Dalšími částmi mandolíny, které bych rád po delší pauze probral, jsou krk a hlavice.

Mandolínový krk má funkci zcela zásadní. Nese hmatník, spojuje tělo nástroje s hlavicí a funguje jako jeden z nejdůležitějších prvků, které rozhodují o vlastním pocitu ze hry. Jeho tvar, šířka a výška totiž ovlivňuje komfort levé ruky a tím i kvalitu hry.

Mandolínový krk bývá v naprosté většině případů vyroben z javoru. Bývá z jednoho kusu, i když se objevily také konstrukce ze dvou zrcadlových kusů dřeva, sklížené k sobě spolu s oddělujícím ebenovým páskem, například u mandolín Gilchrist. Materiál není jednoznačný: například Gibsony typu Fern z roku 1925-27 mívaly krk z mahagonu. Standardem je však javor, žíhaný – flamed – či kučeravý – curly.

Profil krku může být různý. Od vyloženě polokruhového přes téměř trojůhelníkovitý až po nízký profil. Trojůhelníkovitý tvar průřezu zvaný V-profil bývá označován jako nejpohodlnější. Umožňuje docílit dobrou přirozenou oporu palce a prstů a zároveň nebrání vyvinutí potřebné síly pro zmáčknutí strun na hmatníků. Řekli bychom, že je nejergonomičtější. Polokruhový průřez mívá tyto vlastnosti o chlup horší, více „masa“ však zase zaručí trochu lepší stabilitu. Je třeba si uvědomit, že krk mandolíny musí vydržet velmi vysoký tah strun, nejvyšší pnutí mezi bluegrassovými nástroji.

Jeden konstrukční prvek mandolíny se ukrývá také uvnitř krku. Je to výztuha, kterou se dá nastavit prohnutí krku. Utahováním šroubu pod krytem na hlavici se krk napřimuje, povolováním se prohýbá ve smyslu tahu strun. Tato konstrukce se objevila u mandolín a banj firmy Gibson jako u jedné z prvních. Že šlo o převratný prvek dokumentuje např. celá řada obrázků v dobových katalozích. I firma C.F.MartinCo. se k umístění výztuhy do svých kytar odhodlala až někdy v sedmdesátých letech.

Mandolínová hlavice prošla vývojem jako všechny části nástroje. Nese název výrobce, nějaký výrazný zdobný prvek, kotví výztuhu krku a samozřejmě jsou na ní upevněny ladící mechaniky. Musí být natolik pevná, aby s přehledem vydržela tah strun již zde zmíněný. Bývá kryta shora i zespodu dýhou z ebenu, aby vyniklo zdobení z perleti a také bílé lemování. Z několika desítek typů tvarů hlavic vyberme tři nejpoužívanější a nejklasičtější. Je to kytarový, vějířovitý tvar, používaný za doby 30. let, za 2. světové války a po ní u mandolín typu A, dále tvar Snake Head – hadí hlavy, použitý u mandolín typu A – Loar, a konečně nejzdobnější, nejvíce charakteristický tvar hlavice typu F-5 Loar.

Kytarový typ s mechanikami nahoře od sebe si nejspíše vynutila krize. Objevily se jen na přechodnou dobu a u levnějších nástrojů, ale přesto se staly klasickými: vždyť na mandolíny např. typu Gibson A-50 se v padesátých a šedesátých letech hrálo a nahrávalo o 106! Mám k dispozici například fotografii Doyle Lawsona s tímto nástrojem.

Tvar hadí hlavy se objevil už ve dvacátých letech. Mandolíny typu Gibson A-2Z s ním vypadaly o poznání jinak. Mechaniky se sbíhají, struny se tedy na ořechu nerozcházejí, nýbrž naopak. Tvar hlavice opravdu shora připomíná hadí hlavu. Nejvíce je patrný estetický dojem na nástrojích typu Gibson A-5L. To „L“ je zkratka jména Loar. Existuje totiž jedna jediná mandolína typu A signovaná Lloydem Loarem, samozřejmě s „hadí“ hlavicí. Firma Gibson tuto konstrukci oprášila a vyrábí jí pod výše uvedeným typovým označením.

Hlavice typu F-5 (a také F-4 apod.) je největší, nejzdobnější, nejvíce profláknutá – nu, vždyť jí na mandli měl i tatík Monroe 🙂 Tento typ hlavice je protipólem stejně zdobného těla typu F-5 se šnekem a dvěma „rohy“. Její strany ve tvaru křivky vyžadují speciální mechaniky, členitý tvar zase vyžaduje opatrnost – některé části lze velmi snadno odlomit, opět viz. některé fotografie Billa Monroea.

O mechanikách jen stručně. Rozdíl ve tvaru mechanik pro mandolíny typu A a F jsou v různé délce hřídelí ladících kolíků. Pro typ A jsou stejné, pro typ F jsou různě dlouhé a kopírují boční tvar hlavice. Podstatný rozdíl bývá ve smyslu otáčení mechanik. Další rozdíl je v umístění ozubených kol – u některých mechanik je kolo hřídele tlačeno tahem strun do šneku ladícího kolíku, u některých je odtlačováno směrem ze šneku. Výhodnější je podle mého soudu první zmíněná varianta – méně se rozlaďuje. Druhá bývá někdy až příliš volná.

S mechanikami ještě souvisí způsob navinutí strun na hřídel. Používáme zde s výhodou tzv. zámek, známý z kytarových mechanik. Závitů na hřídeli by nemělo v žádném případě být moc – tak jeden, dva celé – a měly by směřovat dolů ke dřevu hlavice pro nejlepší přítlak na nultý pražec.

Téma krku a hlavic vyčerpáno jest. Příště zase o něčem jiném.

Honza Bíba

 

Související články:
Historie mandolíny
Předchůdci, typy a příbuzní mandolíny
Analogie mandolíny se smyčcovými nástroji
Základní mandolínové akordy
Techniky rychlé hry
Snímání mandolín
Konstrukce a materiály používané při stavbě mandolín
Elektrické mandolíny
Mandolínové akordy trochu jinak
Mandolínový struník
Mandolínová kobylka
Hmatník