Již několik let jsem se chystala na tento festival, ale nikdy dřív jsem v Česku v tu dobu nebyla. Až letos mi to konečně vyšlo.

Kdysi dávno jsem párkrát byla v Pekelském údolí s kamarády z Pardubic a Chrudimi a moc se mi tam líbilo, tak jsem si také chtěla osvěžit vzpomínky. Pepa Malina mne v pátek odpoledne vyzvedl v Náchodě na nádraží, chvíli jsem si u nich odpočinula a pak vyrazila okouknout terén.

Tam kde dříve v mých vzpomínkách kolem Metuje bývala divočina, teď vede cyklostezka, ale údolí neztratilo svoje kouzlo. Za půl hodinky jsem dorazila z Bražce na místo festivalu, kde již byly přípravy v plném proudu, ale pokračovala jsem dál do Pekla, přes krásné nové dřevěné mostky. Při pohledu na půvabnou Bartoňovu útulnu jsem se v duchu ptala, jestli to náhodou nejsou mí vzdálení příbuzní, neboť pocházím z mlynářské větve rodu Bartoňů… Abych řekla pravdu, už jsem to tam moc nepoznávala.

Chvílemi pršelo a pomalu se stmívalo, tak jsem se otočila a šla zpět. Čekal mne krásný večer v Bražecké hospodě plný báječné muziky bratří Pavla a Pepy Malinů s Ralphem Schutem. Z hospody nás vyhnala pořádná bouřka a celou noc lilo jak z konve. A déšť pokračoval i následující dopoledne, takže z další procházky sešlo.

Festival začínal ve dvě odpoledne a za pět minut dvě déšť jako mávnutím kouzelného proutku ustal. A diváků přišlo požehnaně. Obdivovala jsem odvahu organizačního týmu v čele s Pavlem Zajdou Malinou, kteří dali festival dohromady v této pohnuté a nejisté době v rekordním čase za pouhých třicet dní a nakonec jim všechno vyšlo.

Vše bylo perfektně připravené, Pepa dokonce dovezl vyřazené koberce z místní knihovny, aby se obecenstvo i muzikanti nebrodili v blátě jako onehdy na Banjo Jamboree v Čáslavi. Na Ostrovech bývala trampská chatová osada, tak zázemí a dokonce dvě hospůdky, kde se dalo jíst, bylo zajištěné.

Program byl opravdu vynikající. Zahajovali staří dobří Taxmeni s jejich Military country Letos slaví 50 let na scéně. Při jejich písni „Lilie skautská ohněm kalená“ mi naskočila husí kůže, ještě jsem ji nikdy neslyšela. Karla Mrkvičku nám připomněla písnička „Ven se dívej a nespi“. Když jsem je viděla naposled před pár lety na Banjo Jamboree, ještě ji Karel zpíval. Další „Řekni kde ty kytky jsou“ prý poprvé zpívala v Přešticích v roce 1945 americkým vojákům Marlene Dietrich. Prozradili nám na sebe, že jsou všichni už několikanásobní dědci, ale nejlepší prý je Jirka Šrůma, který loni v únoru na sebe prohlásil, že se právě že stal dědečkem. V dubnu na to hrdě hlásil, že se stal tatínkem! Tak se jeho synovi se narodil bratr. Smáli se, že je vlastně svůj vlastní dědeček. Na to nám Vráťa Vyskočil svým sametovým hlasem zazpíval „Dědečkovy hodiny“. Rozloučili se s námi s písní „Nebeští jezdci“. Docela mne mrzí, že jsem zaváhala a nekoupila si jejich knížku „Jednou Taxmenem, navždy Taxmenem“, kterou napsal Jiří Polák.

Druhého v řadě, Oldu Bohadlo jsem ještě neznala. O to větší bylo mé překvapení, když jsem po jeho boku uviděla Adélku, bývalou Jonášovou (dceru Pavlíny Jíšové) a dověděla jsem se, že je to jeho manželka a maminka nedávno narozené dcerky Aničky. Nepřipadá mi to ani tak dlouho, co byla Adélka sama ještě v kočárku… Tak jsem si je potom musela vyfotit… Čas je holt neúprosný pán… Také jsem se dověděla, že Olda je původním zakladatelem tohoto festivalu.

Předvedli nám střídavě Oldovy i Adélčiny písně a jejich kapelu nazvali Bohadlo Company… Moc se líbili. V paměti mi utkvěla hlavně nádherná píseň Pramen lásky a poslední Mám pro tebe anketu…

Další v řadě byl bluegrass jak řemen. Kapela kolem Ralpha Schuta, který se sem za muzikou odstěhoval před lety z Holandska, se jmenuje G-Runs´n Roses a patří již léta mezi evropskou špičku. Teprve podruhé po Banjo Jamboree jsem je zažila s novým kytaristou Vlado Križanem, který posílil vedle Martina Burzu jejich slovenskou sekci. Mandolinista Milan Marek a basista Tomáš Kubín jsou Češi, takže formace vskutku mezinárodní. Minulý víkend jsem je viděla, i když v trochu pozměněné koronavirové sestavě, na festivalu ve Švýcarsku.

Nejenom já jsem se těšila na paní Jitku Vrbovou. Neúnavnou a jedinečnou legendární zpěvačku v žánru country, trampské muziky, jazzu i swingu. Čekala již hodnou dobu v zákulisí, takže jsme měli možnost si s ní i pohovořit. Dokonce stihla vyzkoušet kapelu G-Runs´n Roses, kteří ji tam přivezli, z českého diktátu. Obstáli všichni na výbornou. I Ralph, ač Holanďan, prý spletl jenom jedno. tvrdé i. No, paní učitelka se nezapře. Jejím nynějším hudebním partnerem je vynikající kytarista, Honza Frühwirt zvaný Andělín. Jistě ho všichni znáte z kapely Pacifik Tonyho Lienharda. Zahájila písní „Tam pod nebeskou bání“ a následovala spousta jejích dalších hitů, jako „Měsíc nad Portlandem“, „Bílá pláž“ atd. Zavzpomínala si taky na legendární Duo Červánek písní „Ještě spí chata na stráni“. Zazpíval si s ní i Andělín a nejenom mně u toho začaly téct slzy. Obecenstvo poslouchalo jako bez dechu. Na svého dlouholetého hudebního partnera Standu Smolíka si vzpomněla jeho písní „Léto už má celtu sbalenou“. Piseň to byla v této zimě pro tento festival docela aktuální. Kosa byla pořádná, ač léto teprve začínalo… Andělínovu Ryvolovku „Island“ si s ním zpívala spousta lidí. Následovala „Askalona“, „Čajová růže“, ale obecenstvo ji nechtělo vůbec nechat odejít z jeviště. Tak ještě vzdala tribut Evě Olmerové v písni „Čekej tiše“. Ale i vše krásné musí jednou skončit, a její poslední písničku „Co nevidět se sejdem“ si s ní opět zazpívala většina publika. Tahle úžasná dáma bude v září slavit své kulaté životní jubileum. Doufám, že jí zdraví bude sloužit a dá nám ještě spoustu nádherné muziky. Musela se ještě vrátit s písní „Láska lehkomyslná“.

Po ní nastoupil zpívající právník Ivo Jahelka a prohlásil, že je konec legrace a přichází zákon. Paní Jitka mu prý výborně připravila atmosféru, když zazpívala „…tento příběh skončí manželstvím, jinak já ti život osladím…“ Tak už to prý v životě chodí. Následovala hodinka, kdy se obecenstvo kroutilo smíchem. Já už se tak nezasmála léta. Zahájil Cikánskou baladou a následovaly soudničky, jedna lepší než druhá. Jako Balada o mezinárodní ostudě mysliveckého sdružení v Brodě, Balada o úrazu snoubence Pepy, Čikuli a benzín, atd. Také nám povykládal spoustu humorných kauz ze soudních síní. Moc ráda jsem ho po letech opět viděla.

Brno bylo zastoupeno skupinou Sakrapes. Původně se prý jmenovali Kaktus, ale časem jim bodlinky opadaly, tak se přejmenovali. Jsou to vlastně pohrobci legendárních brněnských bluegrassových kapel jako Smutňáci, Trapeři, Uhlák, Vědro, Eben, Classic Bourbon Quartet, Blue Watter Mill Band a Poutníci. Ve svém repertoáru mají především melodické písně těchto kapel, perfektní instrumentálky a převzaté evergreeny převážně s vlastními texty. Moc se všem líbili.

Další v řadě pro mne byla naprostá novinka. Brněnské hudební duo Groovey. Jejich hlavní inspirací jsou písně Simona a Garfunkela. Hrají ve složení Adam Kubát a Pavel Křivák a když člověk přivře oči, myslí si, že má před sebou originály. Hoši opravdu UMÍ! Nádherná klidná a tichá muzika, perfektně zahraná i zazpívaná. Obecenstvo je poslouchalo jako bez dechu. Až na dva chlápky, co se pár metrů za mnou skoro celou dobu hlasitě bavili a nereagovali na žádné reklamace. Nejenom já jsem je v duchu tiše vraždila. Jako kdyby se nemohli bavit někde jinde. Kdybych měla hochy možnost ještě někdy vidět, určitě na ně půjdu. U některých skladeb mi až naskákala husí kůže z té krásy…

Uklidněnému okouzlenému publiku se znova rozproudila krev, když nastoupila legendární temperamentní dámská kapela Schovanky. Musím se přiznat, že ačkoliv je teoreticky znám již od samých začátků v roce 1971, tehdy je založil Krisťák, otec Rosti Čapka. Jeho maminka Jarka, se zároveň stala první evropskou dívčí pětistrunnou banjistkou… Ten den jsem je viděla poprvé naživo. A stálo to za to. Však je jistě všichni dobře znáte, tak jak je zná za ta léta i půl světa. Obecenstvo se roztančilo a najednou bylo všem teplo. Ještě dlouho mi v uších zněla nejen píseň Rákosí… Perfektní zakončení nádherného festivalu.

Pořadatelé nás pozvali na příští ročník, který se bude konat 10. července 2021, doufám, že tady zase budu. O zvuk se staral tým Kops-Fiedler-Vlach a zvládli to také na výbornou. Poděkování patří nejenom jim všem, ale také divákům, kteří v tom deštivém počasí přišli a zůstali až do konce. A když skoro všichni odešli, čekal na nás ještě parádní session v osadní hospůdce. Na fotky se můžete podívat na mém facebookovém profilu.

Tímto chci ještě jednou poděkovat celé rodině Malinů, kteří mi poskytli azyl a vzorně se o mne starali. Po nedělní procházce po nádherném okolí s jejich maminkou Lídou a dobrém obědě mne Pepa odvezl na vlak do Brna. Ještě dlouho budu s láskou vzpomínat…

Lilka Pavlak v Bülachu 30. srpna 2020 (pro BGCZ.net upravil Milan J. Kalinics, 2. září 2020)