Miroslav Horňák & FR Band v Malostranské besedě 23. dubna 2011

Po přečtení velmi zajímavé recenze Milana Kalinicse na CD Miroslava Horňáka s názvem Back To Foggy Mountain zde na www.bgcz.net se ve mě probudila moje příznačná zvědavost. Čekalo na mne překvapení v podobě osobního pozvání na koncert téhle pro mne dosud neznámé kapely do Malostranské besedy. Pár dní po mém příjezdu do Brna jsem také obdržela poštou několik těchto cédéček pro mé americké přátele. Hned jsem si jedno pustila a byla nadšená…

Sice se mi moc nechtělo cestovat na Bílou sobotu, ale okolnosti se vyvíjely příznivě, a tak jsem se přece jen do Prahy vydala. Již dávno jsem chtěla tenhle bývalý svatostánek C & W a trampské muziky zažít na vlastní kůži. Potěšilo mne, když jsem před koncertem spatřila několik známých bluegrassových tváří, jako Vláďu Ptáčka, Dalibora Cidlinského, Ivana z Nové sekce atd. Hned na schodech mne také uvítal sám Miroslav Horňák. A toho vám musím v první řadě představit…

Jeho dlouhá cesta na vrcholek Foggy Mountain (na kultovní horu bluegrassových muzikantů, pro většinu z vás známou z ústřední melodie filmu Bonnie & Clyde – Foggy Mountain Breakdown) začala, když mu bylo dvanáct let. V letech 1975 až 1981, ještě jako teenager, patřil společně s Tomášem Slavíčkem a Jiřím Novákem ke špičkovým českým banjistům. Jeho pánem bohem byl v té době Tony Trischka. Miroslav Horňák hrával s karlovarskou skupinou Piknik a s ní v roce 1978, když mu bylo 17, vyhráli interpretační Portu v Olomouci. V kapele hrál na kytaru také jeho brácha Zoli a Petr Klee na mandolínu…

Jejich šťastná hvězda rychle zazářila, ale bohužel stejně rychle zase pohasla. Záhy komunisté zavřeli jeho tátu a svět kolem se začal bořit jako domeček z karet. Opustila ho první láska, jeho nejlepší kamarádi Tomáš Slavíček z Liberce a Jirka Novák z Prahy utekli do Kanady. Jirku Nováka emigrace stála život…

Banjo Mirka Horňáka zůstalo zapomenuté pod postelí skoro třicet let. Po sametové revoluci se mu otevřely další možnosti, začal dělat kariéru, založil si rodinu a stal se z něho úspěšný finančník. Procestoval svět a pak to přišlo… Uslyšel Tonyho Trischku hrát na jeho sólovém albu skladbu Liberec. Ve vzpomínkách ho to vrátilo zpět a jeho stále chlapecké srdce se rozzářilo.

Pomalu začal znovu sledovat americkou hudební scénu. Jednou v televizi viděl, jak operují na otevřeném mozku šedovlasého gentlemana, který během operace hraje na banjo, a poznal v něm jednoho ze svých idolů, Eddieho Adcocka. Uvědomil si, jak je vše relativní, život utíká, Beatles, Leonard Cohen a další jeho idoly zestárli a spousta banjistů, mezi nimi i náš Marko Čermák, již nikdy nebudou schopni zahrát Foggy Mountain Breakdown v původní rychlosti, protože buď jim to jejich zdravotní stav nedovolí nebo již dávno hrají v nebeské kapele… Rozhodl se, že natočí album svých nejoblíbenějších skladeb ze sedmdesátých let.

Při poslechu tohoto cédéčka jsem se zavřenýma očima znovu slyšela Earla Scruggse, Billa Keitha, Tonyho Trischku, Petera Wernicka, Erika Weissberga, Davida Grismana i další jeho vzory, které skoro všechny dobře osobně znám.

Koncert začal o půl deváté a Miroslav nám představil kapelu jako příležitostnou maďarsko-českou formaci na svém třetím živém koncertu. Zajímalo mne, co znamená FR Band. Prý skupina Františka Raby, jinak také CAMAEL. Tvoří ji František Raba – basa, Pavel Fischer – housle, Norbi Kovács – kytara a Camilo Caller – perkuse, plus hosté. Jelikož jsou všichni z nich profesionální muzikanti, psát o nich by bylo na román…

Zahájili bluegrassovou skladbou Shucking The Corn, která se kdysi objevila na soundtracku filmu Deliverance. Ten ve své době přivedl k banju (či k ježdění na divoké vodě) tisíce mladých. Nejznámější melodie tohoto soundtracku je Duelling Banjos.

Pak si pozvali na jeviště zpěvačku Elišku Ptáčkovou a ta nám zazpívala Norwegian Wood od Beatles. Miroslav nám prozradil, že tady na pódiu Malostranské besedy stál naposled před třiatřiceti lety… A na řadu přišly skladby Tonyho Trischky. K jeho nádherné písni For You si přizval svého bratra Zoliho a dávného spoluzakladatele Pikniku mandolinistu Petra Klee. Dalším hostem byl Ruda Rabiňák se svým Gibsonem. Vypálili na nás Minor Swing od Djanga Reinhardta, tak jak ji hrával David Grisman a Stephane Grappelli. Následoval Cannanball Rag a pak Up From The Skies od Jimmyho Hendrixe. Přínosné byly také písničky v podání Elišky, konkrétně Snt. Theresa od Joan Osborne a In The Morning od Norah Jones…

Hned na začátku prohlásili, že budou hrát písničky ze všech koutů světa. Tak na řadu přišla i slovácká lidová Ked som sa narodil, kterou uvedli jako píseň z „česko-vietnamského pomezí“ (jak se dalo soudit dle předehry s trianglem), věnovanou přítomným příbuzným z Uherského Hradiště. Horňákovi jsou napůl Maďaři, a proto ani maďarské melodie nepřišly zkrátka.

Konečně nastal ten slavnostní okamžik, na který se celý večer čekalo. Na pódium byl pozván jako kmotr Dalibor Cidlinský, jeden z Miroslavových mentorů, se kterým se dvacet let neviděl, a pokřtil jejich cédéčko šampusem. Po tomto slavnostním aktu následovala přestávka.

Druhou polovinu vystoupení odstartovala skladba Caravan od Juana Tizola a Duke Ellingtona, kterou nám nejenom zahráli, ale také ji Eliška zazpívala (s textem Irvinga Millse, který u instrumentální verze nebývá uváděn).

Na jeviště byl pozván další host – Vláďa Ptáček. Bývalý banjista plzeňského Copu a jinak teď již po celém světě známý výrobce banjí a jejich součástí. Zahráli nám společně tradicionál Old Joe Clark (jen Vláďa s Mirkem bez kapely) a pak zůstal na scéně Vláďa sám se svou dcerou Eliškou. Ta nám předvedla v jeho doprovodu dvě své vlastní písně, Desáté setkání a Norbert Jánský (její nejnovější o imaginárním vztahu s imaginárním Norbertem)…

Kapela se vrátila a zahrála Jordu od Duke Jordana, prý oblíbenou skladbu Karla Velebného. Já ji znám ve stejné verzi, jak ji hrával a dodnes hraje Bill Keith. Oči jsem si mohla vykoukat na jedinečnou souhru muzikantů přímo přede mnou – housle, basa, kytara. To se jenom tak nevidí! A ta radost z dobré muziky, která z nich vyzařovala… Ale samozřejmě i všichni ostatní členové souboru byli prvotřídní.

Večer ubíhal jako voda a poslední píseň měla být opět bluegrassová Dark Hollow. V sólech se při ní vystřídali všichni přítomní muzikanti. Obecenstvo ale stále nemělo dost, a tak jako přídavek následovala píseň Leonarda Cohena Who By Fire. Zpívala ji opět Eliška. Začínala melancholicky, jak už to u Cohena bývá, pomalu nabírala na síle a končila jako rocková vypalovačka ve stylu Smoke On The Water… Nádhera!

Koncert byl senzační, ani chvíli jsem nelitovala, že jsem se na Bílou velikonoční sobotu místo na Oslavku vydala do Prahy. Bluegrassu tam sice moc nebylo, ale naštěstí nejsem jednostranně založena. Byla to MUZIKA s velkým M. Mohu vám tuto formaci vřele doporučit.

Lilka Pavlak v Bülachu, 10. 5. 2011 (pro bgcz.net upravil a doplnil Milan J. Kalinics 11. 5. 2011)