Kontrabas

Tak je to tady!!! Pořídil jsem si kontrabas a řekl si, že když jsem zde již pár větami zmínil basovou kytaru, že tak nádherný nástroj, jakým kontrabas jistě je, nemůže zůstat vůči malé baskytaře zahanben.

Kontrabas je strunný smyčcový nástroj se strunami laděnými v čistých kvartách: E1, A1, D, G (na rozdíl od většiny moderních smyčcových nástrojů, které jsou laděny v kvintách). Má široké využití v klasické hudbě – je nedílnou součástí symfonických i komorních orchestrů a mnoha smyčcových komorních souborů. Velice důležitou roli hraje i v dalších hudebních stylech: jazz, blues, rock & roll a náš milovaný bluegrass 🙂 .

Dodnes panuje nejednotnost, zda kontrabas patří do houslové nebo violové rodiny smyčcových nástrojů (violová rodina je odvozena od středověkého nástroje viola da gamba; moderní viola patří do houslové rodiny). Kontrabas má velmi podobnou stavbu jako viola da gamba (například horní část je výrazně užší než u houslí) a stejně jako ona je laděn v kvartách (housle a příbuzné nástroje jsou laděny v kvintách). Oproti viole da gamba ale nemá na hmatníku pražce, má méně strun a jeho výřezy na horní desce (efa) jsou více podobné houslovým.

Na rozdíl od jiných smyčcových nástrojů nebyla stavba kontrabasů standardizována; stavba víceméně osciluje mezi houslemi a gambou. Například spodní deska může být prohnutá jako u houslí, rovná jako u gamb nebo jen lehce prohnutá. Stejně jako u ostatních smyčcových nástrojů jsou luby a spodní deska vyráběny z javorového dřeva a horní deska ze dřeva jedlového. Hmatník je nejčastěji z ebenového dřeva, ale existují také levnější druhy kontrabasů s lacinějšími druhy dřeva obarvenými na černo. Některé moderní nástroje se stejně jako moderní violoncella vyrábějí z uhlíkových vláken, což značně usnadňuje přepravu (nástroj je tak lehčí a odolnější vůči nárazům), naopak zvukové vlastnosti těchto modelů jsou horší než u tradičních dřevěných variant.

Struny mají oproti jiným smyčcovým nástrojům velmi silné pnutí znesnadňující ladění, proto kontrabas nemá tradiční kolíčky, jeho ladicí mechanika spíše připomíná kytarovou.

Stejně jako u houslí existují půlové nebo čtvrteční varianty kontrabasů určené pro výuku dětí. Kontrabas měří v průměru 195 cm, půlová varianta 168 cm a čtvrteční 152 cm.

Francouzský typ smyčce

Při hře na kontrabas se používají dva typy kontrabasových smyčců: německý a francouzský. Liší se v konstrukci i herní technice, v českých zemích se tradičně hraje německým smyčcem. Francouzský smyčec je těžší a kratší varianta houslového smyčce a drží se prakticky stejně. Německý smyčec má větší žabku (tu část, za kterou se drží smyčec) a na rozdíl od francouzského úchopu dlaň směřuje nahoru.

Do kontrabasového smyčce se připlétají tmavé žíně (oproti smyčcům ostatních nástrojů, které jsou vždy vyráběny ze světlých žíní). Tmavé žíně, které mají o něco hrubší povrch, umožňují hlasitější tón. Stejně jako u ostatních smyčcových nástrojů se smyčec natírá kalafunou, což zlepšuje přilnavost smyčce ke strunám. Kalafuna pro kontrabasy je měkčí a lepkavější než houslová, taktéž kvůli potřebě co nejsilnějšího tónu.

Kontrabas zní vždy o oktávu níže než v notovém zápisu. Nejčastěji je vyráběn se čtyřmi strunami v kvartovém ladění E1, A1, D, G. Pro symfonické účely se používají také pětistrunné kontrabasy s přidanou nejnižší strunou C1 (kontra C), některé německé varianty mají místo něho H2 (subkontra H) – to jste ani netušili, co?..Já taky ne 🙂 .

Při sólové hře je kontrabas často laděn o půltón výše (tzv. sólové ladění): Fis1, H1, E, A, což mu dodá jasnější a brilantnější zvuk. Oproti standardnímu orchestrálnímu ladění se však změní tah strun natolik, že je nutné použít jinou sadu strun. Někteří (zvláštějazzoví) basisté používají kvintové ladění C1, G1, D, A, čili o oktávu níže než u violoncella, což má za následek vyšší hlasitost (struny vibrují v přirozenějších intervalech s menšími vyššími harmonickými frekvencemi a snáze se navzájem rozezvučí).

Hráč na kontrabas může buď sedět na speciální stoličce (hodně podobná stoličkám barovým) nebo stát. Při hře ve stoje hráč podepírá nástroj levou nohou a nikoliv levou rukou, což mu dovoluje daleko větší volnost. V případě, že hráč sedí na stoličce, levou nohou se opírá o stoličku a pravou nohou o zem. Podobně jako u violoncella je kontrabas zakončen vysouvatelným bodcem zakončeným gumovou špičkou zabraňující sklouznutí.

Herní techniky jsou v podstatě stejné jako u ostatních smyčcových nástrojů, stejně jako u violoncella se používá palcová technika, kdy jsou tóny hrány i palcem levé ruky. V jazzu se navíc používá tzv. slapování, což je forma pizzicata, které se zahraje tak, aby se struna dotkla hmatníku (tím se docílí perkusivního „bouchnutí“ struny). Na kontrabas je obecně těžší zahrát rychlé a technicky náročné pasáže než např. na housle, protože basové struny jsou silnější a vzdálenost mezi tóny na hmatníku je větší.

Velice významnou roli zastává kontrabas, mimo již zmiňovanou klasickou hudbu, v hudbě jazzové, bluesové a pro naše účely v hudbě bluegrassové. Zde působí převážně jako nástroj rytmický (málokterému basistovi se podaří, aby jeho hra v bluegrassové kapele byla považována za hru sólovou 🙂 ).

Cedric Rainwater, basista, který doprovázel Billa Monroea a později Flatta & Scruggse, přispěl s celkovému zvuku bluegrassu svým charakteristickým „walking bass“. Dnes tento styl obsahuje drtivá většina, spíše pomalejších, skladeb a v praxi vypadá tak, každá doba ve 4/4 taktu je hrána na každou dobu ve stupnicových řadách.

Při psaní tohoto článku jsem používal obrázky ze serveru http://cs.wikipedia.org

Autor: Lukáš Rytíř

 

Související články:
Basová kytara