(P/C-2009, JI-HO Music 042/043, celkový čas 1:35:50)

CD1: DVA TULÁCI [Pig In a Pen] (R. Stanley – B. Chaloupek) / MYSLÍM NA COLORADO [Cheap Love Affairs] (B. Monroe – B.Chaloupek) / JSEM VOLNEJ [Uncle Pen] (B. Monroe – B. Chaloupek) / CUMBERLAND V HORÁCH [Cumberland Mountain Number Nine] (T. Crain – B. Chaloupek) / LADY (M. Leicht) / NAD RÁNEM (J. Vopava) / KOULÍ [I´ve Just Seen A Face] (Lennon, Mc Cartney – M. Leicht) / CO DÁL [Cash On The Barrelhead] (I. Louvin – M. Leicht) / OSUD (M. Leicht) / JEDNÍM TAHEM (J. Vopava)

CD2: MÁVEJ VŠEM [Saving On The Strings] (P. D. – M. Leicht) / HRÁČ (M. Leicht) / PŮLNOC (M. Leicht) / MÁ DÁTI – DAL (J. Vopava) / KLÍČ KE VZPOMÍNKÁM (M. Leicht) / BIČ [Reach] (J. Hall – J. Vopava) / TAJNÝ PŘÁNÍ [In Crowd] (J. McBee – M. Leicht) / BABY [I´ll Love Nobody But You] (J. McReynolds – M. Leicht) / HARLEY [White Freightliner Blues] (T. V. Sand – B. Chaloupek) / PÁR MINUT [Wait A Minute] (H. Pedersen – J. Hájek) / IRISH [Walk In The Irish Rain] (S. Spurgin – M. Leicht) / STOPY KOL [The Old Witch] (D. Glover – M. Leicht) / TENNESSEE WALTZ [Tennessee Waltz] (P. W. King – B. Chaloupek)

2CD COP – XXX (Lucerna 8. 11. 2008)COP: ZDENĚK FÍK – baskytara / PETR SLÁMA – dobro / MARTIN FRIDRICH – banjo, zpěv / JIRKA VOPAVA – mandolína, housle, zpěv / MÍŠA LEICHT – kytara, zpěv, průvodní slovo / JARDA ŠTĚRBA – housle (zdravotní indispozice), zpěv, průvodní slovo
HOSTÉ: JOSEF MALINA – housle, low whistle / VLÁĎA PTÁČEK – banjo

Recording: Jiří Šneberk a Michal Šindelář / smícháno ve studiu AV SERVIS ve Vyšším Brodě v lednu a únoru 2009 / zvuková režie COP a Jan Friedl / Mastering: Jan Friedl / Cover design: J. Vince Pospíšil

Jsou desky, jejichž výjimečnost je zřejmá na první pohled, sotva je vezmete do ruky, jejichž unikátnost spočívá v jejich nenapodobitelnosti a jejichž hodnotu předurčuje už samotný interpret nebo událost, která je na takovém projektu zachycena. Všechny tyto atributy v sobě spojuje titul nahraný 8. listopadu 2008 v naprosto vyprodané pražské Lucerně, v celkovém pořadí deváté album plzeňského Copu.

Zcela proti standardním zvyklostem pro recenze začnu tentokrát z druhé strany. Ne od zvukových stop na pozoruhodném formátu dvou disků, ale od bookletu. Ten mne totiž zaujal bezprostředně po tom, co jsem jej vyloupnul z ochranného plastového obalu. Takhle propracovaný, nebývale obsažný a pečlivě udělaný booklet jsem totiž u české kapely dosud neviděl a vezmu-li v potaz celosvětovou hudební scénu, tak s takto nabitou obrazovou a textovou přílohou jsem se setkával pouze u vícediskových retrospektivních setů. U jednotlivého, byť k jubileu vydaného titulu jsem pak ani v celosvětovém měřítku nenašel adekvátního srovnání.

Jenom podrobné pročtení celého textu a prohlédnutí všech dobových i současných fotografií vměstnaných na pětatřicet stran a vstřebání všech informací vám zabere několik desítek minut. A pokud mohu doporučit, udělejte si na to příslušný čas. Chronologicky řazená příloha má nejen pro fanoušky, ale myslím, že i pro hudební historiky významnou hodnotu. Není divu. Zachycuje třicet roků historie kapely, kterou obdivovali bluegrassoví příznivci už za starého režimu, obdivují ji dnes a nebudu se mýlit, napíši-li, že ji budou obdivovat i zítra. Kapely, kterou neporazila ani emigrace převážné většiny jejích členů v první polovině 80. let minulého století, ani následné občasné střídání muzikantů na jednotlivých postech (v poslední době konkrétně vynucené nešťastným úrazem Jardy Štěrby). Vždy to byli a jsou vynikající hudebníci a Cop tak zůstal Copem. V žádné existující hudební encyklopedii nenajdete takto ucelený přehled o historii plzeňského bluegrassového zázraku od raketového nástupu mezi nejlepší v roce 1978 až po současnost.

Když už jsem začal tentokrát z druhé strany, tedy od technického provedení desky, u bookletu ještě chvilku zůstanu. Ten je také z grafického hlediska celkově vydařený a J. Vince Pospíšil, autor cover designu, odvedl velmi dobrou práci. Ani na okamžik není třeba pochybovat o tom, že Cop je kapela profesionální a že si tak pravděpodobně více než kdo jiný uvědomuje, že profesionalita nekončí pouze u dobře odvedené muzikantské práce, u promyšlené koncertní dramaturgie, u masivního promotion a všeho, co s tím souvisí… Ale že kšeft a komerční úspěch jdou také ruku v ruce se zdánlivě nepodstatnými jednotlivostmi, s detaily, vkusem a vtipem. Cover desky na pultě (a to je známá věc) je rozhodujícím faktorem pro zájem i takového člověka, který ani netuší, co a jaká hudba je obsahem titulu. Ne nadarmo se v USA uděluje už řadu let cena Grammy také v kategorii „obal desky“ (letos byly tyto kategorie nazvány „Best Boxed or Special Limited Edition Package“, respektive „Best Album Notes“). Kdybych měl možnost nominovat na jednu z těchto cen nějaký titul od nás, bylo by to v dané chvíli právě tohle dvojalbum. Uvažoval jsem totiž čistě teoreticky o tom, zda bych si ho koupil, aniž bych kapelu znal, jenom na základě všeho, co obsahuje kromě hudby. Ano, koupil.

Kromě faktografických údajů o kapele pochopitelně nepostrádá booklet „živáku“ nic z podstatného, co by měl obsahovat a rovněž v tomto případě připojuji pomyslné zatleskání… Jedno není bez druhého a uvádění všech, kteří se na díle podíleli (samozřejmě zejména autorsky) není zbytečností, ale projevem úcty k práci jiných. Žádná zvuková nahrávka nestojí jenom na jedné hvězdě, na sebelepší kapele a sebelepším zvukaři. Vždy to je týmová práce a je zřejmé, že zorganizovat takový koncert na takovém místě, s takovou účastí a navíc vyprodukovaným dvojalbem vyžadovalo zcela jistě dlouhodobé a značné úsilí ne jednotlivce, ale dobře pracujícího týmu. Z obalu desky na vás tohle všechno tak nějak podvědomě a samo dýchne… A v neposlední řadě o tom svědčí také sleeve note z pera Roberta Křesťana. Pro mimořádné příležitosti se zpravidla uvolují ke komentářům jiní velikáni. Je to další důkaz, že nedržíte v ruce řadovou desku, ale jubilejní hudební kousek.

Ale pojďme konečně dál. Co uslyšíte z titulu s více než hodinu a půl dlouhou stopáží? Dravou muziku, dravý pódiový projev, a zcela osobitý bluegrass. V našich podmínkách svým způsobem jedinečný. Jsem přesvědčen o tom, že nemá smysl podrobně rozebírat písničky, ze kterých až na jednu jsem všechny našel na předchozích deskách kapely, takže předpokládám, že fanoušci je víc než dobře znají. Je ovšem příjemné poslechnout si je nově, naživo, mnohé z nich oprášené z daleké historie a poprvé zaznamenané v době, kdy Cop vydal COP 1. Ale co je u nich především nadlimitní… je prostředí a význam tohoto vystoupení. Je zkrátka výživné poslechnout si je s pozadím narvané Lucerny. S aplausem přítomného publika, zahrané s elánem a nadšením, často v poněkud jiných aranžích. Je to strhující příběh historie kapely… tentokrát ne ve fotografiích a vzpomínkách, ale v písničkách. Jedno doplňuje druhé.

V recenzích na podobné desky se většinou píše, že zde uslyšíte průřez toho nejlepšího, co kapela v minulosti nahrála. Ale to je nesmyslná a otřepaná fráze a neplatí pro Cop, protože na osmi předchozích deskách najdete přirozeně mnohem více dalšího kvalitního a pro Cop typického materiálu. A že nezahrála kapela všechno, to je logické z časových možností představení. Nezapomínejme ale také na to, že Cop už jedno album z Lucerny vydal (1994) a bylo by krátkozraké dělat první živé desce u příležitosti třicetin repliku. Nicméně i když se z pochopitelných důvodů na představovanou desku nevešly copácké hity všechny, najdete jich tady třiadvacet, tedy dostatečně…

Průvodní slovo je příznačné pro podobné koncerty a charakteristické pro Cop – neučesané, spontánní, a má spád. Dokládá atmosféru vystoupení a posluchačům desky, kteří byli na koncertě v Lucerně přítomni, autenticky připomíná tuto událost (i když sebelepší audiozáznam nemůže nikdy nahradit velikost okamžiku bezprostřední účasti). Ze všeho, co jsem dosud napsal, vyplývá jediné. Cop není jen kapela. Svým způsobem to je hudební živel. Robert Křesťan mimo jiné položil hypotetickou otázku: Chtěli bychom Cop jiný? To určitě ne. Právě proto, že je plný energie a drajvu, strhujícího projevu, dynamiky a samozřejmě vrcholného muzikantství. Tohle všechno vám poslech dvojalba zprostředkuje.

Vyprodaný sál pražské Lucerny bývá někdy označován za pomyslnou Mekku nejen českých muzikantů a nejedné kapely. Na druhou stranu je obecně známo, že má i své mínusy. Tím největším je nevyhovující akustika, která bývá černou můrou zvukařů. Od přímých účastníků vystoupení jsem zaslechl hlasy, že v první části koncertu se právě v této oblasti projevily drobné problémy. Tím více mne příjemně překvapilo, že při poslechu zvukového záznamu nemáte ani v nejmenším pocit, že by Lucerna trpěla nějakým akustickým neduhem. Samozřejmě, že je to především tím, že záznam na desku končí už v aparátu zvukaře, nicméně i tak je potřeba technickému týmu a vydavatelství JI-HO Music složit poklonu, neboť ani po zvukové stránce není album nijak ošizené.

Shrnu-li to, je něco, co mi na desce vadí? Nikoli. Je něco, co mi na ní přebývá? Také nikoli… snad… historka o srně, kterou si asi programově pouštět nebudete… Ale na desku patří, protože popisovaná příhoda bohužel neblaze zasáhla do fungování kapely (i když se s ní, jako vždy, dokázala vyrovnat). Je něco, co mi na desce schází? Tak o tomhle jsem uvažovat delší dobu… ale nakonec musím opět napsat, že nikoli. Je to přesně to, co se od takového projektu dá očekávat, a co patrně fanoušci Copu očekávali, tím spíš, že v tomto případě předem věděli, co asi bude obsahem titulu (nepochybuji o tom, že většina z nich v Lucerně byla)… A o to víc se na desku mohli těšit. A právem.

Je něco, co bych zaznamenané hudbě na albu osobně přál? Samozřejmě. Ať si ji poslechnou i tací, kteří se z těch nebo oněch důvodů koncertu nezúčastnili. Pokud nepatří přímo k obdivovatelům jedné z nejstarších bluegrassových kapel u nás, pak jim kolekce skladeb nahradí absenci jiných řadových desek skupiny v jejich diskografiích… A proto přeji tomuto dvojalbu také prodejní úspěch. Odměnou za něj bude pro Cop zasloužený zájem posluchačů. A možná i takových, kteří dosud neznali skupinu, která jako jediná v historii českého bluegrassu obdržela (v roce 2002) cenu České hudební akademie – Anděla a dokázala opakovaně vyprodat do posledního místa sál pražské Lucerny…

Milan J. Kalinics, Brno, březen 2010

Kde se deska dá objednat? Tady: http://www.copmusic.cz