Koncem roku otřásla hudebním a hlavně bluegrassovým světem smutná zpráva… Do nebeské kapely se na vánoční ráno ve věku 69 let odebral Tony Rice, nejvýznamnější a jeden z nejlepších a nejvlivnějších kytaristů a zpěváků v historii nejen bluegrassové hudby. Bylo mu 69 let a zemřel doma, rychle a bez bolesti… Trvalo mi několik dní, než jsem se z toho šoku vzpamatovala.

Tony navždy změnil způsob, jakým se hraje na bluegrassovou kytaru… Narodil se 8. června 1951 ve Virginii, ale vyrůstal se svými třemi bratry v Jižní Kalifornii.

Lásku k bluegrassu zdědili po svém muzikálním otci Herbovi, který mimo jiné hrával v kapele The Golden State Boys. Jejich velkými vzory se stali Kentucky Colonels s bratry Rolandem a Clarence Whitem. Ten byl v té době největší novátor kytarového stylu, zvaného flatpicking (mimo bluegrassu hrával také v legendární skupině The Byrds). Tony ho velice obdivoval a záhy je spojilo vřelé přátelství, trvající až do tragické smrti Clarence Whitea v roce 1973. Teď už spolu jistě jamují tam nahoře. Tony zdědil jeho kytaru a dále zdokonaloval jeho styl hry. Mezi jeho idoly patřili ale také Jimmy Martin, Del Mc Coury a v první řadě Doc Watson.

Tony Rice se pohyboval v širokém spektru akustické hudby, od bluegrassu, přes jazzem ovlivněnou novou akustickou hudbu až k písničkářskému folku. Jeho „flatpicking“ (styl hry na kytaru s kovovými strunami pomocí trsátka) se dodnes snaží kopírovat tisíce kytaristů na celé světě, ale dosud se to nikomu zcela nepodařilo.


Na kytaru začal hrát již v útlém věku pěti let. První vystoupení absolvoval v radio show, když mu bylo devět. První kapelu Haphazards založili se svými bratry (Larrym a Ronem) v roce 1962. V roce 1970 se na čas přestěhoval do Kentucky a stal se členem jedné z prvních progresivních skupin Bluegrass Alliance, spolu s mandolinistou Samem Bushem, když od nich odešel Dan Crary. V roce 71 se seznámil s Eddie Adcockem a Jimmy Gaudreauem a založili další z mých milovaných kapel Second Generation. Hrál s nimi ale jen krátce.

Na dlouhou dobu koncem roku 71 zakotvil u kapely J.D. Crowe & The New South, kde působil také jeho starší bratr Larry. Larryho po jeho odchodu potom nahradil Ricky Skaggs. Tím začala jejich nejslavnější éra. Byli považováni za nejlepší bluegrassovou kapelu na světě. Banjista J.D. Crowe, Ricky Skaggs housle a mandolína, Tony Rice s kytarou, mladičký Jerry Douglas s Dobrem a Bobby Slone s basou.

Jednou Tony hostoval se Seldom Scene a velice si padli do noty. Někdy v roce 1975, když John Starling prohlásil, že opustí Seldom Scene a bude se věnovat svému oboru – chirurgii, kapela plánovala, že ho nahradí Tony. Na poslední chvíli si to ale John Starling rozmyslel a zůstal…

V té době se Tony seznámil s mandolinistou Davidem Grismanem, který začínal experimentovat se svou „Dawg Music“. V ní se odrážel jazz, bluegrass, klasika, nová akustická hudba, swing a jeho vlastni kompozice. Tonyho tahle muzika fascinovala natolik, že v roce 1975 odešel z The New South a odstěhoval se do Kalifornie k čistě instrumentální skupině bez banja – David Grisman Quintet.

V roce 1977 byli pozvaní na šestitýdenní šňůru po Evropě. Protože si ale festivaloví pořadatelé od nich přáli nejenom novoakustické instrumentálky, nýbrž také bluegrass a zpěv, přijel s nimi kromě houslisty Darola Angera a basisty Billa Amatneeka také banjista Bill Keith. Nádherný zpěv a kytaru obstarával Tony Rice. Vystupovali tehdy pod jménem Bicentennial Bluegrass Band.

Bill Keith mi ten rok už někdy na jaře povídal, že doveze v létě do Evropy superkapelu a že si to nesmím nechat ujít. Pozval mne na jejich vystoupení na letním tehdy ještě Folkfestivale Gurten. Byla jsem na ně moc zvědavá. Rok před tím mi totiž věnoval desku Muleskinner, kterou dodnes pokládám za jednu z nejlepších vůbec a byla jsem z nich úplně vedle. Tak jsem se moc těšila, že uvidím Davida Grismana naživo. O Tonym jsem věděla jen to, že hraje na kytaru Clarence Whitea a krásně zpívá. Znala jsem jej pouze z nahrávek několika mých oblíbených kapel jako Bluegrass Alliance a Second Generation, jejichž hudbu jsem zbožňovala (v prvni polovině sedmdesátých let). A přirozeně také z J.D. Crowe a The New South.

V té době jsem se ale ještě koncentrovala hlavně na muziku a kapely a o jednotlivých muzikantech, až na pár výjimek jsem toho moc nevěděla. Darola Angera a Billa Amatneeka jsem neznala vůbec. Na Gurtenu jsem se rychle skamarádila s Davidem Grismanem, protože to byla bezpochyby moje krevní skupina. A o Tonym jsem si zprvu myslela, že je to nafoukaná hvězda… Jak se člověk může mýlit…

Po koncertě tam tehdy probíhal jam-session Davida (Grismana) a Darola (Angera) s cikánskou kapelou Hensche White Quintet. Bylo to senzační, ale skončilo to dost divoce, někdo se podíval na přítelkyni starého basisty, ten si to nenechal líbit a vypukla šílená rvačka. Flašky a židle lítaly nad hlavou. Já tehdy hodlala spát pod pódiem. Tak si hoši zahráli na mé ochránce a kapela mne vzala mezi své fitichy a pozvali mne do Francie na bluegrassový festival Courville sur Eure nedaleko Paříže příští víkend.

Tam jsem si o Tonym změnila mínění. Jednou jsme si povídali a hrál mi na kytaru, a když jsem mu řekla, že taky trochu hraju, dal mi do ruky svoji kytaru, ať mu taky něco zahraju. To byl pro mne šok, zahrát si na kytaru Clarence Whitea, který byl pro mne kytarový bůh, to jsem zkrátka nemohla. Tehdy jsem si řekla, že raději přestanu hrát, protože ze mne nikdy pořádný kytarista nebude. Hrála jsem ostatně rytmickou kytaru, sólová hra mi nikdy nešla.

Další koncert měli zase ve Švýcarsku v Mahagony Hall v Bernu. Pak už jsem s nimi zůstala. A následoval festival v Nyonu na Ženevském jezeře. Pak jsem si vzala dovolenou a odletěla na jejich poslední evropské vystoupení na festivalu v Cambridge v Anglii. Těžko se mi s nimi loučilo…. A dodnes na tu šňůru ráda vzpomínám. Na prvních Tonyho domovských stránkách pak bylo i několik mých fotografií.

V roce 1979 opustil Tony Rice David Grisman Quintet a začal se věnovat své vlastní muzice. Založil si kapelu The Tony Rice Unit. V této sestavě tehdy vznikla jedna z jeho nejslavnějších nahrávek Manzanita.

Společně s J.D. Crowem, Bobby Hicksem, Doyle Lawsonem a Toddem Phillipsem dali v roce 1980 dohromady vynikající skupinu Bluegrass Album (Bluegrass Album Band), se kterou natočili během dalších let šest desek. Na poslední z nich hraje i legendární houslista Vassar Clements. Kvůli nemoci bohužel Tony posléze o hlas přišel…

Na jeho sólové dráze následovaly nahrávky jako Acoustics, Church Street Blues, Cold on the Shoulder, Native American a Me and My Guitar a další. Se svými bratry Larrym, Ronniem a také už v té době dospělým Wyattem další dvě, pod titulem The Rice Brothers

Po letech jsem se s ním setkala na festivalu IBMA v Owensboro v Kentucky v roce 1995 – 1996. Tehdy mne úplně zamrazilo, když na mne promluvil s podivným umělým hlasem, se slavíkem v krku. O jeho nemoci jsem tehdy ještě nevěděla.

V roce 2005 jsem ho zažila v Nashvillu s kapelou Peter Rowan & Tony Rice Quartet, se Sharon Gilchrist s mandolínou a Bryn Davies s basou. A pak znovu v letech 2008 a 2009 jako hosta kapely Mountain Heart.

V roce 2010 o něm vyšla kniha Still Inside – The Tony Rice Story od Tima Stafforda z Blue Highway a Caroliny Wright. Chtěli po mě sice původně nějaké fotky, ale bohužel pak vybrali jiné…

Naposled jsem naživo viděla Tonyho Rice v Nashvillu v roce 2013. Tehdy ho Sam Bush a Peter Rowan na IBMA Award Show jako jejího nejmladšího člena slavnostně uvedli do Hall of Fame. Jako první se slova ujal Sam Bush. Povídal nám, že když v roce 1970 odešel z kapely Bluegrass Alliance slavný Dan Crary, nabídli mu, aby s nimi na kytaru začal hrát on.

Sam hrál sice raději na mandolínu, tak se necítil být úplně povolaný jako kytarista, ale místo přijal potom, co mu Dan předvedl, jak některá svoje sóla hraje. Měli vystupovat kdesi v Severní Karolíně a Sam se šel před koncertem trochu projít. V polích zahlédl prý nejhubenějšího chlapa na světě, jak sedí na kufru od kytary Martin a hraje jako Clarence White. Dal se s ním do řeči a navrhl mu, zda by s ním nechtěl hrát v kapele. Sam by se pak mohl vrátit ke své oblíbené mandolíně. Když to navrhl kapele, tak mu hoši vyčinili, ze osmnáctiletý mandolinista nemůže sám přijímat do skupiny nového člena, aniž by se zeptal ostatních. Když si ale Tonyho večer v kempu poslechli, jednohlasně odsouhlasili, že právě on bude pro ně ten pravý… Sam Bush se tedy vrátil k mandolíně, Tony Rice se přestěhoval do Louisvillu a začal s nimi hrát.

Peter Rowan potom prohlásil, že Tony je nejvlivnější kytarista v hudební historii. Že se ho tisíce jiných snaží imitovat, ale ještě se nikomu na světě nepodařilo hrát jako on… A také byl vynikající zpěvák s nádherným silným barytonem. Jeho různorodé nahrávky patří k tomu nejlepšímu, co kdy bylo natočeno. Ovlivnil snad všechny kytaristy druhé a třetí generace…

Samotná Tonyho děkovná řeč je pak v bluegrassových kruzích označována jako zázrak. Tony Rice začal mluvit svým chraplavým hlasem a po delší době prohlásil, že když mu nebeský otec dovolí, že zkusí promluvit svým normálním hlasem a opravdu se mu to po dlouhých devatenácti letech povedlo… To byl ten nejdojemnější okamžik. Spousta lidí mela slzy v očích a následoval dlouhotrvající potlesk ve stoje. Nikdy na tento moment nezapomenu.

Na závěr Award Show snad naposled na veřejnosti vystoupil společně se Samem Bushem, Ricky Skaggsem, Jerry Douglasem, J.D. Crowem, Wyattem Ricem a Toddem Phillipsem jako Manzanita Band. Jeho sóla už obstarával jeho nejmladší bratr Wyatt. Tony sice ještě na kytaru hrál, ale bylo na něm vidět, že mu to působí bolest.

Poslední roky se většinou držel v ústraní, jen se svou milující třetí manželkou Pamelou Hodges Rice. Jejich rodiny se znaly již od dětství a oni dva se znovu spolu setkali v roce 87. Vzali se v roce 1989 a bylo to velice šťastné manželství… Velmi ale trpěl tím, že kvůli neustále se zhoršující artritidě už nemůže skoro vůbec hrát.

Tony Rice sice odešel tam nahoru, kde na něj již čekalo spoustu kamarádů, ale jeho hudba je nesmrtelná. Bude nám všem moc chybět…

Další informace najdete na mém Facebooku a také na FB na stránce tohoto webu Bluegrass CZ – bgcz.net

Lilka Pavlak v Bülachu 7. ledna 2021 (pro BGCZ.net upravil Milan J. Kalinics, 9. ledna 2021)