Jak se hraje bluegrass mezi loukami s echt krávami – reportáž

Česko – pupek evropského bluegrassu. To je jistě pravda, ale stejně jsem zvědavý, jak se to dělá jinde, a když mi Lilka Pawlak sdělila, že se během mé krátké návštěvy Švýcarska podíváme na festival Bluegrass Openair 2024 – i de Müli v obci Urnäsch, byl jsem nadšen: ještě s takovouhle průvodkyní!

Urnäsch je malá vesnice v severovýchodním Švýcarsku, čili ne zrovna ve stínu nejvyšších ledovcových štítů, ale vrcholy dosahující zhruba tatranských výšek jsou na dohled. Krajina je tam kopcovatá a na to, že byl srpen, rostla všude neuvěřitelně zelená tráva, na které se pásly pravé švýcarské krávy. Název festivalu i de Müli jsem si odvážně přeložil ze švýcarštiny do opravdické němčiny jako „in der Mühle“, tedy „ve mlýně“. Obrovská budova krásného mlýna s miliónem okének ve štítové zdi skutečně na břehu říčky Urnäsch stála, ale první překvapení bylo, že festival nebyl oproti svému názvu ani „i de Müli“ (protože v mlýně samotném měli zřejmě jenom zázemí pořadatelé), ale ani „Openair“, protože se konal v obrovském stanu přilepeném na zeď mlýna. Veškeré publikum (vyšší desítky až nižší stovky) se tam vešlo, jenom ten, kdo chtěl být na slunci, postával u stolků na trávníku v ose pódia. Ale umístění festivalu vlastně nebylo úplně prvním překvapením: tím byl podivný plakátek, na kterém měla každá ze čtyř zde hrajících kapel u svého jména uvedeny dva časy. Lilka mi vysvětlila, že je ve Švýcarsku celkem běžné, že každá z pozvaných kapel odehraje dva bloky. Tak je i možné si na skoro devítihodinovém festivalu vystačit se čtyřmi kapelami, z nichž tentokrát byly dvě domácí a dvě zahraniční. Ty začínaly: úplně konkrétně napřed německá oldtimová sestava Wings on Strings, převážně ženská kapela, v níž dvě dámy zpívající a hrající na open back banja tvořily její střed. Třetí z nich hrála na kontrabas a sestavu doplňovali pánové s kytarou a houslemi. Nějaké zvláštní instrumentální výkony (a vlastně ani vokální) rozhodně nepřinášeli, ale to od nich asi nikdo ani nečekal. Neurazili, nenadchli a na úvod to bylo vlastně prima.

Wings on Strings

„Italské bluegrassové komando“ jménem Blue Weed byli čtyři hoši mladší než kdokoli v dalších kapelách a obávám se, že i než téměř kdokoli v publiku – a byli skvělí, s úžasným tahem na bránu. Nejvíc oslňoval kytarista Matteo Camera, ale skvělí byli i jeho kolegové, banjista Marco Ferretti, dobrista a hlavní zpěvák Francesco Mosna (občas též druhá kytara) a baskytarista Icaro Gatti. Označil bych je jako contemporary až progresivní bluegrass, ale jen co se týče provedení; repertoár měli chvílemi snad až tradiční.

Blue Weed

Třetí – a první švýcarskou – kapelou byli Misty Blue, snad lze říct, že hrající tradiční country. Nejvíc mě z jejich sestavy nadchl excelentně hrající kontrabasista; jeho bratr – dvojče pak hrál na bicí. Třetí muž v sestavě obsluhoval banjo (častěji) a mandolínu, v centru dění pak byly opět dvě zpívající frontwomen, tentokrát s (akustickými) kytarami. Zpočátku mně to přišlo dost neurovnané a neukotvené, ale postupně bylo jasné, že mají opravdu dost odehráno a člověk si v jejich tvorbě potěšitelné momenty našel.

Misty Blue

Tom Matějovský (g), Urs von Arx (bj), Roland Ambühl (fd, md, harm) a Markus Fritzsche (dbas) – v takovéto sestavě dnes hrají Country Ramblers, nejstarší fungující švýcarská bluegrassová kapela. Lilka mě upozornila na Toma Matějovského, Čecha, který přišel v době kolem sovětské okupace do Švýcarska, během týdnů až měsíců se stal zakládajícím členem Country Ramblers a posléze úspěšným švýcarským bankéřem. Co se kapely týče, tak jasně, že členové 55 let existujícího ikonického uskupení jsou spíše starší pánové a že je to na jejich projevu aspoň trochu znát. Nicméně valili přesto moc pěkně, s velkou šťávou a nedalo mi moc práce představit si je jako mladé bluegrassové dravce, jak to koneckonců dosvědčují četná vizuální i akustická média (kapela natočila 10 alb). Ten nejdravější a nejhravější z nich, houslista Roland, mě nesmírně bavil nehledě na jeho bílý vlas.

Country Ramblers

No a to bylo z prvního bloku všechno. Protože jsem byl ubezpečen, že kapely, když na ně přijde řada v druhém bloku, hrají zase to samé, tak jsem si řekl, že se trošku porozhlédnu po okolí a podívám se, jak se mi bude líbit St. Gallen… a Appenzell… Což o to, líbily se mi moc, ale když jsem se vrátil a slyšel ještě kousek druhého bloku Misty Blue a celý Country Ramblers, zjistil jsem, že to s tím opakováním zdaleka tak není a přišlo mně líto, že jsem se připravil o další zážitky s Blue Weed. Nu což, nejen bluegrassem je člověk živ a hudebních zážitků jsem si z festivalu i de Müli (Bluegrass Open Air 2024) přivezl opravdu dost. A ještě jsem slyšel na závěr záležitost nazvanou Jam session. Inu, jam session to byl asi takový, jako byl celý festival Openair – jo a ne. Prostě se muzikanti ze všech účinkujících kapel (ne úplně všichni muzikanti, ale opravdu ze všech kapel) nacpali na jeviště, někteří byli blíž k mikrofonům, někteří dál, někteří to táhli, někteří se vezli, ale pěkných pár minut tam odehráli – žádné „dáme jednu, aby lidi neřekli a šup dolů“. To mě celkem potěšilo a mohlo by se to někde u nás taky zavést – ale kdepak naši uspěchaní muzikanti, to by asi nešlo…

Co dodat? Atmosféra byla přátelská a vstřícná, pokud mohu posoudit, tak se publikum dost znalo – asi jako u nás – i když jsem mluvil i s jedním asi třicetiletým Švýcarem, který říkal, že je na bluegrassu poprvé a byl z toho nadšený. Časy hraní se dodržovaly, organizace byla precizní, o jídlo a pití se starala slušně velká parta pořadatelů, ve stanu byl dokonce i stylově pojatý „bar“, kam si člověk mohl zajít výhradně na panáka… Ale nejdůležitější byla samozřejmě muzika. A že jsem ji mohl poslouchat pod švýcarskými horami, za to jsem velmi vděčný.

Tomáš Hrubý

Bluegrass Openair 2024 – i de Müli (Wings on Strings – D, Blue Weed – I, Místy Blue – CH, Country Ramblers – CH), 17. srpna 2024, Urnäsch (CH)

Vyšlo v Bluegrassových listech 3/2024