Black Train / Workin’ On The C & O / We’re Gonna Find A Preacher / Papa’s Garden / It Could Have Been The Mandolin / Hard Cry Moon / The River’s Runnin’ Free / As Long As We’re Together / Ain’t That A Pity / I’m In For A Long Ride / Whispering Pines / I’ll Sleep In Peace At Night

With Bryan Sutton, Casey Campbell, Dennis Crouch, Stuart Duncan, Scott Vestal and others…


https://itunes.apple.com/us/album/hard-cry-moon/id1040282032
https://www.facebook.com/Donna.Ulisse.singer.songwriter

V dobách napoleonských válek se na pobřeží Irska budovaly obranné věže, které měly chránit zem v případě, že na ostrov zaútočí francouzská námořní vojska. Údajně jich bylo kolem padesáti. Měly kruhový půdorys, množství střílen a nahoře možnost umístění děl. Mnohé z těchto malých pevností se zachovaly dodnes a přitahují tak místní, ale i turisty, i když jsou většinou zakonzervované bez možnosti přístupu. To se však netýká nejznámější z nich, která stojí v dublinské části Sandycove nedaleko bývalého známého letoviska Dun Laoghaire. Je tady zřízeno muzeum na počest jednoho z nejznámějších irských spisovatelů Jamese Joyce. A proč ho připomínám? No, jeho nejznámějším počinem, kterým vstoupil mezi velikány světové literatury, patří román, který částečně napsal v této věži s názvem Ullyses nebo po našem Odyseus. Nevím proč, ale vždy když se ocitnu u této věže a vzpomenu si na tohoto autora, do myšlenek mi jako zloděj vstoupí právě americká hudebnice a zpěvačka Donna Ulisse. A právě této výrazné osobnosti bluegrassové hudby bych se chtěl nyní věnovat.

Našel jsem o ní krásnou charakteristiku: „První věcí, kterou zaznamenáš, když uslyšíš Donnu Ulisse, ať už naživo nebo na nahrávce, je hlas. Mnozí ho popisují jako úchvatný a andělský, silný, jemný, teplý, bohatý, přátelský a krystalický. Ten hlas řídí tvoji pozornost, ochotně přizpůsobuje píseň, kterou zpívá, obtáčí se samostatně kolem textů a vštepuje je do správných emocí, potřebných, aby sis píseň donesl domů.“ Jako mnozí jiní i Donna měla to štěstí, že se narodila v muzikantské rodině v Hamptonu ve Virginii. Tak se jí odmalička dostávala do krve tradiční hudba a s radostí tuto hudbu a písně předváděla také před publikem. Později se provdala za Ricka Stanleyho. Povšimněte si pozorně ještě jednou toho jména. Ano, byl to bratranec Ralpha a Cartera Stanleyových, a ten ji přenesl do hudby z Clinch Mountains. Není hezčí kombinace.

V osmdesátých letech se Donna přestěhovala do Nashvillu a tady se stala žádanou vokalistkou. Nezůstala však jen v pozadí různých hvězd a hvězdiček, se kterými spolupracovala, ale došlo i na její vlastní album s názvem Trouble At the Door. Ačkoli byl ve stylu country music a měl velmi dobré recenze, Donnu to přece jen táhlo víc k bluegrassu. A to především ke skládání písní, ze kterých těžili mnozí interpreti. Těžko se dá uvěřit, že svoji první bluegrassovou nahrávku vydala až po šestnácti letech od narození svého debutového alba. Ale je to tak. Naštěstí od When I Look Back jí pravidelně vycházejí další projekty, kterými obšťastňuje své fanoušky.

Donna je skutečně vynikající písničkářka, o čemž svědčí i čtyři nominace na „Písničkářku roku“ od IBMA. Bylo by načase přetavit to i do nějakého vítězství. Navzdory tomu je potřeba uznale kývat hlavou. Vždyť jejími skladbami se pyšní například Del McCoury Band, Claire Lynch, Nu-Blu, Darin a Brook Aldridgeovi, Bankesters a mnozí jiní.

Letos se jí podařila u vydavatelství Hardley Music Group vydat další nahrávka, a to s názvem Hard Cry Moon. Z dvanácti skladeb je jedenáct originálů, které napsala Donna sama nebo s pomocí svého manžela. Producentem byl kytarista Bryan Sutton a kromě něho se tady objevili také další vynikající hudebníci. Uvedu jenom jména jako Scott Vestal, Stuart Duncan, Dennis Crouch a samozřejmě Rick Stanley. Navzdory tomu je však hudba jen příjemným doplňkem ke krásnému „lyrickému“ bluegrassu, který zde Donna nabízí. Nehraje tady totiž primární úlohu, ale plyne někde v pozadí a svou elegancí dělá jednotlivé písně nádhernými a prudce poslouchatelnými. Jakkoli jsou v první skladbě Black Train i výborná sóla, řekl bych, že instrumentální složka postupně ustoupí podmanivému hlasu zpěvačky.

Donna byla vždy úzce spjatá se svou rodinou, a tak její tvorba poukazuje i na vzpomínky z dětství anebo na historii jejích rodičů či prarodičů. Nejsou to ale tragické texty, převládá v nich spíše nostalgie, romantizmus a přikrášlování. Člověk má pocit, že doba, kdy bylo všechno krásné a jednoduché, je už za námi. Aspoň je to připomínka, co jsme možná ztratili a přinutí nás to přemýšlet, kam míříme v současnosti. S tímto se setkáváme například v písni Workin On The C & O nebo v příjemné pomalejší Papa‘s Garden. Prvním singlem z tohoto alba byla skladba It Could Have Been The Mandolin. Zpívá se tady o lásce, kterou prožívá mladý pár na zadním sedadle Cadillacu a přitom poslouchají z rádia píseň od Billa Monroa. Kteří o tom snívají? Navzdory tomu si myslím, že jsou tady i lepší a silnější skladby. Ať už je to titulní píseň Hard Cry Moon nebo podle mého názoru nejzajímavější kousek z celé kolekce The Rivers Runnin Free. Jedinou převzatou skladbou je Whispering Pines od Johnnyho Hortona. Zpěvačka ji na album zařadila kvůli tomu, že se jí velmi líbí a v jejím podání zní, jakoby byla určena právě pro ni. Pokud by nešlo o tak ortodoxně známý track, těžko by se rozeznával od její vlastní tvorby.

Tohle představení další zajímavé nahrávky chci zakončit slovy z jedné skladby Donny. „Teď jsem v pohodě, s kým jsem, a proto mohu dnes v noci klidně spát.“ A takovou atmosféru přeji vám všem.

Dušan Gemerský (ze slovenštiny přeložil Milan J. Kalinics)