(P,C-1999, John Cowan / Sugar Hill, total time 65:06)

Roll Away The Stone / All I Wanna Feel / Gotta Get Go / Nothing But The Blues / Wichita Way / High Above The Powerlines / I Want You To / Mississippi Delta Time / This River / My Heart Will Follow You / Dark As A Dungeon / Sligo [instrumental] / Last Summer Rose

JOHN COWAN lead & background vocals, bass (1,3,5,11-13), BOBBIE COWAN, PAM ROSE, ASHLEY CLEVELAND, HARRY STINSON, MICHAEL KELSH, JOHN RANDALL, DANNY TATE, KARLA BONOFF background vocals, KENNY GREENBERG electric guitar (1-3,5-13), JIM HURST acoustic guitar (2-12), KENNY EDWARDS baritone guitar & background vocal (13), DARRELL SCOTT bouzouki (2), mandolin (1,2,5,8,11,12), background vocal (3,8), RONNIE McCOURY mandolin (9), SAM BUSH mandolin (3), fiddle (8), BARBARA LAMB fiddle (1-4,6,9,10,12,13), JERRY DOUGLAS dobro (11), SCOTT VESTAL banjo (1,3,6,8,10-13), REESE WYNANS organ (1), piano (7), keyboards (2-6,8,9,11-13), WENDY WALDMAN keyboards (13), background vocals, MATT ROLLINGS piano (7), MICHAEL RHODES bass (2,6,7,9), MIKE BRIGNARDELLO bass (8), BYRON HOUSE acoustic bass (4,10), GREG MORROW drums (2,3,5,8,11,12), LARRY ATAMANUIK drums (4,10), TOMMY WELLS drums (7), CHAD CROMWELL drums (9), SCOTT BABCOCK drums (1), field drum & percussion (13)

“Takhle by asi zněli dnes New Grass Revival, kdyby se před deseti lety nerozpadli”. To byl můj nejbezprostřednější dojem při prvním poslechu nové sólové desky Johna Cowana. Přinejmenším u většiny z třinácti skladeb na albu. Byla to spekulativní myšlenka, nicméně vliv newgrassového soundu dnes již neexistující superskupiny její bývalý nejvýraznější zpěvák uplatnil v modernější podobě jak při tvorbě (John Cowan je spoluautorem deseti skladeb na desce), tak v aranžmá i výsledném projevu, takže se moje úvaha zakládá na realitě tohoto skvostného alba.

Skupina New Grass Revival ovlivnila nejen samotný vývoj modernějších směrů bluegrassu, ale především vkusové měřítko velkého množství fanoušků (u nás jistě celou generaci muzikantů a posluchačů) a všechny její desky se dodnes velmi dobře prodávají. Dokládají to i přehledy prodejnosti desek ve firmě LYRA. Pochopitelně, že velký zájem je také o sólovou produkci obou hlavních protagonistů kapely Sama Bushe a Johna Cowana (aniž bych tím chtěl snižovat význam všech ostatních muzikantů, kteří po dobu existence ve skupině hráli). Zatímco sólové desky Sama Bushe (celkem 5) jsou dnes snadno dostupné na značkách Rounder a Sugar Hill, u desek Johna Cowana je, bohužel, situace poněkud složitější. Teprve v roce 1998 vyšlo u firmy Sugar Hill CD “Soul´d Out” (SH-CD-9101) obsahující 6 skladeb původního vinylového projektu z roku 1986, jež je obohaceno pěti novými bonusy z roku 1997. Deska, kterou představuji dnes, byla přes svoji výjimečnost pro mnohé fanoušky zpočátku téměř nedostupnou. Původně jediná možnost jak ji získat byla napsat si o ni do USA (na adresu uvedenou na Internetu). A teprve později byla vydána znovu u firmy Sugar Hill, kde je k mání dodnes.*

Ale teď k desce samotné. Je to projekt, na kterém nenajdete “slabé místo”, žádnou skladbu, která by kvalitativně pokulhávala za ostatními. Oproti “Soul´d Out” je soulový a silný rockový náboj většiny skladeb zjemněný výraznějším zastoupením akustických nástrojů (převážně z bluegrassového instrumentáře) v rukou rovnocenně excelentních hudebníků. Je pochopitelné, že nejdůležitějším “nástrojem” na albu je Cowanův unikátní a zcela výjimečný hlas, který z celkové koncepce a aranží nevyčnívá tak výrazně, jak byste očekávali, ale je zakomponován poněkud citlivěji než na již zmiňované prvotině. Cowan také na této desce nežene hlas až do extrémů (jak je tomu např. v písních “Mustang Sally” na “Soul´d Out” nebo “Watermelon Man” s New Grass Revival). Houslistka Barbara Lambová, (stále častěji k slyšení na různých dalších studiových projektech, např. na desce “Jeff Autry – Foothills”, PRC-CD-1090 ), zvládá po boku Cowana bez problémů houslové party, které byste patrně na základě poslechu přisoudili spíše Samovi Bushovi, a stejně tak multiinstrumentalista Darrell Scott hraje na mandolínu podobnými technikami. Snad právě proto, i když se Sam Bush spolupodílel na dvou skladbách, je zvuk houslí i mandolíny na celé desce ustálený. Podobnost se zvukem posledních desek New Grass Revival se nabízí i v případě pětistrunného banja. Zde bez výhrad geniálního Bélu Flecka “zastoupil” Scott Vestal. V této souvislosti je možné jen zalitovat, že právě banju v rukou virtuózního Vestala nebyla umožněna výraznější úloha. Ale i tak jasně uslyšíte podobnost s Fleckem, a to včetně “měkkého” zvuku nástroje. Je možné se jen domnívat zda všechny tyto prvky byly uplatněny záměrně nebo zda vyplynuly jaksi samovolně při práci ve studiu, každopádně to jsou detaily, které znalci skupiny New Grass Revival jistě ocení. Neznamená to však, že se jedná o akustickou desku. Velmi pěkně zahraná elektrická kytara v rukou Kennyho Greenberga a klávesy, za nimiž ve většině skladeb stál Reese Wynans, vynikajícím způsobem dotváří celkovou podobu nahrávek a přizpůsobují je jak současné době, tak uměleckým invencím Johna Cowana. Právě proto považuji desku za velmi cennou, protože se vymyká jakémukoliv standardu. Samozřejmě, že nescházejí ani bicí, které se v pozdních newgrassových a současných progresivních nahrávkách zabydlely. K tomu pro případné puristy dodávám, že zrealizovat takovouhle muziku bez výrazné podpory rytmických nástrojů by byl hřích a projekt by tím v celkovém kontextu velmi utrpěl.

Jak jsem již zmínil, kvalita všech skladeb je po hudební stránce vynikající, přesto je několik “tracků” natolik silných, že je musím zvlášť zmínit. Už při prvním poslechu jsem za absolutní špičku považoval “Dark As A Dungeon” (autorem je Merle Travis), ale postupně, čím déle a opakovaně jsem desku poslouchal, jsem přicházel na další hity. Napsat že Cowanův hlas vynikne především v lyričtějších a bluesových skladbách by bylo nesprávné. Jeho hlas je bez omezení skvělý všude. Přesto dojímavou píseň “Last Summer Rose” , blues “Nothing But The Blues” , ale i skladby “All I Wanna Feel”, “Mississippi Delta Time” a “tvrdší” “High Above The Powerlines” řadím v hitovém žebříčku do popředí. Také devítiminutová instrumentálka “Sligo” je vynikající (jak výjimečné je u sólového zpěváka a baskytaristy věnovat na své desce také prostor instrumentálce bych nemusel zdůrazňovat). Další “perlou” na albu je skladba “My Heart Will Follow You”, nabitá jednoznačně zvukem posledního období existence New Grass Revival.

Mám-li být k něčemu alespoň trochu kritický, pak je to při poslechu na sluchátkách u několika skladeb v koncovkách předčasně “useknutý” dozvuk, ale to je nedostatek technický a v podstatě zanedbatelný. Jinak je zvuková stránka CD poměrně velmi dobrá.

Na bookletu desky, kterou mám ve sbírce, je od Cowana vlastnoručně napsáno “Many Thanks, John Cowan”, jako poděkování za koupi desky. Nezbývá mi nic jiného, než na konec svého hodnocení napsat: “Také velmi děkuji, Johne. Tvoje deska je skvělá !”

*) Deska vyšla původně vlastním nákladem a v době recenze byla skutečně dostupná pouze přes internet. O půl roku později byla vydána v reedici na značce Sugar Hill a je dnes u nás běžně k dostání díky firmě Lyra.

Milan J. Kalinics, Brno, 1999