CD: G-runs ´n Roses – Learning to Fly

(P/C-2008, vlastním nákladem, celkový čas 44:36)

THIS IS THE GIRL I LOVE (Jake Landers) / BLUE EYED BOSTON BOY (Traditional) / LEARNING TO FLY (Ralph Schut) / CHASIN´ DREAMS (Ron Rigsby, David Coffey) / CRAZY ARMS (Chuck Seals, Ralph Mooney) / THE PROMISE (Ralph Schut) / ARE YOU WAITING JUST FOR ME MY DARLING (Ernest Tubb) / COLOR THILEVISION (Ralph Schut) / DON´T CLOSE YOUR EYES (Bob McDill) / UPHILL CLIMB (Chris Jones) / BIRMINGHAM TURNAROUND (Keith Whitley) / HEARTBREAK HURRICANE (Jim Rushing, Larry Cordle) / LUXURY LINER (Gram Parsons)

G-runs ´n Roses:  RALPH SCHUT – rozawood guitar, lead vocal (1, 3, 5, 6, 9, 10, 13), harmony vocals / MICHAL WAWRZYCZEK – banjo, lead vocal (2, 4, 12), harmony vocals / MARTIN BURZA – fiddle, lead vocal (7), harmony vocals / MILAN MAREK – mandolin, lead vocal (11), harmony vocals / TOMÁŠ KUBÍN – acoustic bass

Special Guests: PETER MEČIAR – pedal steelguitar (5, 13) / MICHAL KOVÁČ – fiddle (2, 3) / LEE BIDGOOD – fiddle (3)

Recorded and mixed at Studio Jiřín in March and April 2008 / Sound Engineer: Jarda Hrdlička / Mix: Jarda Hrdlička and Ralph Schut, www.g-runs.com

Debutová deska kapely G-runs ´n Roses je instrumentálně i pěvecky zajímavá a výborně provedená nahrávka. Z mého pohledu se jedná o jednu z nejlepších bluegrassových kolekcí, které jsem od české kapely slyšel ne letos, ale za několik uplynulých roků…

Napsal jsem od „české“ kapely, ale pokud vezmu v úvahu všechny hudebníky, kteří se na nahrávce podíleli, bylo by asi lepší uvést, že projekt je záležitostí kosmopolitní, protože ačkoli co do příslušnosti se o kapelu českou jedná, včetně přizvaných hostů je zformovaná z mimořádně talentovaných muzikantů původem z Holandska, Slovenska, Česka a USA.

Skupina vznikla v roce 2006, ale s plnohodnotným debutovým albem nespěchala a i když nepochybuji, že kdyby bylo natočeno o rok o dva dříve, byl by jeho obsah podobně přitažlivý, jistý časový odklad nechal uzrát vybraný repertoár, dramaturgii i aranžérské invence do stádia hudebního produktu nejvyšších kvalit. Podobně jako „irské žito“ se nepije, sotva opustí destilační zařízení, stejně tak kapely zpravidla nenahrávají desku hned po svém vzniku. A je to tak dobře.

Neuškodí v úvodu článku alespoň trochu představit jednotlivé účastníky této nahrávky. Letos v květnu šestadvacetiletý iniciátor vzniku a motor kapely Ralph Christian Frederick Martin Schut je autorem nejen titulní skladby, ale ještě jedné písničky a výborné instrumentálky. Ralph se na albu prezentuje jako zpěvák s příjemným, nikoli však unikátním hlasem. Tím chci říct, že patrně potrvá poněkud delší dobu, než ho jednoznačně rozpoznáte po první sloce první písně. Tak výrazně charakteristických hlasů, ke kterým snadno přiřadíte i jejich majitele, prostě není mnoho v celosvětovém měřítku. Chce to však jen trochu cviku a více Ralphův vokální projev poslouchat. A je co, protože bluegrass v jeho podání patří skutečně k tomu nejlepšímu v žánru.

Ačkoli je zdatný multiinstrumentalista (kytara, mandolína, banjo), na představované nahrávce nástroje nestřídá (konečně, proč taky…) a hraje výhradně na kytaru. Ralphův kytarový projev je čitelný a jednoznačný, a to především v sólech. V některých sólových partech nebudete daleko od pocitu, že posloucháte Tonyho Rice (tohle jsem asi nejsilněji vnímal hned u první písničky, ke které se ještě dostanu). Rice patří k jednomu z Ralphových hudebních vzorů, ať již jako kytarista nebo zpěvák (alespoň podle některých pěveckých manýrů soudě). Ale jistě to nebyl jenom on, kdo v průběhu vývoje Ralpha ovlivňoval a objektivně řečeno, Ralphův hráčský styl není v současnosti žádnou kopií vzorů, ale čistým originálem.

Co se týče Ralphovy hudební minulosti, neuškodí připomenout, že poprvé vystupoval jako devítiletý kluk s bratrem Christoferem v televizním vysílání RTL4. Od jedenácti byl členem holandské skupiny Spruce Pine (kterou založil v roce 1977 jeho otec Dennis), kde hrál nejprve na kytaru, později na banjo. V roce 1997 dostal pozvání od Stana Tyminského (je to starší bratr Dana), aby v létě hrál v USA s jeho kapelou na mandolínu. V roce 2001 se stal členem skupiny Fámy, od září téhož roku hrál s jihlavskou kapelou Roll´s Boys. Od maturity v Holandsku žije v České republice a jeho hudební aktivity v dalších příležitostných formacích jsou skutečně velmi široké.

Dalším kmenovým členem G-runs ´n Roses je banjista a zpěvák Michal Wawrzyczek, na desce sólově zpívající ve třech písních. Bluegrassoví fanoušci jej znají také jako banjistu ostravské kapely Křeni (v obou formacích působí souběžně). V roce 2004 byl jedním ze zakládajících členů kapely Goodwill, kde působil do roku 2006 a Ralph měl při jeho výběru velice šťastnou ruku, protože Michal vnáší do nahrávky přesně tu dávku banja, kterou zde posluchač právem očekává a vklad jeho invencí a instrumentální bravury do sól je nezanedbatelný. Totéž samozřejmě platí také o jeho pěveckém projevu. V tradičněji znějících skladbách je znát vliv J. D. Crowa, v jediné instrumentálce naopak moderního Bély Flecka. Oba velmistři pěti strun patří k jeho vzorům nebo, chcete-li, k oblíbencům.

Talentovaný bluegrassový houslista s velkým citem pro tento hudební styl je Martin Burza ze slovenské kapely Šidlo. Je to v nahrávkách G-runs ´n Roses nepřeslechnutelný hudebník a řekl bych, že právě housle v Martinových rukou jsou v aranžích používány nejvýrazněji. Jeho projev je dynamický, chytrý, nápaditý a plný drivu. Když už jsme u houslí, zmíním také dva houslisty přizvané k nahrávce jako hosty (pouze do skladeb 2 a 3). Oba se zde podílejí pouze na znásobení zvuku tohoto nástroje, což je zajímavý nápad, ale na druhou stranu trochu škoda, že nedostali více příležitosti k uplatnění své hráčské bravury. To platí především pro vynikajícího slovenského fiddlera Michala Kováče, kterého jsem už v recenzích zmiňoval (například v článku o CD GrassCountry – Nado mnou). Jeho hudební kariéra se pojí například se skupinami 29 Strings nebo Highlight ze Žiliny, a pokud vezmu v úvahu výhradně bluegrass, patří mezi slovenskými houslisty ke špičce. Druhým přizvaným houslistou, a to pouze do titulní písničky, je Američan Lee Bidgood, pobývající letos v Česku na studijní stáži, která se týká bluegrassu u nás. Pochází ze Severní Karolíny a hostuje například s jihlavskou kapelou Roll´s Boys. Jeho hru se však neodvážím nijak komentovat, na to jsem jeho houslové práce slyšel málo a na desce, stejně jako výše zmíněný Michal Kováč, hraje víceméně unisono s prvními houslemi Martina Burzy. Nicméně fakt, že si jej Ralph Schut vybral jako hosta, o něčem svědčí.

Dalším kmenovým nástrojem kapely je osm mandolínových strun v rukou Milana Marka (Vabank Unit), který zde rovněž zpívá ve vokálech a v jedné písničce (bohužel jen v jedné) také lead. Plnohodnotný bluegrass si bez mandolíny téměř nelze představit a úloha Milana Marka, ať již v sólech nebo v roli výrazného rytmického prvku, je nezastupitelná. Vtipné sekvence mandolínových tónů, rytmicky přesná hra, občas jemný náznak synkopace (což je hnací element muziky, který pokud se používá citlivě a tam, kde má, je velice důležitý). Nemohu dodat nic jiného, než to, že mandolinista si nijak nezadá s profesionalitou ostatních spoluhráčů v kapele.

Pětici základních nástrojů doplňuje (jak jinak) kontrabas Tomáše Kubína, který v současné době hraje ještě v rakousko-české formaci New River Train (ta letos rovněž vydala hezkou desku, alespoň podle ukázek z netu soudě). Většinou si posluchači neuvědomují, že právě basová linka je jedním z rozhodujících faktorů držících kapelu pohromadě a určujících, zda hra celku bude rytmicky OK. Osobně považuji kontrabas nebo baskytaru za jeden z nejdůležitějších nástrojů a nemohu napsat nic jiného, než že Tomášova basa v kapele plní svoje poslání beze zbytku.

Posledním muzikantem, jehož na desce uslyšíte, je slovenský multiinstrumentalista Peter Mečiar, který s pedálovou steelkytarou dobarvuje tracky vybrané na desku z oblastí, kde modrá tráva neroste. Účinkuje pouze v páté a třinácté skladbě, ale všechna čest, nad jeho hrou by uznale pozvedli obočí i nashvillští side-mani. Věřím, že jeho jméno je dostatečně známé ze sestavy brněnských Poutníků a jen dodám, že kromě bravurně zvládnuté hry na pedálovou steelkytaru hraje stejně virtuózně také na banjo, dobro, kontrabas a mandolínu.

Ale nyní už k obsahu samotného alba. Najdete na něm tři autorské skladby a jinak přehlídku známějších i méně známých evergreenů z celé oblasti Country & Western Music (co se původních zdrojů týče), nicméně všechny zahrané jako bluegrass. Pokud někde zaznamenáte mírný úkrok k původu skladby, tak zpravidla jen spočívající v aranžérském tahu, případně v doplnění instrumentáře o v bluegrassu běžně neužívanou steelkytaru. Vliv tří přizvaných hostů, o kterých jsem psal už výše, tak nenarušuje jednotný zvuk G-runs ´n Roses, ale je využíván výhradně na zvýraznění houslového partu a obohacení zvuku. To má tu výhodu, že převážnou většinu skladeb z desky uslyšíte v provedení, v jakém je kapela schopna naservírovat vám ji také on the stage.

Hned první písnička „This Is The Girl I Love“ patří k tomu nejznámějšímu co složil kytarista a zpěvák Jake Landers (bývalý člen Blue Grass Boys, ale především člen legendární alabamské kapely Dixie Gentlemen z konce 50. a ze 60. let minulého století). Skladba se stala bluegrassovou klasikou a v tomto duchu ji posluchačům představuje i kapela G-runs ´n Roses. Kromě sólového zpěvu Ralpha uslyšíte typický bluegrassový vícehlas a pokud bych měl výsledný sound k něčemu přirovnat (i když to nedělám rád), asi bych použil některý z kultovních projektů Bluegrass Album Bandu. Je to zároveň rozumně zvolený začátek desky. Svižný, rytmicky šlapající kousek, který nicméně neslouží jako etalon toho, co je obsahem celé desky.

Následující tradicionál „Blue Eyed Boston Boy“ se zdvojenými houslemi a s vedoucím hlasem Michala Wawrzyczka má poněkud jednoduchou melodickou stavbu danou lidovým původem písně, která je z hlediska obsahu baladou. Snad pouze toto jednoduché schéma by mohlo současnému posluchači trochu vadit, ale u tradičního bluegrassu se s ním setkáváme poměrně často. Skladba je samozřejmě po hudební i vokální stránce provedena stejně dobře jako všechny ostatní na desce a předpokládám, že její zařazení do repertoáru je výsledek inspirace skupinou Bluegrass Cardinals, která ji svého času hrávala.

Pokud v minulé písničce použila kapela zdvojené housle, pak v titulní skladbě „Learning To Fly“ na třetí pozici tento efekt ještě znásobila. Je to jediná skladba na albu, kde uslyšíte pohromadě všechny účinkující fiddlery a zajímavým prvkem je tady i kontrabas hraný v některých pasážích arco (tedy smyčcem) a zvuk houslí tak ještě podtrhující. Tyto drobné hudební nuance povyšují hudbu na desce nad rámec tradičního bluegrassu a zpřístupňují její obsah uchu současného nebo nevyhraněného posluchače. Ostatně právě tato písnička, pomalá skladba s hezkými vokály ve tříčtvrtečním taktu a s jednoduchou, ale příjemnou melodií, je svým charakterem spíše countryová než bluegrassová a svému autoru, jímž je Ralph Schut, se bezpochyby povedla.

Čtvrtý song „Chasin´ Dreams“ už od prvních tónů nezapře svého autora, banjistu, kytaristu a zpěváka Rona Rigsbyho původem z východní Kentucky, kterého jste měli možnost vidět v létě roku 2006 i na českých pódiích a v jehož doprovodné kapele zde tenkrát hrál na kytaru právě Ralph Schut. Autorem textu skladby je kytarista a písničkář David Coffey. Výborný bluegrassový kousek ve středně rychlém tempu a s pro bluegrass typickým houpavým rytmem u G-runs ´n Roses zpívá vedoucím hlasem tenor Wawrzyczek. Dominantním nástrojem je banjo, které se v sólech střídá s výbornými houslemi Martina Burzy. Sólová hra na mandolínu je zde upozaděna a podbarvuje zpěv, stejně jako typické g-runy kytary, což byl jednoznačně záměr a je zvukařským majstrštykem natočit takovou kompozici tak citlivě, abyste si tyhle věci neuvědomovali, ale brali je jako samozřejmost. Je to první kousek na desce, který mi vyloženě padnul do noty, ale zdaleka ne poslední.

Téměř ortodoxně známá píseň „Crazy Arms“ Chucka Sealse a Ralpha Mooneyho je dalším zásadnějším oživením bluegrassové šablony desky a původ písničky zde obzvlášť zvýrazňuje profesionálně zahraná steelkytara. Ralphův sólový hlas tady budete vnímat jako mužnější a vyzrálejší a pokud byste skladbu pustili většině hudebních fanoušků, patrně každý z nich by tipoval, že byla nahrána v americké provenienci americkými hudebními pardály a nikoli uprostřed Evropy. Ale tohle hodnocení platí v podstatě na většinu obsahu celé kolekce a je známkou nejvyšší kvality.

Druhá autorská písnička frontmana Ralpha Schuta na šesté pozici s názvem „The Promise“ je na rozdíl od té první bohatší aranžérsky, rytmicky i dynamicky a prozrazuje silný autorský potenciál tohoto dnes již českého Nizozemšťana. Tentokrát je to bluegrass jako řemen a je zde tedy i více prostoru k instrumentálním výkonům. Nicméně, abych jen nechválil, jistou vadou na kráse (alespoň pro mne osobně) je poněkud rozpačitý a ne nejlépe vyřešený závěr skladby. Je to však jen maličkost, jedna z mála věcí, které by celému projektu šly vytknout.

Velikán country hudby Ernest Tubb (v jedné publikaci jsem o něm kdysi dávno četl, že dokázal zazpívat honky tonk tak, že člověk málem cítil kořalku) je autorem evergreenu „Are You Waiting Just For Me My Darling“, který však asi většina čtenářů této recenze bude znát spíše v bluegrassovém provedení od Stanley Brothers. A bluegrassem s ostrými mandolínovými čopy, vysoko posazeným zpěvem a sóly co nejvíce se držícími klasického pojetí je tento svižný track i na představované desce. Řekl bych, že je to nejtradičněji zahraný kousek z celého projektu, jako by měl ukázat posluchačům do jak vzdálené hudební minulosti dokáže kapela G-runs ´n Roses při výběru repertoáru sáhnout a jaký sound na tradičněji orientovaných scénách může nabídnout.

Jedinou instrumentálku, jejíž název je vtipnou slovní hříčkou, najdete na desce pod číslem osm a pochází z autorské dílny Ralpha. Ta se sice neodchyluje od ústředního obsahu celého projektu, takže ke slyšení je zde hráčskými technikami vyšperkovaná skladba, která je zahraná s o poznání modernějším přístupem než tradičněji zpívané věci. Nečekejte však podobnost s hudbou, kterou prezentuje Chris Thile (v tomto směru je název poněkud zavádějící). Zvukově, kompozičně i technicky je instrumentálka bližší vrcholným bluegrassovým projektům Bély Flecka s Tony Ricem, Samem Bushem, Markem O´Connorem a dalšími. Je to druhá věc na desce, která mne oslovila nejvíce a která je přístupná pro většinu fanoušků bez ohledu na to, zda se cítí být více tradicionalisty než modernisty a naopak.

Autorem deváté skladby „Don´t Close Your Eyes“ je Texasan Bob McDill, několikanásobně oceněný skladatel pro umělce převážně nashvillské countryové scény. Písničku složil původně pro Keitha Whitleyho. Lyrický song se sólovým zpěvem Ralpha zde posloužil jako uklidňující prvek po řadě svižných bluegrassovek. Je to rozumný dramaturgický záměr a písnička na své místo výborně zapadá.

Desátá skladba na desce „Uphill Climb“ pochází z dílny kytaristy, zpěváka a autora výukových DVD na kytaru Chrise Jonese. Za jeho nejhezčí považuji já osobně ty skladby, ve kterých ve správném poměru namíchával folk, bluegrass, country a blues, avšak kapela G-runs ´n Roses sáhla při výběru z jeho repertoáru jinam a výsledkem je další z řady povedených čistých, svižných bluegrassových kousků.

Sytý baryton mandolinisty Milana Marka se poprvé a také naposled objevuje ve vedoucí úloze v jedenácté skladbě „Birmingham Turnaround“. Pokud je možné něčeho v souvislosti s deskou Learning To Fly politovat, pak je to skutečnost, že se Milanův hlas neobjevil sólově na desce ještě alespoň jednou. Je to z mého pohledu tak trochu plýtvání hlasovým potenciálem, navíc plýtvání s hlasem zajímavým a mnohostranněji použitelným. Ale to je samozřejmě subjektivní názor hodnotitele a nikoli producenta projektu. Autorem písničky je Keith Whitley, který se sice proslavil především jako honkytonkový zpěvák, a to až v posledním desetiletí před svou smrtí na otravu alkoholem (v roce 1989), ale jak asi ví většina bluegrassových fanoušků, začínal spolu s Ricky Skaggsem v kapele Ralpha Stanleyho a v sedmdesátých letech hrál také s J. D. Crowem. Přestože v původním provedení Whitleyho šlo o countryovou píseň, ta zde má pochopitelně moderní bluegrassový oděv. Podobnost s předlohou najdete jinde, a to právě v použití hlasu Milana Marka, který je velmi podobný projevu původního interpreta.

Předposlední „Heartbreak Hurricane“ měli v repertoáru Larry Cordle a jeho Lonesome Standard Time. Ostrý Wawrzyczkův tenor k ní sedne podobně jako Markův k té předešlé a já nemohu napsat opět nic jiného, než to, že je určena především bluegrassistům.

Zlatým hřebem se přitloukaly poslední pražce transkontinentální železnice, zlatým hřebem zakončili muzikanti také svoji debutovou desku. Písničku složil americký zpěvák, skladatel, kytarista a pianista Gram Parsons (předčasně zesnulý v roce 1973), který byl členem proslulých skupin, jako byly International Submarine Band, Byrds nebo Flying Burrito Brothers. Kromě toho byl Parsons velmi důležitou persónou na začátku profesionální dráhy Emmylou Harris, dnes countryové superhvězdy první velikosti. Ta ostatně skladbu „Luxury Liner“ nejenže sama později natočila, ale pojmenovala po ní i svoji třetí dlouhohrající desku. V provedení G-runs ´n Roses jde o nádherný crossover moderního bluegrassu s countryovými prvky, o písničku plnou energie, elánu a mistrovské instrumentální dovednosti. Pro mne jednoznačně favorit desky, skladba „number one“.

K hodnocení patří i pár slov k celkové výbavě kompaktního disku. Jednoduchý booklet s veselým coverem sice obsahuje převážnou část potřebných informací, ale z praktického hlediska musím, ač nerad, poukázat na horší čitelnost údajů způsobenou ne nejšťastnější kombinací barev pozadí a textu. Obojí je laděné do temna, což podle mne u textové části bookletu nebylo nutné. Ale to je pochopitelně zanedbatelný nedostatek a na parádní hudební nadílku to nemá pražádný vliv. Technicky je nahrávka na dobré úrovni, zvuk je teplý a celkově přizpůsobený akustickému bluegrassu a je třeba konstatovat, že zvukaři i mixeři odvedli práci, kterou si obsah desky zasloužil a také zde je potřeba chválit.

Příjemné překvapení čeká ty, kteří místo do stolního přehrávače vloží disk do mechaniky počítače. To, co chybí na bookletu (tedy texty všech písniček) najdou v multimediálním bonusu desky. A nejen to. Také tři skladby (dvě písničky a instrumentálku) „Suzanne“, „Tepla voda v Prievidzi“ a „Get This Message Through“ ve formátu mp3, pocházející z demonahrávky v červenci 2006 (včetně rozpisu tehdejších muzikantů kapely – Shut, Wawrzyczek, Burza a Lukáš Rytíř). Samozřejmě je zde i kontakt na Ralpha Schuta, včetně všech možných způsobů, jak si desku objednat. Předpokládám ale, že převážně bude tento titul k mání na koncertech kapely. V současné době jej také nabízí ve svém katalogu zásilková firma Lyra www.lyra.cz

Poslední odstavec má být pomyslnou tečkou, otazníkem nebo vykřičníkem za celým článkem. Vždycky přemýšlím, co napsat závěrem a v případě recenze na desku kapely, která se letos v klání na kolbišti Evropského bluegrassového festivalu v La Roches sur Foron ve Francii podělila ještě s jednou formací o třetí místo, se mi slova tak nějak nabídla sama, když jsem titul poslouchal asi popatnácté. Je to deska pro každého fanouška dobrého bluegrassu a věřím, že ji může poslouchat plnými doušky kteroukoli minutu kterékoli hodiny a kteroukoli hodinu kteréhokoli dne.

Milan J. Kalinics, Brno, září 2008