Point to Point / The High Road / Rice Dream / Never Stop / Darth Radar / Octopickin’ / Slopes / Goa / Valse de Wasso / Pamlico Sound / Flight of the Durban

Lyndsay Pruett (violin, vocal), Patrick Armitage (drums), Jon Stickley (guitar, vocal)

http://www.jonstickley.com
https://www.facebook.com/JonStickleyTrio?ref=aymt_homepage_panel

Být písničkářem často vyžaduje určitou komplexnost, od které se očekává nejen složení a zaznamenání melodie, ale také napsání textu. A právě ta druhá část může představovat kámen úrazu. A tak se skladatelé spojují s různými básníky nebo individui majícími geny na tento druh umění. Pocity se dají zaznamenat v lyrice, v country hudbě převládají příběhy nejobyčejnějších lidí a nejraději mám jedince prohlašující, že mají texty o životě. Otázka zní, kdo nemá?

Snažím se poslouchat texty, ale někdy mi až po zádech běhá mráz, když se neustále objevují určitá klišé, neoriginalita a trapné výkřiky. Především v populární hudbě. Ale ani bluegrass se nemá čím chlubit. Sice prý kdosi vyslovil, že bluegrass nemá být náročný a hloubavý, ale proč by nemohl? Nikdy nebude pro masy, ale vždy to může být i zajímavější. Anebo raději to vezměme jako kytarista Jon Stickley: “Všeobecně mám problém vložit svoje pocity do slov. Myslím si, že právě toto je část důvodů, proč trávím velmi hodně času se svým hudebním nástrojem. Cítím smysl zadostiučinění, když hraji na svoji kytaru, že skrze ní dokážu projevit svoje emoce a prostřednictvím hudby komunikovat s ostatními lidmi.” Abych zakončil tuto úvahu, tak parafrázuji jen to známé „být či nebýt“ na „textovat nebo netextovat“? Pokud ano, tak ať to aspoň za to stojí. Pokud ne, tak to udělejme jako umělci typu Jon Stickley.

Jon Stickley Trio se řadí na bluegrassové scéně k velmi zajímavým seskupením. Parta se dala dohromady v Ashevillu a patří do generace, která se snažila o jakési newgrassové hnutí, které má kořeny v tomto severokarolínském městě. “Jednoho dne jsem začal hledat nahrávky, se kterými bych si mohl zajamovat,” vzpomíná flatpickingový virtuóz Jon Stickley. “Ale potom jsem začal chodit do jiných oblastí na svém iPodu, jako jsou hip-hop a rock, a začal jsem se zabývat tím, že jsem hrál s těmito věcmi, ale v silně ohnivém stylu.” A tato záliba, kdy vytvářel skládačky z bluegrassu a jiných žánrů, vedla k založení jeho kapely. Zpočátku začali jako trio kytara, housle a kontrabas. Přišel ale čas na jakýsi experiment a basu zaměnili za bicí. A tak se kromě houslistky Lyndsay Pruettové stal součástí týmu perkusionista Patrick Armitage. Patrick bral lekce na bicí u jazzového mága Dave Kinga, a jak říká Stickley: “Byl první a jedinou osobou, na které jsme se shodli, že bude perfektní. V první řadě je jeho kapela experimentálně dostupná, mezinárodně populární a hluboce ji respektujeme. Je jednoduše jeden z nejlepších bubeníků na světě a chtěli jsme, aby pomohl Patrickovi spojit bicí s kytarou a houslemi chutnou a kompaktní cestou.” Tak se stal King producentem a tutorem alba Lost at Last.

Debutové album vyšlo kapele v roce 2012. Tehdy se ale do studia zavřel bubeník Mike Ashworth z kapely Steep Canyon Rangers. Byla to celoinstrumentální nahrávka. Kapela to však chtěla risknout a svoje druhé dílo mělo mít i několik nazpívaných skladeb. Všechno bylo připravené, ale večer před nahráváním producent King jakoby na kapelu hodil bombu, nazval kompozice a muzikantství tria hudebně virtuózním a navrhl, aby se vokály vynechaly. “Samozřejmě jsme byli všichni rozčarovaní a zpočátku jsme nesouhlasili,” vzpomíná Stickley. “Avšak během následujících hodin to začalo dávat smysl a zjistili jsme, že právě kvůli takovýmto radám jsme ho najali. Takže jsme nahráli další instrumentální album a krátce na to jsme zahráli také náš první celoinstrumentální festivalový set. Jenom chci říct, že je to pravděpodobně nejlepší rozhodnutí, které jsme jako kapela udělali. Soustředili jsme naši energii na instrumentální a kompoziční aspekty hudby, která z nás přirozeně vycházela. Ještě stále i nyní zpíváme píseň nebo dvě, ale jen tak pro zábavu.” Jen prozradím, že na albu původně měly být nazpívané oblíbené skladby fanoušků All That I Can Take a 9 Curves. Tyto se tam tedy nakonec neobjevily.

Zůstala tak jedenáctka skladeb. Stylově se těžko definují, nadto ještě popisují. Každá nahrávka má svoje vlastní a osobité emoce a příběhy, které každý posluchač dokáže vnímat jinak. Jsou hudebními vyznáními, a protože nejsem extra hudebně vzdělaný, nechci je hodnotit, ani nějakým způsobem popisovat. Šest skladeb je originálních a podepsali se pod ně všichni členové. Převzaté skladby jsou z repertoárů kapel a hudebníků jako The Band Plus (Never Stop), Tima O’Briena (The High Road), Bély Flecka (Slopes), Andyho Thorna (Flight of the Durban) a tradiční cikánský valčík Valse de Wasso.

Dušan Gemerský (ze slovenštiny přeložil Milan J. Kalinics)