CD: Chris Jones & The Night Drivers – Made To Move

All the Ways I’m Gone / I’m A Wanderer / Dark Hollow / Range Road 53 / Raindrops Fell / Living Without / You Always Come Back (To Hurting Me) / Last Frost / Silent Goodbye / Sleeping Through the Storm / The Old Bell / What the Heck?!

https://www.facebook.com/CJNightDrivers
http://www.airplaydirect.com/music/madetomove
http://chrisjonesgrass.com/chris-jones-the-night-drivers

Určitě každý ve svém životě touží, aby měl práci svých snů, dělal, co ho baví, naplňuje a přitom ještě i slušně vydělal. Takové štěstí má jen zanedbatelné procento lidí. Ale směle to mohu tvrdit o člověku, kterého vám chci právě představit. On práci snů má – aspoň určitě pro něho a též i pro většinu bluegrassových fanoušků.

Rádio Sirius XM vysílá do světa velmi oblíbený kanál s názvem Bluegrass Junction, který má i přezdívku „Americký bluegrassový domov“ a primárně pouští do éteru kompletní verze hudby od mnohých modrotravních umělců. Jedním z „dýdžejů“ této hudby zde je i Chris Jones, který si díky svému jemnému humoru, lehce zapamatovatelnému hlasu a nadbytku talentu získal velký okruh posluchačů, což ho vyneslo do modrých výšin nebeských.

Do Nashvillu se dostal už v roce 1989 s kapelou Weary Hearts, kde byli jeho spoluhráči Ron Block, Mike Bub nebo Butch Baldassari. V polovině 90. let zformoval vlastní skupinu Night Drivers a s ní je slepený doteď. Kromě toho, že pouští hudbu v rádiu a hraje na kytaru, je také skvělým skladatelem. Tato jeho všehochuť se odrazila v roce 2007, kdy ve vyhlašování finálních výsledků IBMA získal hned dvě ocenění, které do té doby nespojil nikdo. Jako spoluautor skladby Fork In the Road, kterou nahráli Infamous Stringdusters, si odnesl ocenění za Píseň roku a kromě toho také cenu Hlasatel (Broadcaster) roku. S Chrisem se ještě můžeme potkávat na portálu Bluegrass Today, kde má svůj sloupek a často informuje o humorných situacích v branži anebo hodností alba jiných interpretů. Také za to si odnesl cenu v roce 2014. A o rok později (2015) si zopakoval výstup na pódium při opětovném ocenění za jeho práci v rádiu.

Zajímavé je také seskupení a personální obsazení v Night Drivers. Více než 13 roků se v kapele nachází kontrabasista a vynikající písničkář Jon Weisberger, který za svoji práci rovněž získal množství cen a jeho skladby jsou ke slyšení v repertoáru mnohých známých kapel. Další silnou zbraní skupiny je mandolinista, naturalizovaný Američan narozený u německého Mnichova, Mark Stoffel. Do Ameriky přicestoval v roce 2001 a vloni mu bylo uděleno občanství. V Night Drivers působí deset let. Nejnovějším kuřátkem a přírůstkem do skupiny je talentovaná banjistka Gina Clowes, která sem přibyla minulý rok, když byla zlanařena z kapely Bud’s Collective.

V poznámkách k nejnovějšímu albu této party Made to Move Chris Jones píše: “Mám potvrzené tři nebo čtyři domovské státy a jednu domovskou kanadskou provincii. Naše skupina má členy roztroušené po celém kontinentu, ale cestujeme po světě, abychom spolu hráli.” Tolik k názvu jejich nahrávky. Dvanáct skladeb nabízí množství tváří, inteligentní a sebereflexní chuť tradice, současnosti, smysluplnosti a provokace (toto není z mé hlavy). Do toho všeho zajímavě zapadá Chrisův hlas, který to celé svým zabarvením ukládá do roviny jakéhosi smutku, ležérnosti a melancholie (toto už je). I v rychlých skladbách jakoby to tahal někam do klidných vod, kde se nedá strhnout proudem. Prvním singlem, který navozuje přesně tuto atmosféru, je rychlá skladba I’m a Wanderer. Textově patří k celkovému kontextu alba: “jsem vděčný za cesty přede mnou a za míle, které jsem už přešel”. Podobné je to i s další cestovatelskou písní Range Road 53, která vznikla ze spolupráce Jones / Weisberger. Celkově se dá říct, že musí byť radost pracovat ve formaci, kde je tolik talentovaných písničkářů a každý přinese nějaké formičky ze svého písku a nehraje si s nimi sám. Tak nám přibyly i nové pochoutky, jako například nostalgicky-romantická Raindrops Fell, irsky znějící Living Without, kde se na housle představí Jeremy Garrett, nebo krásný slaďák Silent Goodbye. Pod instrumentálkou Last Frost se podepsala Gina Clowes a na závěr zazní kompozice What the Heck?! z pera Marka Stoffela. Jediné dvě skladby, které si kapela vypůjčila, jsou známá píseň Dark Hollow od Billa Browninga a You Always Come Back (To Hurting Me), která se objevila v roce 1973 na albu country hudebníka Johnnyho Rodrigueze. Napsal ji s Tomem T. Hallem.

Gina Clowes po svém příchodu nejenže zaplnila místo banjisty, ale také přinesla to svoje ženské a vokální, co krásně vyniká ve vícehlasech a příjemně zní z pozadí Jonesova hlasu. Příjemné album na dlouhé zimní večery ve spojením s něčím lehkým, nenáročným a poslouchatelným.

Dušan Gemerský (ze slovenštiny přeložil Milan J. Kalinics)