5. mezinárodní bluegrassový festival v Mnichově – 14. března 2015

Když jsem se minulý čtvrtek vrátila z Česka, měla jsem před očima vidinu poklidného víkendu doma. Ale jako vždy, vše bylo jinak…

Po pár vzkazech na Facebooku v pátek jsem si uvědomila, že když nebudu v Mnichově na bluegrassovém summitu a festivalu, tak se z vás nikdo nedoví, co se tam vlastně dělo. Mezi vyznamenanými evropskými bluegrassovými průkopníky bude letos opět jeden Čech. Tak by to byla škoda. Aspoň si vyzkouším, jak funguje nová autobusová linka Fernbus do Mnichova.

V sobotu dopoledne jsem vyrazila. Z Curychu přes Kostnici, kolem Husova kamene, pak na převozní lodi do Meersburgu a konečně přes Friedrichshafen rovnou do Mnichova. To celé za poměrně lidovou cenu 19 euro. Moje mnichovská kamarádka Eva na mě čekala na nádraží . Záhy jsme dorazily k areálu Olympijských her, kde se to celé ve velkém stanu s honosným názvem „Das Schloss“ (Zámek) odehrávalo. Stan zvenku vypadal jako cirkus, ale uvnitř jako nádherné divadlo s přilehlými prostorami.

Pochopitelně nastalo velké haló, protože jsem všem řekla, že nepřijedu (ale nikdo prý tomu moc nevěřil). Summitu jsem se ale přesto letos nezúčastnila. Nezaplatila jsem poplatek 55 euro. Loni, když byl Summit podruhé v Praze, jsem vynechala poprvé. Hoši z kapely Blackjack se zrovna chystali na soundcheck (zvukovou zkoušku), tak jsem spěchala rezervovat si místa vpředu.

Po další kapele Strictly Bluegrass se otevřela volná scéna, tak jsem pendlovala mezi hudbou v sále a mezi jam-sessionem účastníků Summitu ve vedlejší místnosti. Na volné scéně hráli Susie Bow, nová členka výboru EBMA, Američanka žijící se svým muzikantským manželem Robertem v italském Brindissi, Ital Danilo Cartia a Letizia Sampalo a pár pro mě neznámých muzikantů. Ani na vedlejším sessionu jsem moc lidí neznala, osazenstvo Summitu se mění, ještě když to bývalo v německém Bühlu, znala jsem všechny…

Letos se vyměnila větší část předsednictva EBMA, odešel Petr Brandejs, Christopher Howard-Williams, Rienk Janssen a dokonce i Angelika Torrie a jelikož jsem se v evropské asociaci nikdy moc neangažovala, nemám už o tom přehled vůbec. Za těch dvacet let, co jsem se pravidelně všech akcí zúčastňovala, se ale stejně povětšinou opakovalo to stejné… Jenom snad německý Bühl přinesl pozitivní změny.

Festival byl zahájen v šest večer. Všechny nás uvítal hlavní pořadatel Bernhard Schormair z Munich Bluegrass Friends (MBGF). V Mnichově také funguje spolek pro podporu mladých muzikantů BNF. V jeho čele stojí (aspoň je to můj dojem) učitel hudby, multiinstrumentalista Rupert Paulik. Jako první nastoupila kapela jeho žáků, Georgia Rina & The Loose Screws. Tři děvčata s basou, houslemi a mandolínou, krásně zpívající, tři chlapci, kytara, dobro a banjo, plus starší muzikant s kytarou. Moc se mi jejich vystoupení líbilo a jsem ráda, že konečně má německá bluegrassová scéna také nějaký dorost a nezajde na úbytě….

Pak na scénu přišli starší pánové, Strictly Bluegrass – domácí kapela. Také se moc líbili. Jejich kytarista, Emanuel Niklas, je také v předsednictvu MBGF. Pomalu se chystala ta velká sláva, kvůli které jsem hlavně přijela. Slavnostní předávání cen, aneb Award Show. Oceněni byli letos opět tři evropští bluegrassoví průkopníci a osobnost roku. Na velkém plátně na jevišti byly promítány fotky a to celé uváděly Angelika Torrie a Susie Bow.

Jako první se na plátně objevil Jean Marie Redon, jeden z mých nejstarších bluegrassových kamarádů, se kterým jsem se seznámila v první polovině sedmdesátých let, když ještě hrával s francouzskými kapelami Bluegrass Connection a Long Distance. Je to jeden z nejlepších evropských banjistů, znají ho na obou stranách Atlantiku. Napsal či produkoval několik škol nebo instruktážních videí. V roce 1998 dostal od SPBGMA cenu jako banjista roku. Naposled jsem ho viděla v Americe předloni se Sharon Lombardi. Několik z vás ho jistě zažilo s kapelou Eurograss v devadesátých letech. Moc mne mrzelo, že se nedostavil osobně. Ale jak bylo řečeno, protože je stále na plný úvazek bluegrassovým muzikantem, chyběly mu prostředky na dlouhou cestu z jižní Francie, kde teď žije. Cenu za něj přebral jeho dlouholetý muzikantský přítel Jean Michel Peyrou. Uvidí ho a cenu mu předá prý někdy v dubnu.

Dalším z oceněných průkopníků byl Richard Weize, zakladatel Bear Family Records. Od roku 1975 jeho edice umožňuje fanouškům a sběratelům získat kopie vzácných a jinak nedostupných historických nahrávek. Pravděpodobně mnozí z vás vlastní některý z jeho CD boxů… Skromný pán, po kterém nám tady zůstane obrovské dílo…

Jako letos poslední obdržel cenu European Bluegrass Pioneer 2014 náš Dalibor Cidlinský, jeden ze tří zakladatelů festivalu Banjo Jamboree. Petr Kuklík a Honza Macák dostali tuhle cenu vloni v Praze. Angelika nám přečetla informace o jeho nominaci. Obecenstvo se dovědělo, že se narodil v roce 1954 do hudební rodiny, třetí generace muzikantů. Byl posedlý banjem, bluegrassem a Amerikou. Založil s kamarády na turnovském gymnáziu skupinu Barabové a později další kapelu V modrém stínu, se kterou se několikrát zúčastnili Porty. Portu dostali v Olomouci v roce 1977. S touhle kapelou zažili mnoho radostí, nejvyšších ocenění a také zatracení z kruhů tehdejší nejvyšší československé oficiální „kultury“. Později založil soukromou hudební školu nazvanou Ciskotéka, kterou prošla řada našich předních muzikantů a v roce 1995 se svou manželkou Zuzanou, hrající s ním v Duu CIS, zorganizovali festival Folková noc na Frýdštejně. (Pamatuju si dobře, když jsme je a jejich Ciskotéku navštívili v roce 1995 s Billem Keithem a Slávkem Hanzlíkem. Hlavně Bill na ně dodnes vzpomíná… Zažili jsme tam i tehdy dětskou kapelu Suchaři na Řípu).

Vychovali dva syny, oba muzikanty, mladší Jan je hráčem na housle, basu a baskytaru a účinkuje s nimi také v jejich skupině Daliboři v Čechách. Starší syn, Dalibor junior, hraje na banjo, kytary, klávesy a skládá a komponuje vlastní hudbu ve svém nahrávacím studiu DC Sound. Jistě ho mnohý z vás zná, i když s bluegrassem v současné době už moc společného nemá.

Dalibor přisel na jeviště s futrálem na kytaru v ruce a Angelika ho pozdravila Dobrý večer. Odpověděl do mikrofonu Guten abend, pak ho ale hned odložil a řekl pár vět posunkově česko-německy. Podíval se na cenu, políbil Angeliku i Susie. Prohlásil, že raději hraje, než mluví, popadl cenu, sundal si bundu a vybalil kytaru. Cena se převrátila, Susie ji zvedla. Mikrofon odmítl, že nepotřebuje elektřinu, bude hrát akusticky a spustil českou verzi Shady Grove – se slovy Sbohem lásko má… Omráčené publikum okamžitě ztichlo a sledovalo s napětím každý jeho pohyb a tón, jak s kytarou chodil po jevišti sem a tam, hrál a zpíval. Dohrál, zabalil kytaru, sbalil cenu a bundu, nechal se vyfotit a za bouřlivého potlesku ve stoje opustil jeviště. Obecenstvo bylo paf, něco takového ještě nezažilo. Již o tom tamtamy bubnují po celém světě… Tak už jen pro ten okamžik stálo za to tam být.

Osobností roku 2014 se stal německý mandolinista Rainer Zellner. Jistě ho všichni znáte jako organizátora festivalu na kolech, Bluegrass Jamboree. Také poslední dobou spolupracuje s Rosťou Čapkem. Seznámila jsem se s ním také před více než čtyřiceti lety. Od devadesátých let se věnuje propagaci bluegrassu v Německu a přilehlých zemích. Má za sebou spoustu práce, prohlásil, že je jenom posedlý bluegrassem, jako ostatně většina z nás, a tak nikdy na žádné ocenění nečekal… A bylo po slávě.

Na jeviště nastoupila stále se lepšící německá kapela Blue Side of Town. Moc se líbili nejenom mně. Hraje s nimi na mandolínu Michael Zumstein, který tiskne a upravuje časopis Bluegrass Europe. A pak už přišel na řadu zlatý hřeb večera, jedna z nejlepších evropských kapel – náš Blackjack. Jako vždy měli obrovský úspěch a ani po mnoha přídavcích je obecenstvo nechtělo pustit z jeviště. Ale byla půlnoc a muselo se končit. Bernhard Schormair a Angelika Torrie se s námi všemi rozloučili a pozvali nás na příští rok. Bylo to fajn a bylo toho dost. Jenom mne mrzelo, že jsem se víc neseznámila s muzikanty z Daliborovy kapely v Modrém stínu, které mi krátce představil, ale během večera zmizeli. Stejně jako Richard Ciferský, který tam v pátek dělal banjovou dílnu, ale během sobotního večera už nebyl k nalezení. Richard je teď novým členem výboru EBMA, tak se snad od něj dovíte víc. Stejně tak bych byla ráda viděla páteční hvězdy festivalu, Belgičany The Sons of Navaronne, ale ti prý hned po vystoupení také odjeli na další.

V neděli dopoledne jsme se tam s Evou přišly ještě rozloučit, na Summitu se pilně diskutovalo o dnešní situaci, jak nikde nechtějí platit muzikanty, nechodí dost lidi na koncerty atd. Nezúčastnila jsem se. Chvíli jsem poslouchala jam v přísálí, pak odjel Blackjack a mně v poledne odjížděl autobus zpátky do Curychu. Po cestě na lodi na převozu přes Bodamské jezero jsme pozorovali nad námi létající vzducholoď – Zepelin z Friedrichshafenu. O půl šesté jsem znavena, ale šťastná dorazila domů. To jsem ještě netušila, že mne v úterý schvátí chřipka, o které jsem si bláhově myslela, že se mi letos vyhne. S poměrně mizivým úspěchem s ní bojuji dodnes… Ve čtvrtek mám odlétat do Vídně a pak autobusem do Brna. Držte mi palce, ať to všechno přežiju. Ještě že mám ty toulavé boty po svém dědečkovi, mlynářském krajánkovi…

Ještě originální názvy cen, o kterých jsem psala:

The recipients of the 2015 European Bluegrass Pioneer Awards were:
Jean-Marie Redon (France), Richard Weize (Germany), Dalibor Cidlinský (Czech Republic)

2015 European Bluegrass Personality of the Year was awarded to Rainer Zellner (Germany)
A zde fotky na mém Facebooku

Lilka Pavlak v Bülachu 23. března 2015 (pro BGCZ.net upravil Milan J. Kalinics, 25. března 2015)