CD: Blue Highway, Audie Blaylock, Che Apalache, Old Salt Union

ɷBlue Highway – Somewhere Far Away : 2.8. Kapela slaví 25. výročí svého působení tuctem nových písní, všechny napsali členové kapely nebo jsou spoluautory. Ověřená kvalita, jak jinak. Výročí vlastně oslavuje parta, která kromě dobristy je ta původní zakládající, jen na dobro hraje místo Roba Ickese dnes Gary Hultman. K úvodní písni se najde i video „živě ve studiu“. Moje oblíbená je svižná a chutná tříakordovka Ain’t No Better Ain‘t No Worse se stylovým old-school dvojhlasem, vedle ostatních umělecky závažných písní má zvláštní až hitovou lehkost. Skalní příznivci kapely si můžou dopřát jejich značku punčocháčů.

ɷAudie Blaylock and Redline – Originalist : 9.8. Blaylockovo jméno se dostalo do našeho radaru v časech, kdy hrál a zpíval s Rhondou Vincent. Od té doby už víc než dekádu funguje s vlastní kapelou, mají natočených několik desek a teď přinášejí nové album. Velmi chutný mainstream, zvuk nástrojů i hlasů je správně syrový. Sestava: Lead Vocal & Guitar: Audie Blaylock, Banjo: Even Ward, Fiddle: Mason Wright­­­ and Upright Bass: Reed Jones.  Je fajn slyšet spoustu stylových prvků v nástrojích i ve zpěvu, použitých vkusně na novém materiálu. Mě potěšil třeba rozvinutý trojhlasý závěr v My Destiny, který předtím použili Boone Creek v jiném tříčtvrťáku Pathway of Teardrops a který jsme ve stejné písni kdysi mnohokrát zpívali s New River Trainem a párkrát taky s žáky na bluegrassových dílnách. Podobný použila i Rhonda v její verzi písně, akorát s jiným voicingem (uspořádáním hlasů). Styl Blaylockovy kapely bývá označovaný jako „furt to stejné“, což můžeme vnímat jako ocenění konzistetního stylu, patřícího ke stejné lokální tradici.

ɷChe Apalache – Rearrange My Heart* : 9.8. Jak dobrá musí být brazilská kapela aby se produkce jejího alba ujal osobně Bela Fleck? Jaké zajímavé prvky se smísí nebo potkají, když američan houslista v Brazílii zaujme pár domácích muzikantů – původně svých nejschopnějších žáků – a začnou tvořit muziku kombinující oba hudební světy a oba jazyky? Odpovědi na tyto otázky můžeme hledat na zmíněné novince. Věděli jsme, že Španělsko má rostoucí BG scénu i s velkým festivalem a workshopem, tušili jsme o dobré kapele z Portugalska, ale Brazílie, to je teprve exotika. Pro naše ucho nezvyklá, ale obohacující. První album Che Apalache (Latin Grass*, 2017) bylo spíš v duchu: máme bluegrassové nástroje a dokážeme na ně zahrát latinu. A ne jen tu, co je ve Státech a v její country muzice odjakživa přítomná díky blízké mexické hranici. Snadno nám naskočí třeba El Cumbanchero nebo El Paso. Kdysi mě hodně bavila živá verze skladby Jesse Polka, kterou na živém záznamu hráli borci z Nickel Creeku a pak se ukázalo, že je to původem mexická Jesusita  En Chihuahua.  Brazilská muzika je zas něco jiného. I když brazilsky uvolněná verze The Ballad Of Jed Clampett z první desky má taky hodně do sebe.  Nebo tamtéž acappellovka The Wall. Tu také nově nazpívali pro nové album. Další zajímavosti si přečteme v recenzi pro Paste. BTW Mandolinista z Argentiny se jmenuje Martin Bobrik a to nám zní povědomě.

ɷOld Salt Union – Where The Dogs Don’t Bite : 16.8. Divoce zábavný ne-zrovna-tradiční stringband. Rytmy, propracované aranže i výraz zpěvu spíš rockové, písně s hitovým potenciálem. Tahle parta to umí a proto s nimi spolupracuje Alison Brown a její Compass Records. Bluegrassovou formu má třeba Heartbroke and Lonesome, ale v banjovém sóle moc scruggsových rollů nenajdeme. Kluci z Illinois celkově nehýří tradičními styly hraní, jejich aranžérské nápady jsou vycházejí z bohatších inspirací bigbítem a klasikou. A zpěv kdyby neměl za sebou bg nástroje by pasoval do dnešního pop-rocku dokonale, instrumentálka je zase swingová. Díky tomu je OSU svěží a zajímavá kapela. Pro zajímavost tu je i starší album.

Michal Hromčík, Brno