Tento týden se to stalo – newgrass vstoupil do síně slávy. Co bylo kdysi bráno za provokativní a nenormální se stalo uznanou klasikou svého druhu. Pro nás, co jsme „rivajvly“ nadšeně sledovali od prvních nahrávek v 80tých letech díky kdovíkolikátým kopiím nahrávek pořízeným z jednoho magneťáku na další a další to je home-run, o výjimečných kvalitách kapely jsme věděli od prvních minut poslechu.

Slavný okamžik si s oblíbenou kapelou můžeme užít a strávit s nimi příjemné chvíle i my. Slavnostní vyhlášení ze čtvrtka 1.října je k vidění v záznamu celého večera, NGR věnovaná cca 20minutová část začíná od pozice 1:19:01. Žijící členové obou sestav NGR se podělili o své vzpomínky a dnešní pocity a poděkovali lidem, kteří na jejich úspěchu měli největší podíl. Škoda, že nedošlo na společné vystoupení té druhé sestavy NGR, které si tisíce jejich fanoušků velmi přáli ještě aspoň jednou zažít.

 

Obsahem večera bylo jinak vyhlašování letošních cen IBMA a celá akce se kvůli tomu debilnímu viru odehrává bez diváků virtuálně, některé části jsou předtočené. Program večera je prokládaný živou muzikou některých oceněných veličin žánru.

K uvedení NGR do síně slávy se objevilo několik skvělých článků. V jednom členové kapely komentují postupně jedno album za druhým a jeho dobové zajímavosti. Je to fascinující čtení, ve kterém i hodně velcí znalci NGR objeví spoustu nových a překvapivých souvislostí. Přikládáme odkaz na první částdruhou část článku. Dále doporučujeme zasvěcený článek Ricka Davidsona, jiný výborný napsal Craig Havighurst.

A pořádný koncertní zážitek nám poskytnou dvě málo známé unikátní živé nahrávky. Koncert NGR v Japonsku (Osaka, 1984) byl natočený tamějším profesionálním televizním štábem a snad se prodával jako produkt na videokazetě. Kapela cca v době vydání jejich první studiové desky v nové sestavě (On The Boulevard) srší energií, vidíme jak dokonale přesné a sehrané to bylo. Kromě písní známých z vydaných nahrávek nás překvapí pár pikantních rarit. Třeba tradiční bluegrassovka East Virginia Blues v jejich verzi i s Flynnovým kytarovým sólem, vidíme jeho nenapodobitelný styl hry aplikovaný na tradiční písni, stejně tak typicky nespoutané Bélovo sólo. Další perlou je okamžik, kdy John jako vtipnou vložku zazpívá pár úryvků od tehdejší excentrické hvězdy popu Boy George (Culture Club) a naváže jódlováním na téma Orange Blossom Special. Najde se i polidšťující moment, kdy se Belovi zasukují prsty, protože rozhodně nehraje pod svoje možnosti.

Další peckou je koncert na školním dvoře pro nevelké publikum (Winfield, 1988), i takové akce byly chlebem a máslem této pro nás kultovní kapely. Kapela je o dvě alba dál než na japonském záznamu a v živém setu zní aktuálnější písně. Obraz a zvuk z amatérského záznamu nám i tak dokáže zprostředkovat o čem to tehdy bylo naživo. Perličkou je píseň Go With The Flow, kterou od NGR neznáme, nahrál ji studiově na sólovém albu Sam Bush až o několik let později a v rozvážnějším tempu. A strhující perlou je skladba Singing The Blues, kterou na řadových deskách NGR taky nenajdeme. Byla přidaná jako jeden z živých bonusů na pozdější výběr  Grass Roots: The Best of the New Grass Revival (2005). Instrumentální improvizace jsou dlouhé a bezva, ale síla z toho, jak zpívají Sam s Johnem je nedostižná. Skoro bych píseň zařadil mezi tři jejich nejpůsobivější duety.

Na závěr si kapelu připomeňme i obrazem (druhá sestava). Legendou byli skoro od svého začátku, teď to mají i oficiálně. Ať žije a pořád a často zní New Grass!

Michal Hromčík

Nový Lískovec