CD: BlueGate – Live

(P/C-2006, Good Day Records, GD-052, www.bluegate.cz / celkový čas 40:20)

ZVLÁŠTNÍ VLAK (J. Justová) / MODRÝ OČI (traditional – M. Treml) / JOLENE (Dolly Parton) / CO BYCH CHTĚL (Míša Leicht) / TAK TI MÁVÁM (F. Pastor) / BÍLÝ SNÍH (traditional – Míša Leicht) / LONG JOHN (traditional – Míša Leicht) / KLAUN (Míša Leicht) / PŘIPADÁ MI, ŽE SE ZTRÁCÍŠ (traditional – A. Ulč) / ČÁRY V DLANÍCH (traditional – J. Hrubý) / VICHŘICE (P. Zajíc) / VÍRA (traditional – P. Šemora) / LOUČENÍ (traditional – Míša Leicht) / SLAVÍK (traditional – Ilon Leichtová) / V BÁRU (Míša Leicht)

ILON LEICHTOVÁ – baskytara, zpěv / JIŘÍ „PLHA“ RYBÁŘ – mandolína, zpěv / LIBOR NÝVLT – banjo, zpěv / PETR ŠÍSTEK – kytara, zpěv

Mix a mastering Jiří Mašek / nahráno 7. 3. 2006 v Divadélku Jonáš v Plzni / produkce BlueGate

Plzeňská skupina BlueGate se jako jedna z nemnoha kapel u nás dočkala po demonahrávce z roku 2002 a po oficiálním debutovém studiovém albu z roku 2003 také své živé desky, nahrané v březnu 2006 v plzeňském Divadélku Jonáš. O existenci projektu byli čtenáři tohoto bluegrassového portálu informováni již brzy po tom, co deska vyšla, konkrétně 31. května 2006. K tomu, aby byl snímek představen poněkud blížeji, jsme si zde ponechali asi půlroční prostor. A informace o ní chci pojmout trochu jinak, než bývá zvykem. Chci se totiž především zmínit o obecné prospěšnosti existence takových projektů.

Málokdy stojí za to psát recenzi na živou desku, protože v historii hudby (obecně, napříč styly) je jen výjimečně některý záznam z koncertu natolik zajímavý, aby stálo za to se jím zabývat. Většina takto nahraných desek jen zřídkakdy zprostředkuje posluchači nenapodobitelnou atmosféru akce, kde vznikala. Bez vizuálního kontaktu s muzikanty vyniknou při pozdějším poslechu drobné chyby, které ucho běžného konzumenta na koncertě nezaznamená, málokdy se na takové desce setkáte s novým a neznámým materiálem a často bývá i samotná kvalita záznamu z koncertu nevalná. Jen málo živých desek patří ke skvostům hudební historie, které vývoj hudby posunuly směrem dopředu nebo (v dané době) za respektované a známé hranice.

Je jenom několik živých nahrávek, které se staly bestsellery, vyhledávanými sběratelskými kousky nebo nedílnou součástí hudebních encyklopedií. Ozdobou každé sbírky je například živá deska z roku 1981 A Friday Night In San Francisco, na které se podíleli tři světoví jazzoví kytaristé John McLaughlin, Al DiMeola a Paco De Lucia. Legendárními jsou záznamy koncertů víceméně příležitostných skupin Old And In The Way nebo Mulleskinner Band. Velmi žádanými u fanoušků bluegrassu jsou společný koncert Lestera Flatta a skupiny Nashville Grass s Billem Monroem – Live! Bluegrass Festival (záznam z Neely Auditoria na Vanderbiltově univerzitě) z roku 1974, kde údajně došlo ke smíření obou starých pánů, po jejich rozkolu v roce 1948 (mimochodem, s Flattem tehdy hrál mladičký mandolinista Marty Stuart, dnes countryová hvězda první velikosti) nebo album New Grass Revival obsahující záznam koncertu v Toulouse (Francie) z 3. června 1983. A o významu živých desek Johnnyho Cashe z věznice ve Folsomu z 13. ledna 1968 nebo ze státního vězení v San Quentinu z 24. února 1969 patrně také nikdo ze znalců country hudby nepochybuje… Za všechny další zajímavé a hudebně přínosné živé nahrávky z poslední doby zmíním třeba dvojalbum Alison Krauss and Union Station – Live či CD ze společného brněnského vystoupení fenomenálního Charlieho McCoye s Druhou trávou…

Představovaná nahrávka skupiny BlueGate nepatří mezi tyto výjimečné projekty, jejich deska se nikdy nestane legendárním či kultovním projektem takového významu, jako alba, která jsem zmínil (i nezmínil). Přesto je její existence na hudebním trhu opodstatněná, přesto je to deska žádoucí, potřebná a přínosná a tu legendárnost a kultovnost získala nebo získá minimálně u samotných členů kapely a mezi jejími fanoušky. Síla živé desky skupiny BlueGate nespočívá v její výjimečnosti, ale v její potřebnosti. V tom, v čem spočívá síla všech podobných desek natočených živě na festivalech nebo vystoupeních. Je to obecná potřeba, dokument dokladující nevyumělkovanou muziku nepřikrášlenou technickými vymoženostmi současných nahrávacích studií (byť i živá nahrávka studiem projde a leccos z toho, co není tak „úplně košer“ se dá ještě trochu napravit). Je to autentický záznam toho, jak kapela hrála v daný okamžik, jaké skladby měla ve svém koncertním repertoáru v dokumentovaném období, jak ji brali její posluchači a fanoušci.

Proč se domnívám, že jsou tyto nahrávky tak potřebné a tak přínosné? Pokud pominu samotný význam pro kapelu nebo její příznivce, pak za základní věc považuji právě onu zmiňovanou dokumentárnost. Pokud se budeme v teoretické rovině zabývat vývojem bluegrassu u nás, pak budeme narážet (a narážíme, samozřejmě) na naprostý nedostatek hudebních materiálů ke studiu z období od poloviny 60. let přibližně do konce 80. let 20. století. Na vývoji českého a slovenského bluegrassu (byť světovou bluegrassovou scénu nijak neovlivnil) se podílela obrovská spousta muzikantů, méně důležitých regionálních skupin ale i naprosto jedinečných formací, po jejichž existenci, ať již krátké či mnohaleté, nezůstal k dispozici téměř žádný hudební záznam. Dnešní moderní nahrávací technologie umožňují v daleko větší míře a v podstatě zcela jednoduše zaznamenat v ucházející kvalitě téměř jakýkoli koncert jakékoli kapely. Dnes, kdy máme Internet (velký zdroj informací), kdy kdekterá parta muzikantů si může jednoduchým způsobem vydat studiovou nebo živou nahrávku, nevnímáme význam takovýchto projektů do všech důsledků. Bereme ho jako samozřejmost. Vnímají ho však lidé, kteří se zabývají hudbou z teoretické roviny. Co by dali za živé desky prvních bluegrassových kapel u nás, co by dali za nahrávky z koncertů takových skupin, jako byla první sestava plzeňského Copu, teplických Průdušek, olomoucké Bluegrass Novy, ostravského Tyrkysu a nesčíslného množství dalších seskupení, významných i méně významných… Živé desky současných kapel, jakou je i BlueGate, jsou materiálem, který za pár let ocení ti, kdo budou psát o tom, jaký bluegrass se hrával na začátku třetího tisíciletí. Budou vděčni ne za studiová alba, ale právě za desky nahrané živě na koncertech a festivalech…

Ale nyní k obsahu samotného projektu. To, co vás jako jejího posluchače potěší, je skutečnost, že se kapele BlueGate podařilo na své vystoupení zaplnit svými příznivci koncertní místnost, plzeňské divadélko Jonáš, v tak hojném počtu. Navíc publikem, které se zjevně nenudilo a spontánně reagovalo jak na instrumentální, tak na vokální drive pódiové produkce. To, věřte mi, se často nedaří ani na akcích v mnohem větším Brně. Nezbývá mi, než skupině poblahopřát k jejím fanouškům!

Hudba na desce má spád a šťávu a bylo by špatné, pokud by tomu bylo jinak. Na nahrávky plné nudy a nepřesvědčivosti není zvědavý nikdo, ani posluchači, ani hudební publicisté nebo historici. Pochopitelně, že na záznamu každého koncertu nevyjde vždycky všechno tak, jak by si interpreti přáli. Občas ujede něco ve vokálech, občas se nasadí krapet ostřejší tempo, i když by skladbě víc slušelo trochu ubrat na rychlosti. Občas se může stát, že se prostě brnkne na jinou strunu. Nekritizujme tyto případné nedostatky (kterých mimochodem na této desce mnoho není). Až budou hrát na prknech jeviště místo lidí stroje nebo roboti, pak budou takové nahrávky dokonalé a přestane mít smysl kamkoli na ně chodit. Jde o atmosféru. Jde o pocity. Jde o živou muziku se vším, co k živé muzice patří! A ten život a atmosféra na desce kapely BlueGate je.

Až na jednu skladbu (Jolene) uslyšíte repertoár zpívaný česky. Kapela sice připravuje nový repertoár v angličtině, patrně z důvodu plánované expanze do zahraničí, nicméně v Plzni zpívala českému publiku a je dobře, že předvedla skladby určené v drtivé míře tuzemskému uchu. Texty šesti písniček z celého setu nesou osobitý rukopis Míši Leichta, který je jejich autorem. Některé z nich jsou tak příznačné, že když při poslechu zavřu oči, dovedu si představit tu či onu skladbu v provedení Copu. Tak vznikají autorské legendy, kterých, žel, u nás příliš není…

Z nahrávky chci vyzdvihnout především přesvědčivost instrumentální složky. Některá sóla jsou odvážná a dokladují instrumentální zručnost celé čtyřčlenné party. Také vokální aranže v některých momentech příjemně překvapí. Pokud bych měl (jak mívám ve zvyku) zmínit skladby, které mě osobně oslovily nejvíc, zcela určitě by to byla autorská Tak ti mávám (celá z dílny F. Pastora), Čáry v dlaních s textem J. Hrubého a konečně melodicky nádherná písnička Slavík s textem Ilon Leichtové. U této skladby (v originálu Lark In The Morning), převzaté z repertoáru Mollie O´Brienové, konkrétně z jejího vynikajícího alba „Tell It True“ z roku 1996, mě trochu zamrzela neúcta k autorce hudby, kterou je Kate MacLeod, neboť na bookletu skupiny BlueGate je skladba uváděna jako tradicionál.

Jako textař a publicista možná vnímám tuto skutečnost příliš citlivě, snad proto, že se dokážu více vžít do pocitů, kdy je opomíjen původní autor. Konečně i mně se stalo v minulosti podobné. Tak například v roce 2002 začal v trampském časopisu Stopař vycházet na pokračování seriál o bluegrassu. V podstatě nešlo o nic jiného, než o plenění první části rukopisu Malé povídání o bluegrassu, který jsem naivně zapůjčil bluegrassovým fanouškům na Karlovarsku. Bohužel, věty vytržené z kontextu někdy ztrácely původní význam a autor seriálu se tenkrát pod plagiát ani neváhal podepsat svým jménem, bez udání původního zdroje. I takové věci se dějí.

A není to věc ojedinělá. Nedávno zase některý neznámý, leč horlivý fanoušek bluegrassu doplnil na Internetu v otevřené encyklopedii Wikipedia chybějící heslo „Bluegrass“ http://cs.wikipedia.org/wiki/Bluegrass větami vybranými ze seriálu o bluegrassu, který je zveřejněný na tomto webu. Když už tak učinil, pak měl psát fakta a ne dohady. Věty „Bluegrass … vznikl kolem roku 1945 …“ nebo „Později (kolem roku 1955) přibylo také dobro“ jsou nesmyslné, protože přesná data jsou dnes již obecně známá. Ale budiž. Co mě však jako autora původní předlohy mrzí víc, je to, že si dotyčný ani nebyl schopen po sobě zkontrolovat text, a tak si tam můžete přečíst i následující doslovnou slohovou perlu (sic): „Hudba toto období se označuje jako tradiční bluegrass. Vzniklo mnoho dalších skupin a styl se dále rozvíjel v celou řadu navazujících stylů. Bluegrass je stále živým stylem a má mnoho příznivců i aktivních hudebníků i v České republice.“

Tak to byl úsměvný odskok stranou od popisované desky a vysvětlení toho, proč zmiňuji takovou malichernost, kterou je u prokazatelně autorské skladby označení „tradicionál“ (ať už k tomu byly jakékoli důvody). Na druhou stranu, jde o poměrně častý jev, a to i na bookletech desek z americké provenience. Když už jsme u bookletu, ten je u „živáku“ skupiny BlueGate poněkud jednoduchý, ale vkusný, laděný do příjemné modré, obsahuje jak seznam všech skladeb s jejich stopáží, tak zjednodušený seznam kapely (bez rozepsaných hlasů), a po rozevření i sestavu muzikantů tak, jak je měli patrně posluchači koncertu před sebou na scéně. Víc snad ani není potřeba u živé nahrávky do bookletu uvádět. Deska je po zvukové stránce na záznam z koncertu velmi dobrá, což mne u vydavatelství Good Day Records nepřekvapuje. Ještě jsem se totiž nesetkal s deskou, která prošla rukama Jiřího Maška a měla by špatnou technickou úroveň. Zvukař i studio byly vybrány skvěle!

Jak vidíte, dočetli jste recenzi a o obsahu desky toho zase až tak moc nevíte. Kupte si ji a posuďte její obsah sami, svýma ušima, svým vkusem. Neprohloupíte. Přinejmenším budete moci svým potomkům po letech desku pustit a říct… „Například takhle se hrával v Plzni v roce 2006 moderní bluegrass…“

Milan J. Kalinics, Brno, listopad 2006