( * 7. června 1944 Lewiston, Maine, † 14. července 1973 Palmdale, Kalifornie)

Rytmus. Clarence White byl posedlý rytmickými nápady. “Miluju to, hrát si s rytmem, když pikuju na kytaru” prohlásil jednou. A také tak hrál, každou strunu, každou notu jako nikdo jiný. Bylo to právě jeho rytmické cítění, které z něj udělalo génia. Jeho hra je tak živá a originální i dnes, že je těžko uvěřit, že od jeho smrti uplynulo již tolik let.

Ten milostný vztah mezi Clarencem a kytarou se neudál jen tak. Existovali tři lidé, kteří se nejvíce podíleli na jeho kariéře. Byl to jeho otec, Eric White Sr., jeho starší bratr Roland a rodinný přítel, kytarista Joe Maphis ( * 12. 5. 1921, † 27. 6. 1986 – pozn. vyd.).

Jeho otec (původním jménem LeBlanc), pocházející z Kanady a naturalizovaný ve Spojených státech, hráč na housle a harmoniku, sdílel hlubokou lásku k hudbě se svými dětmi, což byli Roland, Eric Jr., Joanne a Clarence. Všechny děti začaly veřejně vystupovat už záhy. Když se rodina v roce 1954 přestěhovala z Madwaska-Maine (na hranici s obastí francouzsky mluvící části Kanady) do Burbanku v jižní Kalifornii, začala hned vystupovat v oblastních show v rádiu a televizi. Tenkrát ale mladý Clarence, kterému bylo deset let, potřeboval muzikantsky vést. A tohle tehdy obstaral ne jeho otec, ale bratr Roland. Jako vedoucí mladé rodinné skupiny trval tehdy Roland na jedné velice důležité věci pro každého hráče – na cvičení. A když Clarence končíval svoje cvičení, Roland jej nutíval hrát dál.

“Strávil jsem se svou kytarou téměř každou minutu”, říkával později Clarence. “Byl to můj celý život – akustická kytara, téměř do dvaceti let, tehdy začal můj zájem o elektrickou kytaru.” Posledním pramenem byl potom kytarista Joe Maphis, který se proslavil především v oblasti country hudby. Bylo to právě na Country show v jižní Kalifornii, kde se setkal s rodinou Whiteových. Joe potom Clarenceovi otevřel cestu ke spoustě nových hráčů a stylů: Django Reinhardt, Charlie Christian a další jazzoví kytaristé vstoupili do života Clarence cestou pásků, které mu Joe nahrál. Clarence pak tyto pásky uchovával po celý svůj život. Joeův rychlý styl pikování našel potom také místo ve hře Clarence Whitea, zesílený ještě jeho akcentovanou technikou pravé ruky. Aby Clarence dosáhl zvuku jaký chtěl, používal velmi silných trsátek ze želvoviny. Tato jeho vlastnost se stala tak známou, že mu jednou skupina přátel dala jako dárek obrovské želvovinové trsátko přes osm palců (20 cm) velké. Říká se, že se Clarence nikdy nesmál. Každý kdo byl při předávání tohoto dárku ví, že tomu tak nebylo.

V roce 1958 se stal Clarence členem skupiny, která mu umožnila proniknout do podvědomí veřejnosti. Byla to skupina The Country Boys: Roland, Eric Jr., Clarence, Billy Ray Lathum a LeRoy Mack. O tři roky později se skupina přejmenovala na Kentucky Colonels s tím, že Erica u kontrabasu vystřídal Roger Bush.

The Kentucky Colonels (Clarence White třetí zleva)

Nadešel Clarencův čas. Prvním velkým krokem byla jeho účast na nahrávání alba Erica Weissberga a Marshalla Brickmana “New Dimensions In Banjo And Bluegrass” pro firmu Elektra Records. (Vyšlo v reedicích pod názvy “Dueling Banjos” nebo “Theme From Deliverance”, na CD pak pod názvem “Original Soundtrack From Deliverance”).

A po tomto úspěšném snímku přichází album Kentucky Colonels “Appalachian Swing” pro společnost World Pacific Records. Jméno Clarence Whitea se začalo vyslovovat s uznáním i daleko od jižní Kalifornie. V roce 1963, kdy Kentucky Colonels podnikli první turné po USA – společně s Mikem Seegerem – zjistil Clarence, že je prakticky všude středem zájmu.

Následoval další rok a spolu s ním i Newport Folk Festival. Špičkou festivalu bylo společné vystoupení Clarence a Doca Watsona. Oba se stali velkými přáteli, a to se projevilo i v repertoáru Kentucky Colonels. Docův vliv na Clarence způsobil rychlý nárůst počtu kytarových sól v jejich skladbách. Jeden ze spousty lidí unesených hudbou Kentucky Colonels byl i Jerry Garcia ( * 8. 1. 1942,† 9. 8. 1995), multiinstrumentalista z oblasti San Franciska. K připomenutí těch dob řekl Garcia o Clarencovi: “Pane bože, byl opravdu vynikající. Byl to člověk, který začal hrát opravdu moderní bluegrassovou kytaru.” Garcia, později jeden ze zakladatelů “San Francisco Sound” (typický zvuk skupin z oblasti San Franciska – pozn. překl.) a zakládající člen skupiny Grateful Dead, skončil tehdy jako člověk, který se svým spoluhráčem Sandy Rothmanem cestoval po celých Spojených státech, aby viděl všechna vystoupení Kentucky Colonels.

Clarence zatím pokračoval v rozšiřování svých hudebních obzorů. Spřátelil se s rockovými kytaristy jako byl Duane Eddy, James Burton a Jimmy Bryant. Avšak hudba v roce 1965 zaznamenala řadu změn. Způsobil to především nástup folk-rocku. Clarence byl připraven pro změnu. Kentucky Colonels jakoby přestali existovat.

“Narodil jsem se s akustickou kytarou a bluegrassem, ale tehdy jsem cítil ve vzduchu moc nových věcí. Chtěl jsem být v tom novém proudu hudby, který kombinoval prvky toho, čemu můžeme říkat “folková oblast” a elektrického rocku.”

A tak jeho Martin D-28 putovala do pouzdra a Clarence koupil Fender Telecaster. Jeho cílem bylo natolik rozvinout svoji techniku, aby se stal studiovým hudebníkem, podobně jako člověk, který ho v té době nejvíc ovlivnil – James Burton.

Tato změna byla jako začínat znovu. Na akustickou kytaru dosáhl Clarence velmi osobitého zvuku jakoby pikování prstů, podobně jako třeba Scruggs na banjo. Přitom ale používal pouze jedno trsátko. Jeho “crosspicking” byl velmi rychlý. Naučil se dosáhnout velmi čistého a přitom důrazného a klasického zvuku. Ale jakmile zapnul elektrickou kytaru, zjistil, jak velice vzdálená je technika hry a jak nepoužitelná je jeho síla v pravé ruce, způsobující pouze skřípění a rušení kytarového zvuku. Brzy se však naučil daleko preciznější technice, kontroloval plně zvuk a tvořil ho tak, aby mu vyhovoval. Podobné technice se naučil u své levé ruky. Při bluegrassu Clarence hodně využíval prázdné struny a capo při změnách tónin. A teď mezi nácvikem nové techniky se musel ještě učit poznávat celý hmatník. A proto poté, co začal hrát s Byrds, vždycky tvrdil, že je pouze country kytarista hrající na sólovku v rockové kapele a ne “rock and rollový” kytarista jako třeba Eric Clapton, Mike Bloomfield nebo Jeff Beck, kteří prošli k rocku přes blues, tedy přes oblast, se kterou měl Clarence malé zkušenosti. Vedle své práce s Byrds byl Clarence velmi žádaným studiovým hráčem. Mezi muzikanty, se kterými ve studiích pracoval jsou Everly Brothers, Rick Nelson, Phil Ochs, Linda Ronstadt, Jacksone Browne, Arlo Guthrie, Rita Coolidge, Randy Newman, The Monkees a spousta dalších.

The Byrds – L-R: Clarence White, Doug Kershaw, Gene Parsons & Roger McGuinn (back turned), picture probably taken in Boston, January 1970 / Photo: AJ Sullivan

Ale Clarence nikdy neztratil svoji lásku k akustické hudbě, především k bluegrassu. Od roku 1968 až po rok 1973 (období, kdy hrál s Byrds) hrál v celé řadě vystoupení obnovených White Brothers nebo Kentucky Colonels, a v řadě dalších akustických seskupení. Clarence si vždy našel čas, aby si zapikoval s přáteli na svoji akustickou kytaru a nikdy se nepovyšoval nad své přátele, když hrál. Clarence hrával s kýmkoliv. Nedělal žádné rozdíly mezi začátečníky a veterány. Miloval hrát, a to kdekoliv a s kýmkoliv. Zkrátka bylo příjemné být s ním, ať už jste uměli nebo neuměli na kytaru.

To co vyčnívá z Clarencova hraní dnes, když ho posloucháte, je především jeho práce v pomalých skladbách. Noty, padající do rytmu v sekvencích, jaké nikdo nikdy předtím nevymyslel. A pak je tu jeho rytmická hra, která je trochu opomíjena.

“Měl velmi elegantní rytmické cítění” říkal Jerry Garcia. “Nikdy jsem nikoho podobného neslyšel.” A Clarence to dělal s takovým přehledem, jako by to byla nejjednodušší věc na světě. Byl někdo výjimečný, prostě typ kytaristy, který se objeví jednou za dlouhý čas.

Jeho nahrávky můžeme rozdělit zhruba do tří skupin. Nahrávky s Kentucky Colonels (do roku 1966), jeho práci s Byrds (od roku 1967, kdy ještě nebyl stálým členem skupiny, do roku 1972) a jeho sessiony s různými hráči (od roku 1963 do roku 1973).

Diskografie Clarence Whitea:

Nahrávky s Kentucky Colonels

  • The New Sound Of Bluegrass America (1962, vyšlo pouze na LP, Briar Records, 109)
  • Kentucky Colonels hrají na této desce (patrně nejstarší dostupné nahrávce skupiny), bez Rolanda Whitea, který byl v té době v armádě. Právě v době, kdy byl Roland na vojně se “Country Boys” přejmenovali na “Kentucky Colonels”. Kapela zde hraje v sestavě Clarence White, LeRoy Mack, Billy Ray Lathum, Roger Bush, Joe Maphis a Jody Sanders. Na celé desce jsou pouze 3 sóla na kytaru.
  • Kentucky Colonels Appalachian Swing! (1964, LP, World Pacific, 1891, znovu vydáno ve Velké Británii, United Artists, UAS 29514, vyšlo na CD v roce 1993 u firmy Rounder, ROU-SS-31). Na desce se podílí ještě Roland White (mandolin, guitar), Billy Ray Lathum (banjo), Bobby Slone (fiddle, bass), Roger Bush (bass, banjo, rhythm guitar) a LeRoy Mack (dobro). Na žádném jiném albu neuslyšíme od Clarence Whitea tolik instrumentálních výkonů.
  • Tut Taylor – Dobro Country (1964, vyšlo pouze na LP, World Pacific, 1829). Clarence, Roland a Billy Ray účinkují také na této desce, která byla nahrána krátce po LP “Appalachian Swing”. Sestavu zde doplňuje ještě Viktor Gaskin (bass) a pochopitelně Tut Taylor (dobro). Za zmínku také stojí, že “sleeve note” na obal desky napsali Louise Scruggsová (žena Earla Scruggse) a Josh Graves.
  • Kentucky Colonels 1966 (1966, LP, Shiloh, SLP 4084). Na této desce uslyšíme Clarence i Rolanda, ale zase tu není Billy Ray a Roger Bush. A tak to není příliš dobrá prezentace skupiny.
  • The Kentucky Colonels – Livin´In The Past [ live ] (LP, Sierra SP 1964, CD, Sierra 60l8). Deska obsahuje dvě výborné instrumentálky a řadu drobných sól.
  • Live in L.A. [ live ] (LP, Sierra SP 1965). Je to album, které je zaměřeno na hru houslisty Scotty Stonemana. Zahrnuje celou řadu rytmických prací Clarence Whitea v doprovodu, především ve skladbě Cherokee Waltz .
  • The Kentucky Colonels 1965 – 1967 [ live ] (LP, MC, Rounder, ROU-0070). Obsahuje výborná sóla, hlavně ve skladbách New River Train a Soldier´s Joy (překvapivě hraná v tónině A místo v obvyklé D).
  • The Kentucky Colonels featuring Clarence White [ live ] (LP, MC, Rounder, ROU-0098). Toto album nabízí více materiálu než předchozí. Dvě skladby, Bury Me Beneath The Willow a When You´re Smiling jsou fascinující domácí nahrávky pouze Clarence s kytarou. Zvláště zajímavá je druhá strana alba z roku 1967. Clarencův styl se tu již rozvíjí pod dojmem jeho zkušeností s elektrickou kytarou. Užívá zde trsátko a dva prstýnky – styl, který se začal učit od roku 1966. Je tu kytarová verze Listen To The Mocking Bird .
  • On Stage (1965, LP, MC, Rounder, ROU-0199). Materiál na desku byl natočen v Ash Grove v Los Angeles. Hrají tu Roland, Billy Ray, Roger Bush, Scotty Stoneman a v některých kusech ještě Sandy Rothman (rhythm guitar). Samozřejmě včetně Clarence.
  • The White Brothers (pouze LP, Rounder, ROU-0073). Je to živá nahrávka ze Švédska z roku 1973, krátce před smrtí Clarence. Zvuková kvalita je vynikající a kytarová sóla zde rovněž vysoce instruktivní.

Nahrávka s Nashville West

  • Nashville West (1967, Sierra 0789). Deska nabízí skvělou plejádu několika prací Clarence na sólovku. Byla natočena v klubu v roce 1967 společně s velmi krátce existující skupinou Nashville West, kde hráli Gig Guilbeau (guitar), Gene Parsons (drums) a Wayne Moore (bass).

Nahrávky s Byrds (alba jsou pouze vyjmenována, blíže viz rockové prameny. Všechna jsou dnes také na CD)

  • Sweetheart Of The Rodeo (1968, Columbia, CS 9755). V době vydání alba ještě Clarence White nebyl stálým členem skupiny. Deska, laděná do country, je příznivě hodnocena kritikou a svým obsahem o rok předstihla slavnou desku “Nashville Skyline” Boba Dylana.
  • Dr. Byrds and Mr. Hyde (1969, Columbia, CS 9755)
  • The Ballad Of Easy Rider (1969, Columbia, CS 9942)
  • Untitled [2 LP] (1970, Columbia G 30127). Dvojalbum obsahuje jeden z posledních velkých hitů skupiny, skladbu Chestnut Mare .
  • Byrdmaniax (1971, Columbia, KC 30640)
  • Farther Along (1972, Columbia, KC 31050)
  • Sessionové práce Clarence Whitea
  • New Dimensions in Banjo and Bluegrass (LP, Elektra, EKL 238, později vyšlo na CD s názvem Eric Weissberg – Original Soundtrack From Deliverance , Warner Brothers, WB – 02683). Deska hráčů na banjo Erica Weissberga a Marshalla Brickmana.
  • Johnny Darrell – California Stop Over (LP, United Artists, UA 6752). Deska Johnnyho Darrella, kde hraje Clarence elektrickou kytaru.
  • Arlo Guthrie – Running Down The Road (LP, Reprise 6346)
  • Arlo Guthrie – Hobo´s Lullaby (LP, Reprise 2060). Obě desky (Running Down The Road a Hobo´s Lullaby) jsou nahrávky slavného folkového zpěváka, syna slavného Woodie Guthrieho. Na obou LP hrál Clarence sólovku.
  • Country Gazette – Don´t Give Up Your Day Job (1973, LP, United Artists, UA RA 090, znovu vydáno v Anglii jako LP u EMI Records, v roce 1995 vyšlo v edici “2 in l” na CD v Anglii, BGO Records, BGOCD 298). Na této (v celkovém pořadí druhé desce) skupiny Country Gazette hraje Clarence White sólovou kytaru pouze v instrumentálce Huckleberry Hornpipe . Sólo si Clarence udělal přes noc, poté, co mu Byron Berline dal demo snímek den před nahráváním alba. Ve skladbách Deputy Dalton a Honky Cat hraje Clarence doprovodnou kytaru a ve skladbách Teach Your Children a Winterwood na dobro!
  • Muleskinner Live – Original Television Soundtrack (1991, CD, Sierra SXCD-6001, VIDEO, Sierra SHV-1001). Koncem roku 1972 sestavil houslista Richard Greene doprovodnou skupinu pro kalifornské vystoupení Billa Monroea, které se mělo uskutečnit 13. února 1973 a mělo být přenášeno televizní stanicí KCET. Bill Monroe se ale na koncert nemohl dostavit (pro poruchu autobusu), a tak skupina ve složení Peter Rowan (rhythm guitar, vocal), Clarence White (lead guitar), David Grisman (mandolin), Bill Keith (banjo), Richard Greene (fiddle) a Stuart Schulman (bass), s názvem “Muleskinner Band” odehrála celé vystoupení sama. Z tohoto koncertu vznikla nahrávka a videozáznam, který se ale někde ztratil a objevil se až začátkem 90. let. Kalifornská firma Sierra potom v roce 1991 vydala tohle “znovunalezené” video a také nezkrácený zvukový záznam na CD. Videozáznam pod názvem Muleskinner Live , CD pod názvem Muleskinner Live – Original Television Soundtrack .
  • Muleskinner – A Potpourri Of Bluegrass Jam (1974, LP, Warner Brothers, BS-2787, později v reedici, též na LP, P-10165W, v roce 1993 na CD, Sierra SXCD-6009). Na základě úspěchu televizního vystoupení nahrála příležitostná skupina Muleskinner v průběhu března a dubna 1973 také studiovou desku, která se od “živé” nahrávky poněkud stylově odlišuje. Obsahem jde o “crossover” mezi bluegrassem a country rockem. Clarence White zde střídá akustickou kytaru s elektrickou Fender Telecaster. Na studiové nahrávce se také poněkud změnilo obsazení formace. Místo Stuarta Schulmana zde hraje na basu John Kahn a uslyšíte zde také hráče na bicí Johna Guerina. Deska poprvé vyšla v roce 1974, tedy až po tragické smrti Clarence a právě jemu byla dedikována.

Dále existuje ještě několik sólových nahrávek Clarence Whitea. Je to několik instrumentálek z roku 1967 pro firmu Bakersfield International. Z tohoto materiálu firma vydala dva singly, a to “Tuff and Stringy / Tango for a Sad Mood” a “Grandma Funderbunk´s Music Box / Riff Raff” . Oba singly jsou dávno rozebrány.

V době své smrti pracoval Clarence na sólovém albu pro firmu Warner Brothers. Deska se měla jmenovat Silver Meteor a později vyšla u firmy Sierra (SRS 8706). Clarence měl natočeno již pět skladeb.

A potom na turné po západním pobřeží Spojených států, v Palmdale v Kalifornii, dne 14. července 1973, když po představení nakládali bratři Whiteové aparaturu, byl Clarence stražen a zabit opilou řidičkou v osobním autě. Jeho bratr Roland, který se jej snažil strhnout zpátky, utrpěl zlomeninu ruky…

Clarence White, © 2000, Mojmír “Taras” Ševčík & Milan J. Kalinics / Uvedeno v časopisu GrassPress č.13, červen 2000 /
Poslední revize a doplnění 10. listopadu 2018