Narodil se 20. září 1946 v Austinu (Texas), své dětství ale strávil v různých městech na západě Spojených států a Kanady, protože jeho otec byl prospektorem nafty těžařských firem a často se stěhovali z místa na místo. O hudbě se Charles dozvěděl víceméně náhodou. Prvním jeho nástrojem byla steel kytara, ale poměrně záhy jej okouzlil old-time, bluegrass a hra na akustickou kytaru. Jeho hrdiny se tak stali Bill Monroe, Stanley Brothers, Blind Willie Johnson, Leadbelly, Carter Family, Woody Guthrie, Norman Blake, Clarence White a Peter Rowan.

Vystupovat začal jako pětadvacetiletý, v roce 1971, jako kytarista ve skupině “Country Blue Boys”, která o rok později změnila název na “Monroe Doctrine Bluegrass Band” a pravidelně hrávala v Denveru a blízkém okolí. Současně působil také společně s Lynn Morrisovou a Mary Jo Striblingovou ve formaci “Twenty-String Bluegrass Band” působící v Colorado Springs.

V roce 1976, kdy byl ředitelem Denverského folklórního centra, hrál na kytaru ve skupině známé jako “Drifting Ramblers” nebo též “Rambling Drifters” společně s Warrenem Kennisonem a Pete Wernickem (který se do Colorada přestěhoval ze státu New York po dokončení doktorátu na univerzitě a rozpadu skupiny “Country Cooking”). V roce 1977 spoluúčinkoval jako kytarista na prvním sólovém albu Pete Wernicka “Dr. Banjo Steps Out” (Flying Fish 046), které je dnes již také k dispozici na CD, a přibližně ve stejné době také na dnes téměř neznámé a zřejmě beznadějně nedostupné první sólové desce Tima O´Briena “Guess Who´s In Town” (Biscuit City 1317). Vzájemné porozumění a spolupráce na těchto albech vyvrcholila vznikem proslulé skupiny “Hot Rize”, která zpočátku, od ledna 1978, hrála v obsazení Tim O´Brien (mandolína, housle, zpěv), Pete Wernick (banjo, zpěv), Charles Sawtelle (baskytara, zpěv) a Mike Scap (kytara). Když ale Scap asi po třech měsících ze skupiny odešel, Sawtelle převzal post kytaristy a v kapele přibyl Nick Forster (baskytara, zpěv). Od května 1978 hráli “Hot Rize” po celou dobu své následné existence v konstantním obsazení. I když vycházeli z tradice, vzhledem k muzikantským a aranžérským schopnostem všech členů, skvělému zpěvu (především Tima O´Briena) a vlastní tvorbě byl výsledný zvuk natolik originální, že se v průběhu 80. let stali jednou z předních pokrokových bluegrassových formací.

Hot Rize, zleva: Nick Forster, Charles Sawtelle, Tim O´Brien a Pete Wernick

Z albové produkce skupiny je stěžejních pět studiových řadových desek, z nichž vůbec první, nahraná v lednu a únoru 1979, s názvem “The Hot Rize” (Flying Fish 206) je z hlediska významu pro bluegrass i jejího obsahu nejzajímavější. Ale vysoký standard si skupina udržela po celou dobu svého trvání i na albech “Radio Boogie” (1981, Flying Fish 231), “Traditional Ties” (1985, Sugar Hill 3748), “Untold Stories” (1987, Sugar Hill 3756) a “Take It Home” (1990, Sugar Hill 3784) . Všechny tyto projekty jsou dnes dostupné na CD a rozhodně je doporučuji všem bluegrassovým fanouškům. Skupina “Hot Rize” se rozpadla začátkem roku 1990 a poslední z pětice uvedených desek vyšla už jako “pohrobkové” album.

Poměrně brzy po vzniku “Hot Rize”, konkrétně v roce 1980, se poprvé předvedla také alternativní verze skupiny pod názvem “Red Knuckles and The Trailblazers” hrající výborný elektrický western swing a honky-tonk. Touto “druhou tváří” zpestřovali členové skupiny, kteří vesměs nebyli orientováni výlučně na bluegrass, své koncerty. Proměnu provázelo kromě převleků a zcela odlišného instrumentáře také použití pseudonymů. A tak se při té příležitosti z Tima O´Briena stal Red Knuckles (elektrická kytara), z Petera Wernicka Waldo Otto (osmistrunná steel kytara), z Nicka Forstera Wendell Mercantile (elektrická kytara) a konečně Charles Sawtelle vystupoval jako Slade (baskytara). Kupodivu vystoupení této alternativy bez výhrad akceptovalo i jinak velmi konzervativní bluegrassové publikum, a tak se úspěšní “Red Knuckles and The Trailblazers” také brzy prezentovali na deskách a ještě po rozpadu skupiny “Hot Rize” se nějaký čas objevovali “živě” na festivalech. Pokud se zajímáte o skupinu “Hot Rize” komplexně a chcete znát také její western-swingovou produkci, pak se vám nabízí tituly ” Hot Rize Presents Red Knuckles And Trailblazers” (1982, Flying Fish 279), a “The Hot Rize: In Concert” (1984, Flying Fish 315). Obě tyto desky vyšly na značce Flying Fish na společném CD (FF-70107) a je zde obsažený jak zmíněný western-swing, tak bluegrass. Dále je to CD “Hot Rize Presents Red Knuckles And Trailblazers: Shades Of The Past” (Sugar Hill 3767) a konečně dnes obtížně dostupné LP vydané francouzskou firmou ADA z turné skupiny po Francii “The Hot Rize / Red Knuckles: The French Way” (ADA-2005).

Teprve v roce 2002 vydala firma Sugar Hill na CD také album “The Hot Rize – So Long Of A Journey” (SH-3943) obsahující 20 skladeb kapely natočených na festivalech. Pikantní je, že tento záznam byl několik roků považován za ztracený (podobně jako tomu bylo u formace Muleskinner Band, viz článek o Clarence Whiteovi). Naštěstí se ale i tento záznam podařilo objevit a k velké radosti fanoušků vydat.

V 90. letech, po rozchodu skupiny Hot Rize, se Charles Sawtelle zdánlivě na hudební scéně příliš často neobjevoval, ve skutečnosti ale zůstal nadále aktivním. Několikrát zorganizoval “opětovné shledání” kapely Hot Rize za účelem festivalových vystoupení, spolupracoval s Danem Millerem na časopisu Flatpicking Guitar Magazine a také vydal školu hry na kytaru The Bluegrass Guitar Style of Charles Sawtelle . Nahrával společně s Timem O´Brienem, ale na daleko větším počtu desek se podílel jako producent. A tak v roce 1992 produkoval společně s coloradskou skupinou “Front Range” jejich album “The New Frontier” (Sugar Hill 3801), ve stejném roce album Bridges To Bert (Whirled Beets Records 2002) newgrassové kapele Leftover Salmon, v roce 1993 desku skupině Bluegrass Patriots “The Last Waltz” (Turquoise Records 5086), ale také formacím Beausoleil a dalším.

Bluegrass Guitar Style of Charles Sawtelle

Byl aktivním navzdory tomu, že mu byla v roce 1993 diagnostikována chronická leukémie (teprve o dva roky později probleskla tato informace tiskem a dostala se tak i k nám). Podstoupil transplantaci kostní dřeně, bojoval a nevzdával se. Navzdory nemoci pracoval na svém prvním a jediném sólovém albu, později, v roce 1996, už hodně vážně nemocný, se podílel jako kytarista na projektu Petera Rowana “Bluegrass Boy” (Sugar Hill 3859) a konečně v roce 1998 produkoval další skvělé album “Big Red Sun” (Sugar Hill 3885), tentokrát Mollie O´Brien, sestře svého kamaráda a bývalého spoluhráče Tima O´Briena.

Po celou tu dobu pracoval a připravoval materiál na své album, k jehož produkci pozval svoji kamarádku, vynikající zpěvačku a houslistku Laurie Lewis (snad si pamětníci pamatují její vystoupení u nás, ať již z roku 1990, kdy doprovázela Sama Bushe, Johna Cowana a Nicka Forstera nebo z roku 1993, kdy nás navštívila společně s formací Grant Street, v níž jsme také viděli a slyšeli Roba Ickese, Petera McLaughlina a Caryho Blacka). Charles natáčel krásné původní melodie společně s přáteli, mezi kterými nechyběli David Grisman, Jerry Douglas, Norman Blake, Vassar Clements, Peter Rowan, Flaco Jimenez, Sam Bush nebo Todd Phillips. A samozřejmě ani jeho spoluhráči z Hot Rize. Původně plánoval, že všechny písničky na své desce odzpívá sólově sám, ale brzy bylo zřejmé, že už není natolik silný, aby to dokázal. Nechával svůj hlas odpočinout a doufal že opět nabere sílu. Ale čekal marně. V únoru 1999 dostal infekční zánět plic a skončil v nemocnici. I tady byl jeho pokoj plný hudby a pozoruhodný prý byl nemocniční jam session Richarda Greena, Davida Grismana, Harryho Orlova a Charlese, který hrál s kyslíkovou maskou. Bylo to ale jeho poslední “živé” vystoupení. Brzy nato se totiž jeho stav tak zhoršil, že upadl do bezvědomí, ze kterého se už neprobral. O tři týdny později, 21. března 1999 (v některých materiálech je uváděno chybné datum 20. března), Charles Sawtelle prohrál svůj boj se zákeřnou chorobou a jeho kytara Martin D-28 definitivně utichla. Do hudebního nebe, je-li takové, odešel další z těch, které jsme měli rádi.

Vydání své jediné sólové desky se Charles Sawtelle nedočkal. Ale dočkali se jeho fanoušci. Rozpracované album dovedla ke zdárnému konci jako producentka Laurie Lewisová a jako vydavatel David Grisman, v jehož californském nakladatelství Acoustic Disc konečně v roce 2001 vyšlo dlouho očekávané CD “Charles Sawtelle – Music from Rancho deVille” (ACD-44), pestrá směsice šestnácti skladeb, ve kterých vyniká Charlesova kytara. Vydání desky bylo pro Laurie Lewisovou obtížným úkolem. Ale nejen pro ni, i pro všechny ostatní, kteří se na projektu spolupodíleli.

V jednom z několika sleeve-notes na bookletu desky napsal banjista Pete Wernick o svém kamarádovi následující slova: “Charles se vyznal v mnoha oborech, v mnoha věcech i v jemném umění a byl uznávaným a žádaným odborníkem a znalcem například v nahrávací technice, v mikrofonech, v zesilovačích a v neposlední řadě v kytarách firmy Martin. Měli jsme často ve zvyku ho zkoušet, protože on poznal jenom podle zvuku hry, ze kterého roku je ta či ona kytara této firmy vyrobena. Když nějaký velký hudebník umře a jeho jedinečný hlas utichne, mnoho lidí lituje té ztráty. Charles Sawtelle, “The Bluegrass Mystery”, byl u publika oblíben, dotýkal se lidí velmi hluboko, i když byl plachý a jen zřídka na jevišti mluvil. Na této desce jej uslyšíte znovu a připomenete si jeho měkký, upřímný hlas a jeho dobromyslnost, jeho upřímnost, jeho slušné vystupování a ne jen jeho techniku hry na kytaru, ale i všechny jeho hluboké city k hudbě….”

Milan J. Kalinics, Brno, © 2005

Aktualizace (doplnění fotek) a revize článku 6. listopadu 2018