Amerika 2013 – IBMA World of Bluegrass, část 3

Slíbila jsem pokračování své americké anabáze. Mám sice trochu zpoždění, ale tady je. Wide Open Bluegrass Festival – Raleigh, North Carolina…

Pátek 27. září 2013

Mé povídání skončilo ve čtvrtek po Award show (viz odkazy dole pod článkem). Jestli to bylo doposud hektické, tak v pátek ráno začal, aspoň z mého hlediska, úplný blázinec. V první řadě si všichni museli vyměnit své online koupené lístky za festivalové náramky. V Convention Center stála už od časného rána nekonečná fronta. První koncert Lorraine Jordan & Carolina Road začínal už v deset a najednou frontou prolétla zpráva, že se dají ty lístky vyměnit i před vchodem do sálu, kde byla první ze dvou hlavních scén. Tak nastal davový úprk tam. Měla jsem štěstí, stihla jsem se přesunout včas. Setkala jsem se tam se svými již hledanými přáteli Míšou a Rolim z Floridy. Než se vystěhovali do USA, bývali to moji skoro sousedi v Bülachu.

Ale zpět k účinkujícím. Lorraine byla výborná jako vždy, a její kapela také patří k mým oblíbencům. Další byli Spinney Brothers z Kanady. Ti právě prožívají velmi úspěšné období. Pochopitelně jsem se nejvíc těšila na fantastické duo Rob Ickes & Jim Hurst. Páni mistři dobra a kytary většině diváků doslova vyrazili dech.

Ještě chvilku jsem poslouchala vynikající Marty Raybon & Full Circle. Během jejich vystoupení jsem se ale musela přesunout na venkovní hlavní scénu Red Hat Amphitheater. Tam měla záhy hrát Druhá tráva. Podívala jsem se chvíli na kapelu Grass Cats a rychle zpět do Convention Center, stihnou a nafotit dobro workshop s Robem Ickesem.

Tomovi Grayovi jsem slíbila, že se na ně podívám a udělám jim pár fotek na další akci, mimo program. Tam se předvedli mistři Jim Mills – banjo, Tony Williamson – mandolína, Chris Eldridge – kytara a Tom Gray – basa. Po chvíli opět klusem do Red Hat amfíku. Po cestě tam jsem potkávala davy zoufalců, na které se již lístky nedostaly.

Počasí bylo nádherné a do posledního místečka vyprodaný amfiteátr se pomalu plnil. Druhá tráva s Robertem Křesťanem už byli na jevišti a měli jako vždy obrovský úspěch. S tím, že je můžu v klidu vídat v Česku, jsem po chvíli opět klusala zpět do Convention Centra stihnout banjovou dílnu s Jensem Krügerem, Billem Evansem, Markem Johnsonem a Joe Deanem. Po ní následoval ještě workshop pro clawhammer banjo s Jensem a Markem, ale to už jsem musela zase dál. Ve dvě začínala hrát v sále má milovaná kapela Blue Highway a po nich další bombastická sestava, kytarista Bryan Sutton, basista Barry Bales, banjista Noam Pikelny, mandolinista Ronnie McCoury a houslista Gabe Witcher.

A potom zase poklusem dál do amfíku na kapelu Doyle Lawson & Quicksilver. Moje oblíbené SteelDrivers, hrající před nimi, jsem promeškala, protože pořád ještě nemám žádné klony. Dnes bych nepotřebovala jeden, ale hned několik! Naštěstí Doyla Lawsona vídám poměrně často, tak zase zpět na další, kytarovou dílnu s Timem Staffordem, Clayem Hessem a Jimem Hurstem. To tedy bylo husté! Pobýt tam chvíli, udělat pár fotek a opět do sálu na Boxcars, senzační kapelu kolem mandolinisty Adama Steffeye.

Před nimi hrál vynikající a nádherně zpívající Balsam Range, ale ty jsem také musela oželet. Chtěla jsem se podívat, co se děje ve městě, kde to již vypadalo jako na pouti. Stánek na stánku, ochutnávaly a prodávaly se tam místní dobroty a kdeco, korzovaly tam tisíce lidí a probíhal tam na pěti různých scénách Streetfest – Festival na ulici pro širokou veřejnost. Tam se neplatilo vstupné, a tak mnohý z těch nešťastníků, kteří nedostali lístky, měli přece jenom možnost spatřit své hvězdy.

Protlačila jsem se davy až na Martin Stage, kouknout se na Bryana Suttona s Courtney Hartmanovou z Della Mae. Moc příjemná muzika. Dlouho jsem tam ale nepobyla a musela se probít zase zpátky na plácek mezi hotely Sheraton a Marriot, na Central Stage, kde měla záhy vystoupit kapela Red Wine z Itálie. Jako host si s nimi zahrála Annie Staninec, vynikající exotická krásná houslistka z Kathy Kallick Bandu. Sen mnoha českých bluegrassáků… Hoši zahráli i pár italských trháků a Amíci šíleli nadšením…

Nahodila jsem ještě jednu rundu a nakoukla na Stray Birds na Hargett Street Stage. Honem zpátky, abych ukořistila nějaké místo v sále na koncertu Krüger Brothers. V jejich novém domově, v Severní Karolíně je uctívají pomalu jako božstvo, tak tam byla hlava na hlavě. A stálo to za to. Letos je vůbec Jens v kurzu, protože byl oceněný za hru na banjo cenou Steva Martina, dotovanou 50 000 $. Počet jejich fanoušků se snad ještě zdvojnásobil…

Odtamtud pak znovu poklusem do Red Hat amfíku, kde vystupoval Del McCoury Band. V pátek tam ještě nebyly tak přísné prohlídky lístků, tak jsem se i přesto, že jsem měla levnější vstupenku, probojovala do první řady a už se odtamtud nehnula. Dokonce jsem vedle sebe udržela místo a sedl si tam pak Luboš Novotný, dobrista z Druhé trávy. Mohli jsme si tedy užít následujících Punch Brothers z první ruky. Chris Thile je teď superhvězda – musím si vždy s úsměvem vzpomenout na dobu, kdy jsem se v druhé polovině devadesátých let snažila do Evropy dostat kapelu Nickel Creek. Tehdy všichni pořadatelé ohrnovali nos nad dětskou kapelou. A za pár let by je chtěli všichni, ale už je nikdo nebyl schopný zaplatit… Mimo jiné, Chris se momentálně dal znovu dohromady se Sárou a Seanem Watkinsovými a chystají se jako Nickel Creek natočit po devíti letech další cédéčko. Mělo by vyjít letos v dubnu.

Punch Brothers tvoří mladí superhráči – mandolinista a zpěvák Chris Thile, kytarista Chris Eldridge (syn banjisty ze Seldom Scene), banjista Noam Pikelny, houslista Gabe Witcher a basista Paul Kowert. Všichni z nich mají sice bluegrassové kořeny, ale vyvíjejí se dál podle svých představ. Popsat se tudíž nedají, musí se slyšet. Je to „maso“ a zaručeně nic pro tradicionalisty… Ukázali nám ale, že zahrát umí perfektně i tu tradici.

Po nich nastoupila bombastická sestava s názvem Epic Colaboration: Sam Bush, Béla Fleck, Del Mc Coury, Jerry Douglas, Mark Schatz a Tony Rice. Legendy, které prý poprvé společně hráli na stejném jevišti. Měla s nimi zpívat ještě Alison Krauss, ale nepřijela kvůli problémům s hlasivkami (jak už jsem zmiňovala v předchozím dílu povídání). Místo ní tam tedy na housle hrál Jason Carter, v roce 2013 oceněný houslista roku.

Spustili na nás Roll On Buddy, Roll On a pak už následoval ohňostroj nádherné muziky. Jako perlička – obrovský úspěch sklidila Polka On The Banjo, kterou předvedl Béla Fleck a zazpíval Sam Bush (v češtině známe tuto skladbu jako Zas to zrádný banjo ve svejch rukách mám…). Pochopitelně se nám předvedli jednotlivě všichni z nich. Vynikající byla jejich Cheyenne, kterou nám Sam s Delem dokonce i zazpívali. Nádherná kytarová sóla Tonyho Rice všechny zvedala ze sedadel. Nejenom ta muzika, ale už jen na ně koukat bylo něco. Sam Bush nás celou dobu bavil veselými historkami, jako komediant nemá konkurenci… Největšího muzikanta ze Severní Karolíny Doca Watsona uctili Gershwinovou Summertime. Hráli celou hodinu a půl. Poslední byla Bélova banjová instrumentálka White Water (znáte pravděpodobně z nádherného alba Bela Fleck – Drive z roku 1987). Nejenom pro mne to byl vrcholný zážitek dnešního dne…

Bylo po jedenácté, ale večer zdaleka ještě nekončil. Do města se mi nechtělo. Návštěvu hlučných klubů, kde jsem trávila minulé večery, jsem nechala těm, co tam dojeli na víkend. Využila jsem pozvání do California Suite na James King Band, dala si tam pivo, nabila baterie a přece jsem nakonec neodolala a klusala do Lincoln Theater na Clay Hess Band, jejichž novou sestavu jsem ještě neviděla. Bohužel ale jejich vystoupení přeložili na o hodinu spíš a už byli pryč. Tak jsem vydržela chvíli koukat na Jett’s Creek a pak se vypravila zpět do hotelu. Byla jsem děsně utahaná, tak s tím, že zítra je taky den, jsem se odebrala kolem druhé na pokoj.

V lobby jsem potkala právě přijíždějící Infamous Stringdusters. Lákali mne, ať nechodím spát, že pak někde ještě budou hrát na sessionu. Byla jsem ale nadoraz, tak jsem na ně zavolala: „See you later“ (uvidíme se později). Na to mi Andy Hall vyčítavě odpověděl: „Jo, ale zase až někdy za tři, čtyři roky…“ Zasmála jsem se a šla spát. Dodnes mne to mrzí, protože jsem je už viděla jenom v sobotu v Red Hat Amfíku na jevišti. Lidi z ochranky k nim už nikoho nepustili a po vystoupení hned odjeli.

Sobota: 28. září 2013

Ráno jsem si přivstala a po cestě na snídani si šla vyfotit prázdné město. Všude už bylo vzorně uklizeno. Na chodbě do Convention Center se už (nebo ještě pořád) vesele jamovalo. Šla jsem se napřed podívat a udělat několik fotek na Trade show, neboť dnešek byl opět tak nabitý (nejméně padesát koncertů přes den a nesčetně nočních…), že bych se tam asi vůbec nedostala. Odpoledne už to začínali balit…

V plesovém sále začínala hrát v deset hodin první domácí (NC) skupina Nu-Blu. Jádro tvoří manželská dvojice Carolyn – zpívající basistka a kytarista Daniel Routh. Příjemná muzika, měla jsem je možnost vidět ještě párkrát. Po nich nastoupil výborný Audie Blaylock & Redline a konečně i vám známá Dale Ann Bradley, mnohokrát oceněná jako vokalistka roku, se svou kapelou v čele se zpěvákem, písničkářem a kytaristou Stevem Gulleyem…

A pak jsem zase klusala dál do Red Hat amfíku na Gibson Brothers. O nich jsem vám psala už několikrát. Pořád se pohybují na špičce bluegrassových hitparád a jejich píseň They Call It Music se stala písní roku. Nový je u nich jenom mandolinista Jesse Brock, také dobře známý i v Evropě. Jejich vystoupení bylo pochopitelně jako vždy vynikající.

Oproti včerejšku se ale zpřísnila bezpečnostní opatření. „Sekuriťáků“ tam bylo jako psů a nikoho bez drahého lístku už dopředu nepustili, i když řada míst ještě zela prázdnotou. Když jsem chtěla fotit, šel někdo se mnou a dohlédl, abych se hned vrátila dozadu. Těch omezení byla spousta, počínaje zákazem zbraní u vchodu, zákazem alkoholu na ulici atd. Ten si mohli strčit někam, protože malé pivo tam stálo 10 $, tak se těžko někdo opíjel…

Levým očkem jsem kouknula na dívčí skupinu Della Mae a klusala zpět do CC na Travelin’ McCourys. Patriarcha Del McCoury se už na stálé cestování cítí být starý, tak zbytek jejich kapely, jeho synové Ronnie a Rob (mandolína a banjo), Jason Carter (housle), Alan Bartram (basa), doplňuje kytarista Kenny Smith. Hoši umí jako vždy…

Po nich nastoupila další lahůdka Peter Rowan Band. Peter si tentokrát přivedl osmičlenný orchestr. Kromě mých kamarádů Chrise Murphyho, Mike Munforda, Dannyho Bootha a Mike Clevelanda ještě tři děvčata a mandolinista, které neznám. Zahájili písní Banks Of Ohio, a pak už to šlo ráz na ráz. Pár starých standardů a pak už jsme měli možnost slyšet i několik z jeho nejnovějšího cédéčka The Old School, které v roce 2013 vyšlo u Compass Records. Následovaly zasloužené standing ovations…

Venku v amfíku sice začínali hrát Dailey & Vincent, ale ty taky určitě ještě někde uvidím, tak už jsem zůstala v sále na Krüger Brothers s komorním Kontras Quartetem (z Chicaga). Ty si ujít nenechám nikdy. Uwe zahájil Stingovou písní Fields of Gold a obecenstvo bylo jejich. Ten komorní doprovod se smyčcovým kvartetem byl jedinečný. Ještě má oblíbená Carolina In The Fall a pak už následoval nádherný Jensův Appalachian Concerto. Když skončili, přišel na scénu Steve Martin, poblahopřál Jensovi k tomu, že získal jeho letošní výroční cenu a pak si společně zahráli. Steve Martin se pochopitelně nezapřel jako komik, a tak jsme se i od srdce zasmáli. No, nezapomenutelný koncert!

A zase jsem to vzala úprkem do Red Hat amfíku, kde se chystala další senzační sestava: Béla Fleck, Danny Paisley, Ronnie Mc Coury, Alan Bartram a Jason Carter. To se taky nedá popsat, ale musí se slyšet… Tyto letošní různě poskládané sestavy vynikajících muzikantů byly zkrátka bombastické. To se dramaturgům opravdu povedlo.

Další v řadě byla moje milovaná kapela Seldom Scene. Mé srdíčko zaplesalo. I o nich jsem už psala, tak jen krátce. Poprvé jsem naživo viděla jejich poslední sestavu: Ben Eldridge, Dudley Conell, Ronnie Simpkins, Fred Travers a Lou Reid. Bohužel blíž k jevišti jsem nebyla připuštěna a vzadu kolem bylo velmi hlučno, chtělo se mi tiše vraždit… U mé oblíbené Wait A Minute mi kapaly slzy a zavzpomínala jsem si na jejich původní sestavu. Ještě k tomu začal houkat nějaký hasičský alarm a jezdit kolem policajti se sirénou, to docela kazilo atmosféru. Ale hoši hráli a zpívali jako o život a posluchači šíleli.

Po nich nastoupili moji další „miláčkové“, The Infamous Stringdusters, jejichž včerejší pozvání na session jsem nechala plavat a teď už se k nim blíž nedostala. Tamní sekuriťáci – Cerberus hadra! Hoši byli vynikající, jako vždy. Jistě si je někteří z vás pamatují třeba z festivalu Jamboree Strakonice nebo z bratislavského koncertu před pár lety, v roce 2008… Taky jsem o nich už mockrát psala. Dobrista Andy Hall, kytarista Andy Falco, mandolinista Jesse Cobb, banjista Chris Pandolfi, houslista Jeremy Garrett a basista, dříve vypadající jako andílek, Travis Book. Znám je již od jejich začátků, když ještě nebyli Infamous.

Většina obecenstva se nemohla dočkat vrcholné události večera, kvůli které mnozí z nich extra přijeli. Steve Martin & Steep Canyon Rangers. Je to nejslavnější kapela ze Severní Karolíny. Steve nám povykládal, jak kdysi na nějaké párty prý měla hrát jakási místní kapela. Očekával tedy nějaký průměr a když je uslyšel, padl na zadek. Sympatie byly oboustranné a od té doby jsou přátelé.

Ještě vám o něm něco málo napíšu. Většina z vás ho zná asi jenom jako filmovou hvězdu a ne jako muzikanta. Jeho spolužákem na high school byl John McEuen (z Nitty Gritty Dirt Band). Ten mu ukázal také první akordy na banjo, které ho od té doby skoro padesát let provází životem. V roce 1991 ho Earl Scruggs pozval na natáčení alba Earl Scruggs & Friends – Foggy Mountain Breakdown. Steve se cítil být velice poctěn a začal tvrdě cvičit. V roce 2007 hrál na cédéčku Tonyho Trischky svoji skladbu The Crow (Vrána). Tato nahrávka, Double Banjo Spectacular, získala hned dva tituly na IBMA 2007, jako Nahrávací událost roku a Instrumentální album roku.

V roce 2009 vydal svůj první sólový projekt Steve Martin – The Crow – New Songs For The Five String Banjo. Na něm spoluúčinkuje spousta bluegrassových velikánů, od Earla Scruggse po Johna McEuena. Rok na to pozval na turné a nahrávání dalšího projektu kapelu Steep Canyon Rangers a jejich společné cédéčko Rare Bird Alert bylo nominováno na Grammy. Na IBMA v Nashvillu získali titul Bavič roku 2011. Od té doby se stali jeho oficiální doprovodnou kapelou. Prohlásil, že je ale nepovažuje pouze za svoji doprovázející kapelu, ale spíš sám sebe jako jejich doprovodnou celebritu…

Jak jinak může známý filmový komik zahájit svou show, než vtipem. Jeho první písnička byla Make It Real, vyzval diváky, aby zpívali s ním tu další, prý ale bohužel je beze slov. Pak vypálil Jubilation Day, a tu věnoval největšímu a nejvlivnějšímu banjistovi, který se zde v Severní Karolíně narodil Earlovi Scruggsovi. Pozval na scénu Bélu Flecka a společně začali hrát The Crow z Double Banjo Spectacular. Přidal se k nim ještě banjista Graham Sharp. Zbytek kapely ho následoval. Všechny nám je představil. Kytarista a hlavní zpěvák Woody Platt, houslista Nicky Sanders, mandolinista Mike Guggino a basista Charles Humprey III. Dal kapele prostor na pár jejich věcí. Povykládal nám, jak bluegrassáci rádi zpívají vražednické balady „murder balad“, tak že taky jednu složil a spustil. Začal hrát svou humornou Pretty Little One. Než v ní stačil opěvovanou ženu zavraždit, objevila se na scéně jeho nynější hudební partnerka, kytaristka, písničkářka a zpěvačka Edie Brickell a píseň dozpívali spolu. Steve nám předvedl svou hru na clawhammer banjo. Také jsme měli možnost slyšet jejich společnou písničku „Love Has Come For You“, která právě získala Grammy za Best American Roots Song…Nádherná byla I další Sara Jane…

Woody Platt nám svým sametovým hlasem zazpíval Martinovu skladbu Daddy Played The Banjo. Slova k ní složil Earlův syn Gary Scruggs. Obecenstvo se mohlo zbláznit nadšením. Celý koncert byla kromě výborné muziky prvotřídní estráda a tolik jsem se v jednom kuse nezasmála už mnoho let. Lidi se doslova váleli smíchem. Uklidnili se pouze při nádherných vokálech hochů ze Steep Canyon Rangers (SCR). Kapela je to opravdu vynikající.

Ale nic netrvá v světě věčně a v jejich posledním přídavku zazněly desítky různých variaci, od klasiky, přes Simpsons po Beatles. Obecenstvo se ještě dlouho nemohlo utišit , ale zhasla světla a bylo po festivalu.

Sessionů tu noc bylo nespočetně, ale už zavládl všeobecný smutek, neboť ráno se začali všichni rozjíždět do svých domovů. Já v neděli odpoledne pokračovala se svou kamarádkou, fotografkou Becky Johnson, do nedalekého Chappel Hills.

Nechtělo se mi jezdit nikam daleko, protože už ve středu mne, pořád ještě v Severní Karolíně, čekal další festival na Roanoke Island u Atlantického oceánu – Outer Banks Bluegrass Festival, o kterém vám napíšu zase příště…

Fotogalerie – part 1
Fotogalerie – part 2

Lilka Pavlak v Bülachu, 22. února 2014 (pro BGCZ.net upravil Milan J. Kalinics, 4. března 2013)