Lilka Pavlak

29. září 2011 byly v americkém Nashvillu ve státě Tennessee uděleny výroční ceny Mezinárodní bluegrassové asociace (IBMA). Mezi oceněnými byla také Lilly Pavlak (roz. Alena Novotná), která jako třetí Evropan (po Marko Čermákovi a Rienku Jansenovi) a vůbec první žena převzala prestižní cenu Distinguished Achievement Award. Krátce po svém příletu z USA a navzdory svým zdravotním problémům (způsobených zejména cestováním) souhlasila s rozhovorem, který s ní vedl předseda Bluegrassové asociace České republiky Petr Brandejs…

Tak, Lilko, nemůžu začít jinak než gratulací k udělení Distinguished Achievement Award od Mezinárodní bluegrassové asociace IBMA. Překládám název ceny správně jako Cena za mimořádný přínos?

Je to jedna z nejvyšších prestižních cen, jež se uděluje každoročně těm významným osobnostem, které se osvědčily ve svém oboru jako mimořádní průkopníci a jejich schopnosti a úsilí ovlivnily a obohatily vývoj tohoto hudebního stylu a dosáhly jeho uznání v celém hudebním světě.

Díky. Jak ses tedy cítila na nashvillském pódiu ve společnosti dalších ohodnocených, jako jsou u nás známé legendy Roland White nebo Geoff Stelling?

Vzalo mi to řeč hned, jak jsem se to dověděla a klepala jsem se snad už v letadle. Sice už jsem věděla, jak to chodí, neboť jsem tu stejnou cenu před pár lety přebírala pro Marko Čermáka, ale za sebe je to přece o hodně horší. Nebýt toho, že přede mnou tu cenu právě obdržel legendární Roland White, jeden z mých idolů – který strávil na pódiích jistě půl století a pomalu nebyl schopný mluvit, jak se mu klepal hlas a zakoktával se, tak nevím… Řekla jsem si, když on může být tak nervózní, tak já to taky musím přežít. A pravě to mi dodalo sílu. Těžko bych ty schody vůbec byla schopna vyšlápnout, kdybych nezažila jeho napřed…

Jen mne mrzí, že jsem neviděla tu celou prezentaci, neboť jsem seděla v prostředku a ty obří obrazovky byly po stranách sálu. A také jsem měla takovou trému, že jsem nebyla schopná ani nic vnímat.

Když mi pak lidé gratulovali – mimo jiné také filmový komik a banjista Steve Martin, který seděl za mnou, a spousta kamarádů, jako třeba Eddie Adcock atd., tak mi říkali, že u toho, jak to Jakub Racek četl, ronili slzy. Ani jsem tomu věřit nechtěla. Lidé v sále prý všichni stáli, když jsem šla na jeviště… Škoda, že jsem to neviděla. Pavel z Monogramu něco snad bral na kameru, třeba to ještě uvidím…

Jak se Ti v Nashvillu na World of Bluegrass líbilo? Já tam nikdy nebyl, ale z mnoha vyprávění a drobných stížností mám pocit, že se to trochu horší. Je to jenom věčná nostalgie „dřív (v Louisvillu a Owensboru) bývalo všechno lepší“, nebo na tom něco je?

Owensboro bývalo super, ale festival byl venku a zažila jsem tam velké lijáky i mráz.

Osobně se mi nejvíc líbilo v Louisvillu. Tam jsme byli všichni v jednom hotelu a bylo to jako jedna velká rodina. V Nashvillu je to příliš velké, je tam děsně draho, proto hodně lidí bydlí jinde, a tak spoustu z těch, s kterými byste si rádi popovídali, vidíte jenom z rychlíku nebo vůbec. Prý to ale letos bylo o hodně lepší než vloni. Nemohu posoudit, minulý rok jsem vynechala.

Vraťme se teď zpět do Tvé dávné minulosti, jak jsme ji popsali v minulých BG Listech. Jak jsi snášela zcela náhlé odloučení od rodiny, když jsi se v Jugoslávii rozhodla v srpnu 1968 pro emigraci?

Romantika vábila… První myšlenka byla: objedeš si svět, navštívíš místa, o kterých jsi snila a až Rusové vypadnou, vrátíš se domů. Koho by tehdy napadlo, že tam zůstanou tak dlouho.

No, ale pak ta realita už byla tvrdá. Kromě ruštiny a svýho rodnýho brněnskýho hantecu jsem žádnou cizí řeč neovládala. Rusky jsem se domlouvala v práci ten první měsíc, než jsem se dorozuměla německy, se svým prvním šéfem, který utekl z východního Německa.

Stýskalo se mi nejen po rodině, ale taky děsně po kamarádech z trampu. Na čundr jsem jezdila každý víkend sama do neznáma a bylo mi hodně smutno. Po čase začali kamarádi přibývat, hlavně do Německa, to pak bylo trochu veselejší, ale většinou zanedlouho pokračovali dál za moře. Z jejich dopisů moc radosti nevyzařovalo, asi to tam bylo ještě tvrdší než tady. Já měla poměrně dobře placené zaměstnání, a tak jsem si řekla, že se tam za své peníze pojedu podívat a pak se teprve rozhodnu co dál. Pak jsem to praktikovala tak, že jsem 2 až 3 roky dělala a šetřila, pak dala výpověď a jela na cesty. Když mi došly peníze, tak hupky dupky zpět do Švýcarska a najít si rychle nové, ještě líp placené zaměstnání. Dřív to nebyl žádný problém. Bohužel časy se mění…

Předpokládám, že takhle jsi to praktikovala, dokud ses nevdala a neměla své dva syny, nebo i pak?

Pochopitelně, když jsem se v roce 1982 vdala a měla jsem děti, můj život se úplně změnil. Stala se ze mne žena v domácnosti, protože v té době tady vdané ženy nepracovaly. Manžel by mi to ani nedovolil, protože co by tomu řekli lidi, kdyby neuživil rodinu. Byla jsem šťastná, ze mám malé děti, barák, zahradu a muzika musela na pár let stranou. Jezdili jsme každý víkend do přírody, na vodu, na lyže atd., do té doby, než David začal chodit do školky, která, stejně jako škola tady, byla povinná i v sobotu. Pak už si děcka tatínka moc neužila. Začal si jezdit za svými extrémními sporty nadále sám a já s dětmi byla doma a později je brávala všude s sebou.

Když jsme hráli s Poutníky na koncertě ve Švýcarsku, který jsi organizovala, přišli mi tamější čeští emigranti takoví „necelí“, jako by jim něco z domoviny chybělo. Jak to připadalo Tobě?

Všichni jsme nějakým stylem vytržení z kořenů. Kdo to nezažil, nepochopí a emigrace se na každém podepsala jinak. Někteří zůstávají zatrpklí a zatvrdili se, že do Čech už nikdy nevkročí, většina tam ale vesele jezdí. A také jsem tehdy poměrně často slyšela názory, na co platit frankama za skupinu, kterou můžeme za koruny vidět v Česku… Tak jsem koncerty čistě pro české publikum tady ve Švýcarsku přestala dělat.

Patříš mezi nejzcestovalejší lidi, které znám. Můžeš mi potvrdit nebo vyvrátit mou zkušenost, že něco jako „národní povaha“ existuje a že některé národy jsou milejší, lakomější, otevřenější atp. než jiné?

No to určitě ano. Sice tady ve Švýcarsku bydlím většinu života, ale úplně doma jsem se zde necítila nikdy. Nikdy jsem to neměla lehké. Ani v práci ne. Když ti řeknu, že zde ženy neměly do roku 1971 ani volební právo, tak mi to snad ani věřit nebudeš. A já měla chlapské povolání – elektrotechnička. Nedá se vlastně o švýcarské mentalitě jako takové mluvit. Je to tady spíš jak v Babylóně. Máme tady čtyři oficiální řeči, němčinu, francouzštinu, italštinu a rétorománštinu. Od nepokojů v bývalé Jugoslávii vytlačila srbochorvatština, ač ne úřední řeč, italštinu až na čtvrté místo. Vlastně každý čtvrtý je cizinec, nás, co už máme občanství, do toho nepočítají, tak bych si myslela, že těch rodilých Švýcarů víc než 60 procent nebude.

To už se spíš cítím doma v Americe. Tam bych asi ale bydlet nechtěla už kvůli těm šíleným vzdálenostem. Jsem mizernej šofér, tak bych se tam snad zbláznila. Kdysi jsem jako alternativu ke Státům brala Izrael – co se týče mentality, nebo Irsko. Ale dá se říct, že nejvíc kamarádů kromě Česka a Slovenska mám v Americe.

Jak se, myslíš, liší přijímání bluegrassu v Evropě a v Americe a všimla sis nějakých rozdílů i v rámci Evropy?

Bluegrassáci jsou naštěstí všude jedna velká rodina. A má to své pro i proti. Záleží to na mentalitě každého národa, někteří jsou otevřenější, jiní uzavřenější. Někde se jenom tleská, jinde píská a řve nadšením. Dle temperamentu publika. O německých Švýcarech se tvrdí, že jsou to studení čumáci, jsou ale i horší.

Když ještě žádné asociace neexistovaly, říkala jsem si, proč by si evropské kapely měly hrát každá jenom na svém písečku ve své zemi, když Evropa je tak malá a mohly by cirkulovat kolem, jako to dělají americké kapely v Americe. Snažila jsem se být mostem mezi Východem a Západem. Pokoušela jsem se to nějak zorganizovat a dávat muzikanty z různých zemí dohromady, aby se mezi sebou poznali a spřátelili se. Naštěstí se mi to většinou docela dobře dařilo.

Na čem by, myslíš, měly pracovat české kapely, které se chtějí nějakým způsobem prosadit v Americe. A je to vůbec dobrý nápad snažit se o to?

Teď momentálně je to hodně těžké. Dostat pracovní povolení je čím dál tím komplikovanější. I v Americe musí pořadatelé platit za cizí kapely velké daně, jako třeba i v Německu a jinde. Proto kapela musí mít nějakého místního nadšence, který se o ně postará.

Hlavně být něčím výjimeční. Průměrných kapel jsou tam stovky…

Trochu jsme už nakousli ty koncerty. Byly doby, kdy jsi nějaké ve Švýcarsku organizovala, ale pokud vím, už to neděláš. Proč?

V době, když jsem to dělala, tady nebyl nikdo jiný, kdo by to se tomu věnoval. A já sem různé kapely zkrátka chtěla dostat, aby je vidělo co nejvíc lidí. Mnozí místní švýcarští vlivní bluegrassoví činitelé, které raději nechci jmenovat, totiž nevěřili, či spíš nechtěli věřit, že jsou v Československu dobří muzikanti. Musela jsem je tedy přesvědčit o opaku a bojovat jako lvice. Spiš mi ale víc lidí házelo klacky pod nohy, než aby mi pomáhali. Panoval názor, že do music business jim ženská nemá co kecat a už vůbec ne taková, co ani není rodilá Švýcarka, ale přišla odněkud z Čech. Ženy zde získaly volební právo snad nejpozději z vyspělých evropských národů a do rovnoprávnosti mají dodnes daleko. Zažité stereotypy se těžko mění.

Skoro všechny koncerty jsem organizovala pro své oblíbené kapely. Ze západu i z východu. Pomáhala mi snad jenom kamarádka Blanka Tauscherová. Zato těch, co dovedli kritizovat, byla spousta. Nejlíp to jde těm, co sami v životě prstem nehli. Naštěstí jsem si z toho většinou nic nedělala a nenechala se odradit. Ale měla jsem na krku finanční riziko a musela jsem platit sály, kapely, zvukaře, dělat celou propagaci – nebyl internet – telefony, plakáty atd. stály majland – o poštovném nemluvě. Rozdala nebo poslala jsem pozvánky, lidi mi řekli, pak před tím ještě zavolej, abychom na to nezapomněli, tak jsem volala a nakonec třeba ani nepřišli. Muzikanti u mne bydleli, já pro ně vařila a doplácela jsem to z vlastní kapsy. Bývalý manžel prohlásil, že nepostavil barák jako hotel pro mé muzikantské kamarády a nakonec se se mnou rozvedl.

A jak jsi na tom s bookováním kapel? Ještě se tomu věnuješ? Švýcarka Angelika Torrie na to myslím zcela rezignovala pro naprostou nevýdělečnost a frustraci.

To bylo ze začátku jako s těma koncertama. Sto telefonů, sto demo kazet, článků a fotek a jeden dva, maximálně tři kšefty. Pořád hledat nová místa, kde by se dalo hrát, protože těch míst, kde se koncerty pravidelně konávaly, bylo jen pár. Když jsem organizovala evropské šňůry pro americké kapely, dělala jsem vše od A do Z. Propagaci, management, tour managament. Seděla jsem u psacího stroje, později počítače a telefonu dlouhé hodiny. Žádná dovolená, protože jsem musela být pořád na telefonu, abych něco nezmeškala. Mobily nebyly a měla jsem velkou zodpovědnost. Někdy, naštěstí zřídka, se stalo, že bylo vše hotové a kapele se zdálo málo peněz a odřekli, já měla podepsané smlouvy atd. Málokdy se mi vrátily aspoň náklady. Hlásily se stále nové a nové kapely a docela mne to už unavovalo. A tak jsem se horko těžko musela naučit taky někdy říct NE.

Byla jsem ráda, že se po mně našli další nadšenci, kteří se snažili mne přetrumfnout a s radostí jsem jim práci přenechala. Málokdo ale u toho vydržel… Sama jsem si nechala jen pár svých oblíbenců.

Legendy praví, že jsi jezdívala v 70. letech po šňůrách s Billem Keithem, Tony Ricem a podobnými legendami. Je to pravda? Jak na to vzpomínáš?

No, legendy mají pravdu. Jezdila sem spousta amerických kapel, které byly vděčné, že se jim někdo věnoval a poradil s čím potřebovaly, třeba kam mají jet, aby něco viděly atd. Často si mne s sebou braly jako průvodce.

Tehdy v tom roce 1977 přijel Bicential Bluegrass Band, což byli David Grisman, Tony Rice, Darol Anger, Bill Keith a Bill Amatneek. Bylo mi s nimi fajn, padli jsme si do oka hlavně s Davidem Grismanem. Kamarádskej hipík, srandista, připadalo mi, že se známe odjakživa. Billa Keitha jsem předtím znala už pár let.

Na festivalu na Gurtenu u Bernu tehdy hrála německá cikánská swingová kapela Hensche Weiss Quintet a David s Darolem (Angerem) s nima po koncertě jamovali, David radostí skákal půl metru vysoko, jak se mu to líbilo. Nádhernej sejšn ale skončil šílenou rvačkou, protože se někdo nepřiměřeně podíval, či snad dokonce sáhl na holku, která patřila tomu starýmu cikánovi s basou. Vyletěl vreckový nožík, pár židlí či stolů přišlo o nohy a nejenom flašky lítaly nad hlavou. Někdo zavolal policii. Já se klepala, protože jsem měla spát pod jevištěm. Kluci ale prohlásili, že mne nedají, že jsem teď jejich a tak se o mne postarají. Slovo dalo slovo a další den jsem s nima jela do Bernu a pak následovaly festivaly v Nyonu, Courville ve Francii, koncerty v Paříži i jinde. V mezičase jsem na pár dní šla do práce a vyřídila si dovolenou a poslední víkend skončila v Cambridge v Anglii. Byla to výborná parta kamarádů, skoro jako na trampu. Napřed jsem si myslela, ze je Tony nafoukaná hvězda, ale záhy jsem se přesvědčila o tom, že i on je bezva kluk. Od té doby je všechny počítám ke svým dobrým přátelům. Po Davidovi jsem dokonce pokřtila svého prvorozeného syna. U Tonyho Rice na domovské stránce je ve fotogalerii několik mých fotek, nejenom z té šňůry.

Hodně z lidí, zejména na Západě, kteří jsou starší než já a mají rádi bluegrass, jsou bývalí hipíci. Jaký máš postoj k tomu rozporu, že bluegrass vznikl jako hudba z Jihu Spojených Států, kde se ještě v polovině dvacátého století praktikoval apartheid, kterou ale pozvedlo volnomyšlenkářské hnutí na univerzitách východního pobřeží? Spousta rasových stereotypů, pokud vím, přetrvává.

Bill Monroe byl pokrokový. Jeden z jeho velkých vzorů byl černošský muzikant Arnold Schultz. Spousta Monroeových Bluegrass Boys byli Yankees z východních států, jako třeba Bill Keith a Peter Rowan z Bostonu. Nebo z Kalifornie, jako Richard Greene nebo Roland White. Hrával s ním i černý mandolinista Dr. Richard Brown.

Co se rasových stereotypů týká: někdy mám pocit spíš obráceného rasizmu. Jeden z četných příkladů: měla jsem před pár lety několik hodin čas v Atlantě mezi letadlama, a tak jsem se vydala do města. Vylezla jsem z vlaku v barevnější části a neměla vůbec dobrý pocit. Po několika velice negativních zážitcích jsem se raděj vrátila čekat zpět na letiště.

Myslím, že žádný národ ani rasa se nedá házet do jednoho pytle, všude jsou dobří i zlí. A pak jsou i černí bluegrassoví muzikanti. Není jich moc, ale existují.

Jaký je Tvůj názor na „modernizaci“ bluegrassu? Pokud vím, mezi Tvé oblíbence patří zejména progresivnější kapely, nebo se pletu?

To máš pravdu. Vzpomínám si, jak se mne tehdy v roce 1976 na festivalu v Bean Blossom v Indianě ptal Bill Monroe, která kapela se mi nejvíc líbila a když jsem řekla, že Country Gentlemen, rozhořčeně prohlásil, že to ale není bluegrass. Mně se ale líbí všechna dobrá muzika, tradice i moderna. Nemám šuplíčky a rozhodně nejsem ortodoxní.

Když už jsme zmínili progresivnější hudebníky, jak se žilo ve Švýcarsku bratrům Krügerovým? V roce 1996 jsi Petr Brandejs Bandu vybavila hraní na festivalu Bluegrass Family (díky!), kde jsem Jense Krügera slyšel poprvé (a málem se pak z toho zbláznil…). Tvůj kamarád, výrobce bendž Bob Lauer, mi tam těsně před tím povídal, že snad se svými modernostmi ve Švýcarsku Krüger Brothers taky naráželi. Co o tom víš?

Bratry Krügerovy jsem poznala už jako děti. Když jim umřela maminka, přivydělávali si jako pouliční muzikanti. Pak se kromě hraní ve své vlastni kapele živili jako profesionální muzikanti, jako třeba Uwe, který hrál s Johnem Brackem či Jeffem Turnerem. Museli hrát to, co si obecenstvo přálo, třeba do úplného zblbnutí, ať se jim to líbilo, nebo ne. Na hraní svých vlastních kompozic tady ani nepomysleli. Málokdo by je byl tehdy ochoten poslouchat.

S tím začali a prorazili až v Americe. Ve Švýcarsku nebyli nikdy úplně šťastní, i když se zde narodili. Pořád jim bylo dáváno najevo, že jsou vlastně Němci. V USA je jim určitě líp.

Když ale Jens v roce 1982 začal hrát s Billem Monroem jako Bluegrass Boy, tak mu velký Bill radil, že má jít svou vlastní cestou a být svůj, protože je natolik schopný a nadaný, že nemá zapotřebí někoho kopírovat. Bluegrassových muzikantů že je už v Americe dost.

Jeden z největších evropských bluegrassových odborníků Eberhardt Finke mě nedávno upozornil, že zatímco při nástupu New Grass Revivalu to vypadalo, že to je jediná možná budoucnost bluegrassu, o několik desítek let později se stále mnohem víc lidí snaží hrát jako Bill Monroe než jako NGR. Jaká je myslíš budoucnost?

Jednu dobu byl silný trend zpátky k tradici. Ale hodně se změnilo za posledních deset let po uvedení filmu „Bratříčku, kde jsi“ do kin. Spousta mladých najednou objevila nejenom tradiční bluegrass, ale taky old time and old time string band music a čím dál tím víc si to teď upravují a hrají po svém. Myslím, že v současné době existuje těch mladých a velice úspěšných kapel velké množství a hrají pro tak obrovská publika, že se o tom těm tradičním muzikantům ani nesnilo.

Na letošních IBMA předváděčkách jsme měli také možnost pár z nich vidět. Ale ne všichni tento vývoj vítají. Slyšela jsem hodně hlasů, že IBMA už nemá ráda bluegrass, když tam vůbec nechají kapely tohoto typu vystupovat… A někteří dokonce z těch předváděček odešli. Ale tahleta muzika tím bude žít dál. Jednu dobu to vypadalo, že bluegrass zajde na úbytě, až ti staří fanoušci odejdou… Na festivalech byla většina publika v důchodovém věku. To se teď naštěstí změnilo.

Všeobecně Tě za ta léta, která se známe, vnímám jako „osamělého vlka“ (omluv ten mužský rod), tedy člověka, který si rád dělá věci po svém. Přesto jsi ale, pokud vím, členem IBMA i BAČR a i jiných organizací. Jaký je Tvůj vztah k hudebním organizacím? Mají nějaký smysl?

Co se týče toho vlka, vystihl jsi to správně. Odjakživa mám pocit, že jsem v minulém životě byla vlk a vždy jsem tato zvířata milovala. Asi se to odrazilo i v mé povaze. Vždycky jsem se snažila dělat vše po svém a hlavně to, co jsem chtěla sama. I když se to velmi často většině lidí nelíbilo. Nikdy jsem se nevázala na jednu partu, zemi ani organizaci. Ale sem tam i osamělej vlk, jako jsem já, potřebuje smečku, protože ve smečce se snadněji loví, když je zle. A je tam větší legrace.

Každý není silný jedinec, a proto si myslím, že ty asociace a organizace svůj smysl mají. Když se víc lidí stejného smýšlení dá dohromady, udělají víc práce, než by zvládl každý sám. Jak už říkal pan Werich: ten dělá to a ten zas tohle a všichni dohromady udělají moc.

Jsem členka celkem pěti asociací. Teď sice uvažuju, že bych měla z nějakých vystoupit, ale to jenom z čistě ekonomických důvodů, protože na ty všechny členské příspěvky už zkrátka nemám peníze. I když mi dříve většina organizací byla proti srsti, do IBMA jsem vstoupila hned na samém začátku z přesvědčení, že je to potřeba. Když se zakládala švýcarská asociace, byla jsem u toho a taky tomu věřila. Do poměrně drahé EBMA jsem ale už vstoupila hlavně proto, abych měla pokoj od zlých pohledů a jeduřečí, neb jsem byla uvedena jako švýcarský reprezentant EWOBY, kde se žádné příspěvky neplatily. A obě asociace byly kvůli svým frontmanům na kordy. Naštěstí nedávno konečně zakopaly válečnou sekeru a spojily se.

Také jsem byla toho názoru, že když už jsem v mezinárodní a národní asociaci, že by to mohlo stačit, na co ještě v evropské.

K různým věcem mám dodnes svoje výhrady, ale jisté je, že pro muziku všechny tyhle organizace odvedly a stále odvádějí pěkný kus práce. Hlavně by měli všichni držet při sobě a dělat pro společnou věc maximum a nebrojit navzájem proti sobě. To je zbytečné plýtvání energií, která se dá využít i jinak.

Jsi myslím nejpilnější přispěvatelka do Bluegrassových listů a píšeš i do jiných periodik, za což jsme Ti samozřejmě vděční. Kde v sobě bereš energii a disciplínu to všechno hodit na papír? Spousta lidí taky jezdí všude možně, ale nenapíšou ostatním nic…

Vyrůstala jsem za totality, kdy se nesmělo skoro nic. Od dětství jsem ležela v knížkách s hlavou plnou romantických snů o dalekých zemích a hrdinech z těch knih. Tehdy mně ani ve snu nenapadlo, že jednou budu schopna své sny uskutečňovat, nebo přímo prožívat na vlastní kůži. Velké části normálních lidí ale dodnes zůstávají jenom ty sny… Myslím, že jsem šťastnější než většina ostatních, můžu cestovat, kam se mi zlíbí, znám kde koho a zažiju toho opravdu dost.

Proto se s těmi méně šťastnými o zážitky ze svého opravdu bohatého života ráda podělím.

Hodně také fotografuji. Neb mám fotografickou paměť, když se pak na ty fotky podívám, vše se mi znovu vynoří před očima a můžu začít psát…

A až třeba jednou budu sedět v té kolečkové židli (pochopitelně doufám, že se to nikdy nestane), jak mi doktoři kvůli té mé nemoci prorokují – budu si moct prohlížet staré fotky, poslouchat staré nahrávky a číst staré články, zkrátka budu mít na co vzpomínat…

Jsem nenapravitelný romantik a pokud mám pocit, že se mi podařilo tím vším, co dělám, obohatit svět snů třeba jen několika jedincům, moje námaha nepřišla nazmar…

Lilko, ještě jednou gratuluji, děkuji za rozhovor a přeji hlavně hodně zdraví, ať Tě vídáme a čteme Tvoje články pořád tak často jako dosud.

Petr Brandejs
Převzato z Bluegrassových listů se souhlasem autora i Bluegrassové asociace ČR