Béla Fleck – rozhovor s Elenou Park

*Že mě tak pohltil bluegrass je opravdu hodně divné, ale asi to má co dělat s tím, že někdy přijdou věci nepatřící do tvého světa a jsou tak překvapivé a jiné, že tě prostě vcucnou. Nikdy jsem si neuměl představit, že bych mohl patřit k jižanským lidovým muzikantům, jsem kluk z horního západního Manhattanu, ale zamiloval jsem se do zvuku banja a ta muzika se ke mně chytla jako přinýtovaná, neumím vysvětlit proč a je to pro mě pořád velkou záhadou.

*Podivíni a mimoňové (nerds) jsou nedoceňovaní, všechny nejlepší věci vytvářejí podivíni. Všechny úspěchy lidské rasy pocházejí od podivínů.

*Co se týče původu mého jména: moje máma a můj vlastní táta se rozešli, když mi byl 1 rok. Tátu jsem vůbec nepotkal až do mých čtyřiceti, sám jsem jej musel vyhledat. On se kdysi snažil stát operním zpěvákem, dokonce se kvůli tomu vydal do Vídně nebo kam, a ke svému zděšení zjistil, že to nepůjde jako po másle, že nezvládne splnit očekávání, a byl zklamaný. Stal se neuvěřitelným lingvistou a učil po mnoho let na University of Maryland. On je tím, kdo nám dal jména. Měli takovou dohodu, i když to nevypadá fér, že když to bude kluk, vybírá jméno on, a když to bude holka, jméno vybere máma. A ona porodila dva kluky. Takže můj starší bratr je Ludvig a já jsem Béla (Anton Leoš). Nakonec nás teda pojmenoval on. Legrační na tom je – znáte píseň Boy Named Sue? (pozn.: Chlap jménem Zuzanka, Johnny Cash) Pokud jste tu píseň slyšeli, tam se zpívá: dal jsem ti jméno Zuzanka, aby ses naučil rvát. U nás to bylo skoro podobné, dal nám ty divný jména a tím něco, za co musíme v životě bojovat, prokázat svoji hodnotu. A banjo z nějakého důvodu bylo mojí jízdenkou na tu cestu. Když jsem našel banjo, měl jsem něco, kvůli čemu jsem se prostě cítil opravdu šťastný a naplněný a nadšený. Ale taky to byla určitým způsobem jízdenka na cestu ven z mého tehdejšího života, což teď, když jsem starší, vidím a uvědomuju si, jaké jsem měl štěstí a jaký skvělý život jsem měl i v New York City. Ale velká část mě odtamtud chtěla vypadnout a dělat něco jiného a být něčím jiným. A nějak jsem prostě našel tuto cestu. Asi to bylo něco jako pubertální vzpoura. Jo.

*Banjo jsem poprvé slyšel u svého dědy v televizi. Pro nás jako děcka to byla velká věc – moct se u babičky a dědy dívat na telku. Vždycky jsem z toho byl unešený. No a jednou dávali Beverly Hillbillies, tam hraje na banjo Earl Scruggs – ten, který to všechno začal, něco jako bůh banja. Byl jsem z toho paf a ptal jsme se bráchy: slyšels to? Co to bylo? A on: neslyšel, nevím, ale počkejme na konec, třeba to bude ještě jednou. Tak jsem to slyšel podruhé a nějak to ve mně zůstalo a měl jsem už o tom zvuku banja povědomost. Ani jsem to nikomu neřekl, vlastně jsem nevěřil, že by takovou věc někdo skutečně mohl zahrát, nikdy jsem nikoho takového neviděl. O nějakých 10 let později, to už jsem byl na střední škole a měl jsem kytaru, hrál jsem nějaké folkové věci a o mém zájmu o banjo nikdo nevěděl. Jednou jsem zajel zase navštívit dědu, v telce šlo tehdy Dueling Banjos. Věděl, že brnkám na kytaru a tak dostal nápad a přinesl domů banjo. „Koupil jsem ho v second-handu za 50 dolarů, třeba se ti bude líbit.“ A já na to: myslíš? A tak mi přistálo na klíně. Doslova den předtím jsem začal chodil na uměleckou střední školu, něco jako škola slávy. Dostal jsem se tam tím, že jsem u zkoušek zahrál Here Comes The Sun na kytaru. Asi dost dobře na to, aby si pomysleli, že mě naučí hrát na opravdový nástroj, což měl být lesní roh – na který jsem se ale nikdy naučit nedokázal. Takže stručně: byl to děda, kdo mi dal první banjo? Jo, byl.

*Na kytaru hrávám málo. Je to legrační, pokaždé když ji vezmu do ruky, jde mi to líp než pět let předtím. Po tolika letech co hraju na banjo – i když technika není natolik odlišná – hraju na kytaru míň a míň. V mladších letech jsem na ni hrával hodně. Je spousta dobrých kytaristů. Umím na ni vyjádřit co potřebuju, ale nepoužívám to. S kytarou občas píšu nové věci. Rád ji vytáhnu a něco napíšu. Protože ji neznám tak dobře jako banjo, je větší šance řídit se sluchem a najít hudební myšlenku a dál s ní pracovat. Banjo znám už příliš dobře a je těžší na něm pátrat po nových myšlenkách, co se můžou odněkud objevit. Někdy říkám lidem: když chcete něco složit, vemte si nástroj, na který neumíte hrát, a následujte svůj sluch. Váš sluch vás povede a najdete melodie nebo harmonie, které se vám zalíbí. I když si někdy řeknete: to nepoužiju, je to moc jednoduché. Když vaše ruce nepostupujou ve známých vzorcích, musíte následovat svůj sluch. Takže používám kytaru, někdy piano nebo mandolínu pro tyhle věci. Ale banjo miluju, tak na ně hraju.

*V jiných žánrech, do kterých jsem nakoukl – jazz, opera/klasika, indická nebo africká hudba – nejsem odborník, prostě jenom mám hudbu rád. Mám rád interakci s lidmi a líbí se mi nasáknout jejich hudbou jak nejlíp to jde. Taky odvést co nejvíc práce na tom, abych byl připravený a aby to mohlo dopadnout dobře. Obnáší to spoustu práce.

*Každý žánr má lidi, kteří jej prožívají vášnivě. Berou to citově, je to jejich hudba. Někteří fanoušci mi řeknou – mám rád bluegrass, nechci abys dělal ty ostatní věci. Když děláš tamto, neděláš bluegrass. Každý má svoji vlastní volbu. V mnohých žánrech ani jejich hvězdy nejsou milionáři. Takže to děláš z lásky. A když najdeš cestu, jak se otevřít a najít a oslovit lidi mimo svůj hudební svět, kteří si také můžou zamilovat tvůj hudební svět a muziku, kterou by předtím neslyšeli, je to bezva věc. Protože jestli muziku chceš dělat po celý svůj život, potřebuješ lidi, kterým se bude líbit, potřebuješ ty další uši. Tak si uvědomuju, když hraju s lidma mimo můj svět, kteří mě neznají a nemají povědomí o banju – co se na banjo dá a nedá dělat – můžu změnit jejich vnímání banja. A to pro sebe beru jako velký dar. Takže když jedu do Indie hrát se Zakhirem, spousta lidí má šanci banjo slyšet. Když mi pak někdo řekne: měls hrát bluegrass, odpovídám: člověče, vůbec nevíš o čem to je, co jsem měl možnost zažít. Zároveň potřebuju bluegrass. Ten bude vždycky centrem toho, co dělám, ať se mi to líbí nebo ne. Rozumím lidem, kteří jsou takoví puristé, že řeknou: ne, to není to co mám rád na bluegrassu. Mám na něm rád ten zemitý, poctivý, staromódní zvuk, a tohle není to, k čemu jsem se přihlásil, když jsem si zamiloval bluegrass. Tomu rozumím a mají právo, aby se jim líbilo, to co se jim líbí.

*Skutečnost, že při živém hraní se to nedá opakovat, je osvobozující. Musíš přijmout všechno, co se stane. Jak jednou řekl Bobby McFerrin, tajemství improvizace je: nezastavuj a nedívej se zpět. Takže mám v sobě obě tyto osobnosti: toho vybíravého cvoka, který bude bušit do malé části písně 25krát a snažit se to mít jak nejlepší dokáže. A pak mám tu stranu, která to nechá plynout a jde dopředu a nechá všechny kousky dopadnout kam chtějí a přijímá cokoliv se stane, ať už to bylo co jsem doufal nebo ne. Když improvizuješ, je to jako v komediálním divadle, když ti někdo nahodí myšlenku, nemůžeš říct: no, to není dobrá nahrávka. Musíš prostě přijmout cokoliv co se na tebe hodí a obrátit to ve švandu. Nemůžeš v té dané chvíli hodnotit. A to je to, čím je improvizování a hraní hudby pro mě živé. Tam není čas být kritický. Můžeš hodnotit někdy jindy, teď je čas na radost a otevřenost a přijímání toho, co ostatní zahráli a zazpívali, a čas zareagovat na to v reálném čase, v daném okamžiku. V tom je umění živé hudby. A já rád dělám obojí.

Vybrané části rozhovoru, který vedla Elena Park, ředitelka a kurátorka prestižní kulturní agentury, dříve hlavní producentka Metropolitní opery v New Yorku, souvisejícího s projektem Bély a operní zpěvačky Jamie Barton, z léta 2021.

Michal Hromčík, Brno