24. bluegrassový festival Thun – Švýcarsko 4. července 2009

Co se scenérie týče, nemá tento festival ve Švýcarsku konkurenci. Koná se na malém ostrůvku v Thunském jezeře. S pevninou ho spojuje úzká dřevěná lávka, ze které je při hezkém počasí vidět panorama čtyřtisícových velikánů, Mnicha, Panny a Eigeru.

Letos jsme to štěstí bohužel neměli, ale přesto tam bylo překrásně. Podle předpovědi ale měly být silné bouřky a déšť, tak jsme mohli být rádi, že nebylo hůř.

Vše bylo vzorně připravené, velký stan měl chránit muzikanty i obecenstvo před sluncem či deštěm. Toho bylo letos sice dost, ale stan to vydržel. Bylo připravené i náhradní místo, kdyby padaly trakače, ale naštěstí ho nebylo potřeba. Také stánků s občerstvením, domácími zákusky, ale rovněž s hudebninami tam bylo požehnaně.

Vstup na festival je volný, předpokládá se, že obecenstvo bude konzumovat s láskou připravené dobrůtky, popřípadě si koupí upomínkový knoflík, a tak pomůže pokrýt aspoň část nákladů. Většinu stejně financují sponzoři. Jako na všech švýcarských festivalech hrály čtyři kapely po dvou setech, jeden odpoledne a druhý večer.

Program zahájila úderem druhé hodiny švýcarsko-německá skupina Timbertrain. Předvedli nám převážně tradiční bluegrass, sem tam proložený několika instrumentálkami či modernějšími kousky.

Protože na festival chodí nejen bluegrassové publikum, je již tradicí, že jedna z kapel bývá jiná. Nefalšovanou honky tonk muziku, jak se hraje v Texasu a Oklahomě, nám předvedla rodilá Texasanka, temperamentní zpěvačka a písničkářka, basistka, kytaristka a foukačkářka žijící v Louisianě – Kim Karson se svou kapelou z New Orleansu. V hledišti to jenom vřelo a posluchači nebyli k utišení. Spustil se prudký déšť a stan praskal ve švech.

Italští Bluegrass Stuff nám předvedli ukázky ze svého nejnovějšího CD s názvem „Volare“. Patři k festivalovým miláčkům. Hrají tam skoro každý rok a jsou znovu a znovu vyžadováni. Jejich perfektní show, tanec kolem mikrofonu, komedianské vystupování jejich hlavního zpěváka, kterým je Perry Meloni (s hlasem podobným Lesteru Flattovi), virtuosní mandolína Massima Gattiho, hvězdné banjo v rukou Dina Barbeho, či perfektní kytara Lea di Giacoma. Jejich řady doplňuje Massimův čtrnáctiletý syn Icaro, který se nám loni poprvé představil na festivalu v Písku. Obecenstvo vyžadovalo nové a nové přídavky, nedá se říct, co mělo největší úspěch. Myslím, že asi italská „Tu’ vuo’ fa’ l’ Americano“.

Poslední skupinou byla mezinárodní formace Matching Ties. Kytarista a hlavní zpěvák Paul Stowe je Američan ze Salt Lake City v Utahu žijící v Mnichově. Tam bydlí i Angličan Trevor Morris hrající na mandolínu, mandolu, bouzouki a kytaru. Houslista a příležitostný mandolinista Georg Baer a basák Thomas Kärtner jsou Němci. Skupina, tedy aspoň jejich tvrdé jádro Paul a Trevor, se pohybuje na scéně již třiadvacet let. Hrají také irskou a skotskou muziku. Moc bluegrassu od ní ale slyšet není.

Během odpoledne bylo občas hezky, sem tam bouřky a déšť, naštěstí nic velkého, aby se festival musel stěhovat. Čtyřtisícovky zůstaly skryté v mracích. A protože jsem nenašla žádnou spřízněnou duši bydlící směrem na Zurich, která by mne vzala aspoň kousek blíž k domovu, a bylo úplně černo, po odpoledním setu jsem se vydala na vlak. Trošku se vyjasnilo, tak jsem ještě stihla udělat aspoň pár fotek.

Napřed mne docela mrzelo, že jsem musela odjet spíš, ale v noci byla šílená bouřka. A tak jsem nakonec byla ráda, že jsem doma. Termín festivalu se několik let kryl s Banjo Jamboree, proto tam již dlouho nehrála žádná česká kapela. Doufám, že se tam příští rok opět nějaká objeví!

Ahoj Lilka v Bülachu 27. července 2009 (pro bgcz.net upravil Milan J. Kalinics, 13. září 2009)