V minulém dílu seriálu o jedné z absolutně nejznámějších bluegrassových skupin jste se s ní rozloučili na konci roku 1965. V posledním pátém dílu si dočtete osudy kapely až do jejího rozpadu v roce 1969. Ale nepředbíhejme, protože pátý díl teprve začíná, a to rokem 1966.

Rok 1966 byl pro Flatta & Scruggse velmi málo produktivní. Ze 14 nahrávek, které natočili na třech sessionech od května do září, zůstalo 10 nevydáno a tyto nahrávky už ani nebyly v archivech nalezeny. Z těchto sessionů vzešly pouze dva singly. Na jednom z nich vyšla skladba „Mama, You Been On My Mind“, což byla první písnička Boba Dylana, kterou Flatt & Scruggs natočili. Na druhé straně singlu byl cover soudobého hitu Toma Paxtona „The Last Thing On My Mind“. Tyto nahrávky se ani nedostaly do countryových žebříčků, ani nikdy nevyšly na žádném řadovém albu. Podobný osud měl i druhý singl s písničkou Bobbyho Barea „Why Can´t I Find Myself With You“ a „It Was Only The Wind“ od Louise Scruggsové.

V říjnu 1966, zhruba měsíc po odchodu mandolínisty Earla Taylora, který u Foggy Mountain Boys hrál od roku 1965, vydala Columbia album “Greatest Hits“, kde můžeme najít čtyři dosud na albech nevydané nahrávky „Petticoat Junction“, „Fireball“, „Pearl, Pearl, Pearl“, „My Saro Jane“ a sedm dalších, už vydaných skladeb. Ve stejném měsíci se toto album objevilo na 29. místě hitparády Cash Box, ovšem v listopadu opět ze žebříčku vypadlo, když se nejlépe umístilo na 24. pozici. V listopadu se pouze na chvíli drželo na 24. místě žebříčku Record World a zasáhlo na 35. místě i do Billboardu, aby v prosinci také definitivně zmizelo, když se nedostalo výše než na 34. místo.

Rok 1966 však přesto Flatt & Scruggs zakončili úspěšně, a to společným albem s legendárním kytaristou Docem Watsonem. „Oproti ostatním albům to bylo zase něco jiného. Potřebovali jsme talent, jaký měl Doc“, říká Earl. „V té době Doc vlastně teprve objevoval sám sebe, tak jsem mu zavolal a vysvětlil mu svoji představu a on byl pro.“ Doc se později svěřil, že poprvé slyšel Earla a Lestera hrát už v roce 1946 (s Blue Grass Boys Billa Monroea), když hráli poblíž městečka Boone, v Severní Karolíně, kde tehdy bydlel. Poté, kdy jej objevil folklorista Ralph Rinzler na začátku 60. let, začal Doc Watson vystupovat na akcích, jako byl Newport Folk Festival a nahrávat pro Folkways Records. O několik měsíců dříve, než mu Earl zavolal, dokončil Doc své první album „Southbound“ u Vanguard Records. Kromě folkových festivalů se Doc a Earl setkali v roce 1964, když byli Earl a Louise o Vánocích navštívit svého přítele Nata Winstona na jeho horské chatě a při té příležitosti Earl neohlášen zajel také za Docem do nedaleké Deep Gap, aby mu složil poklonu. Vzájemné přátelství obou pokračovalo a zanedlouho se oba opět sešli v New Yorku, kde hrál Doc v kavárně The Gaslight.

Společné album se mělo původně natáčet v Nashvillu v říjnu 1966. „Doc chtěl přijet o den dřív, aby si s námi zahrál a aby mohl vstřebat atmosféru v kapele, než půjdeme do studia“, vzpomíná Earl. Doc se ubytoval v místním motelu, ale když pro něho Earl druhý den přijel, zjistil, že Doc je vážně nemocný. Bylo mu zle, nemohl nic jíst a vypadalo to na otravu, nebo že snědl něco špatného. Ve skutečnosti se ale jednalo o akutní zánět slepého střeva, které už prasklo. Earl rychle odvezl Doca na letiště a sám jako pilot s licencí s ním odletěl na pohotovost do Johnson City poblíž Docova domova. Doc byl ve velmi vážném stavu a lékaři si nějaký čas nebyli jisti, jestli se jim podaří jej zachránit. Naštěstí všechno dobře dopadlo, ale Doc musel mít naprostý klid, takže o nějakém sessionu nemohla být ani řeč. Teprve když Docova rekonvalescence skončila, mohli společně naplánovat dva sessiony na 12. a 13. prosince 1966.

Skupina se sešla ve starých studiích Columbie, kde nyní stojí nová Country Music Hall Of Fame. Přítomni byli Josh a Jake, Paul Warren, Lester a Earl, Charlie McCoy, Grady Martin, bubeník Buddy Harman a samozřejmě Doc Watson. Doc si vzpomíná, že všechny nahrávky byly natočeny hned napoprvé, s čímž Earl souhlasí: „Byly to pohodové sessiony. Takhle snadno jsme ještě žádné album nenatočili. Řekli jsme si jen, že třeba Doc bude mít první sólo, po něm půjde Paul s houslemi, pak Josh na Dobro a já že budu mít čtvrté sólo, nebo tak nějak. Takhle jsme to měli naplánované. Ani producenti nám do toho moc nezasahovali. Hráli jsme tak, jak jsme to sami cítili.“

Většina nahrávek byly old-timeové standardy jako „Lonesome Reuben“, kterou Earl hrával, když se učil tříprstovou techniku. Naproti tomu „Tammy´s Song“ byla Lesterova skladba na počest své vnučky, Doc zase přispěl se svou „Nothing To It“, kterou měl i na své sólové desce. Album „Strictly Instrumental“ vyšlo v dubnu roku 1967 a dokázalo všem skeptickým fanouškům, že Flatt & Scruggs ještě hrát nezapomněli. Přesto se ale pouze mihlo hitparádou Cash Boxu, a to v červnu na 28. příčce.

1. února 1967 byla obvyklá sestava Foggy Mountain Boys opět ve studiu a zdálo se, jako by ji sessiony s Docem Watsonem omladily a inspirovaly. V té době to vypadalo, že Flatt & Scruggs jsou ochotni zanechat experimentů s moderní folkovou muzikou a vrátit se ke své bohaté minulosti. Watsonovou skladbou „Southbound“ začalo natáčení alba, jehož ústředním tématem byly řeky a trati. Earl vzpomíná: „Původně jsme chtěli udělat desku o parnících, ale byly s tím nějaké problémy, tak jsme to spojili i s parními lokomotivami“. Název alba zněl „Hear The Whistle Blow: Lester Flatt & Earl Scruggs Sings Of Rivers And Rails“.

Přestože se na desce objevily některé nové písničky jako Tom T. Hallova „I´m Gonna Ride That Steamboat“, Mel Tillisova „Atlantic Coastal Line“ či Utah Phillipsova „Starlight On The Rails“, středem zájmu se staly skladby „Bringing In The Georgia Mail“ z letité nahrávky Charlieho Monroea, stará balada „East Bound Train“ nebo „Going Across The Sea“, kterou hrával už Lesterův otec. Její začátek s banjem a houslemi připomíná doby, kdy kapela měla svá ranní show v rádiu.

LP deska „Hear The Whistle Blow“ pak byla doplněna o již zmíněnou nahrávku „Starlight On The Rails“ ze sessionu ze dne 16. února 1965 a o titulní skladbu, která byla natočena už 20. února 1962. Album pak vyšlo v červenci 1967 a v žebříčku Billboardu se objevilo na 38. pozici v říjnu a na 37. v listopadu, kdy hitparádu opustilo.

Aby Flatt & Scruggs uspokojili poptávku, natočili současně také singly, které nebyly tolik tradiční. Na únorovém sessionu natočili cover verzi John Sebastianovy písničky „Nashville Cats“ z populární LP desky Lovin´ Spoonful, kterou na singlu bezprostředně vydali společně s „Roust-A-Bout“ z chystaného alba, na květnovém sessionu pak natočili cover „Last Train To Clarksville“ od Monkees a vydali spolu s novinkou Toma T. Halla „California Up Tight Band“. Oba singly zabodovaly v hitparádách: skladba „Nashville Cats“ se během pěti týdnů v žebříčku Billboardu dostala na 54. a v Cash Boxu na 35. místo, zatímco „California Up Tight Band“ se udržela úctyhodných 14 týdnů a vyšplhala se až na 20. pozici v Billboardu, na 23. v Cash Boxu a na 24. místo v hitparádě Record Worldu. Na žádném řadovém albu Flatta & Scruggse však pro tyto singlové nahrávky místo nezbylo.

Mezitím, v březnu 1967, vydala Columbia gospelové album, “Sacred Songs“ se skladbami „I´m Workin´ On The Road“, „He Took Your Place“ a s osmi dalšími gospely z období 1951 – 1956.

Počátkem července 1967 se Earl Scruggs podrobil operaci kyčle a celý měsíc tudíž nehrál. Na jeho postu zaskakoval Curtis McPeake. Krátce po jeho návratu do kapely zase postihl Lestera Flatta první infarkt. Bylo to 4. srpna a po celou dobu jeho rekonvalescence místo něho hrál Red Allen. Na veřejnost pak Flatt poprvé vystoupil 8. října 1967.

13. srpna 1967 měl také premiéru slavný gansterský film „Bonnie & Clyde“, k němuž byla v některých sekvencích použita jako filmová hudba instrumentálka „Foggy Mountain Breakdown“.

V létě roku 1967 se producent Don Law rozhodl skončit, a tak za něho Columbia hledala náhradu. Nakonec se dohodli na Bobovi Johnstonovi, náladovém a nevyzpytatelném chlapíkovi, který se měl zasloužit o vydání posledních čtyř alb Flatta & Scruggse. Johnston původně přišel do Nashvillu jako skladatel, když zaujal newyorkské vedení Columbie některými svými demonahrávkami. Columbia najala Johnstona na spolupráci s Patti Pageovou, jejíž kariéra už několik let stagnovala, a Johnstonovi se podařilo pro Patti zajistit titulní písničku k novému filmu „Hush, Hush Sweet Charlotte“. Z písničky se stal obrovský hit a Columbia, přesvědčena, že má v ruce geniálního producenta, nabídla Johnstonovi spolupráci s Bobem Dylanem a dvojicí Simon & Garfunkel. Zdálo se tudíž zcela přirozené, že Johnston bude nástupcem Dona Lawa, ovšem problém byl v tom, že Johnston otřásl konzervativním Nashvillem trochu víc, než se dalo očekávat. Charlie McCoy říká: „Pro Nashville byl moc radikální a nikdo ho tady příliš neuznával.“

Clive Davis později přiznal, že Johnston naštval už tolik lidí, že za ním byla vyslána Minnie Pearl a žádala jej, aby se s tím konečně už něco udělalo. Davis nakonec dal Johnstonovu práci Billymu Sherrillovi a z Johnstona udělal nezávislého producenta.

Ještě předtím ale byl Johnston pověřen, aby více zmodernizoval sound Flatta & Scruggse, což Johnston začal realizovat na podzim roku 1967 albem, které mělo mít příznačný název „Changing Times“. V pozdější době byl Johnston alibisticky považován za mizeru, který zprznil muziku Flatta & Scruggse, ovšem ve skutečnosti to byl Don Law, kdo dal kapele tento směr. Byl to Law, kdo nechal Flatta & Scruggse natočit první Dylanovu písničku a byl to Law, kdo schválil písničky od The Lovin´ Spoonful, The Monkees, Toma Paxtona a Gordona Lightfoota. S Johnstonem dostali Flatt & Scruggs jen producenta, který úzce spolupracoval s Dylanem, Simonem & Garfunkelem a dalšími pop-folkovými umělci, takže on byl schopný dokončit, co Law započal. Pro album „Changing Times“ Johnston vybral čtyři Dylanovy písničky „Don´t Think Twice“, „Blowin´ In The Wind“, „Mr. Tambourine Man“ a „Down In The Flood“, Ian Tysonovu „Four Strong Winds“, Pete Seegerovu „Where Have All The Flowers Gone?“ a „Ode To Billie Joe“ (píseň o sebevraždě jisté Billy Joe MacAllisterové) od Bobbie Gentryové.

LP deska „Changin´ Times“ vyšla v lednu roku 1968. Nahrávky „Down In The Flood“ a „Foggy Mountain Breakdown“ ale Columbia vydala hned v listopadu 1967 na singlu, ovšem už o měsíc dřív vydala firma Mercury singl „Foggy Mountain Breakdown“ a „My Cabin In Caroline“ s původními nahrávkami z let 1949, respektive 1948. Skladba „Down In The Flood“ se v únoru 1968 objevila na 45. místě hitparády Billboardu, 47. místě v Cash Boxu a 48. místě Record Worldu, obě verze „Foggy Mountain Breakdown“ se rovněž objevily v countryových i popových žebříčcích všech tří hitparád, aniž by se však dostaly na přední místa a koncem května zmizely úplně. Album „Changin´ Times“ vstoupilo do countryových hitparád v dubnu, a to na 12. místě Billboardu a na 14. v Record Worldu. V květnu pak postoupilo na 7., respektive 12. místo.

Na Johnstonův přístup měli Flatt i Scruggs zcela odlišné reakce. Lester se v jednom interview v roce 1972 svěřil, že natáčení Dylanových písniček byla pro něho „vynucená věc“. Jinému novináři v roce 1974 řekl: „S Bobem Johnstonem jsme natočili spoustu materiálu. On dělal také s Dylanem a my jsme museli točit, co přinesl, ať se nám to líbilo nebo ne. Já jsem Dylana zpívat nechtěl. Nevím, když Columbia jednoho Dylana měla, proč ještě chtěli, abych to zpíval já?“

Earl na druhou stranu viděl potřebu, aby se muzika Flatta & Scruggse někam vyvíjela. Částečně to byla i osobní záležitost, což se projevovalo už několik let. Earl říká: „V roce 1960 jsme dělali TV show pro NBC. Sponzorem byl Revlon. Byla to hodinová show s Joan Baezovou a spoustou dalších lidí. Tam jsem se potkal se saxofonistou Kingem Curtisem. Celý týden, kdy jsme zkoušeli, mi King říkal, že by chtěl se mnou hrát. Samozřejmě, že jsme si nemohli zahrát ve studiu v době, kdy se zkoušelo na vystoupení, ale v sobotu a v neděli, když už to vypadalo, že je všechno sehrané, nás nechali celé dny jamovat. King mě přivedl k něčemu novému, co ve mně zůstalo dlouhé roky. Myslím, že jsem se dostal za hranice bluegrassu.“

Další aspekt změny soundu Flatta & Scruggse byl zcela prozaický: aby kapela mohla být pod křídly velké firmy, jakou byla Columbia, musela mít také velký odbyt desek. Když Lester hovořil s novinářem o jejich albech, řekl: „Já vím, oni prodávali. Nevím přesně, kolik toho bylo, ale nebyl problém natočit album a 100.000 kusů se prodalo jako nic.“ Earl připomíná, že Louise sjednala „…velice zajímavý kontrakt v polovině roku 1968, když vypršela stará smlouva. Bylo to buď a nebo. Buď bude Columbia chtít prodávat dál naše desky, nebo nás hodí přes palubu. Museli jsme přistoupit na komerci a Bob Johnston přinesl možná stovku písniček.“ Columbia vycítila, že Dylanův materiál je přesně to, co se bude dobře prodávat.

Earl byl přesvědčen, že s tradičním bluegrassem nemohou prodat dost desek, aby splnili podmínky nové smlouvy. „Vezměte si třeba Monroea a podobné skupiny. Ty padaly jako mouchy. S bluegrassem nebylo možné se udržet u velké firmy. Já osobně mám bluegrass rád, ale když se jde do studia, je potřeba do toho dát hodně komerce“, říká. Earl byl připravený přijímat i zlobu traditionalistů: „Na konci 60. let po nás chtěli lidé kteří v bluegrassu vyrůstali, abychom stále hráli Rollin In My Sweet Baby´s Arms a Sally Goodin a podobné věci. Kdybychom je byli poslechli, udělali bychom největší hloupost, protože v tomhle byznysu bychom dlouho neobstáli. Není možné jet na šňůru, aniž byste měli nějakou desku v hitparádě, vystupovali v nějaké TV show a podobně. Byli jsme nuceni dělat to, co nám přinášelo komerční profit bez ohledu na některé negativní reference.“

Negativní reference však přišly velmi brzy, a to zejména na stránkách časopisů jako Bluegrass Unlimited a Muleskinner News. V recenzi na nové album „Changing Times“ se píše, že „…je to zajímavé album. Kam se ale poděl všechen bluegrass?“ (Doslova „Where has all the bluegrass gone?“ jako parafráze na skladbu „Where Have All The Flowers Gone?“).

Podobné ohlasy pak začaly přicházet i na další album „Nashville Airplane“ z roku 1968, které se jen hemžilo dalšími dylanovkami, ale i skladbami Buffy Ste. Marie, Donovana, Tima Hardina a Johna Hartforda. Počínaje sessionem z 18. června 1968 se Foggy Mountain Boys ve studiu rozrostli až na 15 lidí včetně Scruggsových synů Randyho a Garyho a studiových muzikantů. Deska „Nashville Airplane“se na trhu objevila v prosinci 1968 a ještě tentýž měsíc vstoupila do albové hitparády Billboardu na 35. příčce a Record Worldu na 29. místě.

Uprostřed toho všeho však přineslo novou vlnu zájmu o Flatta & Scruggse album „The Story Of Bonnie And Clyde“, které bylo odrazem popularity filmového trháku „Bonnie & Clyde“. Jako hudba k tomuto filmu byla mimo jiné použita původní nahrávka instrumentálky „Foggy Mountain Breakdown“ u Mercury. Tom T. Hall, který pro Flatta & Scruggse skládal písničky už několik let, dostal nápad. Říká: „Zavolal jsem Louisii Scruggsové a navrhl jsem jí, že by chlapci mohli udělat album na téma Bonnie and Clyde. Asi půl roku jsem psal pro tohle album písničky a když se přidala Foggy Mountain Breakdown a několik dalších instrumentálek, bylo album hotové.“

Album „The Story Of Bonnie And Clyde“ vyšlo v dubnu a v červnu vstoupilo na čtyři měsíce do hitparád Billboardu a Record Worldu na shodném 23. místě, což bylo zároveň nejvyšší umístění, neboť „šílenství“ ve stylu „Bonnie & Clyde“ začínalo zvolna opadávat. Šest skladeb pocházelo z pera Toma T. Halla, ostatní pak byly instrumentálky (některé i se zvukovými efekty) a nechyběla ani poslední verze slavné „Foggy Mountain Breakdown“, natočená už na některém z dřívějších sessionů.

Firma Mercury, která slavnou instrumentálku „Foggy Mountain Breakdown“ původně natočila 11. prosince 1949 v Cincinnati, vydala v březnu 1968 album „Original Theme From Bonnie And Clyde“, což je v podstatě reedice alba „The Original Sound“, vydaného u téže firmy o pět let dříve. Podobně, jako na této desce, najdeme instrumentálku „Foggy Mountain Breakdown“ spolu s pěti dalšími staršími nahrávkami Flatta & Scruggse i na albu „The Country Side Of Bonnie And Clyde“, které také v březnu vyšlo na etiketě Nashville. Album „Original Theme From Bonnie And Clyde“ se v květnu objevilo na 26. příčce žebříčku Billboardu a na 20. Record Worldu. V srpnu z hitparád zmizelo úplně.

Mimořádný úspěch filmu „Bonnie & Clyde“ se projevil i v raketovém vzestupu stejnojmeného sountracku firmy Warner Brothers v popových hitparádách, který v dubnu v Billboardu „vylétl“ z 99. na 12. příčku a v Record Worldu dokonce za 112. na 10. Svého vrcholu dosáhl v květnu na 4., respektive 7. pozici.

Ale v podstatě roky 1967 až 1969 nebyly pro skupinu už příliš šťastné, ačkoli se vyskytly i některé důležité komerční úspěchy, jako například turné po Japonsku. Situace kolem Flatta & Scruggse se už nezadržitelně blížila ke krizi. Nebylo to ale jenom kvůli střetu mezi zastánci tradice (Lester) a nového stylu (Earl). Earl chtěl také prosadit své talentované syny Garyho a Randyho, přivedl je dokonce na nahrávací sessiony do studia, což vyvolávalo další napětí uvnitř skupiny a konzervativní Lester to nesl s nelibostí. Navíc, jak Flatt, tak Scruggs měli občasné zdravotní problémy, které jim znemožňovaly tolik cestovat a odčerpávaly jim energii.

Johnston najímal na sessiony stále více studiových hudebníků a Flatt byl přímo nešťastný z písniček, které Johnston vybíral. Mnohé z nich byly od Boba Dylana a dalších soudobých folk-rockových autorů, k jejichž lyrice Lester neměl žádný vztah. Kromě toho, navzdory Johnstonovu úsilí, začal prodej desek Flatta & Scruggse klesat. „Changing Times“ bylo posledním albem, které se v hitparádách prosadilo celkem úspěšně, přestože tam setrvalo jen několik týdnů. Mezi singly se skladba „Down In The Flood“ dostala jen na vcelku neimponující 45. místo a „Like A Rolling Stone“ na 58. místo. Klobouk dolů před Lesterem, který zatím trpělivě snášel čím dál tím víc spletité praktiky manažerky Louise Scruggsové, proti nimž později shromáždil podklady pro soudní proces, od něhož nakonec ustoupil.

V lednu 1969 ještě Flatt & Scruggs vystupovali na inauguračních oslavách prezidenta Richarda Nixona a o měsíc později, 22. února 1969, naposled společně vystoupili v Grand Ole Opry. Earl se poté stáhl do svého domova, kde dohlížel na distribuci své nové (a velmi dobře prodávané) školy hry na pětistrunné banjo, která vyšla u Peer International v říjnu 1968, zatímco Lester převzal většinu původních členů Foggy Mountain Boys a začal pracovat na novém (a bluegrassovějším) albu, které mělo vyjít příští rok pod názvem „Flatt Out“.

Protože však Flatt & Scruggs ještě podle smlouvy „dlužili“ Columbii jedno album, natočili jej v srpnu roku 1969 pod názvem “Final Fling“. Hudební aranže dělal Randy Scruggs a deska vyšla v lednu 1970. Fámu, která už dlouhá léta vypráví o tom, že Lester s Earlem se už ve studiu vůbec nesešli pohromadě, vyvrací sám Earl, který tvrdí pravý opak. Chystaný soudní proces byl poté odvolán a oba pánové přistoupili na kompromis, který občas musí přijmout každý gentleman – souhlasit i s tím, s čím nesouhlasí. Dohodli se i na tom, že ani jeden z nich nesmí pro svoji novou kapelu použít název Foggy Mountain Boys. Ten se stal, podobně jako dresy slavných sportovců, nesmrtelnou relikvií v povědomí všech, kdo kdy měli rádi skupinu Flatt & Scruggs and the Foggy Mountain Boys.

Zatímco Lester prakticky nepřerušil spolupráci se zbytkem Foggy Mountain Boys, tedy s houslistou Paulem Warrenem, dobristou Joshem Gravesem a basákem Jake Tullockem a kromě nich přijal banjistu Vic Jordana a mandolínistu Rolanda Whitea, sestavil Earl novou skupinu „Earl Scruggs Revue“, jejíž páteř tvořili kromě Earla i jeho dva synové Gary a Randy. Lesterova kapela byla zpočátku bezejmenná, až v lednu roku 1970 vypsala firma Martha White Foods soutěž o nejlepší název. Z přibližně 20 tisíc návrhů, které Lesterovi příznivci poslali, bylo v dubnu 1970 vybráno jméno „The Nashville Grass“. Flatt se vrátil k čistému bluegrassovému soundu a až do své smrti (zemřel na třetí infarkt 11. května 1979) se účastnil kolotoče různých bluegrassových festivalů. Scruggs se svými syny vystupoval v městských klubech, na vysokých školách a na různých rockových festivalech až do počátku 80. let.

V roce 1985 se Flatt & Scruggs stali členy Country Music Hall Of Fame (Síně slávy Country Music) a na počátku 90. let byli spolu s Billem Monroem jako první zvoleni do nově zřízené International Bluegrass Music Hall of Honor (Mezinárodní síně slávy bluegrassu).

Milan J. Kalinics, Brno

 

Použitá literatura a materiály:

  • PŘÍLOHA K BOX SETU FLATT & SCRUGGS 1948 – 1959 (Bear Family Records, BCD-15472, překlad: Václav Tajchl, Pelhřimov, květen 2000)
  • PŘÍLOHA K BOX SETU FLATT & SCRUGGS 1959 – 1963 (Bear Family Records, BCD-15559, překlad: Václav Tajchl, Pelhřimov, květen 2000)
  • PŘÍLOHA K BOX SETU FLATT & SCRUGGS 1964 – 1969, PLUS (Bear Family Records, BCD-15879, překlad: Václav Tajchl, Pelhřimov, květen 2000)
  • LESTER FLATT & EARL SCRUGGS WITH THE FOGGY MOUNTAIN BOYS – FOLK MUSIC WITH AN OVERDRIVE (Peer International Corporation, 1962)
  • AMERICA´S MUSIC – BLUEGRASS (Barry R. Willis, Pine Valley Music, 1997)
  • ANATOMIE BLUEGRASSU (Milan J. Kalinics, rozpracovaný rukopis, 2009)
  • THE BIG BOOK OF BLUEGRASS (Edited by Marilyn Kochman, Foreword by Earl Scruggs, Publisher W. Morrow, 1984)
  • COUNTRY MUSIC USA (Bill C. Malone, American Folklore Society, University of Texas Press, Austin, Texas, 1968)
  • COUNTRY MUSIC WHO´S WHO (Record World Publications, Nashville, Tennessee, 1972)
  • DEFINITIVE COUNTRY – THE ULTIMATE ENCYCLOPEDIA OF COUNTRY MUSIC AND ITS PERFORMERS (Barry McCloud, 1995)

 

Související články:
Flatt & Scruggs & The Foggy Mountain Boys, 1. díl, 1948 – 1954
Flatt & Scruggs & The Foggy Mountain Boys, 2. díl, 1955 – 1960
Flatt & Scruggs & The Foggy Mountain Boys, 3. díl, 1961 – 1962
Flatt & Scruggs & The Foggy Mountain Boys, 4. díl, 1963 – 1965
Earl Scruggs
O bluegrassu ústy slavných 3. díl – Lester Flatt
Bluegrass od kořenů k současnosti – 2. díl  Klasický a tradiční bluegrass