Právě vyšel časopis Folk History 1977. Přinášíme neupravený původní text jednoho ze článků, rozšířený o pár obrázků, které do tištěné verze nevešly. Přičtěme ke chvále šéfredaktora Pavla Víška, že folk vnímá jako širokou množinu zahrnující i country a bluegrass, i když jako okrajový prvek v tom širém proudu.
Zmíněný časopis od vydavatelství RockAndAll sleduje podobný model, jako jejich hlavní titul Rock History – v jednotlivých číslech mapuje způsobem ročenky neboli almanachu důležité počiny ve folkovém žánru ve vybraném roce z pohledu světového i domácího. Časopis má 124 stran a spousty výživných a zajímavých informací, příběhů, souvislostí i kvalitních obrázků. Dá se najít např. v síti trafik GECO nebo přímo na e-shopu vydavatelství, což by mohli ocenit i čtenáři ze Slovenska. Ve skutečnosti tento zatím nepravidelný magazín je už druhým číslem vydavatelství, předtím vyšlo číslo věnované roku 1988. Hlavní článek je věnovaný Leonardu Cohenovi, jeho mladá tvář na nás hledí i z obálky. Aktuální číslo obsahuje jako bonus CDčko nahrávek z loňské Porty. Po jedné písni tam vedle jiných bardů mají třeba Druhá Tráva, Ladybirds nebo Sunny Side.
BTW na obrázku výše – nohy ve světlých kalhotech s příslušenstvím patří Žalmanu Lohonkovi…
The Earl Scruggs Revue – rodinná kapela přetékající talenty
Jméno Earla Scruggse bude povědomé v první řadě těm, kdo se zajímají o country a bluegrass. V historii populární hudby je zapsaný jako průkopník, který na světovou scénu vynesl pětistrunné banjo. To je ten nástroj, na který tři prsty pravé ruky vybrnkávají (často sekvence rychlých šestnáctin), z nich některé tóny vedou melodii a další je doplňují do harmonického kontextu. Správná volba rolů pravé ruky v tom předivu umožňuje skvělé rytmické akcenty, které dávají hudbě strhující náboj. V tom byl Earl mistrem, kterého od 50.let napodobují tisíce hráčů na banjo na celém světě.
Pět strun kolem světa díky filmu
Ani běžný posluchač populární hudby, který se vůbec nezajímá o hudbu s banjem, tomuto nástroji nejspíš neunikl a dvě výrazné banjové melodie většina lidí rozezná hned jak je uslyší, a to díky filmům, ve kterých se banjo (dál míněno vždy pětistrunné) objevilo. Jedním je film Deliverance (1972), kde se objevil motiv Duelling Banjos, v němž si v krátkých motivech odpovídají – mohli bychom říct, že soupeří – banjo a kytara. Ve filmové nahrávce nehraje Earl (byl to Eric Weissberg) , ale i on tuto skladbu nahrál. Další nepřehlédnutelnou skladbou, kterou český posluchač mohl objevit třeba v repertoáru Zelenáčů jako Banjo z mlžných hor, a kterou nám stejně jako ten Duelling i dnes zahraje skoro každá country nebo bluegrassová skupina, je Earlem a jeho kapelou proslavená Foggy Mountain Breakdown. Foggy Mountain je odkaz na Earlovu slavnou kapelu Foggy Mountain Boys a breakdown zase odkazuje na rychlý typ skladby (jako ekvivalent by se hodilo slovenské „ozlomkrky“). A tím příslušným filmem je Bonnie And Clyde (1967).
První banjo na velké scéně
Earl nebyl první, kdo se z lidových forem brknání vydal k složitějšímu tříprstovému stylu. On jej ale posunul na virtuózní úroveň. Jeho hudební kariéra měla několik významných vrcholů. Prvním byl okamžik, kdy 21-letý Earl nastoupil do kapely The Bluegrass Boys v roce 1945. Sestava s Earlovým banjem vytvořila základní styl i zvukovou podobu bluegrassu. V roce 1953 s Lesterem Flattem odešli od Monroea a vytvořili již zmíněné Foggy Mountain Boys, kde mohli oba realizovat svoje hudební představy. Kapela se velmi proslavila, objela „celé Státy“, hrála v Carnegie Hall i v Japonsku, natočila spoustu desek a řada z nich v reedicích vychází dodnes. Earlova a Lesterova kapela nejenže nabírala na proslulosti a oblíbenosti vystupováním po velkých venkovních festivalech nebo na školách pro univerzitní mládež, jejich hudba se objevila v seriálu a později filmu The Beverly Hillbillies a následně v Bonnie and Clyde. Jejich vystoupení v Japonsku byla provázena takovým zájmem, že když kapela oznámila možnost autogramiády po koncertě, strhla se vřava podobná beatlemanii a po této zkušenosti byly autogramiády vynechány z programu. Mimochodem – československý posluchač se s hudbou Foggy Mountain Boys mohl seznámit přímo díky Supraphonskému počinu Dvorana Slávy Country & Western. Na prvním výběrovém dvojalbu v roce 1970 se objevila jedna strana elpíčka s osmi písněmi Foggy Mt. Boys. Díky tomu se občas něco z Dvorany hrálo i ve vysílání českého rozhlasu. Posledním vrcholem Earlovy hudební dráhy pak bylo desetiletí s kapelou The Earl Scruggs Revue.
Proč se vyplatí mít víc synů
Propojování country a bluegrassu s písněmi soudobého folku, rocku i populární probíhalo pozvolna už ve druhé půlce 60 let. Skvělá 3 alba původně bluegrassové skupiny z Missouri The Dillards těžila z toho že Rodney Dillard a další spoluhráči byli i výtečnými zpěváky. Zařazování folkových nebo west-coastových písní s bohatšími vokály byl jejich způsob, jak udržet repertoár stravitelný a přitažlivý i pro mladé publikum jejich vrstevníků. Dalším důležitou kapelou, která kombinovala do společného tvaru prvky country, bluegrassu, rocku, folku a blues byla skupina The Earl Scruggs Revue (dále jen ESR) . V ní se k hudební spolupráci sešli banjista Earl a jeho tři synové. Randy jako kytarista, Gary jako basista se správně zastřeným bluesovým hlasem a později na čas i Steve za bicími nebo piánem se stali jádrem sestavy, doplněné o dva-tři další členy. Do akce byla zapojená i jejich máma Louise, která už předtím pro Foggy Mountain Boys fungovala jako manažer a účetní, což se i u ESR hodilo využít. Scruggsovi kluci už v dětském věku měli kolem sebe spousty muziky a pochopitelně začali mít i vlastní chuť se projevit. Randy nahrával kytaru na některých deskách Foggy Mountain Boys jako puberťák, Gary hrál v bluesových kapelách svých kamarádů. Steve vystupoval s tátovou Revue už od 11 let, zezačátku jen o víkendech, aby stíhal základní školu.
Country rock s tátovým banjem
Kapela tvořila hudbu pro všechny vrstvy posluchačů, byla i komerčně velmi úspěšná. Jejich hudební přístup byl jiný než u zmíněných Dillards nebo u New Grass Revival. V těchto kapelách muzikanti věkově cca třicátníci hledali, kam posunout svoji hudbu, aby v rámci akustického / bluegrassového obsazení mohli zařadit nové písně, které budou mluvit k současníkům jejich řečí a jejich novější estetikou. Naproti tomu u Scruggsových kluků ve věku kolem 20 jejich přirozený postoj k muzice v ESR můžeme popsat takto: „Máme tatíka, který je slavným hráčem, nevadí nám pro marketing použít jeho jméno i věhlas a jeho instrumentální kvality. Ale nechceme se stylizovat do starších pánů tátovy generace, chceme hrát to co zajímá naše vrstevníky, chceme se oblékat a vypadat jako naši kamarádi a zařazovat písně, co má ráda naše generace a tvořit nové písně s naší osobní výpovědí. Takže v našem repertoáru budou mít místo písně Boba Dylana a jiných současných populárních autorů, v obsazení bude elektrická i akustická kytara a bicí. Kvůli tátovi rádi zařadíme vybrané banjové instrumentálky.“ To nakonec vyhovovalo i Earlovi. Kterého tátu by netěšilo, že jeho děti, které podporoval v jejich uměleckých sklonech, mají chuť se v hudbě realizovat a nechat tátu si to užít s nimi. Revue měla díky Earlově jménu hned zpočátku všude dveře otevřené, hráli ve vyprodaných amfiteátrech, několikrát hráli v Carnegie Hall nebo na velkém festivalu v newyorském Central Parku. Natočili jeden film a na další dělali hudbu. Earl sám se opakovaně vyjádřil, že pro něj samotného tato etapa s ESR byla nejvíc uspokojujícím zážitkem a skutečným vrcholem kariéry. ESR fungovala 10 let, prakticky celá 70. léta, a natočila a vydala 14 alb.
V roce 1977 byli ESR na vrcholu svých tvůrčích sil. V tom roce v červnu vydali dvě desky – studiovou a živou. Můžeme se podrobněji podívat na každou zvlášť.
Škrtni a zažehni plamen
Název studiového alba The Earl Scruggs Revue Strike Anywhere odkazuje podobně jako obal na krabičku sirek a znamená „Škrtněte kdekoliv“. Básník tím chtěl zřejmě říci: dobrá zápalka nebo dobrá muzika rozžehne oheň všude. Jako na každém albu ESR je tady Earlova banjová instrumentální skladba, v tomto případě Pick Away, obohacená sóly saxofonu, piana i Randyho akustické kytary. Jednu píseň si vypůjčili od Roda Stewarta – Mandolin Wind. Gary zpívá skvěle, řada lidí tuto verzi písně se sladkobolnou steelkytarou a později se přidávajícím banjem považuje za nejlepší.
Pozoruhodná je na tomto albu verze písně, kterou napsal a zpíval jeden z černých zakladatelů soulu Sam Cooke: Bring It On Home To Me. ESR jí dali rychlejší country-rockový rytmus a osobité sólo elektrické kytary. Píseň je slavný evergreen, nahráli ji nebo měli v repertoáru třeba Animals, Aretha Franklin, James Cotton, Dixie Chicks, John Lennon, Michael Bolton, George Benson & Al Jarreau, Otis Redding, Paul McCartney, Rita Coolidge, Rod Stewart, Sonny Terry & Brownie McGee, Van Marison, Tony Trischka & Skyline. Vděčí za to silné melodii ve skoro bluesovém formátu, která díky pomalému tempu dává možnost dobrému zpěvákovi procítit ji v dlouhých tónech a projevit osobitost interpretace. Zároveň zaujme svým přímočarým textem, který by v dnešní době politické korektnosti a genderové opatrnosti možná narazil nebo byl minimálně brán za odvážný: “Kdyby sis to rozmyslela, to s tím odchodem, vrať se i s tvým sladkým milováním domů ke mě. Dám ti šperky i všechny své peníze, budu tvým otrokem, dokud nebudu ležet v hrobě…”
Několik svých country-rockových písní přinesl Gary, jednu instrumentálku Randy: Landslide, tam dostalo kromě kytary znovu prostor tátovo banjo, piano i divé foukací harmoniky. Z Garyho věcí nejvíc zaujme Get Along – rychlejší cajunová melodie dobře poháněná houslemi. Gary jako výborný zpěvák taky ve studiu nejvíc pracuje s vícehlasy. Dreaming As One pochází od klasika soulu Richieho Havense, tady přestrojená díky banju za country waltz. Píseň známá od Beatles, i když pochází od Smokey Robinson & Miracles – You Really Got A Hold On Me – je zamaskovaná jiným rytmem, ale melodii každý pozná.
Country, rock a progresivní bluegrass z televizní obrazovky
Živé koncerty v televizním hudebním seriálu Austin City Limits začaly o rok dřív. ESR dostali příležitost se tu objevit ve druhé vysílací sezóně. Koncert i živé album The Earl Scruggs Revue Live from Austin City Limits hned zkraje rozsvítí Dylanova instrumentálka Nashville Skyline Rag – tu si v jiné verzi pamětníci vybaví jako znělku rozhlasového pořadu Toulky (za písničkou). Výborné banjo i steelkytara (Jim Murphy). Publikum spolehlivě rozehřívají další původně bluegrassové instrumentálky jako showcase pro banjo i další nástroje: Sally Goodin´, Earl´s Breakdown, Black Mountain Blues (alias BM Rag), ovšem v elektrické country-rockové podobě. Od Boba Dylana tu najdeme ještě I Shall Be Released. Při představování kapely mluví Gary, největší aplaus má tatík Earl. Pěkně kapela přitvrdí v písni Tall Mexican Woman, kterou napsal Troy Seals, jehož písně zpívali třeba Nancy Sinatra, Hank Williams, Elvis, Jerry Lee Lewis. K silným písním patří Garyho I Just Cant Seem To Care se saxofonem a pianem (Steve Scruggs), banjo a elektrická kytara taky zabodují. Perfektní bluesovou dvanáctku se sólovými výkony piana, banja i steelky nám ESR dopřeje v Everybody Want To Go To Heaven, kterou napsal Don Nix z legendární memphiské bluesové kapely The Mar-Keys. Píseň Swimming Song napsal humorista a herec Loudon Wainwright III. Kvůli svému refrénu byla oblíbeným hitem dovolenkových party, kde publikum zpívalo spolu o alegorii na nestálý běh života: „někdo možná plave, někdo se možná utopí, já jsem zadržel dech, kopal nohama a máchal kolem sebe rukama.“ A nohama na zem nás ESR dostane svou verzí Stay All Night s houslemi a steelkou – jen původní western swing předefinovali na country cajun. Celkově album předběhlo dobu, prezentovalo neobvyklou kombinaci tehdejšího amerického rocku s banjem a přineslo postupy, které se pak začaly objevovat častěji v moderní country.
Ps. Obě alba ESR jsou ke slyšení na Spotify, televizní záznam koncertu z Austin City Limits je ve dvou částech k vidění na Youtube. Tam i přes slabou kvalitu obrazu a zvuku uvidíme také pár kousků na desku nezařazených – třeba Earlovu parádní instrumentálku Flint Hill Special nebo skladbu Freight Train, kterou jako komické číslo spolu na jednu (!) kytaru hrají Randy s bubeníkem Jody Maphisem. Nebo ohnivý a notně zjednodušený, ale obecenstvem zbaštěný Oranžový expres s Randym na housle. Stojí za vidění!
Mimochodem, ve stejném roce 1977 kapela Flatta a Scruggse Foggy Mountain Boys, už 8 let neaktivní, vydává dvě alba kompilací, což naznačuje jejich pořád trvající obchodní úspěch i umělecký vliv.
Co bylo potom:
ESR natočili ještě 4 alba, banja v jejich skladbách ubývalo, bigbítu přibývalo. Potom se synové vydali jinými směry, nějaký čas Gary a Randy vystupovali spolu. Randy byl vyhledávaným studiovým hráčem a producentem až do své smrti (2018). V 80. letech natočil Earl ještě 4 instrumentální alba pod vlastním jménem. Znovu se objevil po dlouhé pauze už jako důchodce a natočil ještě dva zajímavé počiny. Earl Scruggs and Friends s velkou partou hvězdných spoluhráčů – za toto album získal Scruggs i všichni zúčastněni muzikanti Grammy, podíleli se něm kromě Randyho a Garyho také Sting, Elton John, John Fogerty, Albert Lee, Leon Russell, Steve Martin a dlouhá řada dalších. Když je dobrá šance dosáhnout na Grammy, to se vyplatí vzít ssebou do studia víc kamarádů! Posledním albem je sestava dvou starých pánů s pomocí jednoho mladšího: Earl Scruggs, Doc Watson a Ricky Skaggs – The Three Pickers. Klasické folkové a country skladby velmi vkusně provedené.
Michal Hromčík