![[BlueGrass CZ] bgcz.net](http://bgcz.net/wp-content/uploads/2018/07/bgcz-net-logo.png){kind=logo}
O Kosodrevině jsem toho tolik slyšela i četla a již nejmíň tři roky jsem se tam chystala. Bohužel jsem ale vždycky druhý týden v lednu musela odjet domů do Švýcar. Letos jsem si tedy vánočně-novoroční pobyt značně prodloužila, konečně mohla využít pozvání slovenských kamarádů a vydala se na dalekou cestu zažít Muzikantský Camp na Kosodrevině na vlastní kůži…
Nebylo to vůbec jednoduché. Nepodařilo se mi najít spojení, kterým bych dorazila za jeden den z Brna do Brezna včas na poslední ze tří autobusů do Srdiečka, k lanovce, která jezdí pouze do čtyř odpoledne. Vyjela jsem tedy už ve čtvrtek dopoledne a po cestě navštívila kamarádku z dětství ve Vígľaši u Zvolena. Pokecaly jsme, zavzpomínaly na staré časy a ráno jsem pokračovala dál do Brezna.
Jaká byla moje radost, když jsem tam na nádraží potkala Martina Burzu s přítelkyní Lenkou. Pršelo a byla mlha, ale hned jsem měla lepší náladu. Ze Srdiečka jsme pokračovali čtyřsedačkovou lanovkou na jižní svah Chopoku, do výšky patnácti set metrů. Během pěti dalších minut jsme byli konečně na místě. Cesta tam mi trvala pouhých devětadvacet hodin!
A již se tyčila přímo před námi vytoužená chata Kosodrevina. Lenka s Martinem se chystali na lyže, vleky byly hned u chaty, ale vrcholek Chopoku byl skrytý v mlze. Hned u vchodu spousty známých tváří a mezi dveřmi mi hlásí Ondro „Pagáč“ Paciga: „Dnes ráno jsem ti poslal doporučeně nové cédéčko Vodopádu do Švýcarska!“ No, že se tam objevím, ho určitě nenapadlo.
Zakoupila jsem zavčas tričko s logem akce a šla se ubytovat. Byla ještě doba oběda, tak si dát nefalšovanou slovenskou „Kapustnicu“ a pivo a na chvíli zalehnout. V chatě to již to hučelo jako v úlu. Po hodince jsem se vydala na procházku po okolí, ale moc dlouho venku nepobyla. Bylo namrzlo, ledovo, pršelo. Lyžaři toho taky asi moc nenalyžovali. Viditelnost minimální a stále pršelo. Dávno již byly čtyři hodiny pryč a osazenstvo kempu se pořád sjíždělo. Vždycky jim ještě pustili sedačku. Pár silných jedinců dorazilo dokonce pěšky. Po dobré večeři, čočkové polévce a kuřátku s rýží (ubytování bylo i s polopenzí za velice lidovou cenu patnácti Euro), již bylo všechno připraveno na večerní koncert.
Na večerním programu byly plánovány tyto kapely:
The Bee Line
Taverna
BlueRej
Goodwill
Vodopád
Blue Gate
G-Runs ´n Roses
Poutníci
A úderem osmé nastoupila na scénu první kapela The Bee Line z Prahy a okolí. Název prý v překladu znamená Švih a nemá s včelami nic společného. Vypálili na nás „Leaving Saddie On My Mind“. Pěkně jim to hrálo i zpívalo. Kempu se zúčastnili již podruhé.
Po jejich vystoupení nás oficiálně přivítali oba pořadatelé Roman Áč a chatař Jožko Černý. Tihle dva si také celou tuto báječnou akci, kde muzikanti hrají pro muzikanty, před šesti roky vymysleli. Na první ročník tehdy přijela asi stovka účastníků, další roky už jich vždy bylo přes dvě stovky. Letošek byl rekordní, při zahájení nás tam bylo 242 a pak ještě přijeli Poutníci a pár dalších. Chata s kapacitou 260 byla narvaná od sklepa až na půdu.
O zvuk se vzorně staral tým Jirky Elgera a páteční večer konferoval René Jankovič. Jako další se představila Taverna z Prostějova, patřící tady se svým čtvrtým vystoupením skoro k inventáři. Z jejich repertoáru vyzařovala láska k písničkám od New Grass Revival. Nejvíc se mi líbila jejich „Svíčka s Tequilou“. Museli dokonce přidávat.
Po nich nastoupila kapela BlueRej, réunion legendární Modřiny, s nádhernými vokály. Prý rejdí po různých hudebních stylech, a hrají nejenom bluegrass. Na Kosodrevině ho ale zahráli. Potěšili mne hlavně verši mé oblíbené písně od Seldom Scene „Small Exeption Of Me“ s českým textem „Každý ví, jak chutná setkání“. Honza „Merun“ Meisel, český John Duffey, se řádně činil a ostatní členové kapely nezůstávali v ničem pozadu. Pastva pro uši! Konferenciér je varoval, ať si po jedné v noci dávají pozor na chatařskou specialitu Jožky Černého – Čerešničku, které se žádný zdejší nováček nevyhne. Všichni ji prý nutně potřebují.
Místo plánovaného Goodwillu, kde prý byl někdo zraněný, nastoupil Imperial, pražská kapela kolem Tomáše „Čerta“ Tovara. Výborně zahráli dobrovou instrumentálku „Stepping Barrel“, zazpívali „Nadčasovou beznaděj“ a spoustu jiných, hlavně převzatých písní s českými texty. Přidávali „Všech tvých snů znám děj“ a moc se líbili.
Na pódiu se seřadila nejpočetnější a nejtemperamentnější skupina večera, osmičlenný slovensko-moravsko-maďarský Vodopád z Brezna a spustili na nás ohňostroj své krásné muziky. Jako jediní se zúčastnili všech šesti kempů a také pomáhají s organizací. Já jsem je poznala již před lety, tehdy s jejich francouzským zpěvákem v La Roche sur Foron. Několikrát po sobě uzavírali tento výborný festival ve Francii a obecenstvo je láskou div nesnědlo. Umějí udělat tu správnou náladu a již jen pohled na Ondreje „Pagáče“ Pacigu, jak tam tančí se svou basou, je jedinečný. Fenomenální kapela hraje již osmadvacet let a jejich věkový průměr prý snad žádná jiná nepřekoná. Letos dokonce tři z nich oslaví padesátku. Představili se slovy: „K poslechu i k tanci vám dnes budou hrát a zpívat Brezňanský kanci!“ Kapela tam zároveň pokřtila své šesté, nejnovější cédéčko Stará kára, právě to, které v mezičase cestovalo do Švýcarska. „Krstným otcom“ se stal chatař Jožko Černý a „krstnou mamou“ Roman Áč. A křtilo se místní specialitou, Čerešničkou. Nosič se mi moc líbí, jsou na něm skladby zpívané jak slovensky, tak česky, a to prý hlavně proto, aby jim lidé všude dobře rozuměli. Také tři instrumentálky, banjová od Lee Markuse „Steel Bender“, foukačková od Charlieho McCoye „New River George“ a jejich vlastní novoakustická a perfektně zahraná „Fujavica“, kterou napsal mandolinista Zdeněk Vítek před dvěma lety, když se ve vánici probojovávali nahoru na kemp. Pochopitelně jsme hodně z nového alba slyšeli živě. A to bylo snad ještě lepší než CD. Ne, ta kapela se musí taky vidět! Mě dostali kromě jiného mým oblíbeným dojákem Johnnyho Cashe s českými slovy „Neplač, je to marné…“ No, veselo bylo velice.
U další kapely konferenciér poděkoval brněnskému muzeu za to, že jim zapůjčilo jeden ze svých nejstarších exponátů – čtyřicetileté Poutníky. A následoval další křest. Tentokrát šampusem a bez kmotra. Jejich třinácté cédéčko má název Poutnici slaví 40 live. I tenhle nosič vám všem mohu vřele doporučit. Obsahuje jedenadvacet písní a zaznamenává hudební vývoj skupiny od klasické country, bluegrassu a písniček Roberta Křesťana až po současnou vlastní tvorbu. Je na něm i ta všude a téměř všemi žádaná „Panenka“. Kapelní benjamínek, devatenáctiletý Kuba Bílý, se představuje nejen jako výborný zpěvák, ale i jako kytarista, který nezůstává v ničem pozadu za prvotřídními instrumentalisty Honzou Mácou a Petrem Mečiarem. Nejstarší Poutník Jirka „Karas“ Pola, který vypadá jako jejich ctihodný otec, tam má také pár svých vlastních věcí. Tři členové kapely nebyli před čtyřiceti lety ještě ani pod kamenem… Je to ale s odstupem času nejlepší „Poutnická“ sestava od dob Křesťana, Plocka a Maliny. Hned po prvním dlouhatánském tónu Kuby Bílého v „Little Maggie“ bylo obecenstvo jejich. Honza Máca exceloval v „Rawhide“, celý sál zpíval s nimi „Hotel Hillary“ a nepřestával tleskat po „Rondo a´la Turca“. Byl zážitek slyšet, jak slovenské publikum ovládá všechny Poutnické hity. Sborem v sále zaznělo i „Napsal jsem jméno svý na zdi“ a pochopitelně „Panenka“. Zaslouženě sklidili obrovský potlesk a posluchači je odmítli bez nejmíň dvou přídavků pustit z jeviště.
Plzeňská kapela Blue Gate měla smůlu s autem a zůstala nešťastně trčet někde u Brna… Ilona Leichtová prý se slzami v hlase telefonovala… Škoda, chyběli tam!
Zlatým hřebem večera se stala momentálně nejúspěšnější česko-holandsko-slovenská formace G-Runs ´n Roses, která by letos měla reprezentovat Evropu na IBMA WOB v Nashvillu. Na basu s nimi tentokrát hrál Ralphův mladší brácha Chris Schut. Měli obrovský úspěch a jistě by hráli rádi i déle, ale moderátor s vážnou tváří prohlásil, že ve zdejším národním parku je dovoleno hrát pouze do půl druhé, protože pak se začínají pářit kamzíci se svišti a potřebují k tomu absolutní klid. No, této noci jistě žádní kamzíkosvišti nevznikli!
Tím oficiální páteční program skončil. Následovaly nesčetné jam sessiony, Čerešnička a jiné dobrůtky tekly proudem, lid se družil, veselil a všem bylo moc fajn…
V sobotu ráno se na chvíli ukázalo i sluníčko. Po výborné snídani s bohatými švédskými stoly si nadšení sportovci nasadili lyže a snowboardy. Já koketovala s myšlenkou si jít vylézt na Chopok. Vykročila jsem s elánem, ale po hodné chvíli si představila, že nahoru to ještě půjde, ale jak pak na té ledovce dolů? I když kamarádi, kteří byli odvážnější, povídali, že to pak po zadku půjde rychle. Při představě přinejmenším prodřených kalhot jsem to zbaběle vzdala. Stydím se do hloubi duše! Spokojila jsem se s pozorováním party adrenalinových cyklistů, kteří se rovnou z lanovky spouštěli na kolech po sjezdovce dolů. To bylo držkopádů! To jsem tedy ještě ani ve Švýcarsku neviděla. Záhy se opět zatáhlo a začal padat mokrý sníh, a tak zpět do chaty na kávu.
V jedenáct začaly dole v baru muzikantské dílny. Dobro s Henrichem Novákem a Milanem Benkovičem. Na kytaru je doprovázel Vlado Križan. Další hodina patřila banjovému workshopu s Richardem Ciferským a Filipem Baťo. Lektory na poslední kytarové byli Ralph Schut, Ondra Kozák a multižánrový virtuóz Peter Luha.
Odpolední program pokračoval letos již podruhé na malé scéně dole v baru. První čtyři ročníky se prý hrávalo jenom nahoře. Moderátorem pro dnešek se stal Heno Medveď.
Měli vystupovat:
Dostavník
Tieň
Imperial
The Giant Mountain Band
Womacklee
Rustic Robots
Minaret
Viagrass
Milan Benkovič & Friends
Zahajoval Dostavník, kapela se zpívající basistkou Blankou Preisslerovou, první ženou na pódiu letošního kempu, jejím manželem Borisem s banjem a dlouhovlasým dobristou Bořkem Běhounkem. Pěkně jim to hrálo i trojhlasně zpívalo. Nejvíc se mi líbila jejich „Přisahám“. Bylo to moc příjemné.
Další byla čtyřčlenná slovenská formace Tieň z Trenčína, znala jsem z nich jenom Pavla Daňa. Zahráli nám „Marion“, banjista (Stano Valach) prý píše většinu textů. Krásně jim to trojhlasně zpívá, mně v hlavě utkvěla jejich „Dážď dopadá na chodník“ a „To sa stáva“… Nedávno jim odešel basák a tak tento nový měl na kempu premiéru. Rozhodli se prý obnovit tradici čtyřhlasu, který prý moc kapel na Slovensku nezpívá. Přednesli nádherně „Starý zvon“ z repertoáru Skokanů z Dubnice a další věci od BG Alba, jako „Never blonďatým dievčatám“ atd. Moc jim to šlo.
Protože kapela Imperial již hrála včera místo Goodwillu, nastoupil Blueland s hostem Radkem Vaňkátem. A to tedy byl nářez! Kytarista od Giant Mountain Band byl značně indisponován velkým množstvím alkoholu – takže kapela nevystoupila vůbec. Škoda, moc jsem se na ně těšila. Nic by se nemělo přehánět…
Byla jsem zvědavá na to, kdo je to Womacklee. A to bylo tedy překvapení. Nastoupila čtyřčlenná kapela s kytaristou vypadajícím jako něco mezi démonem a prorokem ze Starého Zákona a zazněla mystická píseň „Já vím, že jsou tady a je jich všude plnej svět…“ Následovaly i další psycho texty s vlastní hudbou mezi bluegrassem a heavy metalem. Na jevišti se k nim připletl tančící, či spíše motající se fanoušek v transu. No něco takového jsem ještě nezažila. Když končili písní „Asi se z tebe jednou zblázním“, ve které se zpívající svěřuje s tím, že jednou ho stejně čeká švihadlo, připadala jsem si jako ve zlém snu. Že bych si snad nevědomky dala nějakou trávu ? Ale nemohu říct, že by se mi to nelíbilo. Naopak! Aspoň zase něco nového!
To jsem ještě netušila, že po nich přijde ještě něco silnějšího… Na scéně se objevila silně potetovaná čtveřice, jakoby punková, a představili se jako Rustikální Roboti z roku 2059. Přednesli nám píseň o Růžových brýlích. Prý jsou již druhá generace robotů, co se umí sama reprodukovat, a tak že hledají k tomu vhodné protějšky. Byli oblečeni tak, aby po skončení hned mohli přikročit k činu. Ač vypadali hrůzostrašně, hlavně dobrista s upíříma očima, spustili na nás krásnou country music z padesátých let. Každopádně to byla show až na půdu, již dlouho jsem se tak dlouho v jednom kuse nezasmála. A všichni kolem také padali smíchem. Z robotů se vyklubali Nizozemšťané-mimozemšťané Ralph a Chris Schutovi, vampíří tvář byl Radek Vaňkát a ten čtvrtý nebyl nikdo jiný než Zdeněk „Rohlik“ Roh. Rozloučili se s námi písní „Bye, Bye Love“, ale museli ještě přidat „This Old Earthquacke“.
Všichni se uklidnili, když nastoupila místo Minaretu (který dorazil nekompletní) mně doposud neznámá kapela Honzíkova Cesta.
Další kapela Viagrass již byli opět staří známí. Filip Baťo, Erik Banič, Adrian Minarovič, Dušan Hronec a Martin Burza přesvědčili jak instrumentálně, tak vokálně. Poslední odpolední kapelou byl dobrista Milan Benkovič & Friends. Přátelé byli Anton Národa s basou, Michal „Bajo“ Barok s mandolínou a banjista Richard „Cifo“ Ciferský. Hrálo jim to výborně.
Po jejich vystoupení jsem utíkala nahoru na večeři, abych nezmeškala začínající večerní Album. Měli jsme dobrou polévku a vepřo-bramboro-zelo… Program na hlavní scéně v jídelně začínal v osm.
Album
Neznámi
Twisted Timber
Who’s Your Daddy
Candy Floss
Blueland
Peťo Luha & Friends
Nastoupil chomutovský Album – nejvzdálenější účastníci, výborní jako vždy. Ale vpředu se začal ozývat nějaký divný hlas… „spievajte slovensky, Slovensko Slovákom“ atd. Petr na to zareagoval, že představil kapelu jako trampskou osadu Album a na basu že hraje Bača… Teď jsem uviděla původce zvuku – opilý holohlavý chlap s postavou gorilího samce tam, ruky hore, něco neustále vykřikoval. Bača, to se mu ale líbilo!
Vyvedlo mne to natolik z konceptu, že jsem zapomněla i fotografovat. Když hoši dohráli, konferenciér pak prohlásil z pódia, že se tady koná česko-slovenský bluegrassový kemp a tudíž, že se bude nahoře i dole celý večer i noc mluvit i zpívat česky, slovensky i anglicky a komu se to nelíbí, že může odejít, neboť tam je na špatném místě. Po chvíli chlap zmizel, ale zanechal ve mě divný pocit a obavu, že co když se vrátí s kvérem… V dnešní době člověk nikdy neví, ale naštěstí už pak byl klid… Později jsem se dozvěděla, že pár opilcům ujela poslední lanovka dolů, a tak je na chatě museli v tomto počasí nechat…
Program teď již nerušeně pokračoval dál se skupinou Neznámi z okolí Trnavy, kteří na nás vypálili tu správnou country music s bicími… Další kapela Twisted Timber nás vrátila k bluegrassu. Místo nemocné Zuzky Lišky (Liškové) zaskočil na mandolínu Milan Marek. Hoši si na Zuzku pochopitelně vzpomněli několika jejími krásnými písněmi.
A pak pro mne přišla další premiéra, skupina se zvláštním jménem Who’s Your Daddy. Odpověď na tuto otázku přišla záhy: Bill Monroe! Kapela vznikla jako sessionový česko-slovenský projekt asi před dvěma měsíci. Chtěli prý vytvořit doprovodnou kapelu kolem výborného zpěváka Martina Vitáska. A členy kapely se stali Henrich Novák, Zdeněk „Rohlík“ Roh, Erik Banič, a Vlado Križan. No jen tak dál, hoši, je to moc pěkné!
Další v řadě byla skupina Candy Floss, o které jsem psala nedávno v reportáži z česko-slovenského večírku v Zelenáčově Šopě ve Zlíně. Poprvé jsem si ale všimla, jak krásně zpívá Michal Kováč. O ostatních už to vím dávno. Opět byli výborní, uslyšeli jsme spoustu věcí z jejich vlastni tvorby. Jejich cédéčko ještě bohužel pořád hotové není, prý ale bude brzy, tak se máme na co těšit!
Pomalu se blížilo finále. Nastoupila kapela Blueland, kterou jistě nikomu z vás představovat nemusím, protože její členy určitě všichni znáte. Super vystoupení, jedno z nejlepších na celém kempu. Potlesk a pískot nebral konce, a tak je samozřejmé, že i oni museli přidávat.
A jako poslední se nám představil fenomenální multižánrový kytarista a zpěvák Peťo Luha & Friends. Jeho přátelé byli Milan Benkovič s dobrem a Richard Ciferský s banjem, na basu hrál Andrej Jeriga a na bicí Lukáč Slabý (z kapely Neznámi). Šla jsem fotit dozadu a najednou ohlušující rána, no pěkně jsem zbledla a vzpomněla si na gorilu. Prý tam „někdo“ odpálil dělbuch. V chatě, a prý to byl již třetí. Takže debilové jsou všude, nemusíme ani jezdit na Blízký východ… Smradu v předsálí bylo jako v pekle. Ale to byla ta jediná stinná stránka celého víkendu a na špatné se naštěstí rychle zapomene. Peter Luha byl výborný, nejenom že fantasticky hrál na kytaru, ale i nádherně zpíval. O slávu prý nestojí. Že takoví lidé vůbec ještě existují, mne bohatě odškodnilo za ten jediný negativní zážitek. Muzikantský Camp 2011 oficiálně skončil.
Lidé se rozdělili podle toho, kdo a kdy musel vstávat, zda byl šofér, či spolujezdec, zda chtěl zítra ještě sportovat, nebo se dál veselit s přáteli. Já patřila k těm šťastným, co ráno nemuseli ani vstávat, ani řídit, ani sportovat, a tak nic nestálo v cestě si užít veselou noc. Ještě dlouho jsem chodila od sejšnu k sejšnu, povídala s přáteli, vypila nějakou tu skleničku, udělala pár fotek a po třetí ráno padla za vlast.
Při poslední, nedělní snídani mne jako vždy, když nastane loučení, přepadla melancholie. Ale po prvním kafíčku jsem se vzchopila. Jaro Rakay mi domluvil, že mne Jožko a jeho kámoš vezmou do Brezna k vlaku, neboť autobusem bych tam dojela až po odjezdu rychlíku a dalším, na který by platil můj lístek, bych byla doma v Brně až ve tři ráno.
Kamarádi se pomalu loučili a odjížděli. Šla jsem ven udělat pár posledních fotek a v poledne přišla řada i na mne. Na lanovce dolů jsem jela s Jožkou a jeho kamarády, kteří vezli zbytky naší hostiny pro prasátka, lamy a spol. na spodní chatě Trangošce. Tam se nedávno veselila americká kapela The Chapmans po jejich společném koncertě s Richardem Ciferským a dalšími slovenskými muzikanty v Pezinku koncem listopadu 2010. To jsem bohužel promeškala… Kdy už někde seženu ty dlouho hledané klony? Bez nich nějak nestíhám….
Z Trangošky do Brezna to již bylo coby dup, bohužel nejen Chopok, ale i Ďumbier, který byl přímo nad námi, byl skryt v mracích. O půl druhé mne již odvážel vláček motoráček s vyhlídkovou plošinkou do Banské Bystrice na rychlík. A konečně se z plošinky za oknem ukázal hřeben Nízkých Tater v plné kráse. Cestou do Brna jsem tiše klimbala a málem zůstala v Bratislavě, když mi úklidová služba ohlásila, že se můj vagon právě odpojuje. Tak poklusem o pár vagonů dopředu a sotva jsem dosedla v tom posledním, vlak se dal do pohybu. Ještě přestoupit v Břeclavi a o půl desáté jsem již lezla doma do vany. Zase jeden nádherný víkend za námi. Dlouho budu mít na co vzpomínat!
Díky hochům z Bluelandu a Romanovi Áčovi za pozvání, Jožkovi Černému za perfektní organizaci, klukům z Vodopádu za krásné cédéčko, které jsem si včera v posledním momentě stačila vyzvednout na poště, protože zítra už by cestovalo zpět na Slovensko. A v neposlední řadě Billovi Monroeovi za to, že vymyslel tuto krásnou muziku, která z nás všech, co ji máme rádi, vytvořila jednu velkou rodinu.
Lilka Pavlak v Bülachu, 30. 1. 2011 (pro bgcz.net upravil Milan J. Kalinics, 31. 1. 2011)
Autor fotografií je Lilka Pavlak.
