Larry McNeely – 2. díl (rozhovor)

Zkrácený záznam rozhovoru mezi Larry McNeelym a Tony Trischkou z 9. října 1984 a 17. července 1985. Původní uvedení rozhovoru v knize Masters Of Five String Banjo. Překlad z angličtiny Zbyněk Podskalský, úprava Milan J. Kalinics. Původní překlad rozhovoru poskytnul pro zveřejnění Ing. Ilja Herain.

 

Kdy a kde ses narodil?

3. ledna v Lafayette, Indiana.

Jak a proč ses začal zajímat o banjo?

To je náramně jednoduché. Fascinoval mě jeho zvuk. Když jsem slyšel banjo poprvé, bylo to ve starém stylu.

Clawhammer?

Ano, ale to mě až tak moc nechytlo. Co mě ale chytlo, byla až nahrávka Jimmie Skinnera „Doin´ My Time“ z rádia WCKY v Cincinnati. To už bylo skutečné banjo hrané dvěma prsty. Bylo to pro mě něco, asi jako když dneska děti poslouchají Van Halen nebo něco podobného. Neexistovalo nic lepšího. Zjistil jsem, o jaký nástroj se vůbec jedná a učil jsem se tak, že jsem se pořád na všechno někoho ptal.

Kolik ti v té době bylo?

Muselo to být někdy kolem roku 1961 nebo 62. Bylo to krátce poté, co jsem viděl skupinu The Terriers v TV show Hootenanny. Poprvé jsem tehdy viděl Erica Weissberga a hrál tak dobře, že to bylo úžasné.

Kdy jsi začínal hrát, šlo ti to pomalu,nebo jsi dělal velké pokroky?

Byl to velmi, velmi pomalý proces. Od roku 1961 asi do roku 1965 jsem se učil hlavně Renovy věci. Nedávno jsem si poslechl pásky, kde jsem se asi od roku 1965 nahrával. V období let 1965 – 66 jsem hrál s obrovským zápalem, rychle a bez zábran, jako všichni mladí lidé. Bylo to však takové kostrbaté až do té doby, než jsem v roce 1966 začal hrát s Pinnacle Mountain Boys. Teprve hraním v kapele jsem se zbavil spousty pubertálních návyků a až s nimi jsem se stal schopným banjistou. Nemyslím si, že bez dobré kapely by to nešlo, ale určitě by to nešlo tak rychle.

Kde jste se dali dohromady?

V oblasti Knoxville, kde jsme všichni žili. Já bydlel v Lafayette v Indianě.

Jak by měl podle tebe nováček začít?

Učením. Já jsem začínal s nejlepšími hráči, kteří byli orientovaní na bluegrass. Je to pořád ta nejlepší cesta, jak se něco naučit, pokud ovšem nevystačíte s kopírováním. Nejlepším výchozím bodem je pořád Scruggs a pak je potřeba jít dál. Možná by šlo vývoj rozdělit do tří stupňů. Na začátek je nejlepší Scruggs, potom bych doporučil někoho jako Johna Hickmana, který hraje jednodušší melodický styl. Pokud chcete jít ještě dál, prohledejte nahrávky všech vašich kamarádů. Dnes existuje mnoho příležitostí, jak sehnat dobré nahrávky.

Jak intenzivně cvičíš?

Ne víc, než se mi líbí. Cvičím, když si na vystoupení musím něco připravit, což může trvat hodinu nebo třeba celý den, když je potřeba. Když necvičím, jsem ztuhlý a musím se nějak rozehřát. V byznysu je ale spousta organizační práce, která zabere mnoho času a na vlastní hraní už jej tolik nezbývá. Potřeboval bych si najít nějakého agenta, který by pro mě tuhle práci dělal a pak bych se mohl víc věnovat tréninku. Když jsem byl ve studiu, hrál jsem si doma několik hodin týdně, ale teď necvičím denně a to je špatné.

To je prakticky univerzální odpověď. Snad všichni, s nimiž jsem hovořil říkali totéž.

Vše se změnilo, když jsem zjistil, že musím dělat víc, než jen hrát. Dneska mám rodinu a mé priority se naprosto změnily. Nikdy jsem si nemyslel, že se to může stát, ale je to tak. Mám muziku rád, rád ji hraji, ale kdybych už nikdy nic nezahrál, budu spokojený s tím, čeho jsem dosáhl. Dneska už je tu spousta nových banjistů. Já hraji už jenom pro radost z hraní a mám za to i nějaké peníze. Dostal jsem příležitost udělat spoustu věcí, k nimž se velké procento ostatních banjistů nemělo možnost dostat. Spousta studiové práce, hraní s lidmi jako Smothers Brothers, pak Glen Campbell, Burl Ives, Roy Acuff. Měl jsem… velké štěstí, dalo by se snad říct. Ne, neřekl bych, že jsem měl štěstí, byla za tím tvrdá práce.

Když mluvíme o práci ve studiu, co znamená pro tvé hraní?

Být schopný spolupracovat se skladateli, kteří používají rytmické nápady, jaké nejsou běžné v mém žánru, tedy v bluegrassu. Celé loňské léto a tuhle zimu jsem hrál se Southern Manor a moje hra byla rytmicky lepší. Mohl jsem si dovolit úplně jiné rytmické figury a nápady, na které bych nikdy nepřišel, kdybych neměl tyhle zkušenosti ze studia. Mohl jsem si dovolit věci jako málokdo a tím se moje hra stala zajímavější.

S kým jsi v tomhle ohledu ve studiu spolupracoval?

Se spoustou lidí od Johna Williamse po Michela LeGrande. Dělal jsem také s Richardem Baskinem, to jsou hodně countryové věci, ale s úplně odlišným rytmem.

V jakých TV show jsi hrál. A v jakých reklamách?

Ve všech reklamách na auta do roku 1984. Co se týče TV show, pět let jsem hrál v Dukes of Hazard, hrál jsem v Land of the Lost, která se znovu začíná vysílat, v Enos, což je odnož Dukes, v show Barbary Mandrell, pracoval jsem pro Dennise McCarthyho, byl jsem v několika epizodách Police Woman.

Takže díky studiové práci jsi více flexibilní?

Ano.

Dalo ti to také něco pro tvé bluegrassové hraní?

Dalo mi to hodně. Skoro všude dokážu zahrát dobré sólo a můžu přicházet s nějakými novými nápady. Myslím si, že dříve jsem na běžné bluegrassové publikum žádný velký dojem neudělal. Když jsem teď začal znovu vystupovat veřejně, je to mnohem lepší. Pomohlo mi to i jako člověku.

Když jsem natáčel na nějakých sessionech, trochu jsem se obával hraní s muzikanty z orchestrů, že si ze mě a z mého nástroje budou dělat legraci, ale jakmile jsme začali hrát, cítil jsem se mnohem jistější. Myslím si, že bych ztratil respekt před velkými muzikanty, ale většina lidí, s nimiž jsem hrál, tak 90% , a byli to většinou muzikanti z orchestrů v L.A., nikdy nepovažovali banjo za komediantský nástroj. Když jsem s nimi chvíli hrál a ukázal, že to umím, dostalo se mi ve studiích v L.A. mnoha komplimentů. Byla to dobrá zkušenost.

Co bys řekl tomu, kdyby nějaký banjista udělal kariéru jako studiový muzikant?

Nevím, jestli pro tenhle nástroj je tu dost studií, protože banjo se nenatáčí každý den. Kdyby to někdo chtěl zkusit, musel by být velmi dobrým hráčem a musel by se naučit ještě na nějaký jiný frekventovaný nástroj, třeba na kytaru. Doba specialistů na jeden nástroj je tady (v Nashvillu) nenávratně pryč. Když chceš být studiovým muzikantem, musíš umět aspoň na dva nástroje.

Jak nejlépe uspět ve studiu?

Spousta producentů má už dopředu představu, jak by banjo mělo znít. Občas jsem to zkusil tak, že jsem banjo pojal s citem – nechtěl jsem, aby bylo dominantním nástrojem, ale chtěl jsem, aby vytvářelo jen jakousi osnovu. V jiné písničce pak zase třeba chtěli banjo vytáhnout do popředí. Já jsem ve studiu nikdy nehrál příliš složitě. Většinou chtěli starého dobrého Scruggse, který dokáže dát písničce takový country sound.

Jak ses vůbec dostal ke studiové práci?

Docela velkou publicitu jsem získal v Campbellově Show, kde jsem hrál tři roky.

Jak se rozehráváš před vystoupením? Máš na to nějaký naučený postup?

Žádný atlet nejde do těžkého závodu nepřipravený. Naše kapela (Southern Manor) se rozcvičuje tak, že se začnou hrát písničky o trochu pomaleji. Když se rozehrávám s kapelou, je lepší zvolit střední tempo, nebo ještě o něco pomalejší. Je to stejné jako při zpěvu, kde v pomalejších skladbách slyšíš každou chybu. Na to jsem přišel já, ale celá kapela z toho má užitek.

A co když se chceš rozehrát sám?

To cvičím cokoli, co zrovna chci hrát. Hraji rovněž pomalu a snažím se myslet na to, že budu hrát a připravuji se tak i po psychické stránce.

Co bys doporučil pro zlepšení timingu?

Poslouchat swing a podobné věci. Ti, co hrají tuhle hudbu, mají cit pro timing.

Myslíš někoho ve stylu Benny Goodmana?

Ano. Myslím si, že mám vrozený smysl pro timing díky tomu, že moji rodiče tuhle hudbu hodně poslouchali, takže už když jsem začínal hrát, měl jsem v tom v podstatě jasno.

Jak hraješ doprovod k různým nástrojům?

Když doprovázím housle, hraji podle Scruggse.

Rolly?

Ano, rolly i akordy. Stejným způsobem doprovázím také mandolínu. Je to kombinace rollů a akordů. Snažím se hrát trochu níž a nehraji tvrdě. Ke kytaře hraji víc akordy.

Jako druhou dobu?

Ano. Pro tuhle techniku nepoužívám prstýnek na ukazováčku. Hodně jsem poslouchal Django Reinhardta a snažím se pod kytarou hrát ukazovákem swingový rytmus.

Tímhle prstem tedy brnkáš přes struny?

Ano, skoro jako na plectrum nebo na tenorové banjo.

Takže něco jako do-wacka-do-wacka-do?

Tak tak. Kvůli tomu si nechávám nehet na ukazováčku asi čtvrt palce dlouhý.

Co je na tvém stylu význačné?

To je složitá věc. Žádný banjista se nevyhne působení různých vlivů a nejvíc jich přichází od Scruggse a Rena. Pro mě byl Reno nejsilnější inspirací. Řekl bych, že můj styl je kombinací Scruggse, Rena a Keitha.

Na co se zaměříš, když posloucháš nějakého banjistu?

Především na základní techniku hry. Stačí mi poslechnout si pár taktů, abych věděl, jak na tom kdo je. V druhé řadě pak poslouchám vlastní tvůrčí přínos každého banjisty. Bluegrass neposlouchám zase až tak moc, to kvůli inspiraci poslouchám spíš syntezátory. Rád mám i klávesy a také je vlastním.

Koho tedy teď posloucháš?

Mým oblíbencem je Jean Michel Jarre. Vydal několik alb, z nichž nejraději mám Equinox. To je strašně krásná věc, nápaditá. Myslím, že uvnitř mě rozeznívá nějakou strunu. Je to stejné, jako když jdu na koncert Mike Oldfielda. Stále poslouchám také Beatles a mou oblíbenou kapelou jsou i The Cars.

Hraješ na banjo také pop?

Také, ale to je takový vedlejší projekt.

Hodně teď skládáš?

Moc ne. Před pár týdny jsem napsal melodii „Captain Black“, dodělal jsem „Butter Fingers“ pro banjo místo pro housle.

Jak dosahuješ rychlosti při hraní?

Tím, že začínám hrát pomalu. Je potřeba začít na opačném konci než tam, kam se chceš nakonec dostat.

A postupně si přidávat po malých kouscích, dokud nedosáhneš toho, kde chceš být.

Myslím, že je to jediná cesta. Stejným způsobem pravděpodobně postupují i muzikanti v klasické hudbě.

Čím dociluješ dostatečné hlasitosti nástroje?

Když chci, aby banjo hrálo hlasitěji, musím hrát na silnější struny. Nepoužívám struny o tloušťce 09 ale 10.

Jaké tloušťky strun vůbec používáš?

Pro první a pátou strunu .010, pro třetí .012 a čtvrtou mám opletenou .018. Ty zní velmi silně, když za ně vezmeš, ale já většinou stejně hraji na mikrofon.

Takže nemusíš hrát tak tvrdě?

Ano, nehraji příliš tvrdě. Zjistil jsem, že čím tvrději hraješ, tím více ztrácíš na rychlosti. Když hraješ nějaké těžké sólo, musíš mít ruku uvolněnou. Ke složitému sólu je nutné přistupovat jinak, než k nějakému jednoduchému bluegrassovému sólu.

Opíráš si při hře jeden nebo dva prsty pravé ruky?

To je různé, záleží to na melodii. Některé jsou tak rychlé, že oba prsty nemůžu mít opřené.

Řekni mi něco o technice levé ruky. Když hraješ „Cripple Creek“, děláš na třetí struně skluz na třetí nebo na čtvrtý pražec?

Podle toho, jak mám náladu. Používám oba způsoby. Jsou to takové drobné nuance.

To hraješ prostředníkem?

Ano, tak mi to vyhovuje.

A když hraješ pull-off, řekněme ze třetího na druhý pražec na třetí struně, mačkáš strunu dolů nebo nahoru směrem k páté struně?

Většinou dolů. Pokoušel jsem se i o opačný způsob, ale připadalo mi to takové nemotorné. Dávám přednost tlačit strunu dolů i proto, že nevydává tak silné mlasknutí, jako když ji tlačíš nahoru.

Pátou strunu mačkáš palcem, nebo jiným prstem?

Snažím se pátou strunu palcem nedržet vůbec, protože se mi zdá, že mě to zpomaluje.

Takže v podstatě lze říct, že v tomto případě používáš jakýkoli jiný prst, který se zrovna hodí?

Ano, pokud vůbec pátou strunu mačkám. Možná budeš překvapený, ale v současné době nehraji příliš mnoho melodických věcí. Teď se snažím spíš rozvíjet Renův single-note styl, ale dělám to po svém, jinak než Béla (Fleck).

Jaké je teď tvoje hlavní banjo?

Deering GDL.

Jak jsi s ním spokojený?

Je hodně podobné mému starému banju Baldwin Style D. Je mnohem těžší, ale zní podobně a je to typický archtop, i když zvuk má o trochu měkčí než běžný archtop.

To jsi dostal přímo od Deeringa?

Chtěli, abych hrál na Deering a nabízeli mi flathead, ale na to já nejsem zvyklý. Nechtěl jsem strávit několik let učením se na flathead, protože to je úplně jiný nástroj, pokud mám své zkušenosti. Řekl jsem, že raději zůstanu u toho, co mám, ale o rok později – shodou okolností právě v době, kdy mi ukradli Baldwina – za mnou přišli s archtopem a já mohl zase odložit svého Mastertona.

Kolik banjí máš kromě Deeringa?

Ještě tři další. Kromě Mastertona mám ještě jednoho Baldwina Style D s Gibsonovým archtop toneringem a ještě jeden starý archtop z roku 1928 s krkem od Boba Givense.

Kolik nástrojů jsi doposud měl?

Své první banjo jsem si vybral v katalogu. Byl to Sears nebo něco podobného. Bylo to pěkné banjo, dobrá práce. Pak jsem měl Vegu a po ní RB-250 z počátku 50. let. To byl archtop, velice dobrý. Nakonec jsem objevil Baldwin Style D.

To byl ten, co ti ho ukradli?

Ano. Pak jsem tedy hrál na Mastertona, pár měsíců na starý archtop z roku 1928 a teď na GDL.

Jakou používáš blánu a jak silně ji napínáš?

To kdybych věděl… je na ní nějaká hvězda. Co je to za značku?

Pravděpodobně to bude Five Star.

Ano, je tam hvězda. Ta blána tam byla od začátku a za čtyři roky, co banjo mám, jsem ji nevyměňoval. Asi jsem měl, ale já na tyhle věci nejsem.Já o banju vlastně nic nevím.

Předpokládám, že máš na banju struník Deering.

Ano, původní. Přemýšlel jsem, že bych ho vyměnil za větší.

Za jaký?

Za velký plochý, skoro pravoúhlý, který se na konci zužuje. Jako tvůj Ode.

V jaké poloze máš struník nastavený?

Aby skoro ležel na bláně. Je asi osminu palce nad blánou.

S jakými prstýnky hraješ?

Na prsty používám Dunlop od .13 do .15.

Ale ty jsou hodně slabé.

Ano. Dal mi je jeden přítel, co hraje na kytaru flamengo. Když jsem si je nasadil, měl jsem pocit, že jsou z papíru, ale teď už se mi zdají těžké jako Nationaly. Jak byly slabé, snadno mi sklouzly z prstu, tak jsem je musel víc přimáčknout a už se mi nezdálo, že jsou papírové.

Máš v prstech lepší cit, když jsou prstýnky tenké?

Nemůžeš s nimi hrát tvrdě jako s Nationaly, protože za strunu tolik nezaberou, ale od té doby, co Dunlop s těmito prstýnky přišel, jsem v sedmém nebi.

A co palcový prstýnek?

Nejraději mám tenhle černý Gibson. Když jej nemůžu najít, hraji na cokoli, co má stejný rozměr i tvar. Už asi od roku 1966 používám stejný typ. Obvykle špička nevyčnívá víc než čtvrt palce.

Jakou používáš značku strun?

D´Angelico. Jerry Barberine (majitel firmy) mi posílá, co potřebuji. Sada mi vydrží asi měsíc, když struny čistím. Mezi strunami ale nedělám velké rozdíly.

Takže struny ti vydrží asi měsíc?

Ano, pokud je ošetřím po každém hraní. Jakmile je nevyčistím,vytvoří se na nich takový korozívní povlak, který z nich už žádným čistícím prostředkem nedostanu. Tenhle povlak pak působí jako brzda a omezuje možnosti hry. Je to takový rušivý element.

Potí se ti levá ruka?

To záleží na stupni nervozity. Na scéně stále pociťuji určité napětí. Nikdy jsem se toho nedokázal zbavit. V některých situacích se potím víc, což je špatné, ale není to pořád.

Co děláš proti trémě na pódiu?

Je to takový vnitřní dialog. Říkám si: „Jsi tady, abys tu hrál pro tyhle lidi. Někomu se možná tvoje hraní nebude líbit, ale ty musíš jet dál. Nedávej na sobě znát nervozitu a vydej ze sebe to nejlepší.“ Občas musím zhluboka dýchat a uklidnit se. Také je dobré při každé příležitosti trochu chodit a nezůstávat přilepený u mikrofonu. Také pomáhá, když si něco řekneš s kolegou vedle. Stále měj na mysli svou práci a dělej ji nejlépe jak umíš. Neznám jiné řešení. I profesionálové jsou nervózní. Třeba Tommy Smothers má pořád strach, než vyleze na scénu. Jednou mi ukázal ruce a povídá: „Věřil bys tomu?“ Měl ruce úplně zpocené. A to dělá tuhle práci od 50. let. Po pár minutách na pódiu se zřejmě uklidní a už je to dobré. I pro mě je představa, že jdu na scénu, pořád hrozná.

Vždycky bys raději utekl?

Ano, vždycky. Radši bych byl kdekoli, jen ne na pódiu. Vím, že existují lidé, kteří si mě pamatují a já cítím, že ode mne očekávají něco víc než od ostatních. Jako bych i já byl něco víc, ale to já nejsem, to víš.

Na jakou kobylku hraješ?

Je to nastavitelný Shubb.

Usazuješ ji nějakým speciálním způsobem?

Ne, dávám ji podle návodu.

Víš jak je vysoká?

Budu se muset podívat.

Jakou máš značku kapodastru?

Shubb.

Máš také kapo na pátou strunu?

Shubb.

A Keithovy ladící mechaniky?

Mám na banju čtyři Keithovy přelaďovače, protože se domnívám, že je to lepší. Málokdy je ale používám k účelu, k jakému byly sestrojeny. Jsou prostě kvalitní a seřizuje mi je Dan Bump, když se na nich náhodou něco pokazí.

Máš na pódiu nějakou oblíbenou značku mikrofonu?

Ne.

Ani ve studiu?

Já toho o mikrofonech moc nevím. Poznám, když je zvuk dobrý a čistý, ale druhý den už nevím, na co jsem hrál.

Kam umisťuješ mikrofon ve vztahu k nástroji nebo k bláně?

Na úroveň spodního okraje blány před kobylku směrem k hmatníku.

Co děláš, když se dostaneš do období, kdy jsi muzikou znechucený?

Právě teď jedno takové období prožívám. Hodně čtu a hodně píšu. Za ty roky jsem si už všiml, že v mojí hře už nedochází k nějakým výrazným pokrokům. Řekl bych, že už jsem hotový, a tak se v mém hraní nedají očekávat nějaké výrazné změny. Nespokojenost zřejmě plyne odjinud. Asi je to kvůli tomu, že jsem neměl čas se něco naučit. Stále existují věci, o kterých nic nevím. V tom to asi bude. A tak raději čtu. Něco dobrého, něco, co se alespoň trochu vztahuje k mému problému. Trochu čtu Poea nebo něco podobného. Zjišťuji, že čtení mi dává vždycky něco nového.

Stále jsi ještě uchvácen banjem?

Ne. Jsem uchvácen hudbou. Pro mě neexistuje, a pravděpodobně ani nikdy nebude existovat nic, co by se vyrovnalo hudbě. Poslech hudby mi dává mnoho.

Víc hudba jako taková než banjo?

Ano, protože banjo je jen malým dílkem toho všeho. Dopisuji si s člověkem z Československa, který mi poslal nějaké desky. Nic podobného jsem doposud neslyšel – cimbálová muzika, československá lidová hudba. Každá země má svoji vlastní hudbu. Je toho tolik, že by člověk musel žít několik životů, aby si poslechl všechno, co na světě existuje.

Takže banjo je až na druhém místě?

Banjo je nádherné – nikdy nezapomenu, když jsem je slyšel poprvé. Bylo to okouzlující. Ale jako nástroj má banjo velmi omezené možnosti. Banjo jako takové v základním provedení je vedle basy mnohem omezenější co do možnosti, než kterýkoli jiný nástroj v bluegrassové kapele.

Jak přicházíš na nové nápady?

Poslouchám veškerou hudbu, která se mi líbí. Nejsem velkým fandou bebopu, ale mám moc rád Charlieho Parkera a poslouchám ho víc, než kohokoli jiného. Je to proto, že jeho melodie byly krásné. Poslouchám, co se mi líbí, snažím si z toho něco vzít a dát do muziky, kterou dělám.

Jaká tvoje deska se ti nejvíc povedla?

Album Power Play, ale nejsem s ním spokojený bez výhrad. Třeba ve skladbě „Sevastopol“ jsem mohl hrát výrazněji. Byl tam dobrý nápad, ale nelíbí se mi, jak jsem to udělal a je to špatně smíchané. Jsou tam i další věci, s nimiž nemůžu být spokojený.

Jak ladíš banjo? Používáš ladičku?

Ne, nepoužívám. Při ladění musíš mít zafixovaný nějaký pevný bod a ladíš podle něj. Já si vždycky naladím prostřední strunu G podle ostatních nástrojů a potom podle ní pátou. Ty jsou od sebe o oktávu.

Jen podle ucha?

Tak, tak. Slyším dvě struny G, pak naladím první strunu na pátém pražci podle páté struny. Čtvrtou strunu D ladím podle první a nástroj je naladěný.

To je báječné.

Nesnažím se naladit podle nějaké melodie, ale jenom podle oktáv a unison. Kamarád, který mě tohle naučil, byl učitel na piano.

Jaké bylo tvé nejlepší vystoupení a jaké nejhorší?

Jedním z nejlepších byl Winfield, kde jsem hrál poprvé. Měli jsme vynikajícího zvukaře. Slyšel jsem věci, jaké jsem nikdy neslyšel. To byl hotový dynamit. Krásná zkušenost.

A kde se ti hrálo nejhůř?

Nejhorší vystoupení. Ou! Bylo to v Big Bear, v Kalifornii. Bylo to poslední vystoupení před zavřením klubu. Já jsem byl kapelník a se mnou hráli Jack Skinner a Jeff Levin. Barman do mě hučel, že už musíme zabalit, jinak že přijde o licenci, ale Jack nepřestával bavit publikum svými legráckami. Řekl jsem mu, že musíme odejít, ale jeho to naštvalo a chtěl se prát. Řekl jsem OK a skutečně jsme se začali prát. To bylo nejhorší hraní. To můžeš klidně napsat, lidi si myslí, že je to všechno jenom samá legrace, i když většinou ano. Díky Bohu. Za tu dobu, co hraji profesionálně, jsem se dostal do různých nepříjemných situací a hádek, dvacet let jsi v jedné lajně s různými typy lidí, takže člověk už je na ledacos zvyklý.

Přeji hodně štěstí.

Související článek: Larry McNeely 1. díl (životopis a diskografie)