Kdo je Jiří Pola, který mezi svá občanská jména vkládá přezdívku Karas? Sedmapadesátiletý kapelník, zpěvák, kontrabasista a též konferenciér vystoupení bluegrassové a country skupiny Poutníci. Na jejich repertoáru se podílí také autorsky. Poutníci začali svou hudební dráhu v Brně již v roce 1970. Jiří Karas Pola se stal členem po deseti letech jejich existence, v roce 1980…

Jirka žije ve Slavkově u Brna, kde jsem se s ním seznámil v době, kdy jsem tam bydlel a kdy jsem vynechal málokteré z jejich vystoupení. Nejvíce se mi líbilo to k jeho padesátinám, na které jsem přijel již jako „Koryčaňák“ a na kterém tenkrát nechyběl jeden z jejich slavných, Robert Křesťan. Jako další bych potom zařadil to vánoční v Koryčanech. Samozřejmě, že vynikající atmosféru měla všechna jejich vystoupení, která se odehrávala na nádvoří zámku a v prostorách zámeckého parku ve Slavkově.

Největších úspěchů dosáhla kapela v letech 1979 až 1991, v době, kdy byl členem banjista, skladatel a zpěvák Robert Křesťan a další hráč na banjo Luboš Malina, který je považován za jednoho z nejlepších českých banjistů. V letech 1982 a 1983 skupina vyhrála plzeňskou Portu. Porta byla tenkrát velmi významnou akcí, přitahovala tisíce lidí.

Za 44 let, co Poutníci hrají, natočili a vydali celkem čtrnáct CD nebo LP. V současné době jsou k dostání už jen poslední, a to CD „Poutníci slaví 40 live“ a CD „Country vánoce“. Jedna z nejznámějších písní je určitě Panenka. Další ještě namátkově: Pojďme se napít, Až uslyším hvízdání, Napsal jsem jméno svý na zdi, Telegraph Road, Wayfaring Stranger, Hotel Hillary. Nelze zde vyjmenovat všechny.

V roce 1987 kapele vyšla první deska a o rok později se vydala na úplnou profesionální dráhu v sestavě: František Linhárek, Jiří Pola, Robert Křesťan, Luboš Malina, Zdeněk Kalina, Mirek Hulán, Jiří Plocek a konferenciér Josef Prudil. Tato sestava patřila v historii k těm slavnějším. Vydala pět CD, navštívila spoustu zemí a dostala dvakrát ocenění za nejlepší neamerické CD roku v USA, v letech 1989 a 1990 od organizace SPBGMA (Pozn. redakce: SPBGMA je akronym pro „Society for the Preservation of Bluegrass Music of America“ a jako takový se vyslovuje jednoslovně jako „spig’ma“). Kromě toho odehrála kapela stovky koncertů po tehdejším Československu. Během let prošla skupina Poutníci mnoha personálními obměnami.

S pořadem „Country vánoce“ zazářili také při vystoupení v našem kulturním domě v Koryčanech, kde sklidili velké ovace a nadšení téměř zaplněného sálu, což nebývalo při podobných akcích obdobou.

Kapela Poutníci i dnes patří stále ke špičce v jejich hudebním žánru. Hrají v sestavě: Jiří Pola – kapelník, elektrický kontrabas a zpěv (od roku 1980), Jan Máca – kytara, mandolína, zpěv (od roku 1997), Peter Mečiar – banjo, dobro, pedal steel guitar (od roku 2005), Jakub Bílý – kytara, mandolína a zpěv (od roku 2009).

Jirko, co bys mohl říct o tom, co jsi věděl o začátcích a vzniku skupiny Poutníci a o tvé pozici v té době? No a samozřejmě též o roce 1980, kdy ses stal členem.

Poutníky jsem znal osobně řadu let, hlavně tehdejšího kapelníka Františka Linhárka. Jako mladí kluci jsme měli ve Slavkově u Brna kapelu, která si říkala Honci, s tou jsme dělali pořady v místním kulturním domě Bonaparte, a tehdejší Poutníci na naše koncerty tenkrát byli několikrát pozváni. Samozřejmě jsme spolu také soutěžili na krajských Portách, nebo na festivalu Zlaté banjo v Zastávce u Brna. Oni už tehdy byli velmi úspěšní a hodně tyto soutěže vyhrávali.

O tom jak Poutníci vznikli, jsem se dozvěděl, až když jsem s nimi začal hrát. Byla to záležitost jedné letní dovolené v Jižních Čechách, kde většina zakládajících členů byla na motorkách, je to vlastně motorkářská kapela.

Já se k nim dostal úplně náhodou, po vojně. Šel jsem pro dceru do školky a vidím na náměstí ve Slavkově plakát, že Poutníci hrají v klubovně SSM. Pamětníci určitě vědí, co to SSM bylo, a tak jsem večer šel. Zrovna v té době u nich končil jejich basista, slovo dalo slovo a za týden už jsem jel na první zkoušku. Původně jsme byli domluveni na dva až tři roky, no, už je to 34 let.

A teď otázka, která by čtenáře určitě zajímala a která možná měla přijít hned na začátku: Přezdívka Karas? Má či nemá něco společného s tvou hudební dráhou? Jak se Karas vloudil do tvého jména?

Jménem této plevelné ryby mi říkají kamarádi a známí odnepaměti. S hudbou nemá nic společného. O školní přestávce, asi ve třetí třídě, jsme hráli na honěnou mezi lavicemi. Já upadl a jeden spolužák na mě volal „ty sebou meleš jako karas,“ no a tak mi to zůstalo až dodnes. V posledních letech jsem si to vsunul mezi křestní jméno a příjmení, stejně mi tak skoro všichni říkají. Netušil jsem ale, že spousta lidí teď považuje za přezdívku mé jméno Pola a přezdívku Karas za jméno.

Jaká byla při vašich koncertech atmosféra v zahraničí a jaká při koncertech v Česku či na Slovensku? I když Slovensko je vlastně již také zahraničí. Co třeba vyprodaná Lucerna v Praze?

Vyprodaná Lucerna, to už je velmi dávno, byla samozřejmě zážitkem, který se asi hned tak nebude bohužel opakovat. V cizině hrajeme většinou repertoár z oblasti americké country a bluegrassu a snažíme se zpívat anglicky. A reakce jsou veskrze nadšené. Na Slovensku a u nás hrajeme náš kapelní repertoár a dá se říct, že slovenský fanoušek je temperamentnější než náš.

Většinou jste byli prezentováni jako kapela brněnská. Jak je tomu v současné době po různých obměnách? Jste kapela brněnská, slavkovská, československá, česká?

I když z Brna nikdo ze současné sestavy není, nejblíže to mám do tohoto města ze Slavkova já, tak používáme přídavné jméno brněnská, ale ono se to dnes už tak moc nenosí. Hlavní je název kapely a to, jak ji lidi znají.

Nemohl jsem si nevšimnout, že dost často koncertujete v Pozlovicích v hotelu Ogar. Máš či máte k Pozlovicím a Luhačovicím nějaký zvláštní vztah?

Na hotelu Ogar se mi osobně velmi líbí, je to skutečně Valašská hospoda a zaměřili se na folk a country a myslím, že se jim to vyplácí. My tam jezdíme už od roku 1997 a byla to vlastně náhoda, tedy první koncert v tomto podniku. Hráli jsme tam spolu s tehdy ještě s méně známým Čechomorem. No a od té doby, hlavně přes letní sezónu, kdy se v Luhačovicích střídají hosté, tam hráváme čtyřikrát až pětkrát za léto a strávili jsme tam i pěkné a bohatýrské Silvestry. V Luhačovicích se mi líbí, ale nedá se to nazvat nějakým osobním vztahem, je tam pěkně a na Ogaru to funguje.

Velmi populární jsou Country bály ve Slavkově a Country a folk na zámku ve Slavkově. Co bys mohl říct k těmto opakujícím se akcím?

Country bál jsme ve Slavkově už dva roky nedělali. Nějak se to zaseklo a návštěva ne a ne se přehoupnout přes 150 návštěvníků a podobný problém máme i s přehlídkou na zámku, letos byla na Panském domě na náměstí. Ale u této přehlídky je to vždy o počasí a to nám skutečně poslední tři roky nepřeje. Udělali jsme ve Slavkově v místním DDM i dva vánoční koncerty a ty se mi líbily zatím asi nejvíc z poutnických akcí v našem městě v posledních třech letech.

Býváte prezentováni jako bluegrassová a country kapela. Country je docela srozumitelné. Můžeš hudební styl bluegrass blíž objasnit? Mnoho našich čtenářů by to jistě ocenilo.

Country hudba jako taková se skládá z různých odnoží, country swingu, hillbilly music, country rocku, no a jedna ta odnož se jmenuje bluegrass. V zásadě se dá říct, že bluegrass je country hudba hraná na akustické nástroje, jako je banjo, mandolína, kontrabas, kytara, housle a dobro. Duchovním otcem této hudby je Bill Monroe, který hrál na mandolínu a zpíval. Bluegrass je hudba umělá, ale vychází z americké lidové písničky a samozřejmě má svoje kořeny i v Evropě, hlavně v anglosaské hudbě.

A co ty jako skladatel i textař?

Já se už od útlého mládí snažil skládat písničky. V Poutnících jsem to ale měl do odchodu Roberta Křesťana těžké. On je opravdu osobnost a vyrovnat se jeho tvorbě je těžké, ale ve spolupráci s Josefem Prudilem se nám to možná v několika skladbách povedlo (např. Hotel Hillary). Bohužel Pepa před léty zemřel a náhradu dodnes za něj nemám. V historii Poutníků, po odchodu Roberta, jsem se stal dvorním skladatelem, ale jaké moje písně jsou, posoudí jedině posluchači.

Zřejmě by bylo také na místě se zeptat to obvyklé. Co tvé budoucno? Myslím to hudební. Do důchodu s Poutníky, nebo i přesluhování?

Chlapce ze současné poutnické sestavy straším slovy „ještě necelých sedm let a jdu do důchodu.“
Oni mi moc nevěří a já osobně si myslím, že budu přesluhovat, pokud udržím text, rytmus a melodii, co bych jiného dělal.

A úplně na závěr. Město Slavkov u Brna je krásné a pohodové město, i když tam již nebydlíme, velmi rádi se často vracíme. Přirostlo nám mocně k srdci a pořídili jsme si tam i chatu. Co bys mohl čtenářům říct ty o tomto městě a o životě a atmosféře v něm?

To je závěrem těžká otázka. Já se narodil ve Vyškově a tady bydlím od svých čtyř let, takže jsem skoro rodilý Slavkovák. Jsem asi patriot, Slavkov se mi líbí a mám pocit, že tady bydlí a bydleli velmi činorodí lidé a že je to na městě vidět. Ostatně mám možnost srovnávat, jak jezdím po naší drahé vlasti. Samozřejmě, že město využívá slavné Bitvy tří císařů, ale to by bylo samo proti sobě, kdyby tak nečinilo. Já miluju na naší obci krásné hospůdky a kavárnu Styl. Podle úrovně takových zařízení se pozná úroveň města. No, a opravený zámek, to je bomba a stojí za to ho vidět. Máme i krásný stadion a koupaliště, prostě já to tady mám rád.

Pozn. redakce: S kapelníkem Poutníků rozmlouval pan Zdeněk Horenský a kromě BGCZ.net bylo toto interview uveřejněno také na portálu www.i60.cz. Souhlas se zveřejněním rozhovoru pro čtenáře BGCZ.net vyslovili jak pan Jan Raška za i60, tak Jiří Karas Pola.

Zdeněk Horenský