Oslava šedesátin tří legendárních brněnských pickerů na Musilce (+ fotky)

Koncert v brněnské Musilce 19. ledna 2018 přišel tak trochu se zpětnou platností, skoro po roce od prvních šedesátin. Ale oslav ještě zdaleka není konec…

Vystoupily na něm tři slavné kapely, Svaťa Kotas Band, Sakrapes a Trapeři s Robertem Křestanem. Hlavními jubilanty byli Svaťa Kotas, Pavel Páca Petržela a Pedro Surý. Když jsem v prosinci dostala pozvánku na tenhle významný koncert, okamžitě jsem si přehodila všechny důležité terminy tady ve Švýcarsku z druhé poloviny ledna na začátek února a tím pádem si prodloužila povánoční pobyt v Brně. Bylo mi zkrátka jasné, že tam přece nemůžu chybět.

Moc jsem se těšila, ale málem to nedopadlo… Z Kosodreviny jsem si přivezla nějaký hodně zlý bacil, ani mluvit jsem nemohla. Doploužila jsem se tedy k doktorovi, napsal mi antibiotika a stal se zázrak, fakt zabrala. Sice jsem byla slabá jak moucha, ale rozhodla jsem se, že třeba i s rouškou, ale na koncert musím. Časně jsem se vydala na autobus směr Mendlák (Medlovo náměstí v Brně, pozn. redakce), na zastávce dav lidí, ale autobus žádný. Na druhou stranu směrem na jedničku už jely čtyři, ale zastávky jsou dost daleko od sebe, tak jsem se rozhodla čekat. Na Mendláku jsem pak poslala SMS Davidovi Němečkovi, že určitě přijdu, ale později. Na nádraží ale další nemilé překvapení. Tabule oznamovala, že šalina (tramvaj v Brně, pozn. redakce) čtverka má asi 10 minut zpoždění a už bylo skoro sedm. Tak další SMS, že přijdu ještě později a už jsem se v duchu loučila se začátkem koncertu. Na Musilku (KS Omega – Musilka v Brně, pozn. redakce) jsem doběhla z posledních sil a ještě v kabátě dosedla na své místo první řadě, a koncert začal. Tak jsem o nic nepřišla, díky moc, kamarádi.

Pak jsem už coby zdravá a zpátky ve Švýcarsku začala psát tento článek a ejhle, nemoc mne zkosila znovu a tentokrát s takovou silou, že jsem doslova padla za vlast a nebyla schopná se ani doplazit k počítači. Ted už je mi konečně trochu líp, tak to snad také se zpětnou platností už dopíšu… A tím pádem třeba zruším všechno to negativní… Kdyby většina těch muzikantů nebyla mými dlouholetými kamarády, asi bych to hodila za hlavu, po tolika špatných znameních… Ale moc by mne to mrzelo. Neboť mezi nimi je i pár těch, kteří silně ovlivnili celou moji budoucnost. Také jsem si uvědomila, že jich většinu znám již polovinu jejich života…

Když jsem po dlouhých letech emigrace koncem osmdesátých let mohla konečně začít jezdit do republiky, tak mne Poutníci v té jejich nejslavnější éře uvedli do československé bluegrassové scény. A později mi moc pomohli přestát jedno z nejčernějších období mého tehdejšího života. Tímhle bych jim také ráda za to poděkovala…

Musilka byla narvaná k prasknutí a když se na jevišti objevil Savana, který nás celým koncertem prováděl, potlesk a pískot málem zbořil sál. Prohlásil, že je šťastný, že v této pohnuté době, když se národ dělí na dvě poloviny, jedni říkají drahý Miloši a druzí milý Drahoši, se všichni svorně sešli na tomto koncertě brněnských legend. Vzápětí za ním se objevila první kapela večera, s prvním oslavencem – Svaťa Kotas Band.

Psala jsem o nich poslední dobou už několikrát, nechci se moc opakovat, tak v krátkosti. Vedle kapelníka Svati, banjisty, kytaristy a hlavního autora a aranžéra hudby kapelu tvoří Tomáš Vojtek, kytarista, zpěvák a autor většiny textů, Jana Vojtková, mandolinistka a zpěvačka s nádherným hlasem, dobrista Michal Nežerka a na basu je doprovází Vladimír Vašek. Zahájili nádhernou písní z vlastní dílny Land of Endless Joy. Zpívají anglicky i česky. K mým oblíbeným patří také píseň Vůně léta a spousta dalších. Jejich vytleskaným přídavkem byla pro změnu tradiční rychlá americká Two Dollar Bill.

Po krátké přestávce nastoupila kapela Sakrapes s dalším oslavencem, Pavlem Pácou Petrželou. Kapela vznikla v roce 2004 a založila ji pětice zkušených hráčů s mnohaletou praxí ve věhlasných brněnských kapelách jako Uhlák, Vědro, Poutníci, Konečná stanice, Smutňáci, Eben, Trapeři – první kapela Roberta Křesťana atd. Zvuk skupiny je dán akustickými nástroji klasického bluegrassového obsazení, čistým vícehlasým vokálem, nechybějícím drivem a pevným rytmickým doprovodem. Naposled jsem je zažila sice trochu v jiném obsazení, ale tento večer nám hrála klasická sestava, mandolinista a zpěvák Páca, dobrista ve stylu Mike Auldridge a vynikající zpěvák Vlastík Smutný, basista Víťa Zeman, banjista Vašek Vacek. Věkový průměr jim trochu narušuje mladý a nadějný kytarista a zpěvák Jirka Skryja.

Sakrapes si pro nás připravili jako překvapení křest svého nového cédéčka s názvem Navěky a den, které se Páca rozhodl natočit právě k tomuto svému loňskému jubileu. Pochopitelně nám z něho předvedli několik písní. Mně se moc líbila stará countryovka od Bobbyho Helmse Fraulein, kterou nám nádherně zazpíval Vlastík. Zazněla i píseň Nehledám jinou, kterou ještě pro kapelu Vědro otextoval další a poslední oslavenec Pedro Surý. Nechyběla ani má od nich nejmilejší Čekání na léto… Také se mi moc líbí jejich česká verze Hobo Song od Petera Rowana, Starý tulák…

Kmotrem se nestal nikdo jiný, než další legenda a Pácův nejlepší kamarád Robert Křesťan. Cédéčko pokřtil jak se sluší a patří metličkami modré trávy smočenými ve svěcené vodě a aby toho nebylo málo, posvětil i Pácovu hlavu…

Mimo jiné nás pozvali i na další křest, který by měl proběhnout i s hosty, co na něm spolupracovali, jako Matyáš Černý, houslista z Benefitu a Jirkův bratr Honza Skryja, na Leitnerce 19. dubna… No to už já asi nestihnu… Ale ti z vás, co promeškali tento velkolepý koncert, snad ano. Zakončili známou písní z repertoáru kapely Uhlák s názvem Hovnivál, kterou otextoval Jirka Pařez.

Zlatým hřebem večera s stala kapela Trapeři, kterou Páca s Robertem založili ještě jako dítka školou povinná. Jednou, když Robert v sedmé třídě se spolužákem hráli o přestávce Foggy Mountain Breakdown a běžel kolem deváťák, který jeho spolužákovi vytrhl kytaru z ruky a s Robertem pak skladbu dohrál sám. To byl pochopitelně Páca a hned prý nato Robertovi navrhl, že si založí kapelu. To se někdy v roce 1972, 1973 také stalo a Trapeři hrávali až do roku 1979. Vypálili na nás bluegrassovou instrumentálku, ve které exceloval na foukací harmoniku Tomáš Buzek. Ten prý s nimi tehdy stabilně nehrál, ale sem tam zaskakoval. Robert s ním ale prakticky vyrůstal. Foukačku střídá s dobrem.

Postupně nám Robert představil i ostatní členy kapely. Basista Petr Pedro Surý s nimi sice nezačínal, ale byl členem v té nejslavnější éře. Znáte ho asi z kapel jako Druhá tráva, Javory, Kamelot či BROLN (Brněnský rozhlasový orchestr lidových nástrojů) či z brněnské filharmonie. A protože Robert v kapele tehdy hrával na banjo a to již dnes nedokáže, přizval si na to svého dlouholetého souputníka z Poutníků i Druhé trávy, Luboše Malinu. Ačkoli sám prý vypadá nejstarší, zdání klame. Jeho to jubileum čeká až na podzim a jejich benjamínka Máču přesně za rok.

Robert nám povykládal, jak tehdy hráli i několik instrumentálek, ale protože neměli desky, tak si ke skladbám vymýšleli názvy sami. Třeba Flying Burrito Breakdown od Country Gazette nazval Páca, který chodil tehdy na průmyslovku, Vlakem do slévárny… Ten večer jsme slyšeli mnoho jejich krásných písniček jako Cínový vlny, Je to tak, Nevěřím atd. Jen mne mrzelo, že nezahráli také tu moji nejmilejší, Královnu cest. Po písni Pět prázdnejch sluncí si pozvali na scénu Svaťu Kotase a Vaška Vacka a společně s touhle banjovou sekcí nám zahráli jejich stěžejní Foggy Mountain Breakdown. Potlesk div nezbořil sál, tak ještě přidali se všemi účinkujícími tohoto velkolepého večera gospel Crying Holly Unto the Lord.

Zase jeden z nádherných koncertů, na které se nezapomíná….

Na mé fotky se můžete podívat zde

Lilka Pavlak v Bülachu 8. února 2018 (pro BGCZ.net upravil Milan J. Kalinics, 8. února 2018)