27. bluegrassový festival Grunderinseli Thun – 27. června 2012

Pár let jsem tento nejkrásnější festival ve Švýcarsku (co se scenérie týče) vynechala. Ve stejný víkend se vždy koná několik dalších akcí, kde bych měla být nebo aspoň ráda byla. Pořád mi ale k tomu chybí ty potřebné klony. Letos ale zase po delší době v Thunu hrála česká kapela, a pořadatel chtěl, abych přijela, tak jsem tam prostě jet musela.

Předtím jsem byla po Banjo Jamboree na šňůře po Německu s Eddie & Marthou Adcockovými a Tomem Grayem. Moc mě přemlouvali, ať s nimi zůstanu až do konce – hráli pak ještě jeden koncert v Německu, v Belgii a Holandsku, ale odolala jsem. Na jeden den jsem se stavila doma a v sobotu ráno vyrazila vlakem směrem Thun. Bylo senzační počasí a těšila jsem se, že po dlouhé době zase spatřím to velkolepé panorama tří čtyřtisícových velikánů, Mnicha, Panny a Eigeru.

Z vlaku jsem se šla rovnou ubytovat a v hotelu jsem potkala první festivalové muzikanty – český Bluegrass Cwrkot. Ti mi připravili pěkný šok, neboť mi poslali zprávu, že si jejich houslista ve čtvrtek před odjezdem zlomil prst a David mi hrdě ukázal ukazovák v sádře…

Festival se koná na malém ostrůvku v Thunském jezeře, spojeném s pevninou úzkou dřevěnou lávkou. Dřív daleko široko nebylo nic, teď vedle ostrůvku postavili obrovskou dřevěnou scénu pro muzikály, tak už to není ta romantika, co bývala, zato ale velká scéna dává k disposici prostory pro dešťovou variantu. Letos bylo počasí víc než perfektní. Jako každoročně tam byla spousta stánků s občerstvením, domácími zákusky, hudebninami, westernovým oblečením atd.

Vstup na festival je volný. Předpokládá se, že obecenstvo bude konzumovat s láskou připravené dobrůtky, popřípadě si koupí upomínkový knoflík, a tak pomůže pokrýt aspoň část nákladů. Většinu stejně financují sponzoři. Jako na všech švýcarských festivalech hrály čtyři kapely po dvou setech, jeden odpoledne a druhý večer. Odpolední program začínal o půl druhé.

Zahajovala švýcarská skupina Seven Loons se dvěma zpěvačkami. Do bluegrassu měli hodně daleko a ještě k tomu zpívali ve walliském dialektu, takže jsem jim rozuměla pouze každé třetí slovo. Obecenstvo jimi ale bylo nadšené. Holt vyměnili se pořadatelé, změnily se i zvyky. Na festival chodí nejenom bluegrassové publikum, proto bývalo tradicí, že jedna z kapel bývala z jiného žánru. Letos to byly ale dokonce dvě.

Zato další, Sacred Sounds of Grass, patří k nejstarším a nejslavnějším německým kapelám. Zajímavé je, že ač název zůstává stejný, skoro pokaždé je vidím v jiné sestavě. Jádro kapely tvoří bratři Thilo a Samuel Hainové (kytara a mandolína) a tentokrát s nimi hrál na banjo Jürgen Biller a na housle Hendrick Ahrend. Kapela se – jak už se dá usuzovat z názvu – původně specializovala na gospely, časem ale přidali i světštější a modernější materiál. Nádherně čtyřhlasně zpívají, ale hraní také zkrátka nepřijde. Největší úspěch měla píseň The Old Spinning Wheel, kterou němečtí přistěhovalci ze Schwarzwaldu (Černého lesa) přinesli do Ameriky s názvem Altes Spinnrad Lied, a teď se vrátila zpátky do Evropy.

Ernest Ray Everett Band prohlásili, že prý vždy snili o tom si zahrát na bluegrassovém festivalu, a že se budou snažit hrát bluegrass. Ale už jejich složení prozradilo, že tato country kapela k tomu má také hodně daleko. Hlavní zpěvák a kytarista E. R. Everett má krásný zajímavý hlas a hlavně umí udělat náladu. Druhý kytarista Matt Weger také pěkně zpíval. Baskytaru obsluhovala jeho dcera Scarlett Seitherová. Nedávno natočila cédéčko v Nashvillu a pokud ji nechali zpívat, byla to nádhera. Škoda, že jí nedali víc prostoru. Jejich bubeník je jediný čistokrevný Němec a jmenuje se Clements Schirmer, ostatní jsou Američané žijící v Německu.

Jediná opravdová bluegrassovka byla Roll In My Sweet Baby´s Arms, obecenstvo tleskalo do taktu. Nádherná byla píseň Choices od George Jonese, či píseň o vojákovi, který píše z války své milé Love You From The Hell. Také přišlo na řadu pár písní Kris Kristoffersona, jako Help Me Make It Thru The Night a další. Kytarista přetrhl v polovině setu strunu, ale neobtěžoval se ji vyměnit, řekl jen, že teď hraje na pětistrunnou kytaru, takže je to skoro jako místo banja. To by taky bluegrassák těžko udělal…

A pak již přišli na řadu naši Bluegrass Cwrkot, kteří to tam pěkně rozjeli. Pořadatel přišel za mnou s palcem nahoře a pochválil, že jsem je moc dobře vybrala. Prý do nich velkou důvěru nevkládal, ale že se hned stali miláčky publika.

O nich jsem vám již taky párkrát psala, ale raději je ještě jednou představím. Hrají přísně tradiční bluegrass. Nejenom oblečením a klobouky připomínají Flatta & Scruggse, či Blue Grass Boys. Hlavním zpěvákem je Jan „Hombre“ Lžičař, na banjo hraje Petr Brandejs, na basu jeho starší bratr Pavel „Brandy“, nešťastný výborný houslista David Gábor toho i s tím zlomeným prstem předvedl až až. Mandolinista, často představovaný jako nejhezčí děvče v kapele – Marek Macák – je syn Honzy Macáka, zakladatele nejstaršího bluegrassového festivalu v Evropě, Banjo Jamboree. (Festival se konal v Časlavi a právě na něj přijeli jako hlavní hvězdy manželé Adcockovi a Tom Gray – legendární členové kapel Country Gentlemen, Seldom Scene, či Second Generation. O tom vám napíšu zase příště).

Cwrkoti měli obrovský úspěch. Ostrůvek už byl narvaný k prasknutí, kolem jezdily desítky surfařů a občas se tam zastavila i nějaká ta jachta. A sem tam na nás vykoukly z mraků i vytoužené velehory.

Ve večerním programu zahrály opět všechny čtyři kapely druhý set. Již nebylo takové horko jako přes den, a do publika i muzikantů vjela další energie. Hlavně Ernest Ray Everett Band a Cwrkoti museli několikrát přidávat.

Bylo již po půlnoci, když se všichni zúčastnění muzikanti – s výjimkou první kapely – sešli na pódiu na tradiční jam session. Zahráli si hned několik písní. Po asi třetím přídavku většina muzikantů odešla, zůstali tam jen ti z E. R. Everett Bandu, posíleni o basáka Pavla Brandejse a záhy se k nim ještě přidružil David Gábor. Moc jim to společně slušelo!

Ale pak už byl opravdu konec.Všichni muzikanti se odebrali do hotelu. Hlavně naše kluky čekala ráno dlouhá cesta domů. Ráno bylo nebe jako vymydlené, tak honem ještě udělat poslední fotky těch čtyřtisícových velikánů a jelo se… Bylo to fajn. Kterápak česká kapela se tam vydá za rok?

Já jsem popojela s mou kamarádkou Irene, manažerkou těch Amíků, do Brunnen na Urnersee, a pak si ještě udělala výlet po Urnském jezeře, vyjela zubačkou na Seelisberg, ušla asi 15 km po takzvané Švýcarské cestě, která vede nad kolébkou Švýcarska – Rütli a čekalo mne pak asi tisíc schodů dolů do dalšího přístavu v Bauen, (ještě teď mne bolí nohy, když si na to vzpomenu). Dál lodí do Brunnen na koncert dalších Ireniných klientů, dvou amerických písničkářů Douga Adkinse a Johna McCulloga v přístavní hospůdce. Stihla jsem už jen poslední set, ale bylo to krásné.

Po další cestě vlakem jsem padla doma za vlast. Byl to nádherný, ale super náročný víkend!
Lilka Pavlak v Bülachu, 18. července 2012 (pro BGCZ.net upravil Milan J. Kalinics, 1. 8. 2012)