Východní Tennessee, pozdní padesátá léta. Chlapec, který právě dospěl, týrá vypůjčenou mandolínu a doufá, že najde některé postupy, které slyšel od Billa Monroea předešlý večer v Grand Ole Opry. Pak sbírá odvahu, aby zabalil mandolínu a došel s ní přes pole do sousední farmy. Vánoce totiž způsobily, že se tu ukázal švagr jeho souseda. Vidí kouř stoupající z komína a těžce polyká. Klíč k jeho budoucnosti, cesta do Grand Ole Opry a vše ostatní čeká na něj tam na té farmě. Sousedův švagr je totiž jeden z nejlepších bluegrassových zpěváků, muž, který nahrává v rozhlase a u firmy Decca, muž, jenž se jmenuje Jimmy Martin. Chvíli zaváhá, než vstoupí. Je to totiž velký krok pro někoho, kdo se chce již od pěti let stát Billem Monroem.

“Tenkrát mi bylo čtrnáct a hrál jsem pěkně čistě, ale měl jsem problémy hrát rychle,” říká Doyle Lawson. “Jimmy se mnou seděl dlouho, poslouchal a řekl mi tenkrát – Máš dobrou levou ruku, ale na pravé máš tuhé zápěstí. – Pak mi ukázal, jak mám zápěstí uvolnit a řekl mi, jak mám cvičit.”

Rok 1963 zastihl Doyle Lawsona pikujícího na banjo ve stylu J. D. Crowea, samozřejmě se Sunny Mountain Boys.

“Hraní s Jimmy Martinem mi uspořilo mnoho času. Věci, na které kladl důraz, byly rytmus, čistota a důrazy určitých not v sólech a v melodii. Nehraj moc, jenom tak akorát.”

Doyle odešel od Martina po několika měsících, zcela rozčarován životem na cestách. “Byl jsem velmi mladý a totálně nepřipravený na život na šňůrách. Tenkrát jsme koncertovali na středních a vysokých školách, v barech, ve velkých obchodech, zkrátka všude, kde to mohli lidé trochu vnímat. Dělal jsi show do rádia, jezdil po celých Státech. Pracoval jsi šest dní v týdnu. V roce 1966 jsem se stal oficiálním členem skupiny J. D. Crowea, což tehdy byli Kentucky Mountain Boys. Zůstal jsem asi tři roky.”

V roce 1966 sice Doyle opustil Crowea a hrál se skupinou Good´n´Country Man, tentokrát na mandolínu, ale po pár měsících se vrátil ke Croweovi na dobu dvou let jako kytarista. Na konci roku 1971 zařídil Bill Emerson pro Doyla místo u Country Gentlemen, kde nahradil Jimmyho Gaudreaua, který tu hrál mandolínu a zpíval tenor.

“Měl jsem tehdy opravdu vážnou laryngitidu, ale zkusil jsem zpívat a myslím, že mi ta nemoc tenkrát pomohla k místu. Měl jsem svůj tenor dráždivý, a tak mě vzali. Moc se mi u nich líbilo. Hrál jsem tam sedm a půl roku a byla to dobrá spolupráce. Opravdu mě to těšilo a taky jsem se tam za svoji kariéru nejvíc naučil. Dlužím jim moc, protože mi poskytli spoustu svobody a prostoru pro tvoření a byli vždy otevřeni k věcem, které jsem přinesl a zkoušel. A to je hodně.”

S Country Gentlemen rozvinul Doyle svoji hudební aktivitu a také produkci nahrávek, především u firmy Rebel. “Není pro mě lepšího zpěváka v bluegrassu, či v jiné hudbě, než Charlie Waller. Snažil jsem se to dělat stejně a přidat k tomu něco svého.”

Zatímco dělal s Country Gentlemen, nahrál Doyle Lawson v roce 1977 své jediné sólové album “Tennessee Dreams” a také dělal nějaké sessionové práce pro Davida Bromberga na jeho LP “Midnight On The Water” a s Mikem Auldridgem na některých jeho sólových projektech. Ale touha postavit vlastní skupinu hořela stále jasněji v jeho duši.

“Cítil jsem, že v té době jsem již vyplnil své muzikantské záměry u Country Gentlemen. Neviděl jsem nic dalšího, co bych jim mohl dát a oni si zasloužili mnohem víc. Chtěl jsem odejít dřív, než se dostanu tam, kde už nebudu muzikantsky produktivní. Co se ovšem přátelství týká, tak je mám dodnes rád stejně jako bratry. Chtěl jsem zkusit vlastní skupinu, protože jsem cítil, že bych mohl na něčem pracovat. Věděl jsem, že jestli to nezkusím, budu si to stejně vždy přát. Vždycky jsem chtěl vyjít od začátku bez toho, aby existoval už někdo, kdo má svůj styl a já se musel přizpůsobit.”

To, co mohli lidé slyšet v dalších letech, je už Doyle Lawson & Quicksilver. Když 2. dubna 1979 oficiálně vznikli, byli pouze jednou z řady nových skupin v době bluegrassových festivalů. Ovšem postavit kapelu, při které festivalové davy podupávají, to je to nejjednodušší. “To jsem mohl vyřešit jedním telefonním hovorem s Jimmy Martinem, protože on znal lidi, kteří by se mnou festivalovou sezónu mohli hrát. Chtěl jsem opravdu dobré lidi a zpěváky. První tu byla otázka dobrého rytmického kytaristy. Marně jsem přemýšlel, na nikoho ne a ne kápnout. Několik jsem jich také vyzkoušel, ale nebylo to ono. Potom jednou na cestě domů jsem si vzpomněl – Jimmy Haley! Ten přece hraje na kytaru a zpívá. Začal jsem ho hledat. Zjistil jsem, že hraje v Jižní Karolíně v kapele Southbound. A tak jsem mu zavolal, řekl mu, co chci dělat, o co se zajímám a zeptal se – nevíš o někom, kdo hraje dobře na banjo, zpívá a hledá práci?”

“Řekl mi tenkrát – Terry Baucom (dříve Boone Creek) něco hledá. Občas teď dělá s námi. Spojili jsme se s Baucomem. Sháněli jsme ještě basovku a Terry řekl, že Louis (Lou Reid, v té době také v kapele Southbound) umí na basovku. Kdysi na ni začínal. Takže jsme se jedno odpoledne sjeli ve Virginii a zahráli si. Pak ještě jednou a plácli jsme si, ale před námi byla těžká práce. Spojit čtyři muzikanty, kteří si spolu zahráli, v bluegrassovou skupinu. Řekl jsem, že první věc, na které budeme dělat, budou vokály. Kolik kdo zapikuje, to ví každý sám, ale vokály znamenají nahrávky. Vokály vždycky vyhrají a my jsme jim fandili všichni. Dělali jsme tenkrát 12 až 14 hodin denně na zpěvu. Zavřeli se do pokoje, rozdělili se a rozešli se různými směry. Pak jsme se za chvíli vrátili k sobě a zjišťovali, jestli pořád zpíváme ve stejné tónině, čistě a jestli dobře frázujeme. Když to nebylo v pořádku, zkoušeli jsme to znova a znova. To je trik, který jsem se naučil od Earla Scruggse. Takže tolik o tom, jak jsme dali dohromady naše hlasy. Kromě toho, jakmile jsme měli něco v kupě, hned jsme to nahráli na magnetofon. Pustili jsme si to a poslouchali, jak to zní. Pokud to nesedělo, tak jsme postavili hlasy jinak a zkoušeli to znova a znova, až to znělo dobře. To jsme dělali asi šest týdnů, než jsme vyjeli.”

První vystoupení a zkušenost měli Quicksilver 9. května 1979 na festivalu Buddy´s Barbecue v Knoxville, Tennessee. Tehdy vystupovali ještě pod názvem Doyle Lawson a Foxfire.

“Zjistili jsme, že ještě asi půl tuctu kapel v okolí má stejné jméno. A tak jsem navrhl Quicksilver. Bylo to, co jsme chtěli – jméno krátké, jiné než měli ostatní a lehce zapamatovatelné. Moje jméno je sice v čele, ale nejsem sólista. Skupina se vždy představuje jako celek. Je postavena tak, že každý z nás má nějaký sólový part. Každý dostane příležitost.”

Milton Harkey vzpomíná na tyto začátky kapely Quicksilver: “Jezdívali v malé dodávce plné nástrojů, nacpaní vevnitř a pohybovali se v oblasti od Floridy až po Jižní Karolínu. Tehdy ještě nebyli takové hvězdy a taky nebyli tak dobří jako dnes. Ale stále častěji mívali ovace už uprostřed svých bloků. Jejich energie, která z nich vyzařovala, byla neuvěřitelná.”

“Zpočátku to bylo drsné,” souhlasí Doyle Lawson, “ale věděli jsme, co můžeme čekat. Když už jezdíte patnáct let, něco o tom víte.”

Zatímco Doyle Lawson a Quicksilver těžce pracovali, začala se jim jejich vydaná energie vracet. Byla to například nenucenost, s jakou se dostali do studií jedné z nejlepších nahrávacích společností – Sugar Hill. “Nahráli jsme pásek a když jsem to Barrymu (prezident Sugar Hill) pustil přes telefon, řekl mi – Jak budete mít chuť a čas jít do studia, dej mi vědět.”

Jejich první album “Doyle Lawson & Quicksilver” dosáhlo vysoké odezvy už na začátku roku 1980. Velkým mezníkem bylo ale především druhé album “Rock My Soul”. Téměř okamžitě se stalo laťkou nejen pro samotné Quicksilver, ale i pro bluegrassový gospel samotný. Známé se staly především tradicionály zpívané “a cappella”.

“Neměl jsem žádnou pevnou představu, jak by naše gospely měly vypadat. Myslím, že od té doby, co jsme jako kvarteto začali zpívat, se gospelová muzika značně zlepšila. Flatt a Scruggs zpívali řadu gospelů, stejně tak Bill Monroe, ale novější kapely je v tomto nikdy nenásledovaly. Co se týká materiálu, který jsme dělali, získal jsem ho z toho, co už bylo dříve zpracováno. Předělali jsme pouze aranže. Znal jsem řadu těchto písní z doby, kdy jsem vyrůstal. A vsadím se, že je celá řada lidí, která tyhle písničky nikdy neslyšela. Celá spousta věcí, které jsem dělal s Gentlemeny a dělám s Quicksilver, pochází od mého otce…”, říká Lawson a na závěr příběhu o začátcích dodá:

“Chceme prostě dělat muziku, která se lidem líbí. Nechceme znít jako někdo… Snažíme se jenom dělat muziku a písničky, o kterých si myslíme, že se budou lidem líbit a že je budou chtít poslouchat. Snažíme se, aby věděli, že poslouchají nás, Quicksilver. Pokud je nezaujmete, už na další vystoupení nepřijdou, protože si nezapamatují, kdo jste. Vždycky jsem cítil, že jednoduchost je nejčistší forma hudby. Jestliže nezpíváš nebo nehraješ něco, co s tebou člověk může zabručet, zapískat nebo zazpívat aspoň pár taktů, pak tam ještě nejsi. Musíš hrát muziku, které lidi mohou rozumět…”

Jak začínali Doyle Lawson & Quicksilver, © 2001, Mojmír T. Ševčík & Milan J. Kalinics / Původně uvedeno v časopisu GrassPress č.19, 2001