Nejen o bluegrassu s Pepou Malinou

Původně jsem chtěl rozhovorem s Pepou Malinou, který je známý především jako houslista, otevřít novou rubriku Off Topic. Rozhovor se nám ovšem vyvinul tak, že s bluegrassem opravdu souvisí… 🙂

narozen: 18.1.1979 Náchod-Bražec
bydliště: přechodně v Praze, jinak Bražec
stav: spokojený
hudební vzdělání: absolvent Konzervatoře Jaroslava Ježka

nástroje:

• housle – německá meziválečná ruční výroba
• snímač LR Baggs
• kombo Rolland accoustic AC60
• smyčec Pfretschner
• struny Evah Pirazzi od Pirastra

• kytara – Martin D1
• snímač Fishman kombinace magnet+mikrofon
• struny: Elixir

Kdy jsi začal s houslemi?

Když mi bylo sedm, naši se mě zeptali, jestli bych nechtěl na něco hrát. Asi mi to tehdy připadalo docela přirozený, protože se pořád u nás v rodině motali muzikanti a starší sestra hrála na klavír. Vybraly se housle. Hrál na ně už můj táta i děda. Táta měl asi pocit, že na mě bude moct odborně dohlížet :-). Musím mu přičíst k dobru, že mě nikdy do cvičení nenutil a nechával ve mně rozvíjet přirozenou muzikálnost. Potkal jsem pár děcek, které nenáviděly housle jen pro to, že z nich maminka chtěla mít Hudečka, nebo Vanessu Mae. Občas, když jsem se vracel z hudebky domů, tak na mě táta volal „hele Paganini“. Byla to sranda…

Co ty a bluegrass – jaký máš k němu vztah?

V náchodské lidušce jsem se seznámil s bratry Peroutkovými, Pavlem a Tomášem. Hráli spolu v prapodivné folkovo-trampské kapele, pod vedením pana učitele Špráchala, ke kterému jsem chodil rok na klasickou kytaru. Pozvali mě na zkoušku své vlastní kapely, kde bylo i banjo. To mi bylo asi třináct. Neměl jsem žádné zkušenosti s muzikou, co hráli, a už vůbec jsem nevěděl, že se tomu říká bluegrass. Líbilo se mi ale, že tam bylo místo na improvizaci a nepotřeboval jsem žádný noty. Tehdy pro mě byl vrchol virtuozity uskřípaný Devil´s Dream.

Ovšem s opravdovým bluegrassem jsem se setkal až na bluegrassové dílně ve Velkých Němčicích v roce 1994. To už jsem si stahoval sóla Stuarta Duncana a Alison Krauss. Bylo úžasný zjistit, kolik lidí tu muziku zná a ještě lepší si ty věci s nimi zahrát. Byl to veliký zážitek a hodně mě to tehdy „nakoplo“.

Nikdy jsem moc neposlouchal tradiční bluegrass a spíš jsem tíhnul k jeho modernějším odnožím. Hodně jsem čerpal z nahrávek Alison Krauss, New Grass Revival nebo Tonyho Rice. Bavila mě ta melodičnost a čistota hry. Postupně jsem objevoval akustickou hudbu Davida Grismana a Darola Angera. To už mělo dost blízko k jazzu. Je to paradox, ale k podstatě „starého“ bluegrassu jsem se dostal až v 6. ročníku konzervatoře, kdy jsem si ho vybral jako téma absolventské práce.

Bluegrass si občas pouštím a baví mě si ho zahrát, zároveň mě ale taky baví třeba Sting, Ray Brown, Vlasta Redl, nebo Didier Lockwood. Nemám důvod omezovat se jen na jeden žánr.

Co si myslíš o české a slovenské BG scéně? Cítíš vývoj, nebo už jen žije v setrvačnosti?

Vidím obrovský skok od revoluce do současné doby. Do 90. let u nás nebylo moc zdrojů, týkajících se bluegrassu. Po revoluci se konečně naskytlo spousta možností, jak získat nahrávky, školy hry na bluegrassové nástroje, nebo samotné nástroje. Vzniklo hodně festivalů a taky první velká letní bluegrassová dílna v Němčicích. Objevilo se mnoho nových kapel, které kopírovaly americké originály, čímž se zákonitě zlepšovala i jejich technika a hudební úroveň.

Hodně kapel začalo natáčet desky. Některé z nich bych se nebál srovnat ani s americkým standardem. Pro příklad uvedu česko-slovenský projekt Svati Kotase „Pozdě v noci“, „Bluegrass 90“, nebo nahrávku Petr Brandejs Bandu pro projekt Edice Talent.

Myslím, že se kvalita českého bluegrassu ustálila na docela pěkné úrovni. Dokonce je u nás i pár jedinců, kteří by se mohli docela dobře hraním živit v USA. Bohužel u nás na to nejsou ekonomické ani kulturní podmínky. Evropskému uchu je přece jen bližší třeba irská hudba nebo bigbít. Už vůbec nemluvím o českém „pivním“ popu.

Trochu mě mrzí, že bluegrassoví muzikanti u nás jsou pořád trochu sebestřední, a mám pocit, že hodně lidem chybí větší hudební rozhled a přirozenost Asi je to dáno většinou amatérským muzicírováním, které nikoho moc netlačí k nějaké práci na sobě a separace Evropy od kolébky bluegrassu, která neumožňuje větší konfrontaci.

Na druhou stranu jsem rád, že jsou tu lidé jako Richard Ciferský nebo Jakub Racek, kteří se nebojí trochu zainvestovat a natočit vlastní projekt. Doufám, že jich bude časem víc.

Proč a jak vznikl P.R.S.T. a proč hraje to, co hraje?

Začal bych od bluegrassové skupiny Fifty Fingers. V roce 2001 jsme natočili album “ Dancing to the change“ . Bylo výsledkem dvouletého ujasňování našich hudebních představ. Do některých věcí jsme použili bicí, elektrickou kytaru a irské flétny. Po dotočení bylo všem jasné, že se budeme postupně ubírat jiným směrem.

Po rozchodu kapely jsme se Sváťou Štěpánkovou, která je mým dlouholetým hudebním partnerem, ještě ze společného hraní v Brandejs Bandu, asi dva roky skoro nehráli. Sváťa si pořád stahovala nějaké písničky a snažila se na sobě pracovat. Já jsem měl zase nějaké instrumentálky, které ovšem nebylo s kým hrát. Zavolal jsem Radkovi Hlávkovi, kterého jsem znal z Fingers a z Ježkárny. Proběhlo pár piv, taky jsme si zahráli a za pár týdnů už jsme zkoušeli ve čtyřech se Sváťou a Tomášem Vokurkou na bicí.

P.R.S.T. hraje americký folk-rock, swing, jazzové balady a vlastní instrumentální skladby, ovlivněné jazzem a akustickou hudbou. Hodně věcí nosí Sváťa. Vybírá si je podle toho jak jí sednou, a samozřejmě aby se taky líbily nám. Několik z nich je od Liz Meyer – americké písničkářky, která žije v současné době v Holandsku, kde jsme se s ní také seznámili. Já přinesu občas nějakou instrumentálku a v poslední době se s Radkem pokoušíme i o písničky. Ale s tím se teď radši nebudu moc chlubit.. Jsem rád, že se na většině věcí v kapele shodneme a nevznikají nějaké zbytečné hádky. Musím přiznat, že P.R.S.T. není jen o muzice. Těší mně, že se třeba sebereme a jdeme společně na Matějskou, nebo na víkend na hory. To hodně sceluje.

Vím, že někteří členové P.R.S.T. měli nebo mají co dočinění s bluegrassem. Řekni nám o tom něco.

Všichni, kromě Tomáše, nějakým způsobem z bluegrassu vycházíme. Radek je odkojený New Grass Revival, nebo Flecktones. Hrával v jihlavských bluegrassových regionálních kapelách a později ve Fifty Fingers. Sváťa začínala s Petr Brandejs Bandem, ještě v dobách Martina Ledviny. Později vystřídala Libora Kameníka na basu u Fifty Fingers. V obou těchto kapelách hráli vynikající muzikanti, což byla pro Sváťu určitě dobrá praxe, která se jí později hodila při hostování se Slávkem Hanzlíkem, nebo Chrisem Jonesem. Samozřejmě nemohu opomenout Liz Meyer, kterou občas ještě společně se Zbyňkem Burešem doprovázíme. Osobně si myslím, že se Sváťa svou pregnantní hrou řadí k bluegrassové kontrabasové špičce. Co se mě týče, k bluegrassu už se moc nedostanu. Občas, když má nějaká kapela potřebu oživit desku, nebo si neví rady s písničkou, jsem přizván k natáčení. V poslední době jsem měl možnost podílet se na desce Martina Fridricha a Luboše Maliny „Dueling Fingers“, nebo na natáčení brněnské skupiny Drive. To byly dva hodně příjemné zážitky. Když zapustíte bluegrassové kořeny, jen tak se jich nezbavíte.

Ve vaší muzice převládá jazz. Co bys řekl, že má jazz a BG společného z tvého pohledu?

Nemyslím, že by u nás převažoval jazz. Hrajeme pár jazzových balad a instrumentálek, ale jinak spíš používáme jazzové postupy navlečené na akustickou muziku. Ve skladbách je hodně volných míst a ploch, ideálních k improvizaci. Bicí a basa vytváří hustý rytmický základ, který osvobozuje od neustálého bezhlavého hraní a dává možnost vytvářet zajímavé věci, aniž by měl posluchač pocit, že je ta hudba prázdná, nebo nevyplněná.

Jinak k tvé otázce. Když se potkají japonský a americký jazzman, sednou si a tři hodiny hrají standardy. Když se potkají japonský a americký bluegrassový muzikant třeba v Grónsku, sednou si a tři hodiny hrají standardy. U toho druhého případu je to ovšem méně pravděpodobné, protože by jim byla zima.

Samozřejmě v obou žánrech je důležitý rytmus, dynamika a pocit, který dokážou muzikanti předat. Myslím, že jeden z výrazných společných prvků je improvizace a stahování nahrávek. Jazzová improvizace je ale samozřejmě daleko volnější a nemá tak striktně dané hranice jako bluegrassová. Je zajímavé, když se „nasadí“ jazzová pravidla na bluegrass. Pak vznikají zajímavé věci. Důkazem toho je třeba Darol Anger, nebo Chris Thilie.

Když si zahrajeme chvíli na škatulkování, tak vy nepatříte striktně ani do jazzu, folku, country, bluegrassu ani rocku. Jak a na jakých scénách se vám daří nejlépe prosadit? Který žánr v ČR, s nímž máte nějaké zkušenosti, má podle tebe nejtolerantnější posluchače?

Za rok aktivního hraní P.R.S.T., jsme okusili něco z folkových, bluegrassových a country festivalů a několik jazz-bluesových klubů po celé republice. V zásadě si na publikum jako takové nemůžeme stěžovat v žádném žánru. Vždycky se najdou lidé, kteří mají jiný vkus a nesedne jim to co děláme, ale ti jsou bohatě vykompenzováni těmi, které naše muzika osloví. Většinou je spíš problém se samotnými pořadateli hudebních akcí. Ti se bojí méně známé kapely, která ještě ke všemu hraje jinou hudbu, než jakou běžně slýchají. Občas to dá dost námahy je přesvědčit, že se nemají čeho bát. Já osobně bych měl spíš strach, pozvat si legendární vykopávku, která hraje už třicet let „Digy-digy-lou“ a pořád stejně blbě. To je špatný tahák na lidi.

Jinak si myslím, že folkové publikum je velmi vstřícné. Folková hudba u nás má mnoho podob a využívá pestré nástrojové obsazení. Míchá se i s jinými žánry, stejně jako P.R.S.T.

Trochu bych si dovolil „rýpnout“ do českého bluegrassisty. Ten přijde na jakýkoli koncert, sedne si se založenýma rukama a poslouchá, kde muzikant udělá „chybu“. V uvozovkách proto, že muzika není o chybách, ale o pocitu. Když chyba nepřijde, alespoň nezatleská na sólo. Proč tam vůbec chodí. Samozřejmě je to trochu nadnesené, ale takové zkušenosti mám.

Snad nejlepší pocit míváme z klubového publika. To jsou většinou lidé, kteří alespoň trochu tuší, na co jdou. Posluchač v malém klubovém prostoru reaguje jinak, než na festivalech. Má pocit, že je víc viděn a je vnímavější. S takovými lidmi se pak dá lépe komunikovat a bývá i lepší odezva.

Možnosti, kde může P.R.S.T. hrát, jsou daleko větší, něž byly třeba s Fingers. Máme za sebou, kromě různých festivalů, i nějakou tu vernisáž, nebo soukromé firemní akce. To jsou ale akce zajímavé spíš z finančního hlediska.

Jaké máte plány s P.R.S.T.em v blízké době?

V lednu příštího roku bychom měli začít s natáčením desky ve Zlíně. Budou na ní i zajímaví bluegrassoví hosté. Jejich jména ale zatím nebudu prozrazovat. S tím jsou spojené i další věci, jako shánění sponzorů, ucelování a zkoušení skladeb, propagace kapely apod. Po dokončení desky, plánujeme menší šňůru po vlastech českých a moravských, kterou by měla doprovázet i reklamní kampaň v médiích. Samozřejmě budou následovat letní festivaly. Doufám že i bluegrassové…

Děkuji Pepovi za rozhovor a ještě doplním odkaz na web jeho domovské kapely: www.prst-band.com