Béla Fleck z rozhovoru k novému dvojalbu

*Když jsem nahrával album Bluegrass Sessions – 10 let po albu Drive – říkal jsem si: jak bych z toho mohl udělat tu nejlepší věc, které jsem v akustickém světě schopný? A opravdu jsem bojoval o každý tón, protože jsem začal dělat jazzové desky a cítil, že laťka je vysoko. Mohl jsem se tehdy opřít o skvělé hráče jako Tony Rice, Sam Bush, Jerry Douglas. Ale i tak jsem cítil, že to nebude natolik kreativní, jako ostatní věci co dělám, spíš to bude jako něco, co už umím. Vždycky jsem chtěl, aby to mělo pořád vyšší úroveň, a to platí i dnes. A pro mě je moje muzika vždycky velmi osobní. Snažím se dělat něco pro lidi, a nejlepší cesta k tomu je dělat něco co máš osobně moc rád.

*Název je inspirovaný albem Chick Corea – My Spanish Heart. Chick byl nejlepším jazzovým klavíristou na světě a velká část jeho neuvěřitelné dráhy se vztahovala k latinsko-americké hudbě. Bylo to velmi blízké jeho srdci. Tak si jej budou lidi pamatovat. A teď si uvědomíme, že byl vlastně Ital pocházející z okraje Bostonu. Neměl v sobě žádnou latinskou krev, když nebudeme počítat italskou. A přece něco na té hudbě v něm otočilo přepínačem. A tak jsem o tom přemýšlel. Za prvé jsem si říkal, že to je skvělý název – Mé španělské srdce, zvlášť když vidíte obal, na kterém je oblečený jako toreador. Já jsem newyorčan, nemám žádný zděděný vztah k bluegrassu. Není žádný důvod, proč by se chlapík s rusko-německo-východoevropskými kořeny, který vyrůstal uprostřed Manhattanu, měl zajímat o tuto muziku. A přece se stala ústředním prvkem všeho v mém životě. Každá hudba, kterou jsem kdy hrál, se vztahuje k bluegrassu, ať už si to uvědomuju nebo ne. Hodně jsem se ve Flecktones snažil hrát jinak, protože to byl pro mě čas, kdy jsem neměl hrát bluegrass. Neuvědomil jsem si, kolik bluegrassu bylo ve Flecktones, až později mi došlo, že byl ve všem. Prostě jej mám v sobě. Důvod, proč se mnou stylově jiní muzikanti chtějí hrát je ten, že přináším bluegrass. Takže mě to trklo jako zajímavá myšlenka, u Chicka ten název odrážel to, kým vnitřně byl, a všichni si mysleli: on musí být z toho latinského světa, i když ve skutečnosti nebyl. Když jsem mu řekl, že pomýšlím na název Moje bluegrassové srdce, on na to: jasně, skvělé, běž do toho. Chick a Tony Rice a Earl Scruggs byli moji velcí učitelé a teď už tu nejsou. Pak samozřejmě Tony Trischka a J.D. Crowe na mě měli také velký vliv, a pořád je docela přítomný. Tak jsem se toho názvu držel.

*V posledních letech když jsem uvažoval o akustickém projektu, vždycky první myšlenka byla, jestli bude k dispozici Tony Rice. Zajímali jsme se o něj a on se zajímal o nás, byli jsme si nablízku, čekali jsme, že se vrátí na pódium. A pak to došlo do bodu, kdy neodpovídal na hovory ani na textovky. A tak jsem se, i když nerad, posunul dál. Měl jsem napsaných hodně skladeb, které se zatím nepoužily a byly pro mě důležité. Bál jsem se, že mi vyblednou v paměti a budou pryč. V posledních letech jsme měli pár bezva hraní s Bryanem Suttonem a jeho hraní se mi moc líbilo. A taky jsem jamoval s Cody Kilbym, který mě velice překvapil. Předtím jsme spolu nikdy nehráli a on přinesl v kytarové hře něco nového a přivedl mě na myšlenku: jsou i další borci, co hrají na kytaru skvělé věci a mají svůj jedinečný hlas, někdy ovlivněný Tonym. A později, když jsem začal připravovat tento projekt, jsem se potkal s Billy Stringsem a trochu jsme si spolu zahráli. Tak jsem si uvědomil: on vůbec není jako Tony, ale je výborný. Nápad na první sestavu vznikl takto: řekl jsem všem, že si jdeme zajamovat. Myslel jsem, že ještě bude hrát Dominic Leslie, Michael Cleveland a Paul Kowert. Zavolal jsem všem a řekl: chcete přijít a zajamovat si? A mimochodem, tady jsou nějaké zápisy skladeb. Tak jsme si sedli dokola…zahráli jsme pár těch nových věcí a bylo to bezva. Z toho mi došlo: s těmahle chlapama bych měl nahrávat. To bude úplně nový směr. Nebudu to srovnávat s tou předchozí sestavou.

*Pak jsme se o tom kdysi bavili s Abby (Abigail, manželka) a já říkám: proč vlastně nenahrávám se starou partou – Sam Bush, Jerry Douglas, Stuart, Mark Schatz, Edgar? Ti chlapi jsou středem mého hudebního světa. A ona na to: a proč neuděláš obojí? A já: ty to nechápeš, já nedělám dvě věci. Když dělám desku, dám dohromady kapelu, s tou se natáčí a pak jedeme na turné. Tím je zajištěná kontinuita té natočené muziky. A ona: aha, tak pardon, promiň, že jsem to zmínila. No ale hned jsem o tom začal přemýšlet a docvaklo mi: to je přesně to, co bych měl udělat. Naplánoval jsem teda nějaké termíny. A byl jsem překvapený, Edgar byl ochotný se do toho dát. Tak jsem obvolal starou partu z Telluride, říkal jsem si: bude mít určité výhody to dělat s „domácí“ kapelou. V podstatě stejná banda co se mnou hrála na Drive nebo Strength In Numbers, jen bez Tonyho.

*Když se ukázalo, že Edgar do toho jde, změnilo to můj pohled na materiál, který jsem chtěl dělat. A když bylo natočených pár skladeb s oběma sestavami, přemýšlel jsem: když už dělám tohle, není žádný důvod nepřizvat ještě někoho dalšího. Jasně to není kapelní album. A dvě kapely – to znělo divně. Strana A s jednou a B s druhou, to by se dalo udělat. Pak jsem začal myslet na Billyho. A hned nato: proč nenahrávám s Chrisem Thilem, když tohle je moje první bluegrassové album po dvaceti letech? Máme spolu pěkný vztah z různých aktivit i z hraní v duu. Pak měl volno a mohl na celý den přijet. On a Billy Strings se zatím osobně neznali. Říkal jsem si – to bude fajn setkání. Oba měli zájem si s tím druhým zahrát. Chris navrhl ještě Billyho Contrerase. Tak jsem si řekl: OK, to bude ještě otevřenější část alba. Tady se budeme moct odvázat.

*Pak mi napadl Grisman. Viděl jsem, že hraje nějaké akce s Delem jako duo. Řekl jsem si: kdyby přijel do města, mohl by hrát v pár věcech. Známe se dlouho. A pak jednoho dne mi Abby znovu poklepala na rameno, už podruhé v tomto projektu: hm, žádný holky. Já na to: do háje. Ani jsem si to neuvědomil. Pozval jsem Sierru a Molly, aby přijely a zahrály do pár věcí. A vyšlo to s oběma naprosto fantasticky. To mě inspirovalo přivolat i Andyho Leftwiche, kterého jsem vždycky měl rád a nikdy jsme neměli příležitost spolu něco udělat. Myslel jsem, že by ty moje věci uměl dát hodně dobře. A taky dal. A pak se mi taky povedlo sehnat Marka Schatze na pár věcí. Tak se z toho najednou stalo něco čemu říkám deska komunity. Je pár lidí, kteří byli pozvaní taky a nemohli. Pak bylo skvělé mít tam Noama a Tonyho Trischku. To bylo jako: OK, tři banja – to bude rachot jako když jede plechový dřez dolů po schodech. Pojďme do toho. Nikdy jsem na svých deskách neměl jiné banjisty. Byla to úmyslná volba, kterou jsem teď chtěl překonat.

*Neměl jsem pro desku nějaký opravdový plán. Šel jsem do toho s nějakým podvědomým přístupem „jak to budu cítit“. To je způsob, jakým improvizuju, jakým skládám. A tak se to nějak stalo. Pamatuju si, jak jsem mluvil s Grismanem o tom, jak se Grisman Quintet dal dohromady, jestli to měl v plánu. Říkal: ne, neplánoval jsem nic, lidi prostě sami přišli. A tak to cítím i já. Třeba Flecktones se mi stali. Ne že bych věci neusměrňoval, když začne být jasné, co se děje. Úplně mi vyhovuje řídit to co nejvíc nenápadně, směrem kterým chci. Ale ne vždycky vím, co chci, až do chvíle, než ten pocit přijde. Vždycky je možné toho nahrát hodně a pak vybrat a vydat jedno album. Můžete nahrát 30 skladeb a vydat 9. Ale když jsem se do toho jednou pustil, použil jsem všechny skladby, které jsem měl schované. Teď bylo potřeba napsat něco, co by hráli Billy a Chris. A pro Sierru a Molly. Takže to bylo: aha, nemám materiálu dost. A deska a půl není k ničemu dobrá. Potřebuje být buď jedna deska nebo dvě. Tak jsem začal psát další skladby. A bylo to bezva psát s pocitem: co ještě do toho teď můžu přinést? Je to fajn, protože se nesnažíš psát, co už napsané je. Koukáš se do budoucnosti.

*Je tam skladba, kterou jsem napsal pro kytaru v době, kdy jsem hrával na kytaru, ještě před albem Drive. Popravdě, nabízel jsem ji Tonymu Riceovi pro Bluegrass Sessions, ale jeho moc nezajímalo hrát na kytaru melodie. Nechtěl se v té fázi jeho života učit fidlovačky, rád hrál volně. Je tam ještě jedna věc napsaná pro kytaru, velmi ovlivněná kytarovou hrou Marka OConnora. Vždycky jsem chtěl, aby ji hrál. Nikdy k tomu nedošlo. Jednu další jsem napsal, když jsem jen tak blbnul s mandolínou. Jednu jsem napsal pro kytaru hranou prstýnkama. Jednu věc pro Flecktones jsem napsal při brnkání na piano. Neumím hrát na piano. Melodie prostě k tobě přijde, když hraješ na jiný nástroj. Takovou bys prostě na banjo nenapsal, protože je jednoduchá. Vlastně je tam i jedna věc, kterou jsem napsal pro orchestr, pro smyčcový soubor. Napadlo mi: dokázali by to ti bluegrassoví kluci zahrát? No, mám Edgara, Billyho Contrerase a Bryana. Ti by to mohli dát bez problému. Ta věc je plná toho typu harmonických postupů, které jsme mohli hrát s Flecktones nebo s Chickem. Cítil jsem, že to máme zkusit. A pak se ukázalo, že pro posluchače to není tak divné, jak sem čekal. Možná ty pěkné pasáže dokázaly přerazit ty disonantní nebo složité. Když jsme to pak hráli na festivalu živě, Michael Cleveland se naučil pasáže, co původně hrál Billy Contreras, a publikum ty složité části ocenilo potleskem. Někdy si myslíš, že děláš něco, co je mimo a komplikované, a lidi to vezmou. A někdy si myslíš, že děláš něco moc jednoduchého, a ono je to ve skutečnosti krásné, tak to necháš tak. V dobré hudbě se vyskytují všechny tyto parametry.

*Jsou tam místa s lichými takty, chtěl jsem, když tam bude Chris a oba Billyové, aby to i pro ně bylo zajímavé. A jsou tam i věci, které si lidi budou moct zahrát, jako Boulderdash a fidlovačky, ty si může zahrát kdokoli. Jednou Stuart Duncan přišel a říká: „už jsi to zase udělal, vytvořils sadu skladeb pro hráče z parkoviště“. Nebyl to můj úmysl, ale byl bych rád, kdyby lidi ty skladby hráli. Vždycky mám radost, když natrefím na někoho, kdo se naučil nějakou moji věc – jako onehdy jsem slyšel nějaká děcka hrát When Joy Kills Sorrow na jednom festivalu. Tři holky to spolu hrály a mě to úplně dostalo. Byl jsem tak šťastný. Je to dost složitá skladba a ony se ji naučily. Cíleně myslím na element běžného člověka. Nechci, aby se moje hudba stala tak esoterickou, že nebude přístupná pro většinu lidí.

*Zjistil jsem, že většinu toho, co jsem chtěl slyšet, jsem zahrál v živých náběrech. Jen málokdy jsem něco přehrál znovu. Všechny skladby kromě Hunky Dory jsem nahrál na svůj flathead. V té jedné je cello banjo (hluboké ladění, G o oktávu níž).

*Nahrávání trvalo s přestávkami celkem dva roky, od února 2019 do ledna 2021, akorát než vypukla pandemie. Byly nahrávky s Edgarem, které jsme po natočení nechali ležet několik let, než jsme se pustili do dalšího zpracování. Ve skutečnosti mám teď tři alba natočená a odložená v šuplíku. Jedno z nich je album s Chickem, je to způlky nový materiál natočený živě a půlka ve studiu, posílali jsme si stopy tam a zpátky. Jsem moc rád, že to existuje, myslím, že jsme se s tím duem dostali na další úroveň. Takže odtud může přijít pár překvapení. A pak ještě album, kde jsme Edgar, já, Zakir Hussain a neuvěřitelný indický hráč na dřevěnou flétnu Rakesh Chaurasia. A nakonec album, které jsme udělali doma s Abigail, samé převzaté a upravené písně, které jsme dělali pro náš video seriál Banjo House Lockdown. Ten se točil naživo, ale chtěl jsem ty písně mít nahrané i pořádně. Některé z těch věcí vyšly moc dobře. A dostali jsme se tím z určité pasti. Člověk může pro sebe psát skvělé věci, ale kdyby nenahrával i věci jiných, odstřihl by se od určité části svého potenciálu a od otevření dalšího prostoru pro svou hudbu. Takže v našem případě bylo výborné si dát pauzu od psaní a položit se plně do interpretování a aranžování.

Vybrané části rozhovoru pro časopis Banjo Newsletter

přeložil Michal Hromčík