O bluegrassu ústy slavných – 7. díl

Charlie Waller

V sedmém dílu seriálu vám o bluegrassu a o svých názorech na zpěv v této hudbě poví dlouholetý frontman skupiny Country Gentlemen, kytarista a zpěvák Charlie Waller…

19. ledna 1935 se v Jointerville v Texasu narodil Charles Otis Waller, jeden z největších bluegrassových zpěváků a doprovodných kytaristů. Své rané dětství prožil v Lousianě, později se s matkou přestěhoval do Washingtonu D. C.

O hudbu se začal zajímat ve svých osmi letech, v deseti dostal svoji první kytaru a ve třinácti už hrál se dvěma vrstevníky v jednom baru ve Washingtonu. Ve dvaceti letech stanul už jako profesionál na pódiích jako člen skupiny The Bayou Boys, kterou vedl zpěvák a mandolinista Buzz Busby, a jejímž členem byl i mladý banjista Bill Emerson. Dva roky hráli na populárním „Louisiana Hayride“ ve Shreveportu, pak se přestěhovali znovu do Washingtonu D. C. a nahráli několik desek u firem Carol, Starday a Jiffy. Když se roku 1957 Buzz Busby s jedním členem The Bayou Boys dostali do nemocnice po těžké autohavárii, bylo třeba sehnat nového mandolinistu, aby skupina mohla dál fungovat.

Bill Emerson tehdy přivedl do kapely Johna Duffeyho (4. března 1934 – 10. prosince 1996), mandolinistu a výborného zpěváka s vysokým tenorem. S ním a s basistou Larry Laheyem získali nový zvuk, a tak se rozhodli založit skupinu s novým názvem, který jí zůstal dodnes.

4. července 1957 tak vznikli legendární The Country Gentlemen. Billa Emersona později vystřídal banjista Eddie Adcock (narozený v červnu 1938 ve Scottsville ve Virginii), (nicméně Emerson se v 70. letech na čas znovu do skupiny vrátil), Larryho Laheye vystřídal basista Jim Cox a jeho pak později proslulý Ed Ferris. Sestava Waller, Duffey, Adcock a Ferris (v alternaci s basistou Tomem Grayem) je považována za původní a ještě dlouho poté, co už kapela hrála v jiném obsazení, se občas na jevištích festivalů setkávali a hráli spolu jako „The Original Country Gentlemen“. V tomto obsazení skupina působila do roku 1970 a vydala množství vynikajících desek.

Těsně po svém vzniku si Country Gentlemen získali popularitu jako skupina stojící na pomezí bluegrassu a folku. Teprve po příchodu Adcocka došlo k výraznější orientaci na bluegrass. V průběhu 60. let vystupovali Country Gentlemen převážně v klubech a na folkových i bluegrassových festivalech v oblasti Washingtonu D. C., ale brzy se stali známými téměř po celých Spojených státech, hlavně mezi studenty na univerzitách, kde se bluegrass stal velmi populární, a prostřednictvím řady pořadů v televizi také u širší posluchačské veřejnosti.

The Country Gentlemen se lišili od ostatních bluegrassových skupin té doby svým jazzovým cítěním a vysokou technikou instrumentace i progresivním výběrem repertoáru, který čerpal z folku, z moderní country i dobové populární hudby. Významná je ale i vlastní tvorba skupiny a v modernějším provedení hrané „nesmrtelné skladby“ velikánů tradičního bluegrassu. Skupina je tak dnes jednoznačně považována za nositele moderního pojetí této hudby (přesněji „moderního bluegrassu“).

Charlie Waller, srdce skupiny, vytvořil svým výborným kytarovým doprovodem a skvělým, hutným sólovým zpěvem, který výborně souzněl s Duffeyho „kovovým“ tenorem, standardní sound skupiny. Tento charakteristický vokál Waller záměrně udržoval po celá léta a proto si vždy pečlivě vybíral tenorové zpěváky. Ať už zpíval ve skupině tenory například Jimmy Gaudreau, Doyle Lawson, Kent Dowell, Norman Wright nebo Jimmy Bowen, vokál byl neustále typický. Waller si ale také vždy vybíral prvotřídní instrumentalisty (v průběhu let skupinou prošla řada talentovaných hudebníků, jako například Ricky Skaggs, Jerry Douglas, který zde jako šestnáctiletý začínal svoji profesionální hudební dráhu, dále Rick Allred, Mike Auldridge, Bill Yates, Dick Smith a další), které vyvažoval unikátním kytarovým doprovodem – silným, houpavým, se specifickým timingem. Waller patřil k absolutně nejlepším doprovodným kytaristům (spolu s Jimmy Martinem, Lesterem Flattem, Del McCourym a Larry Sparksem).

Skupina byla v době své vrcholné éry často vítězem v mnoha anketách popularity, protože jejich jevištní humor a komediální schopnosti byly na stejně vysoké úrovni jako jejich hudba.

Charlie Waller zemřel 18. srpna 2004 (skupinu Country Gentlemen po jeho smrti „převzal“ jeho syn, kytarista Randy Waller), ale jeho názory na bluegrass a vlastní zkušenosti s touto hudbou zůstaly zaznamenány i pro další generace bluegrassových hudebníků. Zde jsou:

„Co je při vícehlasém zpěvu zvlášť důležité?“

„Ve trojhlase musíte naráz smíchat tři hlasy. Potřebujete dobrého silného sólistu, kterému by to znělo dobře i samotnému. Tenor musí být také silný a s prvním hlasem musí splývat. To máte dvojhlas, ale když přidáte baryton, získáte mnohem plnější zvuk. V dobře vedeném trojhlase byste měli vidět zpívat tři lidi a neměli byste být schopni určit, který z nich zpívá co. Tohle je, myslím, ten nejhezčí vokál. Měl by být vyrovnaný, hlasitější může být jen sólový zpěvák, protože on nese nápěv.“

„Už jste si někdy v představách namaloval obrázek věci, o které zpíváte?“

„Ano. Myslím, že to pomáhá cítění. Hudba je citová záležitost. Když nezazpíváte písničku od srdce, nepovedla se vám. Písnička je vážná věc a v minutě, kdy přestane být vážnou věcí, jste, myslím, prohráli. Dostal jsem se mezi lidi, kteří mají ten cit. Poslouchal jsem pár těch písní ze starých dob a tak, znáte to. A běhal mi mráz po zádech. Něco tam asi bylo.

Každý den se musíte zvednout a něco dělat, ať je dobrý nebo špatný, a poznáte, kdy jste to něco udělali správně. Člověk to vycítí. Hlavně obecenstvo mi dá jasně najevo, jaký jsem byl. A když hraji někomu, kdo se snaží poctivě dopátrat smyslu mé práce, potom hraji daleko lépe a sám z toho mám daleko víc, než když hraji někomu, kdo jen řekne – bav mě. Ten přístup znamená hodně. Nedržte se zpátky. Objevuje se hodně lidí s pěkným hlasem, kteří se ale bojí zazpívat nahlas. A možná, že doma ječí na děti, to se nebojí. Vyjde to najevo. A to je to, co musíte udělat se zpěvem. Aby vyšel najevo – silný.“

„Cvičíte si někdy hlas tím, že zkoušíte vyzpívat určité tóny?“

„Ne tolik, kolik bych měl. Měl bych takhle cvičit víc. Ale z jednoho důvodu nemohu – moc často hrajeme. Unavit se můžete čímkoli. Kdybych zpíval až příliš často, nemohl bych to dlouho dělat dobře, neměl bych z toho správný pocit. Já nechci, aby můj život byla jen a jen muzika. A taky není.“

„Když nahrajete písničku a pak ji znovu posloucháte ve studiu a nerozumíte některým slovům, předěláváte ji?“

„Ano, protože chci, aby textu bylo rozumět. A když je písnička příliš rychle, radši ji zpomalím, aby se slova dala normálně vyslovovat. Je mnoho bluegrassových nahrávek, kterým lidi nerozumí, protože jsou příliš rychlé. Například některé první nahrávky Billa Monroea. Ale totéž někteří říkají o našich písničkách.“

„Myslíte si, že zpěv je ta nejdůležitější věc, že dělá hudbu tím, čím je?“

„Neumím to pořádně vysvětlit, ale řekl bych, že hudba je jakýsi cit. A velice často se ztrácí v rychlých instrumentálkách skupin, které se snaží být technicky dokonalé a snaží se toho docílit tím, že hrají jako někdo jiný. Kopírují notu za notou a snaží se soustředit jenom na hraní. Ale písnička se musí hrát a zpívat s citem. Proto můžete poslouchat i hodně staré nahrávky a něco ve vás zanechají.“

„Co charakterizuje bluegrassovou písničku? Co máte v písničce nejraději?“

„Předpokládám, že se každému stalo, že mu z něčeho až běhal mráz po zádech, z dobré melodie nebo z krásné básně. Ale oboje dohromady, to už je věc! Mnohokrát drží písničku jenom melodie nebo jenom text. Klidně zazpívám písničku, která má špatný text, ale dobrou rychlou melodii, která se pěkně poslouchá. Ocením oboje, ale přece jenom straním textu. Mám rád, když je inteligentní. Na našich deskách nenajdete moc milostných písniček. Na smutných písničkách není nic špatného. Lidé rádi pláčou. Ale v country jsou všechny písničky tohoto typu o tom, „jak mě milá opustila, sbalím si šest kufrů, ty si vezmeš stůl a já židli a budeme nešťastní až do konce života“. Takové písničky nesnáším.“

„Jak jste si vytvořil svůj vlastní styl?“

„Nenapodobuji nikoho. Ze začátku jsem to dělal, ale uvědomil jsem si, že snažit se být někým jiným nemá cenu. Tak jde člověk dál a hledá vlastní výraz. Jako někdo jiný zní vlastně každý, protože každý začínal pod něčím vlivem. Když ale dál kráčí po správné cestě, snaží se být sám sebou. Kdybych uměl písničky Billa Monroea a Ralpha Stanleyho zazpívat lépe, než jak to doposud dělám, třeba bych je pak kopíroval. Ale já nejsem ten typ. Umím je zazpívat, ale myslím si, že by lidé měli dělat to, co nejlépe dovedou.“

„Jak jste začínal jako bluegrassový zpěvák?

„Já jsem z Louisiany. Chodili jsme do kostela a zpívali. Pak jsem začal poslouchat rádio a nakonec jsem dostal harmoniku a když jsem na ni zrovna nehrál, potuloval jsem se po okolí a zpíval si.“

„Hrál zpěv důležitou úlohu ve vašem životě?“

„Hodně velkou. Čtyřikrát jsem kvůli němu ztratil práci. Byl jsem zaměstnán u benzínové pumpy a jednou jsem šel domů na oběd, vzal si kytaru a zapomněl na čas. Za školu jsem chodil, abych mohl hrát. Hudba hrála v mém životě strašně velkou úlohu, od dob, kdy jsem kytaru nosil ze hřiště do školy až po dnešek, kdy se jí živím. Když mi bylo tak sedmnáct let, vlastnil jsem Plymoutha z roku 37. A když jsem se vracel domů z rande, posadil jsem se do auta a hrál jsem. Dvě hodiny každý večer a pak zase vstávat a jít do práce. Vyhodili mě ze školy. Hudba byla pravděpodobně největší důvod. Celé dny jsem snil jen o hraní.“

 

POUŽITÁ LITERATURA:

1. BLUEGRASSOVÝ JEŽÍŠEK PRO PIKERY (1. vydání)
   (překlad Irena Přibylová a Robert Křesťan, Brno 1982, upravil a doplnil Milan J. Kalinics, Brno 1997, 2005)
2. MALÉ POVÍDÁNÍ O BLUEGRASSU (1. vydání)
   (Milan J. Kalinics, House Cat Productions, Brno 2002)

Poslední aktualizace: 8. 11. 2022

Související články:
O bluegrassu ústy slavných 1. díl – Bill Monroe a James Monroe
O bluegrassu ústy slavných 2. díl – Ralph Stanley a Keith Whitley
O bluegrassu ústy slavných 3. díl – Lester Flatt
O bluegrassu ústy slavných 4. díl – Jim & Jesse McReynolds
O bluegrassu ústy slavných 5. díl – Osborne Brothers a Red Allen
O bluegrassu ústy slavných 6. díl – Jimmy Martin
O bluegrassu ústy slavných 8. díl – Hazel Dickens, Alice Gerrard & Mike Seeger
O bluegrassu ústy slavných 9. díl – Peter Rowan

Bluegrass od kořenů k současnosti – 3. díl  Moderní bluegrass

John Duffey a Country Gentlemen