Kapela Rádi by a její nevydané album z roku 1980

Nadějná mladá pražská kapela jménem Rádi by nahrála v roce 1980 album, které jsme bohužel nikdy neslyšeli a málokdo vůbec o této legendě má potuchy. Já sám jsem Rádi by jako jednu z progresivních kapel zaznamenal na svém prvním Banjo Jamboree v Kopidlně v roce 1980 v hlavním programu v sále sokolovny i neformálně na hřišti. A byl to jeden z nejsilnějších zážitků. Od té doby si pamatuju Jardu Žantu a jeho skvělou banjovou hru. Proto mě před pár lety zaujalo Jardovo vyprávění o natočené a nevydané desce. Pokusil jsem se teď v zimě vyhecovat některé protagonisty k pokusům o nalezení nahrávky, která by mohla být zajímavým chybějícím článkem ve vývoji českého bluegrassu. Pátrání vedlo až k páskům z té doby, bohužel dotyčná nahrávka se na žádném z nich nenašla. Poslechněme si i tak tento zajímavý příběh.

Na otázky Michala Hromčíka odpovídal Jarda Žanta.

Jak vznikla skupina Rádi by a kdo v ní hrál?

Bluegrassová skupina Rádi by vznikla na podzim roku 1978 v Praze, po mém nástupu ke studiu na Vysoké škole ekonomické. V Jablonci n. N., mém rodišti, ještě sice dobíhaly nějaké dřívější projekty (Toulaví hráči), ale nebylo třeba ve výhledu se tím příliš zabývat. Měl jsem před sebou 4+1 let nového života, které jsem chtěl maximálně využít, pokud jde o hudbu. V Praze jsem ještě nikoho neznal a chtěl jsem si postavit kapelu. Ve vlaku, kterým jsem do Prahy v neděli večer jel na kolej už seděli kluci z Liberce, kteří studovali na vysokých školách. Jedním z nich byl prvák Vítězslav Kadlčík, který měl rád bluegrass, dobře zpíval, ale na nic zatím použitelně nehrál. Inklinoval ke kontrabasu, což se ukázalo později jako správná volba. Domluvili jsme se na plánu hrát a začali jsme v Praze pátrat po dalších hudebnících. Netrvalo dlouho a objevili jsme kytaristu Jana Žižku (dnes Zellen), který měl za manželku dobristku ze Schovanek, byl bez kapely a bydlel v centru města. Honza jako jeden z prvních u nás uměl hrát styl Doca Watsona (trsátko+2 prstýnky na pravé ruce). Hned nám nabídl možnost zkoušení u nich doma. To byl další důležitý posun. V Praze existovala skupina Krajani, která ale nějak zfúzovala s další partou s názvem Zvonky. Zbyl tam volný houslista Josef Brázda, který bydlel v té době „až“ na Zličíně a studoval jadernou fyziku, tak jsme mu nabídli, aby se přidal. Časem si přibral k houslím ještě mandolínu a začal i více zpívat. Tím byla skupina Rádi by založena.

V těch letech jsme hledali české názvy pro své skupiny. Bylo nám kolem dvaceti let a chtěli jsme vytvořit něco nového a jinak. Měli jsme touhu dělat svoji vlastní muziku, ne už bezpodmínečně kopírovanou. Ten přelom 70.-80. let u nás v bluegrassu byl ve znamení New Grass Revival s Courtney Johnsonem na banjo, tedy vonělo to trochu rockem. My jsme se chtěli tímto směrem vydat, plus přidat něco vlastních kořenů jak v hudbě, tak s českými texty. Proto ten otevřený název „Rádi by“ – každý po svém, k uspokojení a naplnění představ a tužeb. Textařskou podporu jsme měli v mém bratrovi Dušanu Žantovi, který byl v té době na vojně.

Postupem času jsme zjistili, že každý v kapele dokáže vymyslet skladbu, zahrát tomu druhému do ní sólo, nebo ji nějak obohatit v aranžmá, a ještě se to líbí posluchačům. To nás velice spojilo a často jsme se scházeli i mimo zkoušky si jen tak zahrát ve dvou, třech a projet naše vlastní nápady. Také jsme si udělali občas v době zkoušek třeba 4-5 denní soustředění na chalupě u nás na horách.

Dalším nečekaným spojovatelem byl Pepa Motyčka, který údajně nějakou dobu dělal i manažera Greenhornům. Sám na nic nehrál, ale dával dohromady bluegrassové muzikanty a podporoval je v jejich úsilí organizováním akcí, nebo jim dával možnost výdělků. Byl vedoucím OPBH na Praze 9, Dejvicích. Tam jsme se sešli v montérkách při brigádách třeba s banjistou a basistou Jirkou Novákem, houslistou Janem Hankem nebo dalším houslistou Martinem Zímou.

Jak vznikl nápad natočit LP desku Rádi by?

V Karviné existovala skupina Bowle, která obrážela některé stejné akce jako Rádi by. Jejich banjista Ben Konstantinidis jezdíval také do Kopidlna na Banjo Jamboree, kde jsme se spolu seznámili již v roce 1974. Už zmíněný houslista Honza Hanko hrál s Bowlí také. Všichni jsme o sobě věděli, co a jak děláme a hrajeme. Ben jednou přišel s nabídkou, že by nám zkusil vydat LP desku v Kanadě. Tak jsme řekli, že bychom do toho šli. Začali jsme se připravovat a dodělávat rozpracované vlastní skladby. Ben nám oznámil, že má zvukaře, který skladby nabere/natočí a smíchá, a domluvili jsme termín červenec 1980 v Orlové.

Kdo se na tom natáčení podílel?

Technickou stránku měl na starost zvukař pan Šafránek od Marsyas. Toho jsme nikdo z kapely neznali, byl profík z v jiné ligy. Nahrávalo se na studiový cívkový pásek,tedy analogově. Sešli jsme se v Orlové v nějakém nahrávacím studiu. Tam se udělaly základy a pak se dotáčela případně jednotlivá sóla, nebo co bylo potřeba. My jsme hráli ve čtyřech: Jaroslav Žanta/banjo; Jan Žižka/kytara; Josef Brázda/housle, mandolína; Vítězslav Kadlčík/kontrabas. Pan Šafránek chtěl do skladeb promítnout přirozený dozvuk, tak jsme využili prázdné školy, kde byly prostory vestibulu k tomu účelu údajně akusticky výborné. A za víkend bylo hotovo, natočeno.

Kolik skladeb a jakých jste nahráli?

Natočili jsme 12 instrumentálních skladeb, z toho 11 autorských. Dochoval se mi seznam:

Elilu / J.Žanta

Ohia Kohia / J.Žižka

Blů blů blůma / J.Žanta, J.Brázda

Nový rock / J.Brázda, mandolína J.Brázda

Sel / J.Žanta

Pepek na procházce / J.Brázda, J.Žižka

Rieger sad blues / Radiby

Gumový vak / J.Žanta, J.Žižka

Prešpuli budí vatáž / J.Žanta

Honz guitar / J.Žižka

Dill Pickle Rag / převzatá

Jaký byl zamýšlený cíl s albem a jak to dopadlo?

Protože tady doma pro náš styl hudby a pro profesionály fungoval jediný vydavatel Panton, tak pro nás amatéry nebyla žádná možnost si nahrávky pořídit, nebo jsme o ní nevěděli. Znalosti co všechno natáčení obnáší nám hráčům v té době chyběly. Nabídka od Bena přišla, tak jsme udělali svoje, co jsme uměli, ostatní bylo na něm. Moc jsme si přáli mít své elpíčko, ale asi jsme se málo starali dál. V následujícím roce začala i u nás v kapele emigrační horečka a z celé party v roce 1983 jsem tu zbyl jen já. Šel jsem na vojnu, s Benem jsem ztratil kontakt a postupně celá záležitost vyšuměla. Zálohy nahrávek jsme neměli, resp. jen kopii na magnetofonovém pásku s jedním ze dvou kanálů sterea. To jsem měl ještě kotoučový magnetofon, kde se to dalo přehrát. Smutný z toho ale nejsem. Hráli jsme jinak než ostatní, realizovali jsme své nápady a bavilo nás to.

Mělo to album nějaký uvažovaný název – ať už český nebo anglický? Jak bys hudbu z toho legendou opředeného alba zařadil stylově z pohledu dnešního posluchače?

No deska by se jmenovala jen podle názvu skupiny, tj. „Rádi by“. A stylově bych ji řadil ze 75% do new acoustic a zbytek pod newgrass z dnešního pohledu.

Ty jsi na konci roku 2023 vydal své 3CD. Je na něm některá ze skladeb Rádi by?

Ano, jsou dvě. Jak píšu i na bookletu k trilogii, některé skladby mám rád a příjde mi škoda, že dosud nebyly nikde prezentovány. Tak jsem tam nahrál Kočárek/Dill Pickle Rag a Prešpuli budí vatáž. Ostatní už jsem buď zapomněl a nebo skladby nešly zrekonstruovat. Hodně se ale našemu rádibáckému stylu blíží skladba na 3CD s názvem Hnědý muž, kterou jsem složil cca v roce 1981.

Vysvětlil bys prosím tě ještě neznalému jihomoravákovi, co znamená v jazyce tvého severského kmene Prešpuli a vatáž?

Prešpuli je jméno maďarské literární postavy, tady použité jako můj dočasný pseudonym, vatáž = kluci ve spacákách.

Položili jsme také pár otázek Benovi:

Vzpomeneš si ještě na nějakou zajímavost k tomuto příběhu?

Už je to skoro 50 let a podrobnosti si moc nepamatuji. No všechno to vzniklo tak nějak spontánně. Plánoval jsem odjezd do Kanady, kde jsem měl sestru. Žil jsem v naivní představě, že bych přivezl nahrávku české kapely a tam z toho budou paf. Protože jsem se znal s Jardou Žantou, Pepou Brázdou, Honzou Žižkou a se zvukařem od Marsyas Šafránkem, tak jsem to dal všechno do kupy. Kluci hráli krásnou muziku, která se mi líbila a říkal jsem si: to stojí za ten pokus a vytřeme kanaďanům zrak. V Orlové v jedné staré škole jsem našel prostory, které byly akusticky upravené. Půjčil jsem si od kamaráda dvoustopý magnetofon Revox B 77 a točilo se. Na nějaký vícestopý záznam v té době nebylo ani pomyšlení. Tady vlastně vznikla i má touha mít jednou vlastní pořádné studio.

Jak to bylo s plánem na vydání v Kanadě?

Byla to docela naivní představa, protože když jsem přijel do Kanady, tak jsem z ní brzy vystřízlivěl.

Co si vybavíš z technických podrobností tehdejšího nahrávání?

V té době byly aparatury velmi omezené. Nahrávalo se na live aparaturu. Na nějaký dozvuk nebyla šance, maximálně nějaké páskové echo. A protože to byla budova školy, tak Šafránek využil dlouhou chodbu jako reverb room. Na jednu stranu dal bednu, kde pouštěl signál, tedy nahrávku a na druhou stranu chodby dal mikrofon. Tento signál přimíchával do nahrávek. My byli z toho jak u vytržení. Teď přes vánoce jsem na tvůj popud začal kontrolovat všechny staré pásky, ale bohužel nahrávku jsem nenašel. Jak už to bývá, po takové době a po mém celoživotním cestování se nahrávka někde ztratila. Docela mě to mrzí, rád bych si to poslechl. I když po tolika letech by byl pás asi hodně přemagnetizovaný.

Děkujeme oběma gentlemanům za jejich úžasné vzpomínky.

Jarda Žanta, Ben Konstantinidis, Michal Hromčík, leden 2024

Tento článek vyšel v těchto dnech také v aktuálním čísle čtvrtletníku Bluegrassové Listy