Sierra Hull a Ethan Jodziewicz v Jablonci – minizpráva z koncertu (+fotky, audio, video)

Milé Lilium / Ahoj Lilko a vlastně všichni: v Jablonci na koncertě Sierry jsem byl, tak můžu vyhovět Tvé výzvě a podat pár stručných informací. Reportáž bych tomu neříkal, ten žánr přenechám Tobě.

Díky tomu, že jsme se zrovna vrátili z Tenerife a bylo třeba se po čase nepřítomnosti doma trochu zkonsolidovat, musel jsem oželet skvělé Čapkovy události v Praze. Naopak Jablonec jsem i přes ještě delší cestu v páteční dopravní špičce nakonec dal.

Na koncertě bylo na rozdíl od akcí Ivy a Rosti poměrně málo muzikantů, všichni se vyčerpali tím svatebním ruchem v první půlce týdne. Dalo by se ocenit, že Jablonec je velmi kulturní město a i přes malou účast bluegrassové obce bylo v sále plno, téměř vyprodáno. A Sierra s Ethanem jako zkušení profíci umí zabavit hudebně naladěné publikum moc dobře.

O talentu jménem Sierra jsem psal už v roce 2005 ve článku o Woodsongs, proto jsem měl velkou radost, že její talenty se nadále rozvíjejí a že jsme ji mohli i s celou její kapelou vidět v Pyramidě před 4 lety. Díky jejímu hudebnímu vzdělání se vypracovala na mistrovskou úroveň a už dnes ve svých 26 letech patří ke špičkovým profíkům, jakých je málo. Jako hráčka v první řadě, jako profesionál v ostatních oblastech – skládání, prezentace, zpěv, nahrávání – samozřejmě taky a dál roste.

Na koncertě Sierra prezentovala hlavně skladby z poslední desky. Ve chvíli, kdy už mohla mít pocit, že v bluegrassu zvládla všechno co se dá a mohla pokračovat ve snadném živobytí tím, že bude dělat pořád to samé bez námahy, sebrala odvahu a odhodlání vydat se jiným směrem, než její okolí všeobecně očekávalo. Tím je nové album, kde s producentským povzbuzením Bely Flecka hraje vlastní skladby a to jen sama s mandolínou a vlastním zpěvem, případně s kontrabasem svého vrstevníka Ethana Jodziewicze. Těžká disciplína, která člověk vede k nutnosti ze sebe vydat víc než v kapelním kontextu. Složit a vybrat materiál na jednu stranu hudebně pestrý a využívající možnosti nástroje a svou vlastní muzikálnost až na hranici možností, současně tím hledat možnosti nápaditého doprovodu v situacích, kde člověk plní všechny doprovodné funkce vedle virtuózních sólových úplně sám. Jak na desce, tak na koncertě Sierra prokazuje, že toto všechno umí bravurně.

Pro představu o písních z koncertu je nejlepší si poslechnout její album Weighted Mind, na koncertě zazněla většina z materiálu alba. I když její jazzem i klasikou ovlivněné kompozice jsou věci vyžadující větší soustředění než běžný lidový nebo popový materiál, publikum oceňovalo instrumentální mistrovství a tleskalo na nápadité sólové výkony, kterých dostalo celý ohňostroj. Sierra střídala klasickou mandolínu s oktávovou a s elektrickou. Velmi dobře tím pracovala se zvukovými paletami včetně hlubších tónů oktávovky a dlouhých, přes procesorové efekty hraných, tónů elektriky. Jako reprezentativní poslech doporučuju z uvedeného alba třeba nádhernou ukolébavku s oktávovou mandolínou – Lullaby, zvlášť když budete rozumět i slovům.

Uprostřed setu Sierra zařadila sama bez basy bluegrassovou instrumentální směsku, protože ví, že na to publikum u nás vždycky zabere. Když hodila do publika dotaz na bluegrassovku na přání, navrhl jsem Rawhide. Sierra uznala za vhodné začít něčím pomalejším, takže jako dáma z Nashvillu začala hrát Tennessee Waltz. Přes tempové změny i změny tónin vkusně připojila pár dalších fiddle tunes a zakončila mým navrženým Rawhidem. Udělala mi radost, zejména když předem hlásila, že Rawhide už nehrála hodně dlouho. Ale nepochyboval jsem, že jej dá krásně. A taky jo.

Pokračovaly další kompozice ve dvou. První přídavek byla pro mě konečně věc s dobrým rockovým groovem, zalitoval jsem trochu, že takových v koncertu nebylo víc. Byl bych ještě nadšenější, pokud je to vůbec možné. Skladbu si můžeme připomnět ze záznamu stejné sestavy – pro mě nejchutnější kus z koncertu. Zmodernizovaná countryovka You Wanna Give Me a Lift.

Dalším přídavkem byly dvě Bachovy skladby provedené před mikrofony, takže stopro akusticky do vzorně ztichlého sálu. To taky domácí publikum ocenilo, Bach je všude, nejen v Evropě, sázka na jistotu, zvlášť virtuózně provedený. Toto je jedna z nich.

Po koncertě jsme trochu pohovořili. Ethan říkal, že jeho vzdělání nepochází na rozdíl od Sierry z Berklee , ale z jiné prestižní hudební školy ve Philadelphii. Takže jeho původní zaměření je klasika a jazz. Jedním z jeho učitelů byl Edgar Meyer. Ti co mají načtené jeho bio, to už asi dávno vědí. Taky jsem zjistil, že Ethanovi předci pocházejí očekávaně z Polska, ale protože on je v Americe už asi ve čtvrté nebo páté generaci, s příbuznými v Polsku už nemá jejich rodina žádné kontakty. Takže ani díky poloze Jablonce jej žádní polští příbuzní nepřijeli pozdravit, jako tomu bylo třeba při koncertě Deadly Gentlemen v Pyramidě, tam měl jejich kytarista a zpěvák Stasch Wyslouch spešl zážitek, když se za ním přijel podívat jeho polský děda. Ten měl z agresivního stylu kapely zážitek určitě.

Sierra jinak povídala, že doma kromě sestavy v duu vystupují i v různých triových konstelacích, třeba se saxíkem a tak. Zalitoval jsem, že s nimi třeba nepřijel její dlouholetý spoluhráč a odnedávna manžel Justin Moses. Ale teď co nastoupil jako dobrista u Blue Highway, musí jako plný profesionál ctít priority podle svého hlavního angažmá. Takže spolu se Sierrou vystupují jen jak zbývající čas dovolí.

Na závěr jako podtržení virtuozity skvělého dua si dejme skladbu, která na koncertě nezazněla a ve které uslyšíte Sierru s elektrikou, ale kterou zase známe a mnohokrát jsme ji na jamech přehráli, i když ne tak skvěle jako Ethan a Sierra – Foggy Mountain Special. Dejte pozor na druhou část „a teď rychle“. Jethro Burns by měl radost. Skvělí muzikanti, které bude radost vidět kdykoliv znovu.

A pro neuspokojené uši a oči ještě nedávný videoblok Vault Sessions, kde Sierra hraje na různé nástroje a mluví o jejich zvukových možnostech.

Snad zatím tolik, Michal Hromčík, Brno