Rozdílné pojetí jamů v ČR a ve světě

Už čtvrtým rokem organizuji jamy v pražském saloonu „U Supa“ a za dobu jeho existence měli jeho návštěvníci možnost vidět, jak se původně měsíční akce o pěti až sedmi návštěvnících poznenáhla změnila na akci se čtrnáctidenní periodicitou a průměrným počtem návštěvníků mezi dvaceti až třiceti.

Ačkoliv si to mnozí z nás v Česku neuvědomují, jam sessiony jsou chlebem a solí bluegrassu. Bez jakýchkoli debat – jsou trávou, ze které všechno ostatní vyrůstá. V anglicky mluvícím světě se s oblibou používá termínu „grassroots“ pro vyjádření toho, že určité hnutí (ať zájmové, tak třeba i politické strany) vyrůstá odspodu, od jednotlivých členů, a ne naopak. Pro nás v bluegrassu má jakýkoli slovní obrat spojený se slovem „grass“ ještě další význam – proto používání tohoto termínu v bluegrassu není vůbec od věci.

Hnutí, které nevyrůstá odspodu, ale je naordinováno shora, třeba vládou nebo výborem organizace, obvykle nemá dlouhého trvání, ani nepožívá mezi svými členy velké obliby (viz třeba SSM, SČSP apod.).

Myslím si, že jsem měl vzácnou příležitost „osahat si“ bluegrassové jam sessiony při svých dlouhodobých pobytech v zahraničí, a všiml jsem si několika dost podstatných rozdílů mezi jam sessiony u nás a v anglicky mluvících zemích – tedy v USA a Austrálii.

Pro ty z vás, kdo mne neznají, poznamenávám, že jsem od roku 1988 australským občanem, a vrátil jsem se zpět do ČR koncem roku 2004. Žil jsem v USA celkem jeden a půl roku a hlavní náplní mého času tam byly každý víkend návštěvy různých festivalů, na kterých jsem měl možnost nejen vystupovat, ale co mne bavilo ze všeho nejvíc – účastnit se jamování. Volný čas během týdne (záměrně jsem totiž nepracoval) mezi festivaly jsem si zpříjemňoval účastí na jam sessionech v různých městech. V Austrálii jsem začal hrát a zpívat bluegrass od roku 1993. Do roku 2004, kdy jsem se vrátil do ČR, to byla pěkná řádka akcí na to, abych mohl srovnávat.

Po návratu z Austrálie do Prahy jsem se napřed divil, proč v ČR vlastně nejsou pravidelné jamy tak, jako je tomu jinde ve světě bluegrassu, tedy v USA a Austrálii. Brzy jsem ovšem zjistil, že je to trochu jinak: ono se sice jamuje, ale jamy probíhají ve víceméně omezených skupinách hudebníků, a jejich cílem rozhodně není spojovat muzikanty ze všech koutů daného města, ale jen jednoduše a prostě zahrát si „mezi svými“.

Rozdíl v počtu pozvaných muzikantů…

Organizátoři jamů v ČR většinou omezují počet účastnících se muzikantů, aby se například nesešly čtyři banja, pět mandolín apod. V duchu této logiky se také organizátor ujistí, aby nechyběla basa nebo třeba kytara, a pokud vím, tak se nestává, aby byli pozváni třeba tři basisti naráz. Podle mého názoru je sice kladným výsledkem něčeho takového na jedné straně utužení party těch nejbližších známých muzikantů, ale na druhé straně je to zase určitá izolace od ostatních potenciálních muzikantů.

Jak řekl Lee Bidgood (tedy také člověk schopný pohledu „zvenku“), české „užší mezilidské vazby“ jsou silnější než v USA, a naopak naše „širší mezilidské vazby“ jsou slabší.

Rozdíl v sociální roli bluegrassu…

Když jsem si všiml, že žádný jam se nesnaží sdružovat lidi z okolí, ale snaží se jen vytvořit příležitost zahrát si ve výlučném kruhu blízkých kamarádů, uvědomil jsem si, že jsem přece jen měl do značné míry pravdu – pokud bych to měl nějak pojmenovat, asi bych řekl, že my Češi neorganizujeme veřejné jamy. Organizujeme spíš „sleziny“ pro staré známé, kde nemusí každý nový příchozí být vítaným hostem. Samozřejmě tato „nálepka“ nemůže 100% sedět na všechny jamy v republice.

Už dávno jsem si všiml, že lidé z hor, tedy hillbillies (a nejen ti z USA, ale i z Austrálie nebo z Beskyd či Orlických hor), při sobě drží více, než lidé z města. Ti američtí i v malinkých vesničkách pozvou na jam každého souseda, který je ochoten přijít. Je to snad proto, že v horách si lidé nemohou přátele vybírat – mnoho lidí tam nežije, a všechny ty různorodé povahy spolu nějak stejně musí vyjít, protože na sebe musí vzájemně spoléhat. Navíc neřeší, jestli hrát bluegrass nebo ne – je to přece jejich lidová muzika.

V původní, nezkrácené podobě tohoto článku na mých kapelních stránkách www.poruby.eu jsem se rozepsal v několika samostatných odstavcích o těch nejzajímavějších jamech, a v kontextu také o rozdílech, kterých jsem si všiml. Adresa je následující:

V tomto omezenějším prostoru se zmíním alespoň o základním systému a pravidlech jamování a také o tom, kde si představuji budoucnost jamu U Supa.

Systém a „nepsaná“ pravidla jamování…

Zažil jsem opravdu mnoho jamů v různých prostředích. Proto pro mne slovo „jam“ souvisí s jedním z významů slova „jam“ – chápu to podobně jako „tlačenka“ (třeba jam-packed stadium, tedy stadión narvaný k prasknutí) v tom smyslu, že v té tlačenici nemusí všichni hrát spolu, ale v chumlu (říkejme tomu jádro) nezávislých skupin: jádro A dohraje, a jádro B začne hrát v momentě, kdy A dohraje poslední tón té jejich písničky. A si mezitím, co hraje B, přehodí kapodastry a domluví se, co chtějí hrát dál. Jakmile jádro B dohraje, začne hrát zase A, a tak se to pořád opakuje. Pokud se do toho přidá třeba další jádro C, jsou pravidla taková, aby se dal prostor všem – tedy, pokud jádra A i B hrály řekněme po dvou kusech, pak se čeká, že si zahraje i C. Pokud jsou to ale „ňoumové“ a trvá jim dlouho, než se rozhodnou nebo začnou, A nebo B je mohou klidně převálcovat. Prostě než začne kdokoli znovu hrát, tak se jen několik vteřin čeká na to, jestli nějaká skupina není připravená s něčím jiným, a pokud ano, dají si navzájem prostor. Vypadá to naprosto bez jakéhokoliv řádu, ale řád tam většinou přece jen je. Pokud po uplynutí těch několika vteřin nikdo jiný nezačne hrát, jede se dál.

Výhodou tohoto systému je, že se neplýtvá časem, a jam má spád, písnička stíhá písničku, a prostě to „vaří“. Zažil jsem ovšem i jamy, kdy jak A, B i C či D chtěly hrozně moc hrát, tak vlastně hrály skoro stále dvě skupiny naráz. Řeší se to jenom tím, že se poodejde o několik metrů dál, aby ta druhá parta tolik nerušila… To se stane tehdy, když ten řád přestane fungovat.

Bylo by taky dobré připomenout si některá další pravidla: třeba, že ten, kdo zpívá sloky v písničce, většinou dává znamení, kdo bude sólovat. Pokud je to instrumentálka, pak je to ten z hrajících muzikantů, kdo rozhodl, co se bude hrát, nebo přirozený místní lídr, nebo chcete-li česky, vedoucí jamu. Signál je většinou mrknutí nebo kývnutí hlavy, a proto je třeba všimnout si, kdo ty signály na jamu dává, a udržovat oční kontakt, především těsně předtím, než přijde sólo; může to také být slovní signál – jméno, název nástroje, to je ovšem ve světě (na rozdíl od Česka) spíš výjimečně.

Je to logické – jestli chcete, aby skladba byla se vším všudy, tak ji není třeba přerušovat furiantskými výkřiky „bendžó jede!“ nebo „a fidlé!!!“ – stačí oční kontakt. Na druhé straně může i muzikant o sólo „požádat“ tím, že hraje výrazně podehrávky ve sloce předcházející sólu – plus oční kontakt.

Cit pro oční kontakt se vám sejde i ve vaší kapele; pokud ji nemáte, pak v té vaší příští. Na pódiu není pro takové slovní ohlašování prostor. Hodit se vám to bude i v zahraničí, v cizojazyčném prostředí. Pokud zpíváte, je pro vás oční kontakt výhodnější také proto, že signál je často třeba vyslat dřív, než přestanete zpívat.

Preference k tomu či onomu způsobu signalizace se sice odvíjí od osobnosti muzikanta, a každému určitě vyhovuje něco jiného. Nerespektování signálů, ať jsou jakékoli, vede ovšem ke zmatku. Pokud se používá systém očního kontaktu, měli by ti, kdo připadají pro další sólo v úvahu, sledovat očima lídra aspoň během té jedné vteřiny před koncem refrénu. Není to samoúčelné – je dost hloupé, když pak sóla určují dva, a vytváří to zmatek. Lídr taky ví, kolik má verze dané písně slok, což určuje počet sól. Pokud je přebytek nástrojů, je vhodné hrát mezi slokami dvě sóla, protože přece jenom účelem jamu je spíše zahrát si, než poslouchat zpěv.

Kvůli podrobnější představě o pravidlech bluegrassového jamování jsem umístil na své stránky překlad článku Toma Barnwella, který vyšel snad v roce 1999 v Bluegrass Unlimited. Adresa je následující:

Hudba budoucnosti – jamy U Supa?

Myslím, že je naprosto zřejmé, že pokud bude naráz hrát všech 20 muzikantů, kteří se U Supa scházejí, tak se může stát, že někteří účastníci budou mít pocit, že si vlastně pořádně nezahrají. Nicméně viděl jsem už větší a úspěšné jamy, a proto odmítám jít tou druhou cestou omezování účastníků a chci, aby akce byla nadále kvalitní a přínosná pro všechny příchozí, a to všemi možnými způsoby. Všichni jsou zde vítaní, pojem „nezvaný host“ na jamu neuznávám. Chtěl bych dát zpět světové bluegrassové komunitě to, co mi dali ti přede mnou; a věřím, že návštěvníci mého jamu budou ochotni tuto mou snahu podpořit. Jam je schopen dát každému něco – podle jeho potřeb: pro začátečníky dává skvělou možnost seznámit se v neformálním prostředí s lepšími hráči, a možnost něco se od ostatních naučit; pro pokročilé je to perfektní příležitost zabrnkat si a pobavit se. Pro ty, kteří nemají kapelu, je to druhá možnost „být pravidelně v akci“, a všichni se můžou navzájem motivovat. Pestrost návštěvníků je taky důležitý prvek – každý jam je tak jiný, a setkání s jinými lidmi dává více možností pro inspiraci.

Budu jenom rád, pokud bude jam přitahovat i lidi, kteří nikdy nehráli a přijdou si tam jen popovídat u dobré muziky – ale ještě raději bych viděl, kdyby se časem taky chytili nějakého nástroje a začali se učit hrát a zpívat. Popovídání je super, ale nemělo by nadměrně rušit hlukem hudebníky.

Takže jde hlavně o to, jak ty svoje čtyři hodiny strávené na jamu využijete: můžete zpívat a hrát celou dobu, ale taky se můžete s ostatními bavit o nejrůznějších tématech, můžete sledovat ostatní, jak hrají; což částečně funguje i teď. Celou dobu jenom hrát (nebo zpívat) je ale opravdu náročné – často si uvědomuji, že jsem od začátku jamu nevstal a nepromluvil s kamarády, kteří jsou mi opravdu milí, a pak je najednou vidím odcházet a je konec večera… Proto bych rád viděl ochotu k postupným změnám.

Nechci zatím současný stav komplikovat aparaturou a mikrofony – taky to možná jednou přijde, protože zvyknout si hrát na mikrofony je určitě taky vynikající, a dovednosti těch, kteří zvyklí jsou, alespoň nezreziví; ale zatím to není nutné. Ale je potřeba zajistit, abychom nehráli za každou cenu stále všichni naráz. Proto bych rád při vzájemném souhlasu a pochopení postupně přešel na formu, která se osvědčila jak v USA, tak v Austrálii, tedy k systému tabule, na kterou se každý napíše, která vytvoří „směny“ a umožní ostatním bavit se třeba u baru s kamarády a poslouchat hudbu, kterou máme rádi. Chtěl bych kombinovat oba způsoby, tedy budeme hrát tak jako dosud u stolu řekněme do 9:00, a pak bychom nechali odehrát podle počtu kapel ty, kteří se zapíšou na tabuli. Potom bychom zase dali stoly dohromady a hráli bychom dál tak, jak jsme byli zvyklí.