Svojanov 2013 – reportáž

Ačkoli se letos v sobotu 20. července konal festival na hradě Svojanov již popáté, pro mne osobně byla účast na této akci premiérou. Cítil jsem jako svůj osobní dluh, že na každý z předchozích ročníků jsem byl pozván jak ze strany pořadatelů, tak zvukařem, ale vždycky mi do toho vstoupilo něco jiného…

Také letos jsem měl ve stejném termínu na výběr z akcí dvou, ale nakonec padlo rozhodnutí, že se tedy konečně podívám na severozápad od Brna a nikoli na festival Country Vojtěchov směrem severovýchodním. Autobusové spojení bylo příznivé, přímo z Brna jsem byl ve Svojanově za rovnou hodinu a půl, a pak už mi zbývala jen cesta na kopec k hradu, necelý kilometr chůze. Počasí bylo vynikající, chvilku pod mrakem, chvilku svítilo slunce, teplota byla přiměřená, žádný enormní hic, takže už od začátku bylo zřejmé, že dokonale strávenému dni nestojí nic v cestě.

Hrad Svojanov má přívlastek „vila českých královen“. Založil jej v polovině 13. století český král Přemysl Otakar II. k ochraně zemské obchodní stezky spojující Litomyšl s Brnem. Původní hrad nesl německé jméno Fürstenberg a byl velmi pevný. Dominantu dodnes tvoří válcová věž s břitem zvaná hláska a hrad obepíná mohutná hradba, jejíž síla zdiva dosahuje místy až osmi metrů. Hrad je v současné době zrekonstruován, perfektně opraven a působí „jako nový“. Každopádně se zde každému návštěvníkovi zalíbí hned napoprvé a pravděpodobně se sem bude i v budoucnu rád vracet. Před hradem je v současné době přírodní parkoviště pro dostatečný počet vozů, takže motorizovaní návštěvníci mohou své broučky zanechat téměř na dohled (vylezou-li si na věž). Potěšilo mne, že vstupenka na festival zároveň umožňuje absolvovat nikým neomezovánu prohlídkovou trasu „C“, tedy, že se za cenu festivalu dostanete i do všech vnějších částí hradu, včetně mohutné věže. Jen pro úplnost, další dvě trasy, s průvodci v dobových kostýmech, se týkají vnitřních interiérů.

Na nádvoří hradu, s věží za zády, v přirozeném amfiteátru (jakoby už stavitelé počítali s pozdějšími hudebními akcemi), částečně ve stínu dvou vzrostlých a tedy letitých lip je samotné hlediště. A také zastřešené jeviště, rozměrově příznivé standardní bluegrassové kapele.

Festival odstartoval téměř na minutu přesně, kdy měl, tedy krátce po čtrnácté hodině. Jako první se na pódiu objevila čtyřčlenná skupina Monokl z Ústí nad Labem – Jan „Bánzo“ Moucha (kytara), František Fišer (mandolína), Martin Lukaščík (banjo) a Pavel Šlegr (baskytara). Hrát jako první, to je, jak známo, úloha nevděčná. Ale někdo jako první hrát musí, akce se rozbíhá, pozornost diváků se začíná soustředit na pohyb na scéně, sluch se vyrovnává se zvukem z reprobeden, atd. Monokl se s handicapem první kapely vyrovnal dobře. Hlavní mluvené slovo mezi vesměs česky zpívanými písněmi měl kytarista Jan Moucha… Někdy je dobré zabloudit, protože následky zakufrování se pak mohou hned začerstva prodat v podobě zajímavé historky a zábava se tak rozproudí rychlejším tempem. Problém byl v tom, že nedaleko od sebe existují Svojanovy dva. Jeden s hradem, druhý bez hradu. Skupina se v pátek v noci, po delším přejezdu z předchozího vystoupení v jihočeském Písku, ocitla ve Svojanově nesprávném, takže namísto připraveného ubytování přečkala noc na sobotu v autech a bez očekávaného servisu (snídaně, hygiena, atd.). Každopádně to však na jejich produkci nemělo žádný výrazně neblahý vliv. Čtveřice hrála od začátku naplno a pětačtyřicet minut bluegrassu v jejich podání splnilo očekávaný účel, tedy zaujmout posluchače. Mně osobně se z nich nejvíce technicky líbil banjista Martin Lukaščík, který se nesporně snaží do kapely vnést i zvuk progresivnějšího bluegrassu. Jedna z posledních skladeb, sofistikovaná instrumentálka, by tomu nasvědčovala. S muzikanty jsem se nestihnul pozdravit, čekala je patrně dlouhá cesta zpět do Ústí nad Labem, a tak po svém bloku se mi i s nástroji záhy ztratili s očí. Tak snad někdy příště…

Festival letos už počtvrté zvučil Pavel „Pája“ Dvořák a jeho tým označený na firemních tričcích jako Audioservis Vysočina. S Pavlem se znám už delší dobu osobně, je to příjemný chlapík, a co je na hudební akci nesporně důležitější, zvukařské řemeslo ovládá výborně, aparát měl „vyladěný“, zvuk byl po celou dobu akce vyvážený, hutný, dynamický, přesně jak je očekáváno… Musím zvuk celkově pochválit a vím, že byli spokojeni také všichni hudebníci. V souvislosti s technickým servisem každé větší akce souvisí též nutnost co nejrychleji a bezproblémově zajistit střídání kapel. Vzhledem k tomu, že v případě Pavla Dvořáka a spol. jde o mnohými akcemi zocelenou partu (až jsem se divil, kolik toho stihnou každoročně v celém regionu ozvučit), probíhalo střídání kapel a s tím spojená přestavba scény bez zbytečných průtahů a stresu. I tady musím chválit…

Jako druhá se na jevišti objevila mělnická kapela Trativod. Čtveřice (momentálně bez basisty) v dobových kostýmech z blíže neidentifikovatelného období americké historie. Nejsem etnograf, ale odhaduji, že oblečení odpovídalo poslední třetině devatenáctého a prvním dvěma dekádám dvacátého století. Dalo se tedy očekávat, že těžiště Trativodu bude hudba ovlivněná výrazně horalským muzicírováním, hudbou označovanou souhrnně jako old-time, a skutečně tomu tak do jisté míry bylo. Zdůrazňuji, že Trativod jsem dosud na scéně neviděl a neslyšel, a že primární setkání s jejich muzikou na mne působilo příznivě. A podle reakcí z hlediště nejen na mě. Starému pojetí americké bělošské lidové hudby se nejvíce přibližoval banjista Karel Novotný se třemi „open back“ banji (aby nemusel přelaďovat), vesměs skvěle zvládající clawhammer styl hry, a to včetně hry na banjo bezpražcové, se kterým se člověk shledá skutečně naprosto výjimečně. To nemělo chybu! Také houslistka Daniela Novotná se držela konceptu víceméně oldtimeového pojetí hry. Oba dva si dovedu bez velké obrazotvornosti představit na zápraží venkovského stavení při společném večerním muzicírování. Skupina Trativod ale nehraje přísně vzato „dřevní“ oldtimeovou hudbu, neboť svěžím prvkem je v kapele výborný a moderně hrající kytarista a hlavní sólový zpěvák Petr Ježek. Ani v hudbě old-time, ani v tradičním bluegrassu ale kytara sólově nehrála, takže výsledkem produkce Trativodu je znamenitě podávaná muzika s výhradně anglickými vokály, crossover mezi horalskou hudbou a moderním bluegrassem. Nestorem a nesporně i dobrou duší a spojovacím prvkem kapely je mandolinista Pavel Rác. Jak jsem již zmínil, kapela přijela nekompletní, takže se spolu s ní v premiéře předvedla na kontrabas výtečná Blanka Preisslerová z Dostavníku a představení Trativodu se tak stalo plnokrevným. Hráli na zdvojené centrální mikrofony, dynamiku si tedy vytvářeli sami a líbili se mi!

Kapely se na scéně uváděly vesměs vlastními silami. Některá více, některá méně, ale všechny vcelku vkusně a nevtíravě. Během střídání účinkujících pak komunikaci mezi pódiovou a diváckou částí zajišťoval Bob Zásměta, který také plnil úlohu inspicienta a dohlížel na to, aby festival nenabral nežádoucí zpoždění. Nutno zdůraznit, že prostor pro přídavky dostaly všechny skupiny a také jej patřičně využily.

Musím teď upřímně napsat, že jedním z největších příjemných překvapení pro mne osobně bylo vystoupení pořádající kapely Dostavník. Snad proto, že jsou u nás dvě formace s tímto názvem, uvádí se většinou tato skupina jako Dostavník Vysočina, a pokud jsem správně pochopil, jejich domácí scénou je blízká Polička. Byla to třetí a současně poslední z kapel, jejichž produkci jsem dosud neznal, a snad právě proto mne jejich pojetí bluegrassu hned napoprvé oslovilo. Skupina má za sebou téměř sedmiletou historii a v současné době se potýká s odchodem dvou svých členů, které ve Svojanově nahradili výborný hráč na dobro Víťa Piskač (Rolls Boys, Modrej stejšn) a mladý mandolinista a houslista Tom Hartman junior. Skupinu během vystoupení uváděl znamenitý hráč na kytaru Vráťa Ludvík a posledními dvěma kmenovými členy jsou banjista Boris Preissler (jinak též ředitel festivalu ve Svojanově) a kontrabasistka, vedoucí zpěvačka a autorka mnoha textů převzatých písní v repertoáru skupiny, Blanka Preisslerová. Líbí se mi jejich přístup k současnému bluegrassu, který je ozvláštněn neklamným vlivem folku, takže jejich sound odpovídá tomu, co se v posledním desetiletí hojně objevuje i v zámoří. Silný bluegrassový základ zjemněný vnějšími vlivy je jednou z cest, jak zpřístupnit tuto muziku lidem, kteří by patrně přísně tradiční bluegrass nebyli schopni „skousnout“. Současná sestava hrála veřejně teprve potřetí, nicméně pokud by se o tom nebyli sami zmínili, věřte mi, že by to nikdo nepoznal. Jsou plní entuziasmu, hrají dynamicky, s plným nasazením a jejich repertoár i celkový zvuk je velice dobrý. Sólově zpívala především Blanka Preisslerová, v několika písních pak kytarista Vráťa Ludvík, a co se týče polyfonního zpěvu, mají hezky zaranžované a provedené trojhlasy (Blanka, Vráťa a Tom Hartman). Na přídavek pak byla na pódium přizvána ještě vokalistka Bára Preisslerová (dcera obou v kapele hrajících rodičů) a byl to opravdu zážitek. Zbývá ještě uvést, že právě manželé Preisslerovi jsou duchovními rodiči festivalu na svojanovském hradu a i za to jim patří velký dík.

Co jsem vnímal jako nečekané pozitivum, byla skutečnost, že se mezi posluchače čas od času vmísila výprava turistů, kteří přišli na hrad původně pouze za historií. Nepůsobilo to ani v nejmenším vůbec rušivě, byť jich ten den bylo, vzhledem k příznivému počasí, poměrně hojně. Byl jsem překvapen, jak byli často dlouhé minuty zaujati bluegrassovou muzikou, pro mnohé z nich to bylo asi první setkání s touto hudbou, ale podle jejich spontánních reakcí jsem neviděl žádného, koho by v dané chvíli vystupující kapela nezaujala, a to včetně dětských výprav. Svým způsobem tak svojanovský festival neplánovaně působí i jako prvek propagující bluegrass v nezasvěcené veřejnosti a je docela možné, že některý z dnes dětských návštěvníků si na svoje první setkání s touto muzikou vzpomene, až ji třeba sám někdy začne hrát nebo zpívat, kdo ví?

S chlapy a kluky z kapely Vodopád ze slovenského Brezna jsem se, bohužel, dosud míjel. Jejich muziku jsem dobře znal, vždyť jsem recenzoval tři jejich desky, ale osobně jsme se setkali až tady, po letech, ve Svojanově. Konečně jsem si mohl potřást pravicí s banjistou Cyrilem „Sagarem“ Kováčem, s hráčem na dobro Martinem „Kidem“ Molčanem, s kytaristy Jankem Medveděm a Stanislavem Švantnerem, s mladým mandolinistou Ondrejem Pacigou a obejmout se s jeho otcem, živelným kontrabasistou „Pagáčem“. Přesně v tomto složení totiž Vodopád do Svojanova přijel. Všichni mají upřímnou a divokou krev obyvatel Banskobystrického kraje a východního Slovenska (neboť dobrista Molčan je z Košic) a snad proto bylo naše setkání tak bezprostřední. Na scéně pak působili jako vichřice, ze všech skupin na festivalu hráli patrně nejdravěji a svým projevem uchvátili publikum ve všech směrech. Největším živlem v kapele je kontrabasista a zpěvák Ondrej „Pagáč“ Paciga. Už dlouho jsem neviděl na jakémkoli pódiu muzikanta, který by si vystoupení užíval tak, jako on. Radost, elán a pozitivní energie z něj vyzařuje tak, že by ji mohl rozdávat. Co se týče jejich muzikantských kvalit, líbili se mi všichni, samozřejmě banjista „Sagar“, výborný hráč na dobro Martin Molčan a také oba kytaristé i mladý mandolíňák. O již neexistující americké superskupině New Grass Revival se ví, že její vystoupení byla ještě mnohem živelnější, než na ve všech směrech výtečných studiových nahrávkách. Jakkoli samozřejmě hraje Vodopád zcela odlišnou muziku od New Grass Revival, obecně se dá říct, že pro pódiovou produkci této slovenské kapely platí to samé. Na scéně jsou prostě úžasní. Díky, chlapi!

Po Vodopádu, který svou vitalitou působil jako tsunami, nastoupila na scénu čtveřice hudebníků hrající a zpívající intelektuální, precizní muziku s důrazem na dokonalé, běžnému úzu se vymykající vokály, česko-rakouský New River Train. Banjista Mojmír „Taras“ Ševčík, mandolinista Milda Toman a otec se synem, kytarista Michal a baskytarista Filip Hromčíkovi. Jejich blok vynikal, jak jsem už zmínil, především vokálně. Zpívali až čtyřhlasně, jak jinak, než vesměs anglicky, v repertoáru mají zařazeny i skladby „a capella“ a byla radost je poslouchat. Měli skvělý, byť poněkud decentní, pódiový projev a dokonalou dynamiku, kterou si často dotvářejí sami, bez přispění zvukaře. Kdo je nezná, těm jejich koncert opravdu od srdce doporučuji. Tím spíš, že je na českých pódiích, žel bohu, není vidět příliš často. Benjamin v kapele, Filip Hromčík, mne zaujal ostrým, výrazným a na poslech příjemným hlasem. Je vidět, že má tátovu školu, protože kdo se v bluegrassové muzice lépe orientuje, ví, že Míša Hromčík platí za vokálního perfekcionistu a skvělého hlasového aranžéra. Osobně se domnívám, že mladý Filip Hromčík má před sebou velkou hudební budoucnost. Vytrvá-li. Kapele se z mého pohledu nedá nic vytknout, jejich produkce, navzdory ne příliš častému vystupování, působí opravdu profesionálně. Zbývá ještě moje osobní poděkování rodině Michala Hromčíka za svezení zpátky do Brna…

Blueland ze slovenského Hlohovce festival uzavíral. Kapela s více než osmnáctiletou historií má neuvěřitelným způsobem „našlápnuto“ a nebojím se s čistým svědomím napsat, že v současné době patří se svým pojetím bluegrassu k evropské špičce, a to jak instrumentálně, tak vokálně. V kapele dodnes hrají dva ze zakládajících členů, Miloš Tomka (kytara a zpěv) a Stanislav Tomka (kontrabas a zpěv), které do kvarteta už řadu let doplňují výtečný mandolinista a zpěvák Pavol „Reyo“ Daňo (mimochodem sám organizátor nejstaršího slovenského bluegrassového festivalu v Horní Porubě) a neustále usměvavý zpěvák a multiinstrumentalista Ralph Schut žijící v Česku (a v kapele střídající banjo a kytaru). Bylo úžasné vnímat jejich neskutečný drive, feeling, a slyšet jejich výbornou angličtinu v trojhlasech i čtyřhlasech, které vyznívaly obzvlášť v a capella zpívaných gospelech. Jejich produkce jednoduše neměla chybu. Zařazení brilantního Bluelandu na závěr festivalu bylo logickým dramaturgickým tahem, a tak nakonec o půl deváté večer se právě tito „bluegrassoví tygři“ stali po několika vytleskaných přídavcích pomyslnou tečkou za skvostnou akcí…

Slušelo by se nyní napsat profláknuté klišé, že Blueland byl zlatým hřebem akce. To jistě byl, ale pro mě osobně, mám-li být upřímný, byly tímto pomyslným „zlatým hřebem“ vedle znamenitého Bluelandu také tři předchozí kapely, tedy Dostavník, Vodopád a New River Train. Organizátorům festivalu, manželům Preisslerovým z Poličky, se prostě i díky vybraným účinkujícím povedla mimořádně zdařilá akce. Někteří ze vzdálenějších muzikantů zde měli na neděli domluvené ubytování, a tak předpokládám, že se uskutečnil i avizovaný noční jam-session, já však byl vázán na auto Michala Hromčíka, takže po nezbytné přátelské diskusi s kluky z Bluelandu jsme asi kolem desáté v noci vyjeli ze Svojanova a před půlnocí jsem byl doma v Brně.

Kromě příjemného prostředí, vstřícných pořadatelů a kvalitní muziky je na každé větší akci důležité i zázemí pro diváky. Ani v tomto směru se nedá vytknout, co by za nehet vlezlo. Přímo vedle hlediště byly po celou dobu otevřené dva stánky se základním občerstvením (klobásy, pivo, sortiment nápojů nealko a káv). Co ale povyšuje svojanovský festival nad úroveň dobrého, je o pár kroků dál, přímo v areálu hradu, výborná plnohodnotná restaurace „Šenk U Fandy“ s bohatou nabídkou menu i minutek, různých druhů piva, nealko a třeba i zmrzlinových pohárů, a to vše za celkem příznivé ceny. Také sociální zařízení pro dámy i pány, včetně tekoucí vody i fungujících „fukarů“ na ruce a tekutého mýdla jsou pro návštěvníky akce k dispozici v této restauraci. A aby to nebylo málo, je zde i možnost se ubytovat a přečkat noc v některém ze stylově zařízených pokojů (celková ubytovací kapacita je 54 lůžek). No řekněte sami, není to nádherná příležitost strávit po řádné porci bluegrassu noc na středověkém hradu? Co víc si přát?

V celém areálu je striktně zakázáno kouření a oceňuji, že pravidla této restrikce dodržovali jak všichni diváci, tak i muzikanti, a to dokonce i v back stage ve stanu za scénou. Ostatně pokud někdo z přítomných cítil potřebu doplnit nikotin, tak si prostě na chvilku odskočil před hlavní bránu, kde byl pro tyto případy zřízen „kuřácký koutek“ včetně kameninového popelníku úctyhodných rozměrů. V prostorách hlediště se nevznášel jinde obvyklý opar dýmu, všude bylo čisto, na zemi žádné nedopalky, natož pak kelímek od piva nebo cokoli jiného. Všichni spořádaně odhazovali vše nadbytečné do odpadkových košů.

A tak mám-li učinit jednoznačné resumé, tato akce ode mne dostává plný počet bodů. Sem se budu vždycky rád vracet, neboť festival pod taktovkou manželů Preisslerových (a všech ostatních, kteří pomáhali) byl prostě skvělý!

Více zde:

http://www.svojanov.cz



www.monoklband.cz
www.trativod.websnadno.cz
www.dostavnikvysocina.cz
www.vodopad.sk
www.nrt.cz
www.blueland.sk

Milan J. Kalinics, Brno, 25. 7. 2013