Kytara aneb pár postřehů nejen pro začátečníky – 2. díl

Přiznávám, že mě kladné reakce na můj článek potěšily a proto jsem se jej rozhodl proměnit v seriál, ve kterém se postupně dostaneme i k ukázkám nějakých těch běhů, sól a prostě věcí, které by se někomu mohly hodit.

Tentokrát bych se rád blíže podíval na to kytáristický nádobíčko a předem chci poděkovat za plodné příspěvky především od Stavy J. k minulému článku.

Tak tedy něco k trsátkům. Předem upozorňuji, že mám zvířátka rád, želvy nevyjímaje, ale jak bylo řečeno v reakci na první díl tohoto povídání, želvovina se opravdu, alespoň dle mého názoru nahradit nedá. Nikoho tím nechci nabádat k loveckým výpravám do exotických zemí, zoologické zahrady, potažmo k zavraždění želvy, kterou má případně vaše mladší sestra doma v akváriu!

Poslední zmiňovaný příklad, by stejně nebyl k ničemu, protože na výrobu trsátka se dá použít výhradně část krunýře z želvy určitého druhu a to pouze Karety mořské, nebo Karety obrovské. Možná z nějakého jiného (vodního) druhu, ale to bych spekuloval. Alternativou, pokud se o tom dá vůbec hovořit, je tedy nějaká náhražka želvoviny, asi nejpřijatelnější jsou trsátka Golden Gate, některé typy Dunlopů nebo jiné napodobeniny prodávané pod názvy Tortoisse Shell apod. Ale je to věc názoru.

V každém případě, pokud chceme opravdu hrát a být slyšet, je třeba, aby struny zásadně uhýbaly trsátku a ne naopak! Začátečníky upozorňuji, ať se pokud možno vyvarují pokusů s průhlednými lupínky s označením 0.16, 0.25 mm atd. Ze zkušenosti radím: „ať už se jedná o jakýkoliv materiál, aby trsátko prakticky nešlo v prstech ohnout“. Úderová část by měla být opravdu, ale opravdu hladká. Toho lze docílit občasným dobrušováním a dolešťováním za pomoci, nějakého kombinovaného pilníku na nehty, který má několik povrchů (k dostání v každé lepší drogerii). Co se týká tvaru, je to opět věc názoru, zda zvolí oblejší špičku, nebo celkově oblejší, či hranatější tvar trsátka. Při hře je opravdu nutnost „se do toho opírat“ a nemusíme zrovna rvát struny. Ale jak jsem předeslal, hra musí být slyšet.

Od trsátka je to už jenom kousek ke vhodnému výběru strun. Tím se opět dostáváme ke stěžejnímu bodu našeho snažení – být slyšet. Co tedy doporučuji? Pokud to konstrukce kytary dovolí, používat struny spíše tvrdé, tedy Medium tj. „třináctky“ nebo „dvanáctky“. ( 13″ nebo 12″ – jedná se o označení tloušťky tenké struny „E“ ) . V prodeji je i množství sad, které v sobě oba rozměry kombinují tzv. Bluegrass sady. Struny G, H, E jsou v síle 13″ a stuny E, A, D jsou v síle 12″. Používání slabších sad, většinou s označením Light opravdu nedoporučuji, protože při hře pak dochází k tvorbě nechtěných pazvuků, které vznikají přílišným rozkmitem strun a jejich nekontrolovatelnému narážení do hmatníku – drnčení. A tomu se samozřejmě chceme vyvarovat.

Jakou značku strun používat? Tohle je těžká rada a chce to rozhodně pár sad vyzkoušet, universální rada asi neexistuje. Osobně používám struny GHS 13″ bright, nebo vintage bronz. Prvně zmiňovaný typ se mi osvědčil v poměru cena – životnost, asi nejlépe. Struny a hmatník, je dobré po každém hraní otřít a ošetřit nějakým k tomu určeným prostředkem (Fastfret, Kyser) apod.  Prodloužíme tím značně jejich životnost, neboli oddálíme jejich tzv. ohluchnutí.

Tak to je dneska asi vše co mně napadá a hlavně si teď říkám, že místo toho plácání bych měl jít taky trochu cvičit. Tak zase někdy příště…

Kejvoš

Související čláýnky:
Kytara aneb pár postřehů nejen pro začátečníky
Hmatník
Česká DVD škola hry na kytaru