(P/C-2000, Compass Records 7 4286 2, celkový čas 48:14)

Every Shade Of Blue / Your Town / Farther Stars / Man Of Constant Sorrow / Farewell, Farewell / Little One / This Wave / No Need / Wings On Your Shoulders / Rake / Jack Of Fools / Age

BEN DEMERATH – lead vocals, acoustic, electric, resonator & lap steel guitars, percussion / ROGER WILLIAMS – dobro & Weisenborn guitar / DAVID CHALFANT – bass, electric guitar / LORNE ENTRESS – drums & percussion / JEFF NISSENBAUM – drums / MARY DEMERATH, KATRYNA NIELDS, BETH AMSEL, LOUISE TAYLOR, MARK ERELLI & CLIFF EBERHARDT – backing vocals

Znáte-li nahrávky progresivní bluegrassové skupiny Sugarbeat, ať již řadovou desku z roku 1993 (Planet Bluegrass, PB-2001) nebo několik ojedinělých skladeb na festivalových samplerech, potom vám jména jejích jednotlivých členů určitě něco říkají. Nejproduktivnější z nich, co se týče nahrávání vlastních projektů, je banjista a kytarista Tony Furtado s pěti sólovými alby. Mandolinista Matt Flinner a kytarista a ústřední zpěvák formace Ben Demerath mají dnes svorně po dvou (údaj z roku 2001).

Svoji debutovou desku s názvem „Thirty Degrees“ vydal Demerath v roce 1994 na kalifornské značce Cojema Records (CJM-CD-1028) a s tou druhou příliš nespěchal. Teprve od loňského roku nese jeho jméno další projekt – „Jack Of Fools“ – vydaný na značce Compass Records Alison Brownové. A možná je dobře, že materiál na desku zrál jako kvalitní víno v dubových sudech, protože hudebního burčáku je na trhu dostatek. Výsledkem je pozoruhodný soubor písniček těžko zařaditelných do stávající hudební terminologie (podobně jako produkce dnes už neexistujícího Sugarbeatu). Jinými slovy jde o citlivou kompozici folku, rocku a nové akustické hudby.

Dominantními prvky nahrávky jsou akustická a elektrická kytara Demeratha, ale ze všeho nejvíc jeho nevšední sametový hlas, který zde má poněkud jiný rozměr než na „newgrassověji“ zaměřené desce Sugarbeatu. Neztrácí svoji typickou zasněnou naléhavost, je obohacený vyzrálejším projevem a v některých momentech překvapuje až nečekaně dynamickým nasazením do ostrého, vypjatého tenoru.

Instrumentální složka je zajímavá hned z několika úhlů pohledu (resp. poslechu). Překvapující je bohatost a sytost nahrávky vzhledem k použitému a poněkud sporému instrumentáři ve většině skladeb (kytary, basa, bicí). Na málokterém jiném projektu jsem slyšel tak vkusné a decentní spojení zvuku akustické kytary s elektrickou a málokdy jsem měl tak intenzivní pocit, že by mi elektrická kytara v nahrávce scházela! Perfektní práci odvedli oba střídající se hráči na bicí i skvělý basák, ale moji největší pozornost z přizvaných muzikantů si zasloužil hráč na dobro Roger Williams. Ačkoli jsem si jeho technickou zručnost, hbitost „rolujících“ prstů, melodické invence a přirozený zvuk jeho nástroje mohl vychutnat toliko ve třech z celkových dvanácti skladeb, okamžitě mě napadlo, že tento u nás nepříliš známý dobrista rozhodně patří do nepočetné „první ligy“. Pokud dosud nemá své vlastní sólové album, budu se těšit!

Materiál na desce je ve většině případů původní, Demerathův. Ostatně songwritter jeho kalibru nemá zapotřebí přiřadit se k nekonečnému zástupu omílačů tradicionálů. Nic proti nim (a umělým standardům), ale raději než na nových projektech si je poslechnu na jam sessionech, případně na stylizovaných akcích. Nicméně jeden tradicionál v netradičním pojetí na albu najdete. Písničku o stále smutném muži znám v mnoha verzích (včetně dnes tak slavného soundtracku k filmu O Brother, Where Art Thou? v provedení Dana Tyminského), ale teprve v té Demerathově, více než pětiminutové, jsem našel to pravé zalíbení. Snad právě proto ji nahrál, aby předvedl jak nově a neotřele se dá zpracovat archaický kousek.

Ještě ve třech případech sáhnul Demerath do ponku jiných autorů. Van Zandtova je Rake , písničku Farther Stars složil Michael Kroll a Farewell, Farewell je z pera Richarda Thompsona. Rozdíly ale nehledejte, celé album má velice vyrovnaný zvuk bez zbytečných excesů, bez nutnosti předvádět všechny možnosti uplatnění zúčastněných muzikantů. Totéž se týká vokalistů. Slouží zde povětšinou k dobarvení sólového projevu a v konečném důsledku byste se bez nich obešli. Ale v prvotřídních restauracích, kde se a priori předpokládá dokonalost předkládaného menu, je vždy na stole dostatek ingrediencí k jemnému dochucení. Demerath použil přizvané zpěváky a zpěvačky k podobnému účelu. K dotažení detailu.

Doporučovat z takto sourodé a vyvážené kolekce jenom některé ze skladeb není rozhodně jednoduché. Subjektivně se mi nejvíc líbí Man Of Constant Sorrow, Jack Of Fools, (ta je zde mimochodem v remaku, protože ji Demerath nahrál už na svoji první desku), Every Shade Of Blue, Little One, Rake a Your Town. Ale skvělé jsou také ostatní. Texty všech najdete na bookletu a doporučuji vám alespoň některé z nich si přeložit. Jsou stejně kvalitní jako obsažená muzika a v jejich obsahu najdete jak abstraktní obrazy, tak konkrétní příběhy.

K písničce Little One byl Demerath bezpochyby inspirován narozením potomka (Hey you, little one / Welcome to this big round world / It is all yours now, we have given it to you / So glad that you´ve arrived / Perfectly healthy with those baby blue eyes / The are kind and strong and bright and true…), obsahem dalších jsou verše „křesťanovského“ typu, jako třeba v úvodní Every Shade Of Blue (We´re headed out toward Venus, across the New Mexico plain / With nothing left to keep us from hitting where we´re aimed / All this time I´ve been dreaming of what I´ll never see / Of painlessly succeeding, with an effortless greed…) nebo v titulní Jack Of Fools (I come home from the long hot day / I throw you back like a cool glass of lemonade / Wind me down and dampen my pain / If you stick around / I´ll keep sliding away…).

Obecně lze shrnout, že většina písniček je smutná a rozhodně se nejedná o desku, kterou byste měli poslouchat jako kulisu k jakékoli činnosti. Pokud se k ní dostanete, udělejte si k jejímu poslechu čas a vytvořte si tu správnou atmosféru. Na druhou stranu, fundamentalistickým příznivcům tradičního bluegrassu ji příliš nedoporučuji…

Na závěr si neodpustím pár slov ke značce, na které deska vyšla. Ve Spojených státech je několik malých vydavatelství, u kterých máte dopředu jistotu, že se nezaprodají komerčním zájmům a kterýkoliv titul z jejich katalogu je pro vyspělého hudebního fanouška skutečnou lahůdkou. Stoprocentně to platí pro Compass Records Alison Brownové!

Milan J. Kalinics, Brno, 2001