Kdysi v listopadu minulého roku jsem měl telefon. Jako už kolikrát předtím volal Jarda Pertlíček, zval mne na kávu a já jsem přijal, protože u Jardy nejde nikdy primárně o kávu, ale vždy o zajímavou řeč. Přijal jsem však i z jiného důvodu – chtěl jsem se dozvědět něco o jeho novém projektu…

Jak jsem tedy už řekl, šlo tehdy především o řeč, podporovanou dnes již (protože ve škole) zakázanou cigaretou a vonící kávou.

A káva vskutku voněla a řeč vskutku tekla. Téměř neomaleně, jak už mívám ve zvyku, jsem se tedy začal vyptávat na nový projekt, proč a nač, a zdali BG Collection končí … No znáte to, zvědavej chlap na kafi.

Jako odpověď jsem získal spoustu zajímavých podnětů a jako obvykle jsem zjistil, že lidé se časem mění a že tak činí zpravidla k lepšímu. Mluvili jsme o hudbě, mluvili jsme o Jardově novém projektu jménem Apple a spousta řečeného mne zaujala, něco překvapilo, a o řadě věcí jsem si řekl, že možná sice nejsou hodny přímého tesání do kamene, ale zaznamenání jistě.

Například v diskusi o lidové muzice: Vážná hudba čerpá energii sama ze sebe (z hudby) naopak lidová muzika čerpá energii z lidí, kteří ji právě provozují, proto jsou tak časté výměny muzikantů v kapelách, proto to neustálé vzájemné hledání lidí, kteří nejdříve sobě navzájem a v samém důsledku i ostatním předávají to křehké cosi, co mezi nimi právě vzniká, to něco, co právě odráží stav jejich duší … Lidová hudba je tedy v tomto slova smyslu (a teď si dovolím Jardu citovat) hudbou, která : ” se baví o základních hodnotách člověka, o víře, strachu, o lásce, o práci, na té nejbližší úrovni…”

Mluvili jsme ten den ještě o spoustě lidí, autorů, situací, ale to nejdůležitější bylo řečeno a věc už se stala.

Dostal jsem nezřízenou chuť se jít podívat na to, co mi bylo odprezentováno jako Apple, dostal jsem nezřízenou chuť jít, poslechnout a porovnat názory a výsledky konání a už předem jsem přesně věděl, že ať už bude hudba Applu jakákoliv, bude nejspíš buďto milována anebo nenáviděna a rozhodně nebude takovým tím hodným psíčkem, co sice potěší oko, ale člověk si nakonec řekne: “No a co ?”

Druhý týden v prosinci pak nastal onen kýžený moment a já se ocitl v plzeňském ACW Sallonu v Kollárově ulici a přišel jsem si konečně poslechnout kýžený Apple Jardy Pertlíčka.

Sestava je velice zajímavá, Jarda samozřejmě nezapomíná dělat čest svým schopnostem ve vyhledávání a nalézání muzikantů, ale abych to moc nerozmazával, housle a foukačky – Honza Bíba, kytary – Pavel Chrástek, dobro a mandolína – Dan Stach, basová kytara – Roman Hasnedl (později jsem se dozvěděl, že bohužel jen zaskakující), zpěv a flétny – Petra Kováčiková a samozřejmě, mandolína, mountain dulcimer, banja – Jarda Pertlíček.

Řeči a pivo u muzikantského stolu tekly proudem, nálada byla výborná, v osm hodin zahajoval Jarda pozdravem, no prostě až do této chvíle všechno normální a běžné.

Pak ale začala HUDBA a já zcela záměrně používám toto slovo, protože jsem byl zachycen a posléze vtažen a kamsi odnesen proudem, který jinak nazvat nelze.

Na podiu stálo několik evidentně výborně se bavících lidí, kteří dokázali svoji náladu přenést a předat k nám dolů a já si po dlouhé době poprvé začal podupávat a vyklepávat rytmus, začalo se cosi velmi těžce popsatelného dít a já zjistil, že poslouchám, že se královsky bavím, a že se usmívám, a že je mi dobře.

Muzika to byla velice zvláštní, Jardova mandolína stepující v irských rytmech mezi Danovým dobrem a Pavlovou kytarou, vše šperkované a cizelované Honzovými houslemi a Petřinou flétnou, zasazeno do drsného a expresivního Jardova zpěvu.

Přelévaly se přeze mne tu vlny z bretňského pobřeží, tu vítr z vřesovišť irska, v instrumentální „Little Hobits on the Rabi Castle“ jsem přemýšlel o tom, jestli opravdu na Rábí mohli býti hobiti, byl jsem hýčkán, zatracován, pozvedáván vzhůru, baven, houpán, koupán, laskán skvělými citacemi, hlazen Petřiným něžným hlasem, byl jsem…. Ale dost vznosných epitet.

Byl jsem především skvěle baven a opravdu skvěle jsem se bavil.

A věřte mi, že tohle nepíšu a neříkám jen tak o někom, protože jsem už (jak říkají klasikové) “dost starej na to, abych musel bejt hodnej na každýho”.

Po skončeném bloku Apple jsem odešel, protože jsem potřeboval všechno zažít a promyslet a hlavně, chtěl jsem nechat vše pomalu doznít, protože ten pocit za to stál.

Poté jsem celé Vánoce přemýšlel a srovnával, pouštěl si muziku a opět porovnával. Je to možná zvláštní, ale už dlouho se mi nic podobného nestalo.

Shrnutí ?

Čeští bluegrassoví klasici se mnou možná nebudou souhlasit, ale já si za svým názorem stojím.

Po dlouhých letech ježdění na festivaly na nichž jsem slýchával (čest výjimkám) převážně neustále tytéž lidi hrající v týchtéž kapelách neustále tentýž repertoár doprovázený stále stejnými řečmi se konečně objevila kapela, kvůli které pojedu opět na BG festival. Kapela, která mi má co říct a činí tak nesmlouvavou, leč zajímavou formou, která na podiu nekřečuje a nemusí nastavovat repertoár “vtipnými” řečmi, kapela, kterou to baví, která se baví a která baví. Kapela, která má přesah přes hranice žánrů. Kapela, která má podle mého před sebou budoucnost.

Přátelé, asi mne budete nenávidět, ale co se dá dělat.

Tahle kapela se jmenuje APPLE a má ji na svědomí Jarda Pertlíček z Plzně…

Michal Kovács