(P/C-2007, AVIK, AV 027307-2, www.iapple.unas.cz , celkový čas 43:04)
STŘÍPKY SNŮ (Kate MacLeod – Jarda Pertlíček) / POSEL (traditional – Jarda Pertlíček) / LÉTO S VINCENTEM (traditional – Jarda Pertlíček) / VŮNĚ (traditional – Jarda Pertlíček) / VÍM, ŽE VÍŠ, ŽE VÍM (Hipkens & Henry – Jarda Pertlíček) / PLANÁ VYZNÁNÍ (Tim O´Brien – Jarda Pertlíček) / RŮŽE V ZÁVĚJÍCH (traditional – Michal Kovács) / ŘEKA MEJCH DNŮ (traditional – Jarda Pertlíček) / LETNÍ PŘÍBĚH (Rick Roberts – Jarda Pertlíček) / VEČERNÍ DÉJÁVŮ (traditional – Jarda Pertlíček) / HÁDANKY CIKÁNKY (traditional – Jarda Pertlíček) / BRETAŇ (traditional – Jarda Pertlíček)
APPLE: JARDA PERTLÍČEK – zpěv (3 – 12), mandolína (2, 4 – 6, 10 – 12), oktávová mandolína (1, 8), mountain dulcimer (3, 7), banjo (9, 12), open back banjo (3) / PETRA KOVÁČIKOVÁ – zpěv (1 – 6, 8 – 12), zobcová flétna (4, 10), penny whistle (3, 6, 7, 8) / DANIEL STACH – Dobro (1, 2, 6 – 11), lap steel (5, 7, 12), oktávová mandolína (4) / RENÉ KŘEPELA – basová kytara / LADISLAV ČEPIČKA – kytara / TOMÁŠ LACHMAN – housle
HOSTÉ: PAVEL CHRÁSTEK – kytara (1, 5, 11, 12) / MIROSLAV ŠIMANDL – akordeon (5)
Hudební a zvuková režie: Jan Švejda a Apple / Aranže: Apple / Nahráno a smícháno ve studiu: ASTABELL / Distribuce alba: Jarda Pertlíček, kpt. Jaroše 18, 326 00 Plzeň, jpbgc@seznam.cz
Pominu-li vloni vydaný demosnímek „ASTAROTH“, je album „Léto s Vincentem“ regulérním debutem plzeňské skupiny Apple, která se zformovala v roce 2005. Tedy prvotina, ale prvotina pestrá a uchu posluchače jakkoliv spřízněného s hudbou blízkou bluegrassu zajímavá a příjemně vnímatelná. Ne bez drobných chybek, ale na druhou stranu ne bez songů zajímavých a zpracovaných s osobitým přístupem všech zúčastněných muzikantů, s charakteristickými rysy, s materiálem, který se v české provenienci neobjevuje příliš často. Deska obsahuje několik silných písniček (silných i v provedení původních interpretů), které s českými texty získaly novou tvář příznivou pro každého, kdo si stříbrný kotouč založí do svého přehrávače a udělá si čas na pozorný poslech jeho téměř třičtvrtěhodinového obsahu.
Apple má ve svém obsazení na desce pouze dva zpěváky (Kováčiková, Pertlíček), přesto ani sólový zpěv, ani hlasová polyfonie nejsou nijak ošizené. Střídání vokálů a vedoucího mužského a ženského hlasu má navíc u kapely zaměřené především na interpretaci písniček s irskou hudební melodikou své opodstatnění a je to jeden z příznivých faktorů ovlivňujících percepci celého projektu. Stylovější Petra Kováčiková by se pravděpodobně bez mužského pěveckého vlivu v kapele oposlouchala, a to nikoli proto, že by neměla výraz (ten má!), ale proto, že její hlas není výrazně výjimečný. Na druhou stranu Jarda Pertlíček, i když to není a priori zpěvák, ale muzikant, kapelník a hybná síla celého tělesa, svým hlasovým projevem dokáže více ventilovat pocity textu. Chci tím zdůraznit, že Apple tak dokázal vytěžit z obou zpěváků na desku jejich přednosti a naopak s nadhledem se povznesl nad vědomé nedostatky. Kapela bez ultrasilné pěvecké osobnosti (jako jsou např. John Cowan, Mollie O´Brien, Johnny Cash, Robert Křesťan atd.) by neměla riskovat a vydat desku odzpívanou jediným, byť dobrým zpěvákem, protože projekt se tak může stát fádní záležitostí bez ohledu na kvalitu použitého hudebního materiálu. I proto bývá většina produkce v oblasti mainstreamu buď tak silně stupidní, že je chtě nechtě „easy listening“ nebo naopak tak fádní, že nestojí za to poslouchat ji více než jednou. Desku Applu opakovaně poslouchat budete a řekl bych, že nabízí řadu zajímavých momentů nejen pro vyznavače irských lidovek či moderních směrů vycházejících z bluegrassu, ale například i ortodoxním vyznavačům bluegrassu tradičního, jakkoli si budou muset svoje „šperky“ v trezoru „Léto s Vincentem“ hledat pozorněji a patrně i déle, než multižánrový posluchač.
Deska začíná chytlavým songem „Střípky snů“ z repertoáru Mollie O´Brien (Lark In The Morning), zde výborně zazpívaným Petrou Kováčikovou, v jehož instrumentaci posluchače zaujme především práce kytary, oktávové mandolíny a Dobra. Končí pak písničkou „Bretaň“, pod jejímž názvem se ukrývá všeobecně známý tradicionál „Old Joe Clark“, který v novátorském pojetí znovuoživili mj. na svých sólových deskách v 90. letech Sam Bush a Darrell Scott. A nyní, s českým textem a místy expresivním sólovým zpěvem Pertlíčka, také Apple, který interpretuje tuto starou lidovku progresivním způsobem (bližším spíše Bushově aranžmá) s absencí banja (byť je na bookletu rozepsané). Líbí se mi, že ačkoli se v textu opakovaně setkáváme s bubny, Apple nepřizval k hostování žádného bicmana (i když jistě mohl). Základními a chvályhodnými progresivními prvky zde (kromě rytmu a textu) zůstávají Pertlíčkova slide mandolína a především lap steel v rukou Daniela Stacha. Obě zatím zmíněné skladby jsou bezesporu na rozjezd i konec zařazeny s rozmyslem, protože tohle jsou z dramaturgického hlediska stěžejní pozice každého projektu (na rozdíl od dramaturgie pódiové) a obě písničky na svá místa patří. Co je mezi nimi? A co z toho se mně osobně líbí?
Skladby na třetí a čtvrté pozici, titulní „Léto s Vincentem“ a „Vůně“, mají hodně společných rysů v nosné melodii, což nepřekvapí, protože, jak jsem zmiňoval, až na výjimky je repertoár Applu postavený na irských lidovkách, a ty mají v mnoha ohledech pevně stanovená pravidla. Mně osobně je z hudebního i textařského hlediska z obou skladeb bližší poněkud uvolněnější „Vůně“, která decentně popisuje milostné klání. Text je tady poněkud v kontrastu s původem hudebního materiálu, i když nepochybuji, že také v prudérním Irsku dokázali vyznávat své city, případně svádět k milování pomocí písní (mimochodem, v lidové tvořivosti, a to nejen v irské, je často v jinotajích skryto tolik erotiky, až se jeden diví). Nesporně zdařilá písnička ale s největší pravděpodobností nedosáhne věhlasu Křesťanovy Panenky (mimochodem zcela paradoxně vůbec nesplňující moje představy „hitu“, což jen dokazuje, že ze songu hit neudělá ani autor, ani kapela, ani hlas kritika, byť by si to sebevíc přáli, ale jen a jen „hlas lidu“, posluchač nebo, chcete-li, konzument. A tak to má být). Nicméně text „Vůně“ je půvabný a u vnímavého posluchače jistě dokáže evokovat velikost popisované chvíle…
Milostné téma ve čtvrté skladbě není na desce osamoceno a v různých obměnách se vine celou deskou jako zlatá nit. O´Brienova „Planá vyznání“ (Church Steeple) na šesté pozici rovněž nepostrádají motivy dvoření. Z instrumentální složky mne zde zaujala Pertlíčkova mandolína, Stachovo Dobro a penny whistle Kováčikové. Skladbu znám v originálním provedení od roku 1993, dodnes pro mne neztratila své kouzlo a na desce plzeňského Applu její uvedení osobně vítám.
Pokud jsem písničky 1, 4, 6 a 12 chválil, nejinak tomu bude u pomalejší skladby „Růže v závějích“ na sedmé pozici, s nadprůměrným textem Michala Kovácse. Opět se v ní popisuje žena, dívka… a vztah, respektive pocity vyplývající ze ztráty, ze zaniklého těsného spříznění dvou lidí. Je to nostalgická rekapitulace vzpomínek na ženu, kterou muž (z jakýchkoli důvodů) ztratil a nepřestal milovat. V tomto směru je trilogie skladeb 4, 6 a 7 jakoby přirozenou kontinuitou jednoho příběhu, jen vyprávěného jinak a jindy. „Růži v závějích“ osobně považuji za jeden z nejsilnějších tracků na albu. Ovšem, tak jako vždy, laskavý čtenáři, považuj můj názor za vyjádření ryze subjektivní a vyber si ten vlastní „top hit“ na desce podle svého gusta či hudebního vkusu.
Vyzdvihnout chci i provedení osmé skladby „Řeka mejch dnů“, která je z obsahového hlediska svým způsobem rekapitulací lidského života. Po ní následující písnička „Letní příběh“ je převzata z repertoáru New Grass Revival, a to z období „předfleckovského a předflynnovského“, konkrétně z alba When The Storm Is Over z roku 1977. Už jsem to ve svých recenzích zmiňoval několikrát, ale neuškodí připomenout, že pro každou kapelu, Apple nevyjímaje, je velmi obtížné interpretovat jakýkoli materiál, který kdy hrála americká newgrassová legenda. I když je skladba „Letní příběh“ (Four Days Of Rain) v podání plzeňské kapely zahrána řemeslně dobře, schází jí na desce něco z pódiové atmosféry. Znám Apple jak naživo, tak nyní ze studia a upřímně řečeno, Apple je na scéně mnohem vitálnější a dravější. Nejvýrazněji mi to připadlo právě u poslechu tohoto tracku. Ale přestože se domnívám (vzhledem k ostatním věcem na desce), že sem právě tato píseň poněkud nezapadá (pokud neměla na této pozici záměrně plnit úlohu jakési katarze před posledním kvartálem alba), má uvedení této málokdy hrané skladby alespoň pro mne osobně jistý nostalgický význam, neboť se při jejím poslechu vracím do doby, kdy jsem se poprvé setkal s jejím originálním provedením, případně na začátek 80. let minulého století, kdy ji (s jiným textem i názvem) zpívaly teplické Průdušky.
Desáté místo zaujímá „Večerní déjá-vů“ (sic), opět z repertoáru vynikajícího Tima O´Briena (Turning Around) z u nás hůře dostupného alba Two Journeys (kde je mimochodem O´Brien uveden jako autor). Právě písničky z interpretace sourozenců Tima a Mollie O´Brienových podle mne plzeňskému Applu sedí a platí to i o této skladbě. Konečně na předposlední pozici pak uslyšíte svižnější „Hádanky cikánky“ s neotřelým textem.
K textům všech písniček obecně nemám žádné zásadní výhrady, většina z nich je na tuzemské poměry dobrá či nadprůměrná. Hudba všech písniček na albu je převzatá, naopak 91,67 % skladeb (zaokrouhleno) je opatřeno textem Jardy Pertlíčka a jednu písničku otextoval Michal Kovács. Celý obsah desky je tedy určený českému, případně slovenskému posluchači, a to vnímám jako jeden z plusů. Pokud mi na textech něco osobně vadí, jsou to z jazykového hlediska zbytečně použité hovorové výrazy „mejch“, „dětskejch“, „věčnejch“ a „bejlí“. Ve všech případech se daly, bez újmy na zpěvnost textu, nahradit spisovným výrazem (mých, dětských, věčných, býlí), aniž by tím utrpěl jejich význam (byť, uznávám, „bejlí“ je pro posluchače významově jednoznačnější). Naštěstí jsou to opravdu jen tyto výrazy, které mi na desce „nesedí“, a to je zanedbatelný počet jazykových prohřešků. Možná proto, že drtivou většinu textů napsal jeden autor, se v několika písních setkáte s podobnými obraty, s podobnými příměry, s podobným námětem. Tato skutečnost však nepůsobí v daném případě nijak rušivě. Při poslechu desky si je s největší pravděpodobností neuvědomíte, zřejmé to je až při pozorném čtení všech textů na bookletu, a to, popravdě, dělá opravdu jenom málokdo. Navíc, každá písnička na albu je samostatnou kapitolou (bez ohledu na jejich spřízněnost) a z tohoto hlediska jsou častěji používané obraty nepodstatné.
Co se týče instrumentálního obsazení a projevu, ten jednoznačně vychází ze žánrového zaměření kapely na irskou melodiku. Z celkového zvuku je dominantním prvkem každý z nástrojů v rukou multiinstrumentalisty Pertlíčka, přínosem je zvuk kytary přizvaného Pavla Chrástka (1, 5, 11, 12), pěkná je basová linka v provedení Reného Křepely (například ve skladbách 1, 5, 8), oživením jsou flétna a píšťalky hrané Petrou Kováčikovou tam, kde logicky patří. Pozitivním prvkem je i lap steel Daniela Stacha (především v závěrečné skladbě desky) a v některých momentech i jeho hra na Dobro.
Booklet desky je vkusný a jak už je u projektů vydaných muzikanty z bluegrassových kruhů dobrým zvykem, obsahuje téměř všechny podstatné informace. Jako poměrně častý nadstandard neschází celková fotka kapely a také texty všech skladeb. Cover bookletu zdobí stylově výřez z obrazu „Pšeničné pole s vránami“ (Wheatfield With Crows) holandského malíře Vincenta Van Gogha. O tomto obrazu se mnoho lidí mylně domnívalo, že šlo o poslední dílo malíře před jeho sebevraždou v roce 1890. Pevně doufám, že obrázek nepoužila skupina na obal jako asociaci pocitů vyplývajících z této mylné domněnky, tím spíše, že ve skutečnosti posledním Van Goghovým obrazem byla „Zahrada u Daubigny“. Budeme se naopak těšit na další vystoupení i nahrávky plzeňské kapely, které ve sleeve note na booklet napsal jeden z významných českých hudebníků Míša Leicht následující slova: „Jarda je nezmar a často i ví, co chce… Tuhle muziku a jí podobné dělá více než čtvrt století a nikdy nic neodflák. Vyzkoušel spoustu stylů, kapelami mu prošla hezká řádka výborných muzikantů a ani četné personální změny v jeho sestavách ho nemohou ve smělém tažení zastavit… Jako pamětník tedy musím konstatovat, že jeho „tažení“ jsou vedena vždy výhradně „na bránu“ a nejinak je tomu i na tomto CD“.
Milan J. Kalinics, Brno, září 2007