Nejen v komentářích na portálu BGCZ.net, v diskusích na bluegrassových fórech, v zákulisí hudebních akcí, ale i jinde dochází ke střetu zastánců tradičního bluegrassu s muzikanty hrajícími modernější vývojové odvozeniny téhle hudby. Často v této souvislosti zaznívá názor, že podobné názorové třenice jsou výhradně českým fenoménem, ale není tomu tak, neboť rovněž v kolébce bluegrassu, v USA, procházela řada muzikantů i fanoušků koncem šedesátých a v průběhu sedmdesátých let dvacátého století složitým obdobím modernizace, které s sebou přinášelo podobně odmítavé reakce tradicionalistů, ale naopak k bluegrassu přivedlo spoustu nových moderně smýšlejících fanoušků. Bluegrass byl obohacován vlivy z jiných, dříve na míle mu vzdálených hudebních stylů, tradiční sváteční oblečení a klobouky starých pánů nahrazovaly u průkopníků newgrassu džíny, trička a dlouhé vlasy. Prvotní nesouhlas a mnohdy i odpor vydavatelů desek či dramaturgů festivalů nic nevyřešil, protože vývoj se nedá zastavit. Nedá se zastavit v žádném odvětví vědy nebo průmyslu, nezastavil se v malířství, v literatuře a v jiných uměleckých oborech, nedá se zastavit ani v hudbě. Pěkným způsobem o letech tohoto přílivu moderních vlivů do starobylé tradiční hudby hovoří jeden z těch, kteří se velmi významně na této změně podíleli…

Jestliže 90. léta přinesla nový růst popularity bluegrassu, je třeba vzpomenout člověka, jehož odvaha a zásluhy pomohly tento pokrok umožnit. Řeč bude o Eddie Adcockovi. Během své dlouhé kariéry Eddie objevoval nové směry vývoje bluegrassu, až se občas mohlo zdát, že kvůli moderním inovacím bluegrass opouští, aby se ale vždycky vrátil k tradičním kořenům. Za svoji progresivitu Eddie zaplatil svou daň. Milovníci bluegrassového banja se k němu obrátili zády, když totéž, co předtím hrál na banjo, začal hrát na elektrickou kytaru a nechal si narůst vlasy až na ramena. Eddie Adcock ale bluegrassový svět nikdy neodpustil, jen jej svou vlastní cestou rozšířil a tím nabídl bluegrassový sound i publiku, které by se s ním jinak nikdy neseznámilo.

Eddie se narodil 21. června 1938 v malém, ale malebném Scottsvillu ve Virginii, kde také vyrůstal, v horách podél řeky James, asi dvacet mil jihovýchodně od Charlottesvillu. „Měl jsem pět bratrů a dvě sestry. Nikdo z nich nebyl muzikant kromě Franka.Ten trochu hrál, a tak jsme spolu měli malou skupinku a říkali jsme si James River Playboys.“

„Můj zájem o muziku začal někdy v sedmi letech. Manžel jedné z mých sester hrál na akordeon a můj bratr Bill měl kytaru a na tu jsem zkoušel hrát. Zpočátku to bylo těžké, protože bratr byl levák“. Po úpravě kytary se Eddie začal učit hrát podle místních muzikantů. „To se mi líbilo víc, než se učit hrát podle rádia. Když jsem totiž začínal, měli jsme sice staré rádio, ale žádné baterie, protože byla válka. Tak jsem začal poslouchat různé muzikanty, ale nikdo z nich toho o muzice moc nevěděl, třebaže podle mě hráli dobře. Ve městě byl ale jeden chlápek, co hrál blues, a tak jsem se poprvé v životě setkal s touhle hudbou. Vždycky jsem vlastně chtěl poslouchat rhythm and blues, a proto jsem také sám později spoustu bluesových melodií natočil. Blues je součástí mého života. Pár bluesových věcí jsem se naučil hrát dokonce ještě dřív, než jsem znal akordy. Naučil jsem se hrát na akustickou kytaru, ale podobně jako elektronická měla slabé ocelové struny místo bronzových. Elektriku jsem si pak pořídil hned, jakmile to bylo možné.“

Ve čtrnácti letech se Eddie naučil hrát na banjo, a to hlavně tak, že se snažil zahrát to, co se před tím naučil na kytaře. Brzy se mu naskytla příležitost zahrát si i s profesionální kapelou. “V rádiu jsem zaslechl inzerát, že skupina, kterou jsem poslouchal na stanici WSVS v Crewe, shání banjistu pro sobotní tancovačky a měl by to být banjista, který hraje Scruggsovým stylem. Já jsem vůbec neměl představu, o čem je řeč, ale šel jsem tam a místo Scruggsových rollů jsem zahrál svůj ´Doin´ My Time´ roll, jak jsem říkal dvouprstému stylu zahranému třemi prsty. Tímhle rollem jsem odehrál všechno a asi to znělo legračně, ale myslím si, že kapelník Smokey Graves ve mně objevil nějaký potenciál. On byl skvělý houslista ve stylu Clyde Moodyho a jeho kapela se jmenovala Smokey Graves and the Blue Star Boys.“

Teprve až jako Blue Star Boy se Eddie setkal s Donem Renem, který mu ukázal Scruggsovu tříprstou techniku a stali se z nich dobří přátelé. Protože Eddie na banjo začínal jako kytarista, hrál zpočátku hodně single-string, což se později stalo jeho a Renovou „značkou“. Mnoho nocí spolu projamovali, ale teprve po letech spolu natočili i album „Sensational Twin Banjos“, které poprvé vyšlo u Rebelu v roce 1968 a jeho reedice pak na CD v roce 1992.

Na Renovo doporučení nastoupil Eddie Adcock v roce 1954 v Mac Wisemanově skupině Country Boys. „Hráli jsme v Old Dominion Barn Dance v Richmondu ve Virginii. To byl můj nejlepší džob, jaký jsem kdy měl. Nikdy předtím ani potom jsem neměl tolik peněz. S Macem jsem hrál asi rok. Byla to jeho poslední kapela, tu pak rozpustil a odstěhoval se na západní pobřeží.“

Po rozchodu s Wisemanem Eddie opět zaměřil svůj zájem na kytaru a zejména na nový sound, s nímž začal excelovat mladý Elvis Presley. „Koncem roku 1955 zahajovala vysílání nová TV stanice v Norfolku. V té době jsem už hrál rock and roll, který se mi líbil stejně jako rhythm and blues, ale to jsem nikdy neměl možnost si na veřejnosti zahrát. Teď ale byla doba rock and rollu a já jsem vystupoval ve čtyři a půl hodinové sobotní TV show, kde jsem také hodně konferoval. Točilo se kolem toho dost peněz a já jsem hlavně mohl zpívat rock and roll, což tenkrát ještě moc lidí nehrálo. V té době jsem střídal elektrickou a akustickou kytaru.“

O pár měsíců později Eddie zamířil do Washingtonu, D. C., aby opět vyměnil kytaru za banjo, aniž by se ale vzdal své lásky k rock and rollu a rhythm and blues. Během pár let se mihl v kapelách Bill Harrell and The Rocky Mountain Boys, Buzz Busby and The Bayou Boys, Bill Monroe and The Blue Grass Boys a u Stoneman Family. „Se Stoneman Family jsem hrál, myslím, v roce 1956. Když odešel Ronnie, šel jsem na jeho místo a hrál jsem s nimi asi půl roku. Podle mne až sem sahají kořeny newgrassu, protože se Scottem jsme hráli rock and roll na bluegrassové nástroje. Tenkrát mi říkali rock´n´rollový banjista a tak mě i představovali na pódiu. Scotta Stonemana jsem měl rád, to byl pan houslista.“

V roce 1958 Eddie Adcock nastoupil k The Country Gentlemen, aby pomáhal vytvářet sound jedné z nejvýznamnějších, nejvlivnějších a nejprogresivnějších skupin dosavadní bluegrassové historie. „Hudební scéna Washingtonu, D. C. se počátkem 60. let vrátila k bluegrassu zejména díky Jimovi Eanesovi a také The Country Gentlemen. Strávil jsem s nimi 12 let, a to hlavně proto, že se nikdy neuzavírali před rock and rollem, folkem, ani jinými žánry. Zatímco jiní tvrdě zkoušeli, u Gentlemen šlo všechno samo. Nikdy jsem nepřišel na to, čím to bylo, ale fungovalo tam něco mystického a těžko vysvětlitelného. Dokázali jsme třeba měnit aranžmá uprostřed vystoupení a bez jediného slova vysvětlení! Čtyři lidé, kteří jdou stejným směrem, aniž by kdokoli musel vysvětlovat kam míří a co budou dělat. Změnit spontánně aranžmá uprostřed hraní, to byl nejkrásnější pocit na světě. A to se nám stávalo často.“

Country Gentlemen šedesátých let (Charlie Waller – kytara, John Duffey – mandolína, Eddie Adcock – banjo a Tom Gray nebo alternující Ed Ferris – kontrabas) nejenže dělali vynikající muziku, ale byli i skvělými baviči, čímž dokázali přitáhnout k tradiční muzice, jakou bluegrass bezesporu je, davy fanoušků.

Třebaže Gentlemen často opouštěli hranice tradičního bluegrassu, existovaly určité meze, za něž se nikdy nepouštěli. Eddie ale začal v hlavě nosit představu o úplně novém soundu, který by byl fůzí bluegrassu a rhythm and blues s rock and rollem. „Hraní s Country Gentlemen mě přestávalo uspokojovat zejména s nástupem newgrassu. Spousta mladých dnes nemá představu, odkud se newgrass vzal a za otce newgrassu považují Sama Bushe, což on ale ostře odmítá s odkazem na to, že je to moje zásluha. Já jsem newgrass začal hrát už s Country Gentlemen. Můj pocit marnosti, že nehrajeme rock and roll ale byl patrný stále víc a víc a vím, že Charliemu Wallerovi ani ostatním se nelíbilo, co jsem na pódiu předváděl. To jsem dobře vycítil. Dokonce i Jimmy Gaudreau mě musel krotit. Chtěl jsem pořád hrát bluegrass, ale rock and rollový bluegrass, tedy vlastně newgrass.“

„Má frustrace nakonec došla tak daleko, že jsem z kapely odešel. Vydal jsem se do Kalifornie a začal hrát rock and roll, nebo spíš něco jako country/jazz/rock and roll. Samozřejmě ve všem byly slyšet bluegrassové licky. Nechal jsem si narůst dlouhé vlasy, změnil si jméno na Clinton Codak a chtěl jsem mít klid od lidí. Hrál jsem elektrickou kytaru a přitom jsem měl cítění banjisty. Asi po roce a půl mi ale začalo chybět, že jsem nedotáhl do konce svoji bluegrassovou věc – cítil jsem, že něco musím udělat, a tak jsem se v roce 1971 vydal do Bean Blossom. Tam jsem potkal Jimmyho Gaudreaua a první, co jsem od něho slyšel, bylo ´Hey Eddie, nechceš založit kapelu?´ Také se nudil.“

Jejich nová kapela The IInd Generation patřila k průkopníkům stylu, kterému se začalo říkat newgrass. Vzedmula vlnu, na níž k bluegrassu připlula další generace. Brzy začaly podle jejich vzoru vznikat podobně zaměřené kapely jako Breakfast Special, Country Cooking a hlavně nejznámější a nejúspěšnější ze všech – New Grass Revival.

„Dělal jsem newgrass v době, kdy New Grass Revival teprve začínali. Tahle muzika dokázala bluegrassovou komunitu rozehnat i sblížit, působila oběma směry. Vzpomínám si, že na bluegrassových festivalech začínalo po desáté hodině večer pozvolna ubývat diváků, ale jakmile nastoupili IInd Generation, Breakfast Special nebo New Grass Revival, staří lidé najednou zmizeli úplně a místo nich začaly přicházet davy mládeže a hrálo se třeba až do čtyř do rána.“

Eddie na toto období vzpomíná jako na nejlepší v jeho muzikantském životě, ale zároveň jako na období změn a bolesti. „Tenkrát jsem si myslel, že newgrass bude muzika přístupná a otevřená všem, protože jako takovou jsme ji zamýšleli a dělali. Pravdou ale byl opak. Jediným pozitivem bylo asi to, že starší generace nechtěly žádné změny a bojovaly zuby nehty (ti nejstarší už jenom nehty – pozn. překl.) o své místo, což bylo jedině ku prospěchu bluegrassu. Byli ale také lidé, kteří za mé éry u Country Gentlemen byli mými dobrými přáteli, a ti nade mnou najednou začali ohrnovat nos a mávat rukou, jakoby chtěli říct, že jsem se asi zbláznil. Někteří disc-jockeyové mi dokonce psali, že už nikdy nebudou v rádiu pouštět moje desky. Já jsem se ale svých ideálů nikdy nevzdal a nakonec jsem zvítězil, protože titíž lidé mě dodnes uznávají.“

„Já jsem vlastně dělal totéž co Bill Monroe. Bill Monroe vzal hillbilly music, co hrál Jimmie Rodgers a která se lidem líbila a smíchal ji se starým jižanským blues, které mělo výrazný rytmus. Tak vznikl bluegrass. Newgrass je pouze jeho pokračováním. Všichni víme, že rock and roll je v podstatě country a blues, bluegrass je také směs country a blues. Monroe čerpal z blues, my čerpáme z rock and rollu, který vznikl z blues a country. Znamená to, že obojí vychází ze stejných pramenů a je to jenom otázka vývoje.“

Nejstaršími záznamy Eddieho hry na banjo jsou první nahrávky Country Gentlemen u Folkways Records. První adaptace nebluegrasssového materiálu jsou pak zaznamenány na pozdějších deskách Country Gentlemen u Rebelu a patří k nim zejména „The Hills And Home“ a „Theme From Exodus“. S kapelou The IInd Generation začal Eddie poprvé nahrávat s elektrickou kytarou a zpívat sólově. Po prvotině nazvané „IInd Generation“ u Rome Records vydali tři průlomová alba u Rebelu: „Head Cleaner“, „We Call It Grass“ a „Second Impression“. V polovině 70. let pak byli IInd Generation spolu s Donem Renem, Macem Wisemanem a Lesterem Flattem prvními, kdo začal nahrávat na značce CMH. Po úvodní desce „State Of Mind“ následovala „The IInd Gerenation“ a Eddieho sólová deska „Guitar Echoes“, kde předvedl své umění s elektrickou kytarou.

V roce 1980 se skupina IInd Generation rozpadla a Eddie se svojí ženou Marthou začali vystupovat a nahrávat jako duo. Martha Hearon Adcock byla Eddieho muzikantskou partnerkou už od roku 1973, kdy se rovněž stala členkou IInd Generation. Její dědeček byl houslista a oba rodiče zpívali a hráli na piáno. V pěti letech se Martha také začala učit na piáno, ale brzy pro sebe objevila ukulele a později i kytaru. Jako teenager hrála a zpívala folk v klubech a kavárnách v okolí svého bydliště v Jižní Karolíně. Díky své zručnosti v opravách a vykládání kytar získala Martha v roce 1973 práci v Nashvillu u Randyho Wooda a kromě toho se věnovala skládání písniček. Krátce poté, co se seznámila s Eddiem, se stala členkou IInd Generation a o tři roky později i jeho manželkou.

V roce 1984 se manželům Adcockovým naskytla nečekaná příležitost rozšířit řady příznivců. Během vystoupení ve Station Inn v Nashvillu se seznámili s countryovou hvězdou Davidem Allanem Coem a zaujali jej natolik, že jim Coe nabídl, aby se stali součástí jeho show a hráli svůj „elektrický bluegrass“. Na dalších 14 měsíců se tak Eddie a Martha připojili ke Coeovu bandu. Navzdory tomu, že u Coea dosáhli značné popularity a mohli hrát svoji muziku, cítili potřebu změny a rozhodli se vrátit do Scottsvillu a k akustickým kořenům.

Jak bylo u Eddieho zvykem, opět se vrhli do práce s plnou vervou. Najali basistku Missy Raines a svoji trojčlennou skupinu nazvali Talk Of The Town (podle jednoho starého hitu Rena & Smileyho). Pro Missy, jejíž předchozí virginská kapela Cloud Valley se rozpadla, byla nabídka od Adcockových něco jako splněný sen, neboť v bluegrassu vyrůstala a Eddie byl jedním z jejích vzorů.

Trio Talk Of The Town s Eddiem na banjo a kytaru, Marthou na kytaru a Missy na basu se záhy rozrostlo o houslistku Susie Gott, ale po jejím odchodu se přejmenovali na Eddie Adcock Band a jako trio pak pokračovali dalších šest let. Missy Raines skončila v kapele na podzim roku 1993, a tak Eddie přijal basistu Ernieho Sykese (dříve ve skupinách Bluegrass Cardinals, Livewire a Reno Brothers) a houslistu Jeffa Wisora.

Období Eddie Adcock Bandu lze považovat za poměrně úspěšné. Pracovní kalendář měla skupina nabitý jako nikdy dřív a zejména album „Dixie Fried“ vydané u CMH v roce 1991 získalo mimořádný ohlas a bylo nominováno na cenu Grammy. V rozhlasových žebříčcích se udrželo déle než rok a stalo se jejich nejprodávanějším albem. Rok 1991 byl pro Eddie Adcock Band vůbec mimořádně úspěšný, neboť v celkovém součtu obdrželi nominace na cenu IBMA (International Bluegrass Music Association) v devíti kategoriích.

Dlouholetá spolupráce s firmou CMH přinesla Eddiemu další poctu v podobě členství ve firemní superskupině The Masters společně s Jesse McReynoldsem, Kenny Bakerem a Josh Gravesem. Toto seskupení obdrželo od IBMA ocenění jako nejlepší instrumentální skupina roku 1990. Ještě o rok dříve se Eddie opět spojil se svými bývalými spoluhráči z Country Gentlemen Johnem Duffeym, Charlie Wallerem a Tomem Grayem, aby u firmy Sugar Hill natočili album dříve nenahraných písniček „Clasic Country Gentlemen Reunion“. Tento počin ohodnotila IBMA v roce 1990 jako nahrávací událost roku (Recorded Event Of The Year). Koncem roku 1990 také vyšlo u Copper Creek album více než 25 let nevydaných nahrávek klasické sestavy Country Gentlemen „Nashville Jail“, kde se můžeme setkat s Eddieho novátorskými snahami v původní verzi „Theme From Exodus“, „Azzuro Campana“ („Blue Bell“) či v jeho vlastní skladbě „Uncle Joe“.

Po více než pěti desítkách let v hudebním byznysu už lze sotva předpokládat, že Eddie Adcock bude ještě dlouho v bluegrassu prosazovat nové směry a pokrok, ale pořád ještě cítí, že takové poslání je pro vývoj nezbytné a má obavy o to, kdo dál ponese tuto pochodeň. „Zdá se mi, že bluegrass jde nazpátek, a to neznamená tvořit, ale umřít. Proto říkám tomu, co my děláme, bluegrass, třebaže tradicionalisté to nazývají nějak jinak. Začněme říkat bluegrass novým i dávno zapomenutým písničkám. Také festivaloví promotéři by mohli každý rok dát možnost alespoň 30% nových talentů, aby se ukázalo, o co má dnešní publikum zájem. Pro staré to určitě bude otázkou přežití, ovšem mladí musí přinést oživení…“

Milan J. Kalinics, Brno

 

POUŽITÁ LITERATURA:

THE EDDIE ADCOCK STORY (Bluegrass Unlimited 3/94, překlad Václav Tajchl, Pelhřimov, únor 2000, úprava a doplnění Milan J. Kalinics, Brno, červenec 2008) / ANATOMIE BLUEGRASSU (Milan J. Kalinics, rozpracovaný rukopis, 2008) / DEFINITIVE COUNTRY – THE ULTIMATE ENCYCLOPEDIA OF COUNTRY MUSIC AND ITS PERFORMERS (Barry McCloud, 1995) / AMERICA´S MUSIC – BLUEGRASS (Barry R. Willis, 1997)

Foto: Použité fotografie s laskavým svolením ze soukromého archivu Lilky Pavlak

 

Související články:
Eddie Adcock u Blue Grass Boys (rozhovor)
Bluegrass od kořenů k současnosti – 3. díl  Moderní bluegrass