly zásluhu na tom, že se festivalu déšť vyhnul.

Do večera zbývalo ještě několik hodin. Měla jsem v plánu jít před začátkem ještě na túru. Vybrala jsem si kopec Vápeč, dominantu Strážovských vrchů, vypínající se přímo nad touto půvabnou dědinkou. Cesta do kopce vesele ubíhala, ale kde se vzaly, tu se vzaly černé mraky, začalo se blýskat, hřmět a pršet. Po bouři někde na skále jsem moc netoužila, a tak jsem to asi ve třech čtvrtích cesty nahoru zbaběle otočila. Záhy naštěstí pršet přestalo. Po cestě k mému překvapení vidím, že tam roste modrá tráva – blue grass of Horná Poruba. Jako důkaz mám fotku. Dole na festivalu to již hučelo jako v úlu, muzikantů i obecenstva rychle přibývalo. Dát si výbornou kapustnicu a pivečko. Vedle u stolu se již vesele jamovalo.

Festival zahájil a všechny nás přivítal úderem osmé Pavol „Reyo“ Daňo. Pověděl, že festival je konečně plnoletý, má osmnáct let a výjimečně je tedy skoro všechno dovoleno. Oslava byla opravdu důstojná!

První nastoupila mně dosud neznámá kapela Blue Way. Jak jsem vyrozuměla, z původní kapely tam zbyl kytarista Majo Mokrý a houslista Maťo Medo. Zbývající tři byli hosté a tato současná sestava prý vystoupila poprvé na jevišti. Ale hrálo jim to moc dobře. V paměti mi zůstaly jejich Búrlivá reka a Usmev svobody.

Další v řadě byl Dostavník z Vysočiny. Kapela pořádá festival na hradě Svojanov (reportáž z letošního ročníku byla zveřejněna zde na BGCZ.net). Také oni pozměnili sestavu. K manželům Blance a Borisovi Preisslerovým na base a banju a kytaristovi Vráťovi Ludvíkovi se přidal hostující dobrista Víťa Piskač a na mandolínu a housle hrál Tomáš Hartman junior. Šlapalo jim to výborně. V této nové sestavě jsem je také viděla poprvé. Kapela hraje moderní bluegrass. Mnoho jejich písní otextoval bývalý mandolinista Jiří Pik, a poslední dobou se dostávají do popředí hlavně kvalitní texty jejich zpěvačky a kontrabasistky Blanky Preisslerové. Skupina nenadchla jenom mne. Jako jediní hráli oba večery a stali se festivalovými favority. Většinu písní zpívala Blanka, pár jsme jich slyšeli i od Vráti a sem tam trojhlas s Tomášem. Všem se moc líbili.

Páteční večer uzavírala jedna z mých nejoblíbenějších tradičních kapel – Šidlo. Ty si vždycky moc ráda poslechnu. To už jsem na sebe navlékla poslední vrstvu oblečení z ruksaku a zamrzelo mne, že jsem si s sebou nevzala rukavice. Všem se kouřilo od pusy zimou a muzikantům jistě pěkně mrzly prsty. Na dobré náladě to ale neubralo. Pochopitelně se potom začalo „sejšnovat“. Vedle hořel oheň a na zimu se záhy zapomnělo. Hrálo se prý až do bílého rána. Odpadla jsem kolem druhé.

Sobota nás uvítala modrou oblohou a sluníčkem. Spolubydlící kapela Dostavník se vydala na Vápeč, a na rozdíl ode mne včera se dostali až na vrchol. Já nebyla moc ve formě, tak jsem se vydala jen na procházku po nádherném okolí. Nevím, zda někteří z muzikantů vůbec šli spát, nebo jestli jamovali už od noci. Hudba snad nikdy neutichla. A sjížděli se stále noví muzikanti.

Program zahájila ve tři odpoledne skupina Tieň z Trenčína. Jejich jádro tvoří kytarista Eugen Fisla a banjista Stanko Valach, hrající spolu již více než dvacet let. Na mandolíně pořádající Pavol Daňo a na base Milan Nagy. Nádherně, převážně slovensky, zpívají. Husí kůže mi naskočila při jejich Na múrov dávnych čas, slovenské verzi Greensleeves.

Po nich nastoupila bombastická sedmičlenná kapela z Brezna, Vodopád. Jako vždy překypující energií na nás spustili svůj hudební ohňostroj. Ondra „Pagáč“ Paciga roztancoval svou basu a ostatní nezůstávali pozadu. Jejich živá vystoupení patří k vrcholným zážitkům každého festivalu. Hrají už asi 30 let…

Obecenstvo se uklidnilo při perfektní horalské muzice ve stylu Stanley Brothers od prostějovské kapely The Log. Kapela pořádá každoročně festivaly Carter Stanley Memorial a Country Stodola. Také následující vynikající newgrassová kapela Taverna je z okolí Prostějova. Už jsem o nich psala několikrát, nebudu se opakovat. Nejenom fanoušci New Grass Revival si přišli na své. Moc se líbili. V uších mi stále zní jejich píseň o Moravě, kterou si s nimi zazpívala i většina diváků.

Silent Rain na nás hned na úvod vypálil píseň Fork In the Road. Jsou silně ovlivněni modernějšími kapelami jako Blue Highway či Infamous Stringdusters. Působivá byla v jejich přednesu i nebluegrassovka Kalico. Největší radost mi udělali mou oblíbenou Will You Dance With Me Molly, kterou jsem kromě od Stringdusters ještě od nikoho jiného neslyšela. Kapelu tvoří legendy, mandolinista Standa Feruga a banjista Štefan „Luky“ Lukáč, společně s Honzou Ferugou s dobrem, Mirečkem Kalousků ml. s basou a s kytaristou Pavlem Fellnerem. Pavel pro změnu pořádá pravidelné Bluegrassové večery na Selské v Jeseníkách. Moc příjemná muzika.

Konferování se po Pavlovi Daňovi ujal Ondrej „Pagáč“ Paciga z Vodopádu se svým osobitým humorem. Po nich nastoupila hvězdná sestava Candy Floss kolem banjistky Simony Schmidtové. Také o nich jsem již psala několikrát. Hraje s nimi snad nejlepší slovenský mandolinista Michal Barok, výborný kytarista Dušan Hronec, vynikající houslista Michal Kováč a basista Anton Národa. Tomu všemu trůní zpěvačka Patricia Pivolusková. Předvedli hlavně svůj vlastní materiál. Všichni z nich byli nadšení.

Nestorem slovenského bluegrassu je bezpochyby kapela Krok. Jaro Nečesaný, zpěvák, kytarista a banjista a tenor Braňo Blahovec založili tuto skupinu již v roce 1970. Byla to také první slovenská kapela, která se předvedla již někdy v roce 1980 na kopidlnském Banjo Jamboree. Nádherně zpívají a spousta textů Jaro Nečesaného vpravdě zlidověla. Má je v repertoáru spousta jiných kapel. Vystřihli hned ze začátku Old Joe Clark s perfektními houslemi. Jejich muzika je prostě prvotřídní hudební lahůdka…

O následující přestávce se sešla snad již celá dědina. Nejenom místní omladina se aktivně podílí na organizaci festivalu, stará se o kuchyni, bar, pořádek i všeobecné dobro. Snad na žádném festivalu jsem neviděla tolik malých dětí. I na nich mají zásluhu povětšinou účinkující muzikanti, takže bluegrass tady určitě nevymře. Radost se podívat! Místní krásky prodávaly lístky do tomboly. I když jsem jich měla dost, tradičně jsem nic nevyhrála…

Pomalu se blížil poslední večerní blok. Zahajovala ho v osm hodin skupina Dostavník. Dnes byli snad ještě lepší než včera. Klobouk dolů před Blančinými texty.

Dřevěná tráva čekala asi až moc dlouho na své vystoupení a byla mírně indisponována. Zato domácí Blueland jen sršel svou pověstnou energií. Zahájili písní o Rozprávkovej July. Předvedli kromě svých hitů i spoustu novinek. Bratři Miki a Sancho Tomkovi – kytara a basa, Ralph „Nizozemštan – Mimozemštan“ Shut s banjem a pořádající mandolinista Pavol „Reyo“ Daňo to pěkně rozjeli. Zpívali i hráli jako o život. Obecenstvo nebylo k utišení. Museli přidat svůj hit Vždy keď rano vstávam prvý a věnovali ho všem přítomným ženám, dívkám, manželkám i milenkám.

Naštěstí už nebyla tak děsná zima jako včera. Stejně jsem v průběhu večera na sebe navlékla skoro všechny včerejší vrstvy a obdivovala drsné horaly a horalky, kteří i k půlnoci vydrželi v kraťasech. Měli jsme obavy, aby naši jediní zahraniční hosté ze slunného jihu nezmrzli. Oni pro změnu měli obavy, aby tam ještě někdo na ně zůstal. Jejich obavy byly naštěstí zcela zbytečné. Poslední skupina byla z Maďarska. Poa Pratensis, což v překladu z latiny znamená Modrou trávu z Kentucky.

Viděla jsem je už několikrát na festivalech v Holandsku a Francii. Pro slovenské diváky to ale byla premiéra. Nezklamali… Uváděl je slovensky jejich banjista Milan Ikhardt. I jejich dobristka a banjistka Adrienn Bodyová má slovenské kořeny. Jménem si pamatuji jen basáka Petera Tolgyesiho a zpěvačku s hlasem anděla, Katrin Dabousovou. Předvedli pestrou směs nejenom bluegrassu, například Mr. Sandman, a lid byl nadšen. Museli přidávat snad čtyřikrát, než jsme je pustili z jeviště. Největší úspěch měla snad dětská písnička zpívaná maďarsky. Místní tanečníci k tomu nadšeně výskali. Bylo jich pod jevištěm čím dál víc a určitě jim bylo teplo. Hlavně všem bylo dobře a veselo. Kapela tady určitě nehrála naposled.

Nádherný pohodový festival skončil, ale jako již z pátku na sobotu se prý hrálo opět celou noc. Měla jsem slíbený odvoz do Brna ráno v sedm, a tak jsem kolem druhé odešla spát. Celé dva dny se o perfektní zvuk staral Jirka Elger ze Zlína a patří mu za to velký dík.

Poděkovaní si zaslouží pochopitelně pořádající „Reyo“ a jeho tým a všichni ti dobrovolní místní pomocníci a pomocnice a sponzoři, bez kterých by to nešlo, celá bluegrassová dědinka Horná Poruba a všichni účinkující muzikanti. Na Slovensku je vždy dobře! Bylo to SUPER a moc ráda se sem v budoucnosti opět někdy vrátím.

 

Fotky jsou ke shlédnutí zde:
https://www.facebook.com/media/set/?set=a.10200879298938428.1073741842.1643360008&type=1&l=41117661bd

Lilka Pavlak v srpnu 2013 (pro BGCZ.net upravil Milan J. Kalinics, 7. srpna 2013)