CD: Jeff White – Right Beside You

Run Little Rabbit Run / Blue Trail of Sorrow / Right Beside You / The Cold Hard Facts / Travelin‘ This Lonesome Road / Another Road / Ain’t Gonna Work Tomorrow / Carry Me Across the Mountain / Wise County Jail / Climbin‘ up a Mountain / Buck’s Run / Pretty Saro

http://www.airplaydirect.com/music/JeffWhiteRightBesideYou
http://jeffwhitebluegrass.com

“Zelená je tráva, fotbal to je hra…”, tak trochu vzpomínám na tento úspěšný evergreen, když se ohlédnu do ne tak daleké minulosti a do doby, kdy většina chlapů napjatě sledovala televizory a radovala se nebo smutnila u výsledků evropského šampionátu. Ale hlavní myšlenka je, že tráva je zelená. Když uschne, může být žlutá nebo hnědá. Když shoří, černá. Pro nás fanoušky bluegrassu je ta nejhezčí tráva modrá. Ale může být tráva bílá? Může, pokud se jmenujete White.

Jeffa Whitea můžeme už klidně zařadit mezi legendy bluegrassové hudby. Ačkoli jeho sólová kariéra pozůstává jen ze tří nahrávek, což je pro někoho nepochopitelné, pokud si uvědomíme, že je třicet roků v hudebním kolotoči. Byl ale vždy spíše tím správným mužem v pozadí. A tak svůj rukopis zanechal u umělců jako Vince Gill či Alison Krauss.

Jeff se seznámil s bluegrassem na střední škole, když sledoval PBS Special a zjistil, jaký je skvělý flatpickingový styl hry na kytaru. Později na jiné škole potkal chlapce, který hrál na mandolínu a představil mu hudbu Doca Watsona. Školu ukončil v roce 1979 poté, co se přestěhoval do Bloomingtonu v Indianě. Tady ho přemluvili, aby si šel poslechnout jednu třináctiletou houslistku a zpěvačku. Tato teenagerka byla Alison Krauss. O několik roků později začali spolupracovat. Jeff vzpomíná: “Jeden můj přítel dostal nabídku na hraní v Union Station ale nechtělo se mu cestovat.” A tak ho nahradil právě Jeff a objevil se na albech I’ve Got That Old Feeling a Two Highways. První jmenované získalo Grammy za nejlepší bluegrassovou nahrávku.

V roce 1991 se Jeff přestěhoval do Nashvillu, protože díky vystoupením na Grand Ole Opry s Alison byl v tomto městě pečený – vařený. Konečně, když opustil Union Station, bylo to pro něj nejlepší místo, neboť se zde našlo vždycky množství hudebníků, ke kterým se dalo přidat. A tak se spolčil s Timem O’Brienem. “Jeden večer jsme hráli v Station Inn, když se tam objevil Vince Gill.” Tak nějak začala spolupráce s dalším velikánem bluegrassové a country hudby. Kromě hudebničení byl ale Jeff také producentem. “Přišlo to jaksi přirozeně,” vzpomíná. “Začnete mít názor na to, co je dobré a špatné především pro věci, které se nacházejí v melodiích.”

Whiteovou inspirací jsou především hudebníci z první bluegrassové generace. “V současnosti se jen málo lidí ohlédne až tak daleko, aby viděli muzikanty a zpěváky z raných bluegrassových časů. Je to, jako byste říkali, že country hudba se začala hrát v 80. a 90. letech a neznali přitom Hanka Williamse nebo Patsy Cline.” Tato nehynoucí láska k tradičnějším melodiím se dá velmi snadno postřehnout na jeho posledním albu.

Navzdory tomu, že upřednostňuji modernější bluegrass, album Right Beside You mě velmi oslovilo. Představuje pro mne kombinaci bluegrassové hravosti, vyhranosti a přímočaré prezentace kvalitních skladeb. Je kombinací starých tradičních písní, Jeffových originálů, ale také jeho skladeb, o kterých jsem ani netušil, že je napsal on. Začneme tedy těmi tradičnějšími kousky, k nimž můžeme směle zařadit Run Little Rabbit Run, Ain’t Gonna Work Tomorrow nebo Traveling This Lonesome Road, kde si tenorový hlas zazpíval Del McCoury a dodal do této skladby to správné old-timeové cítění. Všechno jsou to rychlejší písně, ve kterých dominuje modernější pojetí. Blue Trail of Sorrow se před lety objevila na albu od Alison Krauss a Union Station So Long, So Wrong a většina její kapely si zahrála i na Jeffově nahrávce. Carry Me Across the Mountain je známá z ikonického stejnojmenného alba od Dana Tyminského. Nemohu zapomenout na titulní píseň Right Beside You, kde si zazpívala Alison Krauss a která patří k mým nejoblíbenějším skladbám na tomto projektu. A nakonec ještě nesmím opomenout tradiční anglickou lidovou baladu Pretty Saro. Zajímavostí je, že tato píseň byla v Anglii zapomenutá, ale potom se znovu objevila na začátku 20. století ve Spojených státech, kde se zachovala díky ústnímu podání. Jeff ji zaranžoval s ohromným citem, když si k její realizaci přizval dublinské seskupení The Chieftains, které písni dodalo osobitou atmosféru. Velmi pěkné zpracování.

Jeff si k nahrávání přizval množství hvězd a poznáme to na zvuku. Na celém albu uslyšíme houslistu Michaela Clevelanda – skutečně hvězdný výkon, banjistu Charlieho Cushmana, s mandolínou, ale především s vokály pomáhal Vince Gill, na kontrabas zahrál Barry Bales, nesmíme zapomenout dobristu Jerryho Douglase a mnohých jiných.

Doba čekání na další sólové album Whitea začala v roce 1999, když vyšla jeho nahrávka The Broken Road. Za tu dobu se hudba posunula a jsem rád, že navzdory tradičnímu a až notoricky kombinovanému výběru, má nahrávka svoje kouzlo i vysokou kvalitu a přispívá k současnosti svojí výjimečností.

Dušan Gemerský (ze slovenštiny přeložil Milan J. Kalinics)