Druhá část rozhovoru uskutečněného dne 9. 7. 1983. Otázky kladl Tony Trischka. Původní uvedení rozhovoru v knize Masters Of Five String Banjo. Překlad z angličtiny Zbyněk Podskalský, úprava Milan J. Kalinics. Původní překlad rozhovoru poskytnul pro zveřejnění Ing. Ilja Herain.

Jakou používáš na banju blánu a jak moc napnutou?

Používám Waverly FibreSkin II. Vyrábí se tenká (thin) nebo střední (medium) a já používám tenkou. A jak ji mám napnutou? Zkouším to, dokud se mi zvuk nezačne líbit, obyčejně to vychází někde kolem A a B, tak někde v té oblasti. Tam ji také napnu, když dávám novou, pak natáhnu struny a podle zvuku ji povolím nebo utáhnu, záleží na bláně. Každá blána je trochu jiná.

Jak vysoko máš struny nad hmatníkem?

Používám tak asi střední akci. Viděl jsem banjo J. D. Crowea, a ten ji má hodně vysokou. A pak třeba Larry McNeely, ten ji má velmi nízkou. Myslím, že jsem tak někde mezi. (Později jsme ji změřili na 5/32 palce nad 12. pražcem).

Jaký používáš struník a jak ho máš seřízený?

Mám banjo Stelling a na něm struník Stelling. A já to dělám tak, ale platí to možná jen pro moje banjo, že ten nastavovací šroubek nechávám úplně mimo, takže struník je tak vysoko, jak jen může být. Výrobce mi ho tam vždycky dá, a já ho vyndám, on mi to vždycky utáhne a já to vrátím zpátky.

Co to dělá?

Chápejte, různé kombinace dávají různé výsledky. Používám blánu Waverly a vyšší kobylku, kterou vyrobil Snuffy Smith. Geoff Stelling říká, že když máte struník posunutý dolů, omezí to některé rezonance a nepříjemná zvonění. Ale já si myslím, že s blánou Waverly, mojí kobylkou a struníkem zvednutým nahoru jsou stejně dostatečně oříznuty.

Myslím si, že napětí struníku a kobylka jsou velmi důležité pro zvuk banja. A jestli mohu doporučit, jdou-li si lidé vyzkoušet nebo koupit kobylku, ať jich vyzkouší velmi mnoho, protože opravdu silně ovlivňují zvuk nástroje. A ještě jedna zkušenost. Jestliže kobylka zní dobře, když ji tam dáte, bude později znít ještě lépe.

Můžeš doporučit vyšší kobylky, třeba jako ty od Snuffyho Smitha?

Ano, ale nevím, jestli je to výškou kobylky nebo použitím dobrého dřeva. Jsou vyrobeny opravdu velmi dobře. A také je dobře, že opracováním vnitřních částí se odstraní spousta materiálu a kobylka je sice vysoká (11/16 palce, tj. 1,75 cm), ale lehká. Nohy kobylky jsou trochu prohnuté, ale směřují přímo do ebenové části kobylky. Nevím přesně, k čemu je to dobré, ale zvuk je výborný. Dělá spoustu různých typů, ale já si našel jednu, jejíž zvuk se mi líbil, a těch jsem si nechal udělat více. Ty se teď prodávají jako Snuffy Smithovy kobylky ve stylu Alan Munde.

Jaká máš banja? Máš Stellinga, říkals. Jaký model?

Mám model Staghorn. To je ten, co na něj hraji na pódiu, a potom mám také Scrimshaw, to je jejich speciální, vyprecizovaný model. Potom ještě jeden Staghorn, jeden z prvních, ale na ten už nehraji. A taky starý Gibson Granada archtop a Stelling Whitestar, který mám vybavený speciálním napínačem strun, vyvinutým a namontovaným od Gene Parsona. To je ten, co podobným napínákem strun vybavil kytaru Fender Telecaster, kterou propagoval Clarence White. Je to opravdu zajímavá hračka, dává banju netušené možnosti. Umožňuje jak rychlé, tak pomalé napínání strun. Hrajete-li pomalou píseň, můžete použít pomalého napínání. Hrajete-li rychlou a potřebujete svižnou akci, jde to také. Je to opravdu užitečná pomůcka a dá se s ní dělat spousta speciální muziky.

Používáš to někdy na svém pravidelně používaném banju a mohlo by se to stát pravidelnou součástí tvého vystoupení?

Pravděpodobně ano, mohlo. Musel bych na tom víc pracovat, aby se mi používání této pomůcky stalo pohodlné. Vždycky brnknu o druhou strunu, když se snažím s tou věcí hnout. Až se mi to přestane stávat, nastane ten pravý čas, kdy toho začít používat. A také jde o hudební nápady, ne jenom to samoúčelně používat.

Co tě přitahuje ke Stellingu? Myslím, že o tobě lze říci “Pan Stelling” víc než o komkoliv jiném, co si tak vzpomínám.

Důvodem je, že se mi líbí už velmi dlouho. Líbil a líbí se mi jeho čistý tón. Možná, že jsem nikdy neměl dobrého Gibsona, ale ten, co jsem ho měl, ač byl docela slušný, jak jsem si myslel, hrál každý den jinak. A dlouho jsem se s tím zlobil.

To byla ta tvoje Granada?

Ne, to byl jen korpus Gibson, na který mi někdo postavil krk. Dlouho jsem neměl žádný originál Gibson. Ale i pak se mi zdálo, že dá mnohem větší práci dostat z něho tón. Zatímco na Stellingu mohu být výrazně uvolněnější. Na banju hodně záleží muzika, jakou vytváříš, a zjistil jsem, že na Stellingu hraji o moc lehčeji, volně, než na Gibsonu. A samozřejmě se tím mění i hudba. Zní mi podstatně víc pohodově. Můžu hrát jemné specialitky, o nichž si myslím, že bych je z Gibsona nedostal ven. Na Stellingu se cítím lehce a jemné finty se linou příjemně ven.

Hraješ agresivně, zejména na pódiu?

V bluegrassových písních potřebujete trochu určitého “fyzického útoku”, abyste z banja dostali ten správný zvuk. Ano, v bluegrassu hraji dost důrazně, ale mám to pod kontrolou. Myslím, že existují dva druhy lidí – jedni hrají důrazně a nezní dobře a druzí, kteří hrají důrazně, a přitom zní dobře. Souvisí to s tím, jak jste schopni při důrazném hraní udržet kontrolu nad jednotlivými úhozy, jak daleko pustíte prsty, než se vrátí do původní pozice, zkrátka jak udržíte pravou ruku ve správné poloze. Můžete zaregistrovat některé důrazně hrající hráče, kteří jsou jakoby v křeči. Lidé mě občas napadají, že hraji málo důrazně, ale to je spíš od pohledu, než podle zvuku. Já jsem přesvědčený, že bych měl vypadat uvolněně.

Můžeš říct něco víc o držení ruky?

Své dřívější držení ruky bych charakterizoval hlavně paralelní pozicí kloubů prstů se strunami a opačným postavením palce naproti hmatníku a určitým zalomením zápěstí, abych toho všeho dosáhnul. Dnes ohýbám zápěstí pouze v přímém směru a klouby běží diagonálně na struny, v pohledu proti ruce hraji s přímým zápěstím. Hlavní věcí je, že prsty brnkají na struny ve stejné vzdálenosti od kobylky. To dává tónu značnou čistotu. A v té chvíli, kdy jsem této čistoty dosáhl, timing se stal daleko slyšitelnější. Předtím jste mohli slyšet třeba silně první strunu, středně řekněme třetí a nejslaběji pátou. Když se dotýkáte strun v patřičně stejné vzdálenosti od kobylky, úhozy se vyrovnají a tím se, myslím, vylepší timing.

Další, co dělám, je, že ukazovák a prostředník směřují kolmo k bláně, v posledním článku neohýbám prsty. A úhel zápěstí odpovídá přitažení lokte směrem k tělu. To dohromady prodlouží moje prsty, takže hraji vlastně takhle… (předvádí to).

To je trochu jinak, než Scruggs.

Ano. A jinak, než J. D. Crowe a Osborne a ostatní opravdu velcí hráči. Oproti tomu, s čím měli oni úspěch, hraji s nataženými prsty a přímým zápěstím. Vlastně taková rovná linie od lokte ke konečkům prstů, žádné kličky a zatáčky.

Vypadá to jako vhodnější pro tvoji ruku.

Vypadá to tak, ale hovořil jsem o tom s Billem Keithem a on na tom nic zvláštního nevidí. Je to prostě způsob, jakým to dělám. Původní myšlenka asi pochází od Dillarda. Sledoval jsem ho a asi jsem podvědomě převzal jeho polohu. Oproti mému on to dnes trochu přehání. Jeho malíček je položen po straně, aby hlídal natažení prstů a všiml jsem si, že John McEuen (banjista z Nitty Gritty Dirt Bandu) to dělá také tak. A ještě další věc. Při Scruggsově hře a hře těch ostatních se prstýnek při brnknutí ještě dotýká struny plochou. A když já hraji, jsem natočen poněkud stranou, a tak vzniká tón pomocí špičky prstýnku, což přináší odlišný a čistý tón. Četl jsem o Russ Barenbergovi, a ten se domnívá, že zasahuje strunu právě ostřím trsátka. A také jsem se dočetl, že Barenberg je špička mezi kytaristy hrajícími trsátkem, a že snad jenom Tony Rice to dokáže taky tak. Myslím si, že jenom tak dostanete dokonalý tón. Tak to cítím já.

Neříkám, že je to jediná správná cesta. Jenom upozorňuji na rozdíly. A myslím si, že je velmi důležité pro všechny rozvíjející se banjisty, aby přemýšleli o pravé ruce, jakou má polohu na banju, jak se prsty pohybují, jak se prstýnky dotýkají strun, i poloha palce je důležitá. Hodně lidí se zlepšilo, když dokázalo upravit dráhu palce rovně přes struny, a jiní, kteří to neumí, se často dotýkají palcovým prstýnkem blány. Myslím, že by v tom případě měli zastavit a zamyslet se nad základní polohou ruky a pokračovat tím, že si ji dají dohromady.

Když tohle dělají moji žáci, zasahují blánu palcovým prstýnkem, nikdy nevím, co jim mám říct kromě toho, aby nechodili palcem tak daleko od strun.

Já jim někdy radím, aby si jenom položili ruku na banjo a potom k sobě přitlačili palec a ukazovák, a to je ta správná poloha, ve které mají hrát. Pak hned na struny a zkoušet to. Je to dobrá metoda a umožňuje jim, aby si polohu ruky během hraní sami kontrolovali. A když se během hraní dostanou do problémů, stačí, aby to zopakovali, a hned vědí, co s palcem nemají dělat. Když hrajete, pohybujete jenom špičkou prstýnku, pohyb není velký a každý detail je neuvěřitelně patrný. Jestliže něco ovlivňuje tón a úroveň hlasitosti vaší hry, je to důležité. Chcete – li dosáhnout kýženého výsledku, musíte být opravdu precizní.

Jaké používáš prstýnky?

Používám National a palcový také. Vždy jsem používal prstýnky National a zkoušel jsem řadu jiných, ale není to ono.

Někdy se mi zachytí struna za jazýček prstýnku.

Není to nejstrašnější zvuk na světě? Stávalo se mi to, když jsem hrál s Jimmy Martinem. Pokoušel jsem se hrát velice hlasitě a tak jsem zasahoval prstýnky hluboko do strun. Snažím se to nedělat a hrát jenom konečky. Částečně může být na vině špatně vytvarovaný palcový prstýnek. Zahřeji ho v horké vodě a trochu pozměním jeho tvar, hlavně se snažím, aby konec prstýnku tolik netrčel, ohnu jej kousek dopředu.

 

Související články:
Alan Munde – 1. díl (biografie)
Alan Munde – 2. díl (rozhovor)
Alan Munde – 4. díl (rozhovor)
Alan Munde – 5. díl (rozhovor)