Nové barvy modré trávy – bluegrass v roce 1977 / V modrém stínu

(převzato z magazínu Folk History 1977) Na domovské americké scéně byl rok 1977 významný řadou nových alb, která změnila tvář nejen vlastního žánru, ale nastartovala i vznik nově pojmenovaných stylů: newgrass, jazzgrass nebo New Acoustic Music. Neméně důležitý impuls však proběhl také na naší domácí scéně.

Skoro všechny české kapely tíhnoucí k moderním podobám bluegrassu budou jistě odkazovat k některým z níže uvedených amerických kapel a jejich desek jako ke své významné inspiraci. Organizátoři akustického festivalu Porta nejspíš tehdy netušili, odkud se vzala u našich „pidlikáčů“ ta úroveň v instrumentálních, aranžérských a dalších dovednostech, kterou na domácí scénu přinesly kapely Průdušky, Piknik, Cop, později Katalog, Modrotisk, Tyrkys, Blanket.

Nové výhonky a větve

Špičkové bluegrassové kapely doplňovaly svoje řady o nejlepší mladé talenty. Talenti se u nich vyučili a dospěli do bodu, kdy chtěli dát průchod vlastní představě a vytvářeli nové sestavy s novým zvukem a materiálem nebo rovnou nahrávali novou muziku na sólových albech pod vlastními jmény. Jako příklad poslouží několik alb v rozpětí pár měsíců. J.D. Crowe And The New South ‎– J.D. Crowe And The New South je druhým velmi vlivným albem superkapely, spojující pozdější ikony moderního bluegrassu. Písně, které vzešly z tohoto a z předchozího alba stejné kapely, jsou dodnes hrané bluegrassovými kapelami. Kromě Scruggsem silně inspirovaného banjisty Crowea tady hráli a zpívali dobrista Jerry Douglas (dnes spoluhráč Alison Krauss a špička svého nástroje), mandolinista Larry Rice, který nahradil Rickyho Skaggse (další špičku, po etapě v moderní country se vrátil k bluegrassu) a Tony Rice (špičkový kytarista , který stylově ovlivnil celou generaci akustických kytaristů, taky skvělý zpěvák, který bohužel přišel o hlas a dnes jej uslyšíme jenom hrát). Z tohoto podhoubí vyrazily nové výhonky: Tony Rice ‎– Tony Rice, David Grisman Quintet ‎– The David Grisman Quintet. Na Grismanově albu hraje kytaru Rice, na Riceově albu hraje na mandolínu Grisman a Larry Rice, na banjo Crowe. Sólové desky Rice a Grismana  spustily hudební směr označovaný jako New Acoustic Music, spojující dokonalou hráčskou erudici do skvělých úprav swingových standardů a do folkem i jazzem ovlivněných kompozic vlastních. Můžeme namítnout, že špičková hudba s akustickými nástroji už tu byla předtím – houslista Grappelli s kytarovým géniem Reinhardtem, před nimi Venuti a Lang ve stejné nástrojové kombinaci a celá větev evropského gypsy swingu. Tady vrcholná akustická  muzika znovu víc vychází z amerických základů a propojuje  folkové a další prvky do nového obsahu. K novátorským počinům patří také instrumentální album jiné party odvážných hráčů: Sam Bush And Alan Munde ‎– Together Again For The First Time, kde se objeví náročnější skladby pro banjo a mandolínu, ale taky Eleanor Rigby, na basovku bigbíťák John Cowan.

Budoucnost je teď – přichází newgrass

Další výrazný směr přináší do bluegrassu rockové prvky, a to hned dvěma deskami ve stejném roce – studiovou a hned i živou: New Grass Revival ‎– When The Storm Is Over, New Grass Revival ‎– Too Late To Turn Back Now. Mladá kapela zahrnutím rockového repertoáru a o odvážnými improvizovanými sóly, intenzitou i výrazným zpěvem položila základ další stylové odnože, označované jako newgrass. Debutové album NGR mělo v podstatě bluegrassový zvuk ozvláštněný pár vloženými unisono riffy a pár skladbami od rockerů jako Jerry Lee Lewis nebo Leon Russell. Posun ve zvuku směrem k bigbítu na zmíněných dvou albech přinesl hlavně nový rockový basista a zpěvák John Cowan. Stačí si poslechnout z živé desky skladbu Watermelon Man a máme jasno.

Do nástupu newgrassu můžeme započítat i další progresivní instrumentálně nabité album  Tony Trischka ‎– Banjoland,  na němž špička žánru – Trischka, Grisman, Douglas, Rice a další na první půli alba přepracovali do velmi moderní podoby některé bluegrassové a folkové standardy a ve druhé půlce podpořeni plejádou newyorských jazzmanů vyšli k novým propracovaným kompozicím, zapojujícím i klavír, bicí a elektrické kytary. Dalším podobný počin představuje debutová deska Boone Creek ‎– Boone Creek progresivní kapely, v níž Skaggs a Douglas mohli popustit otěže své tvořivosti i energie na mnohem vyšší úrovni, než u tradiční kapely s JD Crowem. Navíc díky hlubokému hlasu banjisty Terryho Baucoma mohli zařadit skvělý trojhlas i čtyřhlas. Strhující energii přineslo album Byron Berline And Sundance – Live At McCabe’s, výbornou sestavu Berline, Hickman, Crary (housle, banjo a kytara) doplňuje s mandolínou a zpěvem zatím neznámá budoucí hvězda country Vince Gill, který brzy nato zahájil svoji sólovou hudební kariéru a nezviklala jej ani nabídka od Marka Knopflera nastoupit jako kytarista do Dire Straits.

Zrození budoucí houslové legendy přineslo album Byron Berline & Sam Bush & Mark O’Connor ‎– In Concert. Mark jako puberťák vyhrál ve Státech všechny instrumentální soutěže v kategorii housle (museli kvůli němu zavést soutěžní pravidlo „3x a dost“), mandolína, později i kytara. Věhlasní hudebníci jako Chet Atkins jej považovali za zázračný talent. Na zaznamenaný koncert jej dva zkušení super-hráči vytáhli jako šestnáctiletého a nechali hrát na všechny tři nástroje. Mark s nimi drží krok nebo je překonává.

Ještě jeden podnětný letorost vyrašil díly desce Slim Richey’s Jazz Grass ‎– Jazz Grass. Bluegrassoví hudebníci tu ukazují, že na určité úrovni nástrojového mistrovství je i jazz ta správná parketa. Jazzové standardy i vlastní skladby z těchto dvou alb nasměrovaly nejpokročilejší akustické hráče k jazzu a improvizacím v kontextu skladeb bohatých jak strukturou, tak harmonickými postupy a rytmickými finesami. Jména věšiny hráčů už budou čtenáři článku povědomá: Alan Munde a Bill Keith na banjo, Sam Bush, Ricky Skaggs a Richard Greene  na housle plus jazzový kytarista Slim Ritchey.

 

 

 

 

 

Zrodil se český newgrass

Důležitý impuls se objevil v roce 1977 i na české scéně. Zatímco domácí  countryové a bluegrassové kapely v té době napodobovaly americké vzory první generace bluegrassu, vyskytla se u nás sestava, která skočila rovnýma nohama do novátorského repertoáru o generaci mladšího vlivem nahrávek skupiny kolem Tonyho Trischky a Pete Wernicka zvané Country Cooking. Ta představovala převážně akustickou eklektickou fůzi newyorských superhráčů s dlouhými propracovanými kompozicemi a špičkovými instrumentálními výkony překračujícími úroveň neškolených lidových talentů.

Ta česká kapela se jmenovala V modrém stínu. Zazářila na domácím festivalu Banjo Jamboree 1977 v Kopidlně a hned nato na celonárodní Portě v Olomouci zaujala natolik, že byla oceněna keramickou Portou. Bylo by zajímavé vědět, kam by se jejich muzika mohla dál vyvíjet, kdyby V modrém stínu pokračovali a měli dobré podmínky pro uplatnění svých talentů. Dnešnímu čtenáři může fenomén kapely V modrém stínu připadat skrytý v propadlišti dějin, nicméně snad mu řeknou něco jména členů skupiny. Dalibor Cidlinský byl už té době výrazným zpěvákem, kytaristou a talentovaným autorem. Po vzoru tehdejších  amerických progresivních nahrávek neváhal zapojit do kapely i svoji hru na saxofon. Dalším z výrazných členů sestavy V Modrém stínu byl kytarista, dobrista a mandolinista Miroslav Šilhán, dodnes aktivní muzikant a autor výtečných poetických textů. Některé v bluegrassových kruzích zlidověly, aniž by se vědělo, že je Míra jejich autorem.

 

 

 

Zmizelý megatalent Tom Slavicek

Pro dobové nadšení bluegrassových muzikantů je příznačné, že u kapely v Modrém stínu skoro všichni členové uměli hrát na banjo. A jeden z nich o několik koňských délek předčil ostatní. Banjista Tomáš Slavíček hráčsky skočil do diametrálně jiné ligy. Na rozdíl od běžného standardu českých banjistů, kteří čerpali tehdy ze hry Marko Čermáka nebo v lepším případě Earla Scruggse, Tomáš absorboval rychle virtuózní úroveň novátorů jako byl Tony Trischka a bez zábran si poradil se swingovými linkami a harmoniemi.  Po své emigraci do Kanady se stal uznávaným stylistou a udivoval i velmi pokročilé banjisty nejen v okolí Toronta svým technickým mistrovstvím. Dá se říci, že před příchodem génia jménem Bela Fleck byli jen dva výrazní banjisti, schopní hrát bebopové linky Charlieho Parkera, Johna Coltranea a vůbec moderní jazz – Tom Slavicek a Pat Cloud. Tom je i dnes v banjistických kruzích uznávaným idolem a vyhledávaným pedagogem.

Agentura Dalibora Cidlinského vydala nahrávky V modrém stínu v roce 1997 na CDčku a tak můžeme v přijatelné kvalitě slyšet jak záznam 4 písní z živého vystoupení kapely v Kopidlně 1977, tak 6 dalších pořízených ve stejném roce v Turnovském studiu. A obdivovat, jak parta kluků s přehledem interpretuje náročné skladby amerických Country Cooking i česky zpívané písně – jeden cover písně od Country Gazette se Šilhánovým skvělým textem a dvě autorské od Cidlinského: Dědova lulka, Proč jsi jen hvězda . I v těch vliv Trischky a nastupujícího newgrassu vystupuje na povrch a znamená skok českého bluegrassu do budoucnosti.

Michal Hromčík

 

ps. Zmíněnou píseň Dědova lulka autor článku hrál a zpíval s Daliborovým svolením na finále Porty 1983 v Plzni se skupinou Uvidíme, Slavíčkovy banjové party skvěle hrál Luboš Malina. Na fotce z Banjo Jamboree v Kopidlně 1983 byste mohli poznat ještě další dva členy Uvidíme: Frigo s mandolínou a Pangejt s basou. Takoví jsme byli.