CD: Della Mae – Della Mae

Boston Town / Rude Awakening / Can’t Go Back / For The Sake Of My Heart / Good Blood / To Ohio / Shambles / Take One Day / Long Shadow / No Expectations / High Away Gone

Celia Woodsmith (vocals, guitar), Kimber Ludiker (fiddle, vocals), Jenni Lyn Gardner (mandolin, vocals), Courtney Hartman (guitar, banjo, vocals) / (Rounder Records) / http://www.dellamae.com

Kapelu Della Mae není potřeba našim fanouškům představovat. Takže ti, kteří ji znají dobře, nemusí tohle představení jejich nejnovějšího alba číst, ale mohou strávit svůj čas u počítače trochu nápaditěji a inspirativněji. A těm, kteří zůstanou a dočtou tento článek do konce, jen poděkuji už předem za trpělivost.

Dlouhé roky, přímo desetiletí, byl bluegrass vysloveně doménou nás, chlapů, mužů, chlapců, jednoduše mužského pokolení. Postupně však do této hudby začaly pronikat i ženy, a to bylo dobře. Znám pár jedinců, kteří se klaní každému albu, kde dominují zpěvačky nebo hudebnice. Projekt Daughters of Bluegrass netřeba extra představovat, protože to je uragán v bluegrassové hudbě a nůž do zad emancipovaným chlapům. Navzdory tomu ale chyběla na americké scéně výraznější kapela tvořená čistě děvčaty nebo ženami, která by dokázala svou hudbou prorazit na pódiích těch největších festivalů, klubů a jiných velkých akcí. Bez zarostence, který by jim hrál doprovod na nějakém hudebním nástroji. A tak se v roce 2009 v Bostonu zformovala Della Mae. Zakladatelkou kapely byla houslistka Kimber Ludiker, která po celých Spojených státech posbírala talentované zpěvačky a muzikantky a díky společné chemii dokázaly utvořit nezaměnitelný celek. Kimber na to vzpomíná slovy: „Identita, kterou jsme rozvinuly jako kapela, je roztopená nádoba z našich rozličných osobností a hudebních pozadí.“ A i proto Della Mae není typickou bluegrassovou kapelou, jakkoli začátky byly úzce spjaté právě se stylem, který má na této stránce nezaměnitelnou hodnotu.

Jejich debutové album I Built This Heart nahrála kapela ještě díky peněžní sbírce svých fanoušků a je bluegrassu nejbližší. Projekt získal velmi příznivý ohlas a silné ocenění, navzdory tomu, že ho nezastřešovalo žádné velké vydavatelství. Proto nebylo překvapením, že se ozvalo jedno z těch nejsilnějších v akustické hudbě, Rounder Records, a pětice hudebnic dostala možnost nahrát a vydat své další album pod jeho hlavičkou. Tak v roce 2013 vyšlo album This World Oft Can Be a překvapilo nejen svou muzikantskou vyzrálostí, ale především odchýlením se od tradičnějších rytmů a bluegrassových postupů a výrazným nástupem různých jiných vlivů a stylů. Tohle děvčata dovedla k dokonalosti na své letošní novince, kterou nazvala podle jména kapely. „Po některých stránkách je tohle album mnohem odlišnější od všeho, co jsme doteď udělaly. Proto jsme ho nazvaly po kapele, protože cítíme, že má zvuk, který zní nejvíc tak, jak si přejeme,“ řekla zpěvačka Celia Woodsmith.

Producentem alba Della Mae je Jacquire King, který se podílel na mnohých Grammy oceněných projektech díky svému hudebnímu vizionářství a schopnosti získat z hudebníků to nejlepší, co jde přímo z jejich duše. A jeho vliv na jedenácti skladbách, které se na albu nacházejí, je nezaměnitelný. A proto je tohle album na první poslech poněkud těžké. A proto je tohle album geniální. A proto tohle album roznesou tradiční bluegrassáci na kopytech a strunách banja. A proto… Nuž proč? Je to těžká hudba a přiznám se, že na poprvé mě příliš neoslovila. Ale když jsem si ho poslechl víckrát, mohu spokojeně umřít s pocitem, že přesně vím, o čem chci snívat.

V podstatě album začíná příjemnou a chytlavou skladbou Boston Town. Kapela si ji zvolila jako první singl, se kterým zaútočila i na rádia a na YouTube můžete k této skladbě najít videoklip. Po tomto příjemném začátku však následuje podpásovka věrná svému názvu Rude Awakening. Právě kvůli takovýmto skladbám má člověk chuť ukončit svoje poslouchání, album vymazat z počítače, anebo CD zakopat hluboko pod zem a vysadit na něm růže, ať je aspoň z něho nějaký užitek. Navzdory tomu si myslím, že růže si zaslouží kvarteto hudebnic a zpěvaček a z nich pak především Celia Woodsmith, která tady prokazuje silný rockový drive. Avšak ti, kteří nezničili tuto nahrávku a poslouchají dál, dostanou balzám na duši v podobě dalších písní. Hned další s názvy Can’t Go Back anebo For The Sake Of My Heart s folkovým cítěním, gradací instrumentů a krásných ženských vokálů, s experimentováním s nástroji a nápaditostí jsou ukázkou mistrovství Della Mae. Velmi mě zaujala i skladba s old-timeovým banjem Take One Day. Cover verze skladby od skupiny Rolling Stones No Expectations mě zase díky své síle a zpracování budí ze snu. Stalo se mi to minulou noc, kdy jsem nedokázal usnout a napadl mě právě tento depresivní kousek. Takže „take me to the airport and put me on the plane…“. Jak říkám, co skladba, to originalita kombinující písničkářské mistrovství a originální výraz. Nejlepší poslouchat v tichosti, daleko od každodenních starostí.

„Možná písničky nejsou tak moc odlišné od toho, co jsme dělaly před tím, ale je tu celkově jiný přístup, jak jsme je šly nahrát,“ řekla Celia Woodsmith. „Pro mne je to emocionální nahrávka, kde pracuješ s každou špetkou svého bytí, aby jsi tyto pocity nalil do hudby. Pokusily jsme se dbát na to, aby písně zapadaly do sebe a rozhodly jsme se pro tyto skladby, protože jsme chtěly probádat rozličné emoce a různé struktury a prezentovat naše verze, odlišnější od toho, co lidé slyšeli kdykoliv předtím.“

Dušan Gemerský (ze slovenštiny přeložil Milan J. Kalinics)