Zemřel Bob Brozman, král rezofonické kytary

Legendární charismatický kytarista, zpěvák a etnomuzikolog Bob Brozman se narodil v New Yorku 8. března 1954. Jeho prarodiče přišli do Ameriky z Ukrajiny a Rakouska. Od útlého dětství ho fascinovala hudba. Na kytaru začal hrát v šesti letech a ve třinácti objevil a zamiloval si zvuk kovových kytar značky National. Tato láska ho provázela celý život. Byl velice hrdý na svého strýce Barney Josephsona, který vedl v newyorské Greenwich Village první klub, kde vystupovali  společně černí i bílí muzikanti – Café Society.

Vystudoval hudbu a etnomuzikologii na Washingtonské univerzitě.  Specializoval se na historii Delta blues. Na svých četných cestách na jih se seznamoval s bluesovými muzikanty a zdokonaloval se ve své hře. V sedmdesátých letech již pravidelně vystupoval v Duff´s Clubu v St. Louis. Obecenstvo bylo nadšené jeho hrou, zpěvem i osobitým humorem, kterým doprovázel každé vystoupení. Později se přestěhoval do Santa Cruz v Kalifornii, do blízkosti  svých milovaných obřích redwoodových lesů. Živil se jako pouliční muzikant a záhy se z něho stala místní celebrita. Policie mu posléze zakázala hrát na hlavní třídě Pacific Avenue, protože prý přilákal takové množství diváků, že tam neměla šanci projet auta.

V roce 1981 vydal své první cédéčko a dalších asi třicet následovalo. Zhruba polovina z nich je sólových. Nejraději ale natáčel s hudebními přáteli a vzory, se kterými se seznamoval na svých cestách po světě. Cestování bylo, kromě muziky, jeho další velká vášeň. Vznikaly tak nahrávky z Indie, Japonska, Havajských ostrovů, Karibiku, Oceánie, Afriky…

V roce 2010 mu čtenáři časopisu Guitar Player udělili titul World Best Guitar Player – Nejlepší kytarista na světě. Rok předtím ho označili čtenáři časopisu Acoustic Guitar jako Best Acoustic Slide Guitar Player. O tuto čest se stejným dílem dělil s velikánem bluegrassu a country music Jerry Douglasem. Na cestách trávíval většinu roku a vystupoval s výjimkou Antarktidy snad všude. Neodvažuji se popsat jeho styl, hrál nejen rukama, ale i tělem. Musí se to vidět. Také si nejsem jista, zda se dostal i k vám do Čech.

Vždycky prohlašoval, že vlastně hraje zadarmo, peníze dostane jen na cestování. Mluvil několika jazyky, ale byl přesvědčený o tom, že univerzální řeč je hudba. S tou se domluvil opravdu všude. Vycházel sice z tradičního amerického blues, ale dovedl se otevřít všem možným hudebním vlivům a kulturám. Výsledek spolupráce s muzikanty různých národů nazýval „Hybrid music“.

S Bobem Brozmanem jsem se pravidelně potkávala na Dobrofestu v Trnavě. Tento  naprosto jedinečný virtuózní hráč hrál na všechny možné rezofonické nástroje. Jako zpěvák a showman se okamžitě stal miláčkem trnavského publika. Uváděl se pochopitelně slovensky, jeho typická hláška byla: „Som Záhorák, Slovák, silný ako Bujak“.

V roce 1995 tam obdržel za svou dlouholetou interpretační a publicistickou činnost, spojenou s propagací rezofonických nástrojů, výroční cenu Johna Dopyery. Na plaketě, vyrobené uznávaným trnavským umělcem Williamem Schifferem, žijícím v Paříži, bylo napsáno: „Bob Brozman – král trnavského Dobrofestu“.

Bob byl neuvěřitelně vitální, nabitý pozitivní energií a rozdával ji všude kolem. Skoro vždy měl při ruce nějaký nástroj, kdyby jenom ukulele, vyrobené ze zvířátka pásovce. Hrál a hrál. Na koncertech, na nočních sessionech, které trvaly do bílého rána, dokonce i na cestách autobusem, nebo u oběda či večeře. Jeho pracovní den míval prý až sedmnáct hodin. Říkával „Všude kolem je tolik hudby… Na to, abych se vyspal, budu mít dost času v příštím životě…“

Na svých toulkách světem mimo jiné zastupoval firmu National Reso-Phonic Guitar Company, vyrábějící dnes nové celokovové rezofonické nástroje, a také je prodával. V roce 1981 mu napsal John Dopyera, tehdy osmaosmdesátiletý, aby ho přijel navštívit. Od té doby se stali s celou jeho rodinou dobrými přáteli. Začal se o nástroje zajímat ještě víc a v roce 1993 vydal knihu The History and Artistry of National Resonator Instruments, která měla velký ohlas v hudebním světě. Také publikoval v různých hudebních časopisech a vydal i několik instruktážních videí. Svůj čas spravedlivě rozděloval mezi koncertování, workshopy a hudební výzkum. Jeden čas také vyučoval etnomuzikologii na Macquarie University v Sydney.

Velmi ho fascinovala havajská hudba a v roce 1988 se setkal se svými idoly – Tau Moe Family – a nahrál s nimi album Remembering the Songs of Our Youth (Vzpomínku na písně našeho mládí) s melodiemi, které oni nahráli před šedesáti lety.

V roce 1980 měl vážnou autonehodu a od té doby míval čas od času silné bolesti páteře a končetin. Vystupňovalo se to natolik, že asi před rokem a půl zjistil, že už nemůže hrát na havajskou kytaru. A býval to nejlepší havajský kytarista od dob Tau Moe. Když natáčel své poslední album Fire in the Mind, musel znovu a znovu přestávat kvůli bolestem hrát. Nedávali mu naději, že se to zlepší. Snažil se představit si svůj život bez nástroje v ruce…

Boba Brozmana našli mrtvého v jeho domě v Santa Cruz 23. dubna. Už nechtěl dál žít. Bylo mu přitom teprve 59 let. Zanechává po sobě dceru Zoe z prvního manželství a manželku Haley, která s nim trávila posledních patnáct let. Pochopitelně také statisíce fanoušků po celém světě.

Ve své hudbě bude žít věčně a snad se časem najde i někdo, kdo vstoupí do jeho kolejí. Takový talent a osobnost se ale často nerodí. Neznám nikoho, kdo by se jeho umu aspoň částečně přiblížil. Zůstává jediný svého druhu. Kdo jednou zažil jeho živý koncert, nikdy na něho nezapomene…

Lilka Pavlak v Bülachu, květen 2013